Svobodné zednářství v papežských dokumentech od Klementa XII. po Lva XIII.

„Pravda se za nic nestydí a nemusí nic skrývat.“
Tertulián, Liber adversus Velentinum

Svobodné zednářství lze bez nadsázky označit za jev, který si v novověku zasloužil největší pozornost papežů. Dokumenty věnované tomuto tématu lze rozdělit buďto podle jejich váhy, nebo podle toho, zda se svobodného zednářství týkají přímo, či je zmiňují v souvislosti s jiným problémem, případně pojednávají o myšlenkách zastávaných a prosazovaných svobodným zednářstvím, aniž by na ně otevřeně odkazovaly.

My se vzhledem k omezenému prostoru zaměříme zejména na dokumenty, které se svobodného zednářství přímo týkají.

Klement XII. (1730–1740)

Poměrně záhy poté, co svobodní zednáři začali otevřeněji působit, setkali se s ráznou odpovědí papeže Klementa XII. v podobě apoštolské konstituce In eminenti (1738). Jelikož se jedná o první dokument věnovaný svobodným zednářům, uveďme si z něj delší pasáže, jejichž obsah se bude později v menších či větších obměnách opakovat i v dalších papežských stanoviscích.

„Z kolujících řečí jsme se doslechli, že se široce rozšířily a každým dnem sílí jisté společnosti, shromáždění, tajné spolky a kroužky zvané obecně svobodnými zednáři, případně vystupující v návaznosti na jazykovou různorodost pod jinými jmény, v nichž se lidé rozličných náboženství a všelikých sekt, vytvářejíce zdání přirozené čestnosti, podle svých zákonů a stanov jim daných vzájemně zavazují přísnou a neporušitelnou úmluvou, a to jak přísahou na bibli, tak i pod hrozbou nejtěžších trestů, krýt neprostupným mlčením vše, co společně činí ve stínu tajemství.

Ale taková je povaha zločinu, že se sám prozrazuje a nahlas vyjevuje. A tak výše uvedené společnosti a spolky vzbudily natolik silné podezření v mysli věřících, že vstup do nich je v očích moudrých a čestných lidí mravní poskvrnou a zvráceností, neboť pokud by nečinily nic zlého, neměly by tolik v nenávisti světlo.“

Papež upozorňuje, že takovéto tajné společnosti ohrožují nejen dočasný mír ve státě, nýbrž také spásu duší. Proto vydává následující odsouzení:

„Z pevného přesvědčení, po důkladné rozvaze a v plnosti apoštolské moci nám dané jsme se rozhodli a nařídili odsoudit a zakázat výše zmíněné společnosti, shromáždění, kroužky a tajné spolky zvané svobodným zednářstvím nebo známé pod jinými jmény, a tak je s věčnou platností odsuzujeme a zakazujeme nynějším nařízením. Proto formálně a z moci svaté poslušnosti zapovídáme všem věřícím jakéhokoli stavu, postavení, původu, úřadu, ať světského či duchovního, diecézního či řádového, a dokonce i těm, kteří si zasluhují zvláštního uznání, aby se, ať už pod jakoukoli záminkou nebo z jakéhokoli důvodu, neopovážili a nedovolili si vstupovat do výše zmíněných společností svobodných zednářů či jinak zvaných, šířit je, přijímat u sebe nebo jim poskytovat útočiště jinde, skrývat je, přihlašovat se k nim, vstupovat k nim, pobývat v jejich řadách, přispívat jim jakýmikoli prostředky nebo jim umožňovat se scházet, pomáhat jim jakýmkoli způsobem, radou, povzbuzením nebo podporou, ať už otevřeně nebo skrytě, přímo nebo nepřímo, osobně nebo zprostředkovaně, jakož i lákat druhé, aby se do toho druhu společností zapisovali a vstupovali, pomáhat jim v tom nebo radit. Nařizujeme tedy, aby se těchto společností, shromáždění, tajných setkání nebo pokoutního sdružování zcela stranili, a to pod trestem exkomunikace, který by na sebe skutkem samým a bez dalšího zkoumání svolali všichni, kdož by se provinili proti výše uvedeným zákazům, přičemž nikomu nemůže být dána milost, s výjimkou nebezpečí smrti, zproštění oné exkomunikace, než toliko námi či v dané době úřadujícím papežem.“

Papež končí výzvou biskupům a vyššímu duchovenstvu, aby zasáhli bez výjimky proti všem, kteří toto nařízení porušují, přičemž je mají vyšetřovat a trestat „jako vážně podezřelé z hereze“.

Benedikt XIV. (1740–1758)

Papež Benedikt XIV. ve své apoštolské konstituci Providas Romanorum (1751) potvrdil „v každém ohledu“ rozhodnutí svého předchůdce a jím stanovený trest exkomunikace, neboť „jak se dovídáme, údajně se našli tací, kteří se opovážili ujišťovat a šířit, že výše uvedená exkomunikace našeho předchůdce již neplatí, poněvadž v ní obsažená ustanovení námi nebyla potvrzena“. S podobným ujištění o platnosti odsouzení a příslušného trestu se setkáváme i v dokumentech dalších papežů, kteří rovněž upozorňují na to, že dochází k jejich neoprávněnému zpochybňování.

