ROBERT SARAH Den se již nachýlil

ROBERT KARDINÁL SARAH s NICOLASEM DIATEM

Den se již nachýlil
KARTUZIÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ 2023
HESPERION
BĚDA TI, JIDÁŠI IŠKARIOTSKÝ
„Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení.“ (Lk 19,40)
„Kdo je to zrádce?“
„Kdo něco přísahá, a přitom lže.“ William Shakespeare, Macbeth
Proč se znovu ujímám slova? Ve své poslední knize jsem vás vyzýval k tichu. Avšak nemohu už dál mlčet. Nesmím mlčet. Křesťané jsou de-zorientovaní. Každý den dostávám ze všech stran prosby o pomoc od těch, kdo už nevědí, čemu mají věřit. Každý den se v Římě setkávám s malomyslnými a zraněnými kněžími. Církev prožívá temnou noc. Za¬haluje ji a oslepuje tajemství nepravosti.
Denně se k nám dostávají nejotřesnější zprávy. Nemine týden, aby nevyšel najevo nějaký případ sexuálního zneužívání. Každé takové odhalení probodává naše srdce synů Církve. Jak řekl svátý Pavel VI., zaplavuje nás dým satanův. Církev, která by měla být místem světla, se stala brlohem temnot. Měla by být bezpečným a pokojným domovem rodiny a hle, stalo se z ní doupě zločinců. Jak můžeme snést, že mezi nás, do našich řad pronikli predátoři? Jsou mnozí věrní kněží žijící den co den jako svědomití pastýři, milující otcové, neochvějní vůdci. Z některých mužů Božích se však stali agenti Zlého. Jejich cílem se
stalo hanobení čistých duší těch nejmenších. Pošlapali Kristův obraz přítomný v každém dítěti.
Knězi celého světa se takovými ohavnostmi cítili poníženi a zrazeni. Církev prožívá v Ježíšových stopách tajemství bičování. Její tělo je tr¬háno. Kdo jí zasazuje tyto rány? Ti, kteří by ji měli milovat a chránit! Ano, odvážím se vypůjčit si slova papeže Františka: „Nad naší dobou se vznáší tajemství Jidášovo“. Zdmi Církve prosakuje tajemství zra¬dy. Zneužívání nezletilých to odhaluje tím nejodpornějším způsobem. Musíme však mít odvahu pohlédnout svému hříchu do tváře: tuto zra¬du připravovaly a způsobily mnohé jiné, méně viditelné, subtilnější, ale o to hlubší zrady. Tajemství Jidášovo prožíváme už dlouho. To, co se projevilo v plném světle, má hluboké příčiny a je třeba mít odvahu je jasně pojmenovat. Krize, kterou prožívají kněží, Církev i svět, je krizí radikálně duchovní, krizí víry. Zakoušíme tajemství nepravosti, tajem¬ství zrady, tajemství Jidášovo.
Dovolte, abych se spolu s vámi zamyslel nad postavou Jidáše. Ježíš ho povolal jako všechny apoštoly. Ježíš ho miloval! Poslal ho hlásat radostnou zvěst. Jidáš však nechal své srdce postupně ovládnout stra¬chem. Pomalu začal posuzovat Ježíšovo učení. Říkal si: tenhle Ježíš je příliš náročný a málo efektivní. Jidáš chtěl, aby Boží království přišlo na zem, a to hned, lidskými prostředky a podle jeho osobních plánů. A přitom slyšel Ježíše říkat: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše ces¬ty nejsou cesty moje“ (Iz 55,8). Jidáš se od něj přesto vzdálil. Krista už neposlouchal. Už ho nedoprovázel za dlouhých nocí v tichu a v mod¬litbě. Utíkal se k věcem tohoto světa. Zabýval se měšcem s penězi a ob¬chodem. Lhář i nadále chodil s Kristem, ale už v něj nevěřil. Reptal. Na Zelený čtvrtek večer mu Mistr umyl nohy. Jidášovo srdce muselo být opravdu zatvrzelé, aby ho to nedojalo. Pán před ním klečel jako pokor¬ný služebník a umýval nohy tomu, kdo ho měl zradit. Naposledy na něj upřel pohled plný laskavosti a milosrdenství. Avšak do Jidášova srdce už vstoupil dábel. Nesklopil zrak. V nitru jistě pronesl prastará slova vzpoury: non serviam, „nebudu sloužit“. Při Poslední večeři přijímal, i když už se rozhodl pro svůj plán. Bylo to první svatokrádežné svaté přijímání v dějinách. A Jidáš zradil.
