Michal Semín
Jednání českých a moravských biskupů s papežem Františkem má i pro tradičně smýšlející katolíky zajímavý rozměr. Zatímco světská média obsesivně referují o sporech o ukradený církevní majetek, Rádio Vatikán zprostředkovalo tento výrok arcibiskupa Jana Graubnera:
„Zaujala mne ještě jiná věc. Například, když byla řeč o těch, kteří mají rádi starou liturgii a vrací se k ní, bylo patrné, že papež mluví s velikou láskou, pozorností a citlivostí vůči každému, aby nezranil. Kromě toho měl však i poměrně silný výraz, když řekl, že u staré generace tomu rozumí, jestli se vrací k něčemu, co zažila, ale že není schopen pochopit mladou generaci, která se k tomu vrací. »Když se ptám konkrétněji a víc – dodal papež – zjišťuji, že je to spíše jakási móda. A pokud je to móda, tak je to věc přechodná, které není potřebné věnovat tolik pozornosti. Jenom je třeba s určitou trpělivostí a laskavostí se chovat k lidem, kteří propadli určité módě. Považuji však za obrovsky důležité jít na hlubinu, protože pokud nepůjdeme do hloubky, tak nás nezachrání liturgická forma ani taková, ani taková«.“
Zajetí na hlubinu vs. módní výstřelek
Zajímavé je již to, že se na toto téma stočila řeč. Z čí iniciativy? Možná se mýlím, ale žiji v domnění, že se při setkáních ad limina primárně konzultují palčivé pastorační problémy daných místních církví. Ze spolehlivých zdrojů vím, že se při jednáních ČBK o aktivitách „tradicionalistů“ již nejednou hovořilo, díky arcibiskupu Graubnerovi nyní víme i to, že je biskupové diskutovali i na nejvyšší možné úrovni. Je teoreticky možné, že iniciátorem této debaty byl papež František, který se „s velikou láskou, pozorností a citlivostí vůči každému, aby nezranil“ o tradičně smýšlejících věřících již mnohokrát vyjádřil způsobem, že by si od nich slušný reformovaný katolík nevzal ani svatý obrázek. Ostatně svoji starost o blaho tradičně smýšlejících dal dostatečně najevo – máme-li věřit slovům komisaře Mons. Volpiho – svou osobní podporou faktické likvidace komunity františkánů Neposkvrněné, u kterých hrozilo, že by také podlehli výše zmíněné „módě“.
Kdo s touto debatou při setkání biskupů s papežem začal, však není podstatné. O poznání důležitější je to, jak papež o věřících, účastnících se tradiční liturgie, smýšlí. Má pochopení pro lidi staré, neboť ti přirozeně trpí sklonem k nostalgii. I ta se však dá, při správném dávkování koncilem předepsaných protilátek, překonat, viz papež František. Co však papež nechápe, je zájem o tradiční liturgii u mladých generací. Prý podléhají „módě“, tedy v zásadě něčemu povrchnímu, co časem vyprchá a bude nahrazeno něčím novým. Kdyby takto hovořil o nové liturgii, podléhající neustálým změnám, inovacím, požadavkům doby, bylo by to jistě na místě. Ale pronést toto o „mši všech věků“, této pevné hrázi proti herezím protestantismu a modernismu, navíc ústy papeže, jenž má být strážcem katolické víry a jí odpovídající praxe, není ničím jiným než tragickým výrazem ďábelského zmatení.