Benedikt XIV. rozvádí myšlenky Klementa XII. a uvádí čtyři důvody „zákazu a odsouzení“:

„Prvním z velmi závažných důvodů zmíněného zákazu a odsouzení je, že ve společnostech tohoto druhu se shromažďují lidé všech náboženství a všelijakých sekt, z čehož je nanejvýš zřejmé, kolik zla může tímto vzniknout čistotě katolického náboženství.

Druhým důvodem je závazek přísně zachovávat neporušitelné tajemství, pod jehož hávem se skrývá vše, co se v těchto tajných spolcích děje. Lze na ně tedy oprávněně vztáhnout slova Cecilia Nataleho zapsaná Minuciem Felixem: ‚Poctivé věci mají rády denní světlo, podlosti skrytost.‘

Třetím důvodem je skládání přísahy, že toto tajemství bude přísně zachováno, jako by bylo komukoli dovoleno zaštiťovat se záminkou slibu nebo přísahy, aby v případě vyšetřování právoplatnou mocí nedostál své povinnosti vypovídat vše, na co se ve snaze zjistit, zda se v oněch tajných spolcích neodehrává něco, co by ohrožovalo pořádek, případně zákony náboženství a společnosti, dotazuje.

Čtvrtým důvodem je, že tyto společnosti odporují jak světskému, tak i církevnímu právu, neboť všechna sdružení a shromáždění bez úředního povolení jsou občanským zákonem zakázána…“

Klement XIII. (1758–1769)

Papež Klement XIII. sice nevydal žádný dokument, který by se týkal přímo svobodného zednářství, ale ve své encyklice Christianae reipublicae (1766) barvitými slovy odsoudil mj. deismus v knihách „filosofů“, jenž bývá se zednáři spojován.

„Jistí ničemní lidé, kteří se oddali báchorkám a nedrží se pevnosti víry Siónu, zvracejí ze všech stran ze svých srdcí hadí jed, aby nakažlivou záplavou knih zničili křesťanský lid; znečišťují čirá zřídla víry a podkopávají základy náboženství. Ve svém díle si počínají zavrženíhodně. Číhajíce v úkrytu vytahují ze svého toulce šípy, jež v temnotě vystřelují do srdcí spravedlivých. Jejich bezbožná mysl se nezastaví před ničím božským, svatým a posvěceným zbožností všech věků; naopak, ve svých útocích si brousí své jazyky jako meče. Ve své pýše se nejprve vrhají na Boha. Vyzbrojeni dostatkem lží sami sebe posílili proti Všemohoucímu. Z popela znovu vytahují nesmysly bezbožníků, které byly už častokráte potřeny. Nikoli z otupělosti rozumu, nýbrž toliko z nutkání své zvrácené mysli popírají Boha, třebaže ten všude o sobě vypravuje a denně se ukazuje jejich zrakům; nebo Boha představují jako nemohoucího a nečinného, nemajíce úctu k jeho Prozřetelnosti a nebojíce se jeho spravedlnosti.“

Pius VI. (1775–1799)

Pius VI. navázal na Klementa XIII., a třebaže ve své první encyklice Inscrutabile (1775), věnované problémům jeho pontifikátu, opět svobodné zednáře nejmenuje, lze říci, že se týká také jich, či, přesněji, tzv. osvícenců obecně.

„Vpravdě, když tito zvrácení filosofové rozšířili onu temnotu mezi lidmi a vytrhli z jejich srdcí náboženství, pokračovali ničením veškerých svazků jednoty mezi lidmi, jak těmi, jež je pojí s jejich vládci, tak těmi, které je nabádají k jejich povinnostem. Neustále prohlašují, že se člověk rodí svobodným a nikomu nepodřízen. Společnost je podle nich davem nicotných lidí sklánějících se ve své hlouposti před kněžími, kteří je oklamávají, a před králi, kteří je utlačují, přičemž soulad mezi duchovními a vladařem je toliko veliké spiknutí proti přirozené lidské svobodě. Každému musí být jasné, že takovéto a podobné nesoudnosti, skrývané pod rozličnými falešnými maskami, působí pořádku a míru ve společnosti mnohem větší škody, nejsou-li jejich bezbožní původci postihováni. Všude tam, kde se jejich učení rozšíří jako rakovina, vede k velké škodě na duších vykoupených Kristovou krví.“

A papež Pius VI. končí tento odstavec varovnými slovy:

„Už si našlo [zvrácené myšlení] svoji cestu do veřejných akademií, do domů mocných, do královských paláců, a dokonce se, byť je to hrozné vyslovit, vplížilo do posvátných prostor.“

Pius VII. (1800–1823)

Několik let poté, co se papež Pius VII. vrátil do Říma z napoleonského zajetí, vydal apoštolskou konstituci Ecclesiam a Jesu Christo (1821), v níž odsuzuje tajné revoluční spolky tzv. karbonářů („uhlířů“), kteří mají „mnoho větví a v závislosti na okolnostech různá jména, nicméně představují jednotu, a to jak s ohledem na společné cíle a názory, tak i na svoji organizaci“.