Jeho jméno je navěky jménem zrádce a jeho stín dnes padá i na nás. Ano, zradili jsme jako on! Přestali jsme se modlit. Do všeho proniklo zlo aktivismu orientovaného na výkon. Snažíme se napodobovat or¬ganizaci velkých podniků. Zapomínáme, že jedině modlitba je krví, která může svlažit srdce Církve. Tvrdíme, že nemůžeme ztrácet čas. Chceme ho využít na užitečná sociální díla. Ten, kdo se přestal modlit, už zradil. Je připraven na jakékoli kompromisy se světem. Kráčí po cestě Jidášově.
Tolerujeme zpochybňování všeho. Zpochybňuje se katolická nauka. Ve jménu takzvaných intelektuálních postojů se teologové baví tím, že rozkládají dogmata a morálku zbavují jejího hlubokého smyslu. Mas¬kou Jidáše přestrojeného za intelektuála je relativismus. Jak se může¬me divit, dozvídáme-li se, že tolik kněží porušuje své sliby? Relativi¬zujeme smysl celibátu, dožadujeme se práva na soukromý život, což je v rozporu s posláním kněze. Někteří se dokonce domáhají práva na homosexuální chování. Skandály mezi kněžími a biskupy přicházejí jeden za druhým.
Jidášovo tajemství se šíří. Chci proto říci všem kněžím: zůstaňte silní a pravdiví. Jistě, kvůli některým budou vás všechny nálepkovat jako ho-mosexuály. Katolickou církev budou vláčet bahnem. Budou ji líčit tak, jako by byla složena ze samých pokryteckých a po moci bažících kněží. Ať se vaše srdce neznepokojuje! Na Velký pátek Pána Ježíše obviňovali ze všemožných zločinů a Jeruzalém vyl: „Ukřižuj! Ukřižuj!“. Navzdory tendenčním průzkumům, které vám - dokonce i na objednávku vedení Církve - představují katastrofální stav nezodpovědných duchovních s chudokrevným vnitřním životem, zůstaňte pokojní a důvěřujte jako Panna Maria a svátý Jan pod křížem. Nemorální kněží, biskupové a kardinálové nemohou zastínit zářivé svědectví více než čtyř set tisíc pastýřů, kteří každodenně po celém světě věrně, svatě a s radostí slouží Pánu. Přes prudké útoky, jimž možná bude muset čelit, Církev nezahy¬ne. Slíbil to Pán a jeho slovo je neomylné.
Křesťané se chvějí, kolísají, pochybují. Tato kniha je určena jim. Chtěl jsem jim říci: nepochybujte! Pevně se držte nauky! Držte se modlitby! Tuto knihu jsem zamýšlel jako povzbuzení pro křesťany a věrné kněze.
Tajemství Jidášovo, tajemství zrady je prudký jed. Ďábel se nás snaží přimět o Církvi pochybovat. Chce, abychom ji považovali za lidskou organizaci v krizi. Ona je však mnohem více než to: je pokračováním Krista. Ďábel nás vede k rozdělení a schizmatu. Chce, abychom uvěři¬li, že Církev zradila. Církev však nezrazuje. Je plná hříšníků, ale sama je bez hříchu. Vždycky bude mít dost světla pro ty, kteří hledají Boha. Nedejte se svést nenávistí, rozdělením, manipulací. Nemáme vytvářet strany, stavět se proti sobě navzájem. Už svátý Augustin řekl (list 105): „Mistr nás varoval před těmito nebezpečími, aby se lid neznepokojo¬val, dokonce ani špatnými pastýři: kvůli nim nesmíme opouštět Církev, tuto stolici pravdy [...] Neutápějme se tedy ve zlu rozdělení kvůli těm, kteří jsou zlí.“
Církev trpí, je vysmívána a má nepřátele uvnitř. Neopouštějme ji. Všichni pastýři jsou hříšníci, ale jsou i nositeli Kristova tajemství.
Co tedy máme dělat? Nejde o to zřizovat organizace a realizovat stra¬tegie. Jak si můžeme myslet, že bychom něco mohli zlepšit vlastními silami? To by znamenalo znovu propadat Jidášově smrtící iluzi.
Tváří v tvář vzedmutí hříchu v církevních řadách nás svádí pokuše¬ní vzít věci do vlastních rukou, pokušení chtít Církev očistit vlastními silami. To by byla chyba. Co bychom udělali? Utvořili stranu? Hnutí? To je nejvážnější svod: falešné lákadlo rozdělení. Pod záminkou konání dobra se rozdělujeme, kritizujeme, vyvoláváme rozkol. A dábel se smě¬je. Podařilo se mu svést dobré lidi zdáním dobra. Církev nemůžeme reformovat rozdělením a nenávistí. Chceme-li reformovat Církev, mu¬síme začít tím, že změníme sami sebe. Neváhejme každý na svém místě odsoudit hřích, počínaje tím svým.