Kdybych smýšlel jako papež František, také by mi hlava nebrala, že jsou „tradiční kaple“ plné mladých lidí a početných rodin. Žil bych v iluzi, že mladí katolíci vyžadují v liturgii zábavu a zážitky, tedy „bohoslužby“ v letničně-diskotékovém duchu, jak jsme tomu byli svědky při setkání mladých na plážích Ria. Žil bych iluzí, že „Církev na tom nikdy nebyla tak dobře, jako nyní“. A za pravdu by mi dávaly milióny zprotestantizovaných katolíků, pro něž je mše svatá „spolčem“, jehož podstatou je hostina, při níž se vzájemně sdílíme. Znám mnoho věřících, ostatně sám se mezi ně počítám, kteří si teprve na tradiční mši plně uvědomili, že byli podvedeni. Že liturgická reforma byla útokem na obřad, v jehož středu je svatý Bůh a jehož podstatou je kalvárská smírná oběť, z níž máme čerpat milosti, nezbytně potřebné pro naši spásu. Že jsme byli oloupeni o posvátný jazyk, modlitby a úkony, jednoznačně vyjadřující svou zaměřenost k Bohu. Že plody reformované liturgie, jejímž hlavním architektem byl usvědčený svobodný zednář vysokého stupně zasvěcení a na jejíž tvorbě se konzultacemi podíleli protestanti, nemohou být jiné, než trpké, a pokud si člověk i v takovém prostředí uchovává katolickou víru, pak to není díky této nové liturgii, ale jí navzdory.
Souhlasím však s papežem Františkem, že samotná forma mešního obřadu „nás nezachrání“. Nová liturgie se všemi jejímu výstřelky, znesvěcujícími naše chrámy a objektivně urážejícími Boha, totiž není příčinou krize, v níž se nacházíme, ale jen jejím významným symptomem a výrazem. V základech liturgické reformy je úmysl přiblížit se co nejvíce protestantskému chápání bohoslužby. Svědčí o tom mnohé, mj. slova osobního přítele papeže Pavla VI. Jeana Guittona, který v rozhlasovém rozhovoru v roce 1990 prohlásil: „Úmyslem Pavla VI. ve vztahu ke mši bylo reformovat katolickou liturgii takovým způsobem, aby se co nejvíce přiblížila liturgii protestantské – pozoruhodné je, že to Pavel VI. učinil proto, aby se co nejvíce připodobnila protestantské Večeři Páně… Pavel VI. měl ekumenický úmysl odstranit, nebo alespoň upravit či oslabit to, co bylo, v tradičním slova smyslu, příliš katolické, a, opakuji, přiblížit katolickou mši bohoslužbě kalvínské…“
Jak se na věc dívá arcibiskup olomoucký?
Když jsem před mnoha lety, ještě v roli zástupce Una Voce, žádal při osobní audienci u kardinála Vlka o umožnění slavení tradiční mše svaté každou neděli v některém pražském kostele, byl jsem tvrdě odmítnut. Nejsem žádná slečinka, takže mne ani tak nezaskočilo nevlídné kardinálovo jednání, jako spíše argumentace, o níž své negativní stanovisko opíral. „Stará mše znamená stará ekleziologie, ale já tady buduji novou církev“. Po čase mi to „docvaklo“ a zpětně říkám, že jsem kardinálu Vlkovi za jeho otevřenost upřímně vděčný. Také díky němu jsem pochopil, že mezi novou a „starou“ liturgií nemůže být smíru, že nemohou být rovnocennou bohopoctou téže Církve.
Právě proto jsou činěny překážky plné rehabilitaci tradiční liturgie, neboť její živá přítomnost v Církvi usvědčuje reformovanou liturgii z ekumenického a tedy nekatolického směřování. Pokud tedy papež zmíněnou potřebu „zajet na hlubinu“ myslel tak, že je třeba hledat skutečné příčiny stále většího příklonu mladých věřících k tradiční liturgii, pak mu dávám za pravdu. A modlím se za to, aby pravého poznání dosáhl on i naši biskupové a otevřeli tak stavidla milostem, jež jsou současnou liturgickou praxí ke škodě mnoha duší zadržovány.
Aktuálně >
aspoň vidíme jak to má rychlý spád, čím hůře tím lépe, ať žije Nom který odkrývá smyšlení rádobypastýřů
Domnívám se, že olomoucký arcipastýř nese velmi těžce směřování bývalého redaktora Světla pana Štuly, který dělá mnoho záslužné práce na http://www.lumendelumine.cz a tím zřejmě velmi drásá jeho pastýřské srdce.
Světlo zhaslo.