Pius VII. připomíná kroky svých předchůdců proti tajným společnostem a s politováním dodává, „že horlivost Svatého stolce nedosáhla očekávaných výsledků a tito podlí lidé se nezřekli svých záměrů, jejichž plodem jsou neštěstí, která můžeme sami pozorovat“.

O karbonářích píše:

„Předstírají, že chovají zvláštní úctu a neobyčejnou oddanost k nauce katolické církve a osobě Spasitele Ježíše Krista, jehož se opovažují nazývat občas i velkým učitelem a mistrem svého spolku. Avšak tato sladká slovíčka jsou toliko lstí, kterou vychytralí lidé, oni vlci v rouše beránčím, používají, aby mohli snadněji ranit ty, již se nemají na pozoru.“

Pius VII. označuje za hlavní cíl „výhonku zednářstva“, tj. karbonářů, prosazení „náboženské lhostejnosti, nad níž si lze stěží cokoli zkázonosnějšího představit“.

Lev XII. (1823–1829)

Lev XII. se ve své apoštolské konstituci Quo graviora (1826) odvolává na všechny svoje předchůdce, Klementem XII. počínaje, kteří se postavili proti „nepřátelům křesťanské rodiny usilujícím zničit Kristovu Církev“ a „tajným sektám lidí kladoucím podlé úklady Kristu“.

Papež uvádí, že sám prošetřoval, jaký je „stav, počet a síla tajných sekt, přičemž jsme záhy zjistili, že jejich nestoudnost ještě vzrostla s rozmnožením jejich počtu o nové sekty“. Pozornost Lva XII. vzbudilo zejména jejich působení na univerzitách, „kde mladí lidé místo toho, aby se jim dostávalo vědění, jsou některými učiteli uváděni do zločinu všeho druhu a k němu přetvářeni. Tito učitelé je mravně kazí tajemstvími téže sekty, která by měla být nanejvýš po právu nazývána tajemstvími nepravosti“.

Lev XII. se mj. dále věnuje přísaze tajných spolků a připomíná: „Otcové lateránského sněmu s velkou moudrostí prohlásili, že ‚nelze nazývat přísahou, ale spíše křivopřísežnictvím vše, co se skládalo proti dobru Církve a nařízením Svatých otců‘.“

Apoštolská konstituce končí výzvou k obrácení a pokání, kterou papež doprovází projevem milosrdenství:

„Nechť se navrátí na cesty Páně, on je neodmítne, nýbrž je jako milující Otec, jenž vytouženě čeká na své marnotratné syny, s jásotem přijme. Abychom učinili vše, co je v naší moci, a usnadnili jim cestu pokání, pozastavujeme na dobu jednoho roku po ohlášení tohoto apoštolského listu v zemi, kde žijí, povinnost prozradit své spoluviníky v těchto sektách a prohlašujeme, že mohou být zbaveni církevních trestů dokonce i bez onoho prozrazení svých spoluviníků jakýmkoliv zpovědníkem, kterého potvrdí místně příslušní ordináři.“

Pius VIII. (1829–1830)

Papež Pius VIII. vydal během svého krátkého pontifikátu encykliku Traditi humiliati (1829), ve které představuje svůj „program“. Mj. také potvrzuje rozhodnutí předchozích papežů ohledně tajných společností a sám za sebe dodává:

„Chtěli bychom obrátit Vaši [biskupů] pozornost zejména na jednu nedávno vzniklou tajnou společnost, jejímž cílem je kazit mysl dospívajících na lyceích a gymnáziích. Ta usiluje skrze zpustlé učitele svádět žáky na cesty Baalovy pomocí nauk, které odporují Bohu, vědouc dobře, že smýšlení a mravy žáků jsou utvářeny vedením učitelů.

Pod jejich vlivem upadla mládež do takové politováníhodné svévole, že ztrativši zcela úctu k náboženství, odhodivši veškerý mravní řád a pohrdnuvši svatostí čisté víry, přestupuje všechny zákony duchovní i světské moci a beze studu se oddává jakémukoli zločinu, omylu a opovážlivosti; můžeme tedy spolu se Lvem Velikým vskutku prohlásit: ‚Jejich zákonem je lež, náboženstvím ďábel, kultem nemravnost.‘“

Řehoř XVI. (1831–1846)

Řehoř XVI. činí narážku na svobodné zednářství ve své encyklice Mirari vos (1832), kde pojednává o „pominutí smyslů“, čili o liberalismu a náboženské svobodě.

Papež nejprve popisuje neutěšený stav oné doby, aby pak označil jednoho z hlavních viníků.

„Opravdu můžeme říci, že nyní přišla hodina mocností temnoty, aby jako pšenice byli tříbeni synové vyvolení. ‚Kvílila opravdu a splynula země… nakažená od svých obyvatel, protože přestoupili zákony, změnili právo, rozptýlili věčnou smlouvu.‘ […] Hle, plesá smělá bezbožnost, studu prázdné umění, opovážlivá nevázanost. Vše, co je svaté, tím se pohrdá: velebnost božských obřadů, mající v sobě velkou moc i velký užitek, zavrhuje se od ničemného lidu, zhanobuje a zesměšňuje. Spasitelné učení se vyvrací, bludy všeho druhu směle rozsévají. Ani zákony svatého tajemství, práva, ustanovení, sebevětší řády nejsou bezpečné před opovážlivostí tohoto lidu, mluvícího bezbožné věci. […] Původ všech těchto velkých a častých pohrom je však třeba zvláště hledat ve skrytém působení oněch společností, které jsou stokami a kalužemi veškeré bezbožnosti, ohavnosti a všeho rouhání, jaké lze najít u kterýchkoli zavržených kacířů a bludařů.“

Pius IX. (1848–1878)

Papež Pius IX. se za svého pontifikátu několikráte vyslovil k otázce svobodného zednářství. Tento „vězeň Vatikánu“ upozorňuje na působení tajných společností hned ve své nástupní encyklice „o víře a náboženství“ Qui pluribus (1846).

„Dobře rovněž znáte, ctihodní bratři, ostatní z omylů vyplývajících ze zrůdnosti a lži, jimiž synové tohoto světa se vší bezohledností napadají katolické náboženství, božskou autoritu a zákony Církve a snaží se pošlapat práva jak světské, tak duchovní moci. K tomu směřují ničemné útoky proti Římskému stolci svatého Petra, v němž Kristus ustanovil neochvějný základ své Církve. Tomuto cíli slouží i ony tajné sekty, které vzešly z temnoty, aby zničily a zpustošily duchovní i světskou společnost, a které naši předchůdcové římští papežové svými apoštolskými listy opakovaně odsuzovali, přičemž my v plnosti své apoštolské moci prohlašujeme a nařizujeme, aby byla jejich ustanovení co nejhorlivěji zachovávána.“

Pius IX. se svobodným zednářům věnoval i v řadě svých alokucí. V alokuci ze dne 20. dubna 1849 (Quibus quantisque) např. prohlásil:

„… nepřátelé, aby hladce dokonali dílo zkreslení čistého a neměnného katolického učení, aby snáze oklamali druhé a vlákali je do pasti omylu, se neštítí žádných lstí a úskoků, snažíce se vzbudit dojem, jako by snad i Svatý stolec měl být spoluodpovědný za jejich šílenství a krýt je. Všichni vědí, kolik tajných společností, kolik sekt pod různými názvy založili oni šiřitelé zvrácených dogmat, směřujících k tomu, aby takto do myslí nenápadně vpašovali svoje chiméry, svoje systémy, svoje blouznivé názory, aby zkazili bezbranná srdce a otevřeli širokou cestu beztrestnosti všem podlostem. Tyto ohavné, zavrženíhodné sekty, jež jsou zhoubné nejen spáse duší, ale také dobru a míru společnosti, se vždy setkávaly s odporem a odsouzením ze strany našich předchůdců.“

V alokuci ze dne 9. prosince 1854 (Singulari quadam), tedy den po ohlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, Pius IX. biskupy nabádá, aby „ze všech sil bojovali“ proti „zhoubným omylům, které pustoší katolický svět“. A dodává:

„Měli bychom vždy pociťovat lítost nad bezbožným rodem nevěřících, kteří by vyhladili náboženský kult, kdyby to jen bylo možné, mezi nimiž je nutné zmínit na prvním místě zejména členy tajných společností, svázaných vzájemně zločinnou úmluvou a nelitujících žádného hanebného prostředku, aby narušili a svrhli veškeré církevní i státní zákony. Na ně lze zajisté vztáhnout slova božského Vykupitele: ‚Vy máte ďábla za otce a chcete jednat podle přání svého otce.‘“

Pravděpodobně neznámější alokuce věnovaná svobodným zednářům je ze dne 25. září 1865 (Multiplices inter). Ta začíná slovy:

„Ctihodní bratři, k různým intrikám a lstím, jakými se nepřátelé křesťanství osmělili útočit na Boží Církev a snažili se ji marně svrhnout a zničit, nutno bez nejmenších pochybností započítat onu zvrácenou společnost, zvanou obecně ‚zednářskou‘, která se zpočátku skrývala v temnotách, načež vystoupila usilujíce rozvrátit jak náboženství, tak lidskou společnost.“

Pius IX. vysvětluje, proč se znovu vrací k otázce svobodného zednářství:

„Zednářská sekta, o níž je řeč, nejenže nebyla zkrocena a zastavena, naopak, rozšířila se tak dalece, že v těchto rozbouřených dobách vystupuje všude beztrestně a pozvedá hlavu směleji než kdykoli předtím. Rozhodli jsme se tedy opět o této otázce pojednat, zváživše, že si snad někteří neuvědomují ničemné záměry, jimiž jsou tyto tajné spolky vedeny, a mylně se mohou domnívat, že tento druh společnosti je neškodný, neboť má za cíl pouze pomáhat lidem v nouzi, a nepředstavuje tudíž pro Církev Boží žádné nebezpečí, jehož by se bylo třeba obávat.“

Papež vytýká vládcům „liknavost“, pokud jde o „potírání této sekty“, a stěžuje si, že ti, kteří by měli být „bdělí a plni horlivosti v tak důležité věci, jeví se lhostejnými a ospalými“.