Vydáno dne 07. 11. 2012 (1321 přečtení)
Čtenáři týdeníku Světlo byli nedávno překvapeni náhlou změnou v redakci; PhDr. Lubomír Štula byl nahrazen Mgr. Danielem Dehnerem. Slovo katastrofa je namístě, pro zmíněný týdeník, domnívám se, totálně.
Stůjž zde otázka, proč se tak stalo.
Články doktora Štuly měly úroveň, byly výživné, košaté a pěkně se četly. Jen jednu chybu měly. Byly nadmíru tradiční. Ano, jeho „editorialy“ nepěly chvalozpěvy na současné, ekumenické dění v Církvi a osvícenecký stav liturgie. Právě naopak. Redaktor Štula stále upozorňoval, jako správný katolík, že Matka Církev je zraňována nikoliv zvenčí, ale naopak vlastními strážci, kteří, místo aby Církev chránili, vráží ji dýku do zad. On dobře ví, oč bojuje – žádné eufemismy, naopak tvrdá, mnohdy nehalíkovská pravda. A také žádní lháři a prodavači deště: Lubac, Congar nebo Rahner, nic takového.
Světlo zhasne. Nejspíš ano, protože, nikoliv pan Vlček, ale právě doktor Štula držel svými skvělými články celý časopis. Možná nazýval pokoncilní situaci v Církvi až příliš tvrdě a pravdivě – konečně, duch Rahnerův tady stále smrdí.
Věčná škoda, že byl doktor Štula vyhozen z redakce Světla. Je to spíše k smíchu než k pláči, jak se pan Dehner snaží, dost prostoduše, napodobit styl jeho bývalého, skvělého kolegy…
Zdá se, že otci arcibiskupovi leželo moc na srdci, co má teď podniknout s rozpolcenou mládeží ve své arcidiecézi. Zjevně totiž pořád přemýšlí, jak je možné, že si pozval na audienci nového předsedu Una Voce Česká republika a přišel k němu mladý 24-letý muž. Tvářil se vůči mně nadmíru přátelský, ale bylo mi jižve chvíli, když jsem seděl v přijímací místnoti jasné, že to pro něj bude daleko větší šok, než pro kardinála Vlka, když jste tehdy za ním přišel ví a pan Milan S., soudě podle vyprávění nejstaršího člena Una Voce, který mi to nespočetněkrát vzpomínal spolu s větou (která nemusí přesně odpovídat realitě): “ Co vás na té staré mši přitahuje? Vždyť copak nevíte, že tu novou mši jsme dělali pro vás?“ To vystihuje celkovou situaci. Výrok otce arcibiskupa o zájmu o tradiční formu liturgie jako „módu“ mi přijde jako naprosto zavádějící a je evidentní, že mě při představování našich cílů nepochopil (a možná ani nechtěl chápat), jinak by takový nediplomatický blábol před médii neřekl. Já v rámci nejhlubší pokory, kterou jsem mu tehdy slíbil budu proto reagovat v nadcházejícím týdnu otevřeným dopisem, ve kterém budu požadovat vysvětlení nechápavému.
Já si myslím, že to papež vystihl zcela přesně. Je to prostě naše móda, oní nosí montérky od Leviho Strausse pobité cvočky, ty zlaté nugety milostí jim trhají kapsy, a my zase stylové obleky. Vážně je to skvělé, že si tohle myslí, alespoň budeme mít klid na prohlubování naší katolické víry a sebeposvěcení. Oni se mezitím budou dobře bavit až se někam prochechtají. Jsem pro, držme se módy. :-D
To je velmi zajímavé, Danieli, jsem zvědav, co bude následovat. Jinak jen malá zpřesňující poznámka – na té audienci u kardinála Vlka se mnou nebyl Milan S., ale jeden starší pan profesor, z jižních Čech, bývalý středoškolský spolužák kardinála Vlka, později exulant, žijící v USA. Je již mnoho let po smrti a moc mne mrzí, že si nemohu vzpomenout na jeho jméno, viděli jsme se tehdy poprvé a jestli se nepletu, tak i naposled.