Dále Pius IX. opět potvrzuje odsouzení a zákazy svých předchůdců, které se týkají „oné zednářské společnosti a jiných tohoto druhu, jež navzdory zdánlivé různosti vznikají se stejným cílem a osnují spiknutí, ať už otevřeně či skrytě, proti Církvi a právoplatné moci“.

Věřící mají být „ostražití a nenechat se svést klamnými slovy sektářů“, neboť ti jsou jako pověstní vlci v rouše beránčím, kteří „přicházejí vyhubit stádo“. „Nutno je tedy započíst mezi ty, s nimiž apoštol zakázal se stýkat a s nimi přebývat, a to dokonce natolik, že se nemají ani zdravit.“

Pius IX. vyjadřuje závěrem své přání:

„Nechť Bůh, jehož milosrdenství je hojné, vyslechne modlitby nás všech a učiní, aby s pomocí jeho milosti pošetilci nabyli rozumu a zbloudilí se navrátili na cestu spravedlnosti.“

Mezi dokumenty Pia IX. odsuzující myšlenky svobodného zednářství (ale nejen jeho) je třeba započítat i encykliku Quanta cura a s ní související Syllabus „hlavních omylů dnešní doby“, které vyšly na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie roku 1864 a ve kterých papež „tajné společnosti“ letmo zmiňuje.

Lev XIII. (1878–1903)

Boj proti svobodnému zednářství lze bez přehánění označit za jedno z hlavních témat pontifikátu Lva XIII., přičemž jeho vrcholem se stala encyklika Humanum genus (1884). V ní nejen shrnuje myšlenky svých předchůdců, ale podrobněji rozebírá podstatu svobodného zednářství, jeho zásady a ideová východiska, taktiku a cíle. Navrhuje rovněž nutná protiopatření a „léky“.

Lev XIII. hned na začátku hovoří v duchu sv. Ignáce z Loyoly o dvou táborech, které se střetávají, přičemž prvním táborem je „království Boží na zemi, tedy pravá Církev Ježíše Krista“ a druhým „království Satanovo, jemuž jsou poddáni všichni ti, kdož se řídí neblahým vzorem svého vůdce a prarodičů a vzpírají se uposlechnout věčného Božího zákona, usilujíce dosáhnout svých cílů bez ohledu na Boha, mnohdy pak i proti Bohu“. Papež v této souvislosti připomíná slova sv. Augustina z díla O Boží obci: „Dvě lásky zplodily dvě obce: pozemskou totiž lásku k sobě, ústící až v pohrdání Bohem, nebeskou vpravdě lásku k Bohu, ústící až k pohrdání sebou.“

Papež dále uvádí: „Jsou různé sekty, jež se sice liší jménem, obřady, organizační formou a původem, poněvadž však mají jistý společný cíl a druží se k sobě názorovou podobností v hlavních věcech, shodují se ve skutečnosti se sektou zednářskou. Ta je jakýmsi ústředím, odkud se rozcházejí a kam se opět všechny vracejí.“

Pokud jde o zednářskou ideologii a cíl, Lev XIII. za ně označuje naturalismus:

„Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nejvýš trpké, neboť z naprosto jistých údajů, které jsme výše uvedli, vyplývá to, v čem její zájmy vrcholí, totiž od základu zničit veškeren řád náboženský a státní, jak byl vytvořen křesťanskými zřízeními, a podle svých smýšlení vytvořit jiný, odvozený z naturalismu.“

Papež se pak podrobněji věnuje zednářskému naturalismu:

„Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají žádné náboženské dogma, žádnou pravdu, kterou by neobsáhla lidská chápavost, žádného učitele, jemuž by se slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu. Poněvadž je pak jedinečným a jen katolické církvi vyhrazeným úkolem v plnosti neporušeně uchovat učení od Boha přijaté i vážnost učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými prostředky ke spáse, proto se proti ní obrací největší hněv a nápor protivníků. […] Vynakládá se vpravdě vleklé a houževnaté úsilí, aby ve společnosti nic neznamenal učitelský úřad Církve a její vliv, a proto všude hlásají a bojují o naprostou odluku náboženství a státu. Tím vytlačují ze zákonodárství a státní správy nanejvýš blahodárný vliv katolického náboženství. V důsledku tedy prosazují, aby společnosti byly vedeny zcela bez ohledu na ustanovení a nauku Církve. Zednáři nemají však věru dost na tom, že nedbají Církve, nejlepší vůdkyně, nýbrž se ji snaží zničit pronásledováním. Stává se tudíž běžným beztrestně napadat samotné základy katolického náboženství slovem, perem i vyučováním. Nešetří se práv Církve a porušují se výsady, jimiž byla Bohem obdařena.“