Una Voce je již k ničemu, jen pro pár lidí, kteří se cítí být důležití.
Je zajímavé, že nevěřící mají katolíky vesměs za pár babek v kostele, které když vymřou, kostely se vyprázdní, jelikož ti mladí mají jiné zájmy. Že to prostě pomine s odchodem jedné generace. A ejhle, podobný styl myšlení – módy, která pomine. Když někdo něčemu nerozumí a je tomu nastaven nepřátelsky, logicky to shazuje a napadá to, ježto si těžko nedokáže vysvětlit, že někdo jiný může odmítat to skvělé a moderní, co pro něj on vytvořil /viz např. uvažování reakce v komentáři č. 4/a čím mnozí jiní žijí.
dodatek k 6.: Už jsem si vzpomněl – jmenoval se Radko-Klein Jánský.
Nová liturgie jistě není příčinou krize, ale není ani pouhým jejím symptomem. Jakmile totiž byla vytvořena, žije svým životem, rozvolňuje stále více tradiční formy a spoluzapřičiňuje dnešní stav náboženského života. A jestli „protestantky laděná“ mše anebo mše v poněkud rozjívené formě nějakého konkrétního člověka odradí, potom dokonce, troufám si tvrdit, zapřičiňuje těžký stav, do něhož je jeho víra a touha po náboženském životě dostává.
Pan Semín i všichni přispívající to nakonec jasně ukazují. Dovolím si jen poznámku k 4. Představa: Vždyť copak nevíte, že tu novou mši jsme dělali pro vás?“ je snad dokonce psychologickou hloupostí. Mladí lidé se baví, jezdí na motorkách, chodí na diskotéky a žijí často nevázaně. Hledají prožitek. No a leckdo si myslí, že když je toto tedy baví, tak že by se jim něco z toho mělo nabídnout v kostele. Je to snaha konkurovat diskotékám. Ale kdo chce něco z toho disko, tak přeci nepůjde do kostela, půjde na to disko nebo někam, kde se bude světsky bavit. Je v tom obrovský despekt k mladým lidem, jejich podcenění a arogantní nepochopení, že žijí, jak žijí často proto, že jim chybí hlubší a niternější, silnější a intenzivnější prožitek. Tedy něco, co přináší právě tradiční liturgie.
A jestli je někdo znaven hektickým světským životem a cítí jeho vyprahlost, pomíjivost, a Církev mu nabídne nějakou podobnou, byť trochu ligt formu, no tak to je opravdu tragédie.
Nemyslím si ale, že skutečné zdroje těchto reforem jsou zednářské. Zednářství je totiž rituální. Jsou spíše agnostické a pohanské. A v druhém sledu protestantské. Ale od posouzení příčin jsou jiní. Bylo by ale zajímavé ten propletenec příčin prozkoumat.
Je mi to líto a nechápu ten despekt. A je to navíc proti přirozené lidské logice. Neboť jak se již vícekrát vyjádřil předchozí papež Benedikt XVI., co bylo generacím katolíků před námi nanejvýš posvátné, nemůže být přece nyní předmětem opovržení. Cituji doslova, co řekl o svém Summorum pontificium (2007) : „Nemůžeme říkat, že předtím bylo všechno špatně a teď je všechno správně, neboť ve společenství, kde tím nejdůležitějším je modlitba a eucharistie, nemůže být úplně špatně něco, co dříve bylo tím nejsvětějším…Šlo mi o vnitřní kontinuitu víry a modlitby v církvi.“ (Benedikt XVI. s P. Seewaldem – Světlo Světa, s. 106)
Zřejmě platí to, že kde truchlí liturgie, tam upadá víra a kde slábne víra, tam se řítí morálka. Výsledky tzv. „dotazníků“ jsou toho také důkazem.