Lev XIII. upozorňuje na nebezpečí, které se svobodnými zednáři souvisí:

„Tím, že přijímají do svých řad příslušníky veškerých možných náboženství, vštípí jim ve výsledku onen velký blud dnešní doby, že je nutné pozbýt náboženských zábran a že mezi vyznáními není rozdílu. Takové smýšlení pak nejlépe slouží jejich záměru, tedy zániku všech náboženství, a především katolického, jež nelze bez vrcholného bezpráví srovnávat s ostatními, poněvadž je jediné pravé. […] Ve skutečnosti dává sekta svým zasvěcencům úplnou volnost, aby mohli plným právem hájit své stanovisko, že Bůh je i že Bůh není. A ti, kdož příkře popírají existenci Boha, jsou bez obtíží přijímáni stejně jako ti, kdož se domnívají, že Bůh sice existuje, mají však o něm zvrácené názory, jako tomu bývá u panteistů, což ovšem neznamená nic jiného, než že se ponechá jakési klamné zdání Boží přirozenosti a zároveň s tím odstraní pravda. A když se tato nejzákladnější pravda vyvrátí nebo se jí otřese, musí nutně zakolísat také ty pravdy, k jejichž poznání nás vede přirozený řád, že vše povstalo svobodným aktem vůle Boha stvořitele, že svět je řízen Prozřetelností, že duše lidská nezaniká a že po tomto pozemském životě nadejde jiný.“

Papež se dále rozepisuje o neblahých důsledcích takovéhoto uvažování:

„Když se pohřbí tyto zásady, jež tvoří základ přirozeného řádu a hlavní pilíř poznání a životní praxe, tu se brzy projeví následky v mravním životě jedince i společnosti. […] Bůh, Stvořitel světa a zároveň jeho prozíravý Vládce; věčný zákon přikazující zachovávat přirozený řád a zakazující ho porušovat; poslední lidský cíl, nekonečně přesahující věci lidské a tento pozemský domov: to jsou zdroje a základy veškeré spravedlnosti a mravnosti. Jestliže ty se odstraní, jak to činí naturalisté a zednáři, bude tím znemožněno poznání, v čem spočívá znalost dobra a zla a jak toto rozlišení obhájit.“

Zkáza mravů není jen nutným důsledkem ideologie svobodných zednářů, nýbrž i jejich záměrem:

„K potvrzení toho, co bylo řečeno, může posloužit skutečnost, kterou lze obtížněji slovy vyjádřit než ji pochopit. Poněvadž totiž lidem prohnaným a vychytralým nikdo nesloužívá s takovou otrockou povolností jako ti, jejichž duch je vysílen a podlomen vládou vášní, vyskytli se v zednářské sektě lidé, kteří vyhlásili a navrhli použít jakéhokoli úskoku k tomu, aby strhli mnohé k ničím neomezeným náruživostem; a ti se takto stanou poslušným nástrojem v jejich troufalém záměru.“

Lev XIII. poukazuje na to, že s naturalismem, potažmo svobodným zednářstvím, přichází oslabení rodiny:

„Pokud jde o rodinné společenství, dá se celé učení naturalistů vystihnout takto: Manželství je jenom jakýmsi druhem občanské smlouvy; právem lze je rozvázat se souhlasem těch, kdož smlouvu uzavřeli, přičemž moc nad manželským svazkem náleží státním úředníkům. Dětem se při výchově nemá vštěpovat žádný pevný a vyhraněný názor; je záležitostí každého z nich, aby si po dosažení určitého věku samo zvolilo své náboženství. V tom se však s naturalisty úplně shodují zednáři, a nejen že se shodují, ale již dlouho se snaží, aby tyto názory pronikly do mravů a do každodenního života.“

A podotýká, že „zednářská sekta usiluje zmocnit se výchovy mládeže. Cítí, že snadno mohou podle své libovůle utvářet křehkou a poddajnou vůli onoho věku, a tak vychovávat státu jimi vytoužené občany“.

Svobodné zednářství narušuje nejen rodinu, ale svým bludným pojetím i autoritu ve státě, neboť prohlašuje:

„Zdrojem všech občanských práv a povinností je buď lid, nebo státní moc, a to jen taková, drží-li se nových zásad. Stát má kromě toho být bezbožecký; není důvodu, proč by se při existenci různých náboženství měla dávat přednost jednomu před ostatními; všechny musejí být postaveny na roveň.“

Papež činí také vysvětlující poznámku, pokud jde o členy tajných společností:

„Je však záhodno, aby to, co jsme řekli nebo co řekneme, bylo chápáno o zednářské sektě jako takové, s vědomím toho, že zahrnuje další spřízněné a přidružené společnosti; neplatí to však o jednotlivých členech těchto společností. Mezi nimi se zajisté mohou vyskytovat, a to nikoliv výjimečně, i lidé, kteří sice nejsou bez viny, poněvadž vstoupili do společností takového druhu, přece však nemají sami o sobě účast na jejich hanebných činech, ani neznají konečný cíl, kterého se snaží dosáhnout. Rovněž ze samotných spolků některé snad ani vůbec neschvalují krajní závěry, k nimž by měly logicky dojít, ježto nutně vyplývají ze společných zásad, kdyby je neodstrašovala sama jejich ohavnost. A opět místní a časové okolnosti nutí některá spolky, aby si vytkly rozumnější cíle, než by si samy přály nebo které sledují jiná sdružení. A přece se proto nemají pokládat za cizí zednářskému spřažení, protože to nelze posuzovat podle dokonaných činů a toho, čeho dosáhlo, nýbrž podle jeho obecných zásad.“

Na závěr Lev XIII. uvádí prostředky k „vypuzení nečistého jedu, který koluje v žilách národů“.

Za prvé, je nutné „strhnout zednářství masku“ a „ukázat, jaké skutečně je“. „Ať se nikdo nenechá oklamat předstíranou počestností, že v zednářských záměrech není ničeho, co by bylo v rozporu se svatostí náboženství a dobrými mravy; jelikož účel a povaha této sekty jsou ze své podstaty zločinné, nemůže být dovoleno do ní vstupovat nebo ji jakkoliv podporovat.“

Za druhé, je nezbytné, aby „věřící hlouběji poznávali přikázání náboženství“.

Za třetí, je třeba větší angažovanosti laiků, „kteří v sobě spojují lásku k náboženství a k vlasti s bezúhonností a vzdělaností“.

Za čtvrté, Lev XIII. doporučuje podporu a šíření třetího řádu sv. Františka, „neboť samotným účelem řádu, jak byl stanoven zakladatelem, je zvát lidi k následování Ježíše Krista, k lásce k Církvi, k naplňování všech křesťanských ctností; proto tedy může prokázat velké služby při potlačování nákazy ničemných sekt“.

Za páté, papež upozorňuje na nebezpečí, kterému jsou vzhledem ke své mnohdy nelehké životní situaci vydáni dělníci, a vyzývá, aby se jim věnovala větší pozornost.

Za šesté, nesmí se zapomínat na význam katolické charity, která „dává viditelný a zářný příklad“ křesťanské lásky k bližnímu.

Za sedmé, „abychom dosáhli snáze svého cíle, svěřujeme Vaší [biskupů] svědomité bdělosti ještě více mládež, jež je nadějí lidské společnosti. Výchovu mládeže považujte za jednu ze svých největších starostí a nedomnívejte se, že jakákoli ostražitost je dost velká, aby nebylo třeba vyvinout ještě větší, k ochránění dospívající mládeže před těmi školami a učiteli, od nichž se lze obávat morového dechu této sekty.“

Lev XIII. končí svá doporučení a celou encykliku výzvou k modlitbě:

„Dobře víme, že naše společné úsilí nemůže postačit k vytrhání plevele na poli Páně, jestliže nám v našich snahách nebeský Hospodář vinice dobrotivě nepomůže. Je proto nutno vyprošovat si co nejúpěnlivěji a nejúzkostlivěji jeho pomoci a přispění, jak toho vyžaduje vážné nebezpečí a veliká tíseň.

Svobodné zednářství, povzbuzeno svými úspěchy, pozvedá drze svoji hlavu a zdá se, že jeho troufalost už nezná mezí. Všichni jeho přívrženci jsou vzájemně spjati ničemným spříseženstvím a společnými tajnými cíli, navzájem se podporují a jeden druhého povzbuzuje k páchání většího zla. Tak rázný útok si vyžaduje stejně rozhodný odpor; je tedy zapotřebí, aby se všichni dobří lidé sdružili v co nejširší společenství činu i modlitby. Od nich žádáme, aby se proti postupující síle sekt postavili svorně do sevřeného šiku a ani o píď neustoupili. Zároveň ať vztahují v modlitbě své ruce k Bohu a úpěnlivě prosí, aby se křesťanství šířilo a vzkvétalo, aby se Církev těšila nezbytné svobodě, aby poblouznění nabyli zdraví, a aby již konečně omyly uvolnily místo pravdě a neřesti ctnostem.

Za svou pomocnici a prostřednici mějme Pannu Marii, Matku Boží, aby Ta, která již od svého početí přemohla satana, ukázala svou moc nad nešlechetnými sektami, v nichž nanejvýš očividně s nezkrotnou věrolomností a pokrytectvím ožívá ďábelský duch zpupnosti.

Dovoláváme se pomoci knížete vojska nebeského sv. Michaela, přemožitele pekelných mocností, jakož i sv. Josefa, snoubence Nejsvětější Panny, blahodárného ochránce katolické Církve v nebi, apoštolů Petra a Pavla, velkých rozsévačů křesťanské víry a nepřemožitelných jejích obránců. V jejich ochranu a ve vytrvalost společných modliteb skládáme důvěru, že Bůh náležitě a dobrotivě přispěje ku pomoci lidskému pokolení uvrženému do tolika nebezpečí.“

Ve svých následujících encyklikách zmiňuje Lev XIII. svobodné zednářství v souvislosti se situací v některých zemích. První z nich je Officio sanctissimo (1887), která pojednává o církvi v Bavorsku. V ní biskupům připomíná, aby varovali věřící před nebezpečím zednářství, a cituje slova sv. Lva Velikého: „Ozbrojte se zbožným zápalem pro věc náboženství a bdělostí; a nechť se z úsilí všech věřících stane nástroj proti nejkrutějším nepřátelům duše.“

Následují tři encykliky adresované především církvi v Itálii, které se vyloženě týkají svobodného zednářství a jeho působení.

V Dall’alto dell’Apostolico Seggio (1890) Lev XIII. do značné míry shrnuje, co bylo řečeno v Humanum genus, ale věnuje také velkou pozornost protipapežským snahám zednářů. Papež tuto v říjnu vydanou encykliku končí mj. slovy: „Odevzdejme vše Bohu skrze naši Prostřednici, Nejsvětější Pannu Marii, nepřemožitelnou Královnu růžence, která má velikou moc nad pekelnými mocnostmi a která už tolikráte dala Itálii pocítit svou mateřskou lásku.“

Další dvě encykliky, které varují před nebezpečím svobodných zednářů, pocházejí z téhož dne, a to 8. prosince 1892. (Ve stejný den vyšla také třetí encyklika Magnae Dei Matris „o růženci a křesťanském životě“.) V Inimica vis, která je směřována italským biskupům, zaznívá jistá nevole, že předchozí papežská rozhodnutí jsou brána na lehkou váhu. Lev XIII. upozorňuje, že se zednáři snaží svými „sliby“ a „novotami“ svést nižší duchovenstvo, a slovy papeže sv. Felixe III. připomíná: „Neodporovat omylu je jako jej schvalovat; nebránit pravdu je jako ji potírat… Ten, kdo nevystupuje proti zjevnému zločinu, se případně stává podezřelým ze spoluviny.“

Druhá encyklika Custodi di quella fede je adresována italskému lidu. Papež v ní viní svobodné zednáře za stávající neutěšitelný stav:

„Nebeská naděje a láska již nepozvedají lidská srdce, která se v potřebě nekonečna neukojitelně vrhají na pozemská dobra; a nevyhnutelně se s náruživou vášní pachtí za radovánkami, bohatstvím a postavením.“

Lev XIII. dále odsuzuje falešné zednářské vlastenectví a politiku:

„Skutečnosti svědčí, že zednářské vlastenectví není ničím jiným než sektářským sobectvím usilujícím ovládnout vše, a zejména novověké státy, které všechno přebírají a soustřeďují do svých rukou. Je nanejvýš zřejmé, že v záměrech zednářstva jsou slova jako politická nezávislost, rovnost, civilizace a pokrok nástrojem ke zlehčení závislosti člověka na Bohu v naší zemi, k oprávnění omylu a neřesti, souručenství jedné skupiny na úkor růstu ostatních občanů. Lidé vykoupení božskou krví se tak vracejí do rozdělení a svárů, zkaženosti a ostudného pohanství.“

Papež ukazuje na nebezpečí některých tzv. dobročinných spolků a vybízí rodiče k ostražitosti: „Ach, do kolika rodin dnes pronikli vlci v rouše beránčím!“

Lev XIII. zmiňuje svobodné zednářství i ve své encyklice Praeclara gratulationis publicae (1894), v níž volá východní schismatické církve k jednotě víry. Píše: „Nechť Bůh ve svém milosrdenství zmaří jejich bezbožné záměry; nicméně ať všichni křesťané vědí a pochopí, že je třeba jednou provždy shodit zavrženíhodné jho zednářstva…“

Svobodné zednářství si našlo místo i v apoštolské exhortaci Annum ingressi (1902), v níž se Lev XIII. rok před svou smrtí ohlíží za svým pontifikátem. To jen potvrzuje, jakou váhu tomuto tématu přikládal.

Závěr

V papežských dokumentech týkajících se svobodného zednářství lze najít řadu společných prvků. Zdůrazňují nebezpečí tajných společností pro náboženství i společnost. Odsuzují samotný princip spiklenectví a nedovolenou přísahu. Poukazují na to, že na jménu tajné společnosti či spolku nezáleží, podstatné jsou myšlenky a pohnutky, ze kterých vychází a jimiž se řídí. Znovu a znovu opakují, že stanovisko Církve zůstává v této věci nezměněno, třebaže někteří tvrdí opak. U Pia IX. a Lva XIII. se pak setkáváme s tím, že jejich prohlášení bývají vydávána v souvislosti s mariánskými svátky, což jistě není náhodné.

„Raduj se, Panno Maria, neboť jsi sama potřela všechny bludy v širém světě!“

Martin R. Čejka

Vyšlo v Te Deum 1/2014.