Přimlouvala bych se alespoň za to, aby co nejvíce kněží sloužilo čelem k oltáři, kde má být On, Nejvyšší Pastýř. A kde ho „odklidili“, ať ho vrátí zpět, do čela svého lidu, tam je Jeho místo. A aby kněží a biskupové nemluvili a nejednali „korektně a diplomaticky“, ale především učili neměnné Pravdě, kterou od Pána přijali. Slovy ANO, ANO, NE, NE. A připomínali především neměnné Desatero, Svátosti, Boží Milosrdenství, ale i Jeho Spravedlnost.
Děkuji za tento po všech stránkách podařený článek. „Právě proto jsou činěny překážky plné rehabilitaci tradiční liturgie, neboť její živá přítomnost v Církvi usvědčuje reformovanou liturgii z ekumenického a tedy nekatolického směřování.“ Ano, toto je podle mne skutečně ten pravý důvod, proč je stará liturgie pro dnešní hierarchii takovým trnem v oku. Z vlastní zkušenosti vím, že dokud si člověk o staré liturgii jen čte na internetu, říká si, že to je třeba jen taková internetová virtuální realita, uměle nafouknutá bublina. Ale nyní již stejně jako autor vím, jak moc jsem byla v pokoncilní církvi podvedena a o co všechno jsem byla ochuzena a s radostí hledím na své děti, kterým se místo dudlíku nabízí plnohodnotná duchovní strava. Ona taková „duchovní podvýživa“ končí často fatálněji, než kdybychom dotyčnému dali jed. Duše strádá, ale narozdíl od tělesné podvýživy není nic vidět – jen povrchní, vlažní, pak navenek zanedbává služby Boží, přestává praktikovat a odpadá. (A přitom si stále ještě může myslet, jak je i nadále bohumilá a zbožná.)
No a když jsem teď četla, že se papež „o tradičně smýšlejících věřících již mnohokrát vyjádřil způsobem, že by si od nich slušný reformovaný katolík nevzal ani svatý obrázek“ musela jsem se od srdce smát.
Současný papež nám (v tomto případě ve spolupráci s našimi biskupy) dělá slušnou reklamu a dobrý nábor, ne? Do zpráv se nedostaly zmínky o úbytku věřících, prázdných seminářích, narůstajícím početu věrouku neznalých věřících, morálně zdevastovaných mladých katolících apod. Možná, že toto ani nebylo potřeba řešit… Ale ti mladí na tradičních mších – to je skutečně palčivý problém! Vlastně bychom měli být rádi, že se tradice dostala mezi nejpalčivější problémy dnešní České provincie…
Článek PhDr. Lubomíra Štuly: Móda, která nepomine
Svědectví Mary Hall z roku 1986: Proč jsem tradicionalistkou
ad „stará mše znamená stará ekleziologie“: k tématu „kompatibility“ liturgie a ekleziologie se vyjadřuje i prof. Kunetka v článku Reforma liturgické reformy?: „liturgická reforma … reaguje mimo jiné i na změnu ekleziologického paradigmatu; proto jen obtížně může být kompatibilní s podobou liturgie, která je formována ekleziologií jinou“ (toto není poprvé, co mluví takto otevřeně, viz např. zde). Tento článek je pikantní hned z několika pohledů:
– přestože jeho obsahem má být liturgie, více jak polovina článku je věnována konstruktu „živé tradice“ v opozici k tradicionalismu (zde staví na definici jakéhosi luteránského teologa)
– zajímavě rozvíjí dialektiku kontinuity a diskontinuity („kontinuita tradice může být dosažena pouze za cenu diskontinuity“)
– navozuje dojem, jako by reforma Pavla VI. byla schválena koncilem (2174 hlasů pro SC)
– staví se otevřeně proti učení Benedikta XVI svým tvrzením, že tradiční liturgie a NOM nemohou vedle sebe existovat (jasně na rozdíl od emeritního papeže říká, že tyto rity jsou inkompatibilní).
Sečteno a podtrženo – oni prostě uctívají „zlaté tele.“ Podobně jako židé pod Sinají, jen s tím rozdílem, že v případě NOM tím zlatým teletem jsou všichni ti laičtí čtenáři a čtenářky, laičtí podavači sv. přijímání, ministrantky, přijímání na ruku, dětské zpěvy, všechny tzv. „scholy,“ ale tím největším a nejhorším (nejrohatějším) je to věčné obrácení k lidu, národní jazyky a další – vždyť to určitě sami znáte a mohli byste pokračovat směle dál. A jediným kdo trpí je opět náš Pán Ježíš Kristus, kterého pro jistotu odsunuli bokem a postavili tam za něj sebe. A když vysype laický podavač Tělo Kristovo na zem, dostane se mu odpovědi, že se zas toho tolik nestalo. Zkuste se proti tomu u Vás ve farnosti postavit a stanete se rázem nepřítelem č. 1, a jak trefně uvádí autor, „že by si od nich slušný reformovaný katolík nevzal ani svatý obrázek.“
Správně to vyjádřil kardinál Vlk: „ale já tady buduji novou církev.“ Plody už dozrávají. Mnozí však zapomínají, že „Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce bude poražen a hozen do ohně.“
Nechci tvrdit, že to, co popíšu, je v katolické církvi problém největší (možná bych i sám našel větší), ale myslím si, že je to problém velký. A myslím si, že klíč k tomuto problému mají právě ti nejkonzervativnější, kterým (jestli tomu dobře rozumím) patří tento web. Z některých výroků na této stránce mám pocit, že bude správné, když se o tom problému zmíním.
Vycházím z představy, že tradice naší církve je jakousi zásobárnou zkušeností o cestě člověka k Bohu. Z dávných myšlenek každý mluvčí vynáší na světlo obvykle takové myšlenky, které mu mají co říci i dnes, takové, které rezonují i s jeho zkušeností s Bohem – a tím se odkaz minulé doby neustále pročišťuje [1]. Proto si myslím, že lidé, kteří se péče o tradici ujali, konají velmi záslužnou práci. Tito lidé by ovšem také měli dbát na to, aby k sobě přitahovali ty, kdo z nějakého důvodu tradici tolik v krvi nemají. A v tom je právě problém, ketrý mám na mysli: Zdá se mi, že tradicionalisté se místo lákání a přitahování druhých příliš často obracejí ke kritice, ironii, útokům a snad i pohrdání. Velkým problémem církve dnes je to, že lidé v církvi necítí volnost k tomu, aby – na základě výsledků svého hledání – volně a postupně přecházeli od tábora modernistů (jejichž velkou zásluhou bývá získávání mladých duší) do tábora tradicionalistů. Případně opačným směrem.
Lze si snad představit, že modernista svému žáku řekne „Bratře, už jsi dost pokročil, já už ti toho nemohu příliš dát – teď bys měl jít tamhle, za těmi rozzlobenými učenci, kteří pro mne mají jen urážky a pohrdání, kteří se snaží mne umlčet, a měl bys přijmout jejich víru, tak odlišnou od té naší (alespoň v jejich podání)…“? Takovou věc nelze po člověku spravedlivě žádat. Ježíš po nás chce dokonalost o mnoho větší, než byla dokonalost zákoníků a farizeů. Myslím si, že taková větší dokonalost je v tom, abychom dokázali přijmout lidi, kteří jsou na různé úrovni. Abychom dokázali lidi lákat a ne jim hrozit. Ne urážet jejich zbožnost jen proto, že ke Kristu stoupají po protější straně kopce (a tedy jaksi proti nám).
Při nedávné dovolené v Římě jsem v kostele San Salvator in lauro viděl pozoruhodné sousoší s Otcem Piem, jak pomáhá Kristovi nést kříž. Nevím, do jaké míry takový opravdu byl Otec Pio, ale ta socha je obrazem světce, který kromě přísnosti měl i velikou pokoru. Věřím, že právě takto se pravda stává přitažlivou a přísnost důvěryhodnou. A odměnou mu v tom sousoší je pohled do Kristovy tváře.
[1]: Jako příklad takového pročištění tradice vidím třeba zrušení obřízky u prvních křesťanů.