Chvěji se při myšlence na nebezpečí, že nesešívané roucho Kristovo bude opět rozerváno. Pán Ježíš trpěl v agónii, protože již předem vi¬děl rozdělení křesťanů. Nekřižujme ho znovu! Jeho Srdce nás úpěnlivě prosí, žízní po jednotě. Ďábel se bojí toho, že ho pojmenujeme. Rád se skrývá v mlze nejednoznačnosti. Mluvme jasně. „Nazývat věci špat¬ným jménem znamená přispívat k neštěstí světa,“ řekl Albert Camus.
V této knize nebudu váhat mluvit rázně. S pomocí spisovatele a ese- jisty Nicolase Diata, bez něhož by se mnoho věcí neuskutečnilo a který mi od napsání knihy Bůh, nebo nic projevoval neochvějnou věrnost, se chci inspirovat slovem Božím, které je jako dvojsečný meč. Nemějme strach říct, že Církev potřebuje hlubokou reformu a že ta vede skrze naše obrácení.
Odpusťte mi, jestli vás některá moje slova budou šokovat. Nechci vás konejšit lživými uklidňujícími řečmi. Nejde mi o úspěch ani o po¬pularitu. Tato kniha je výkřikem mé duše. Je to výkřik lásky k Bohu a k mým bratřím. Vám křesťanům jsem povinován jedinou pravdou, která přináší spásu. Církev umírá, protože pastýři mají strach mlu¬vit pravdivě a jasně. Máme strach z médií, strach z veřejného mínění, strach z vlastních bratří! Dobrý pastýř však svůj život dává za své ovce.
Dnes vám chci na těchto stránkách nabídnout to, co je jádrem mého života: víru v Boha. Zanedlouho se objevím před věčným Soudcem. Jestliže vám nepředám pravdu, kterou jsem přijal, co mu potom řeknu? My biskupové bychom se měli třást při pomyšlení na své trestuhodné mlčení, své mlčení spoluviníků, své mlčení úslužnosti vůči světu.
Často se sám sebe ptám: co máme dělat? Když hrozí rozdělení, je třeba posilovat jednotu. Ta nemá nic společného s týmovým duchem, jaký existuje ve světě. Jednota Církve má zdroj v Srdci Ježíše Krista. Musíme zůstávat blízko něho, v něm. Toto Srdce, které se dalo pro¬bodnout kopím, abychom se v něm mohli skrýt, bude naším domovem. Jednota Církve spočívá na čtyřech pilířích. Modlitba, katolická nauka, láska k Petrovi a vzájemná láska se musejí stát prioritami naší duše a veškeré naší činnosti.
MODLITBA
Bez sjednocení s Bohem bude veškeré úsilí o upevnění Církve a víry marné. Bez modlitby budeme jen zvučícími cimbály. Klesneme na úro¬veň mediálních kejklířů, kteří nadělají tolik hluku, a přitom neprodu¬kují nic než vítr. Modlitba se musí stát naším nejniternějším dechem. Uvádí nás před Boží tvář. Máme jiný cíl? Máme my křesťané, kněží, biskupové jiný důvod existence než stát před Bohem a vést k tomu i ostatní? Je čas se tomu naučit! Je čas uvádět to do praxe! Ten, kdo se modlí, bude spasen, kdo se nemodlí, bude zatracen, říkal svátý Al¬fons. To chci zdůraznit, neboť Církev, která modlitbu nepokládá za své nejcennější dobro, spěje ke zkáze. Jestliže opět neobjevíme smysl dlou-hého, trpělivého bdění s Pánem, zrazujeme ho. Apoštolově to udělali: považujeme se za lepší než oni? Zejména kněží bezpodmínečně musejí mít duši modlitebníků. Bez ní by byla sebeefektivnější sociální činnost zbytečná, a dokonce škodlivá. Dala by nám iluzi, že sloužíme Bohu, třebaže bychom konali jen dílo Zlého. Nejde o to, abychom rozmno¬žovali pobožnosti. Jde o to zmlknout a klanět se. Jde o to padnout na kolena. Jde o to s bázní a úctou přistupovat k liturgii. Taje dílem Božím, nikoli divadlem.
Byl bych velice rád, aby moji spolubratři biskupové nezapomínali na svou velkou odpovědnost. Milí přátelé, chcete probudit Církev? Vrh¬něte se na kolena! To je jediná metoda. Budete-li postupovat jinak, to, co uděláte, nebude z Boha. Jen Bůh nás může zachránit. Neudělá to, nebudeme-li ho prosit. Jak bych si přál, aby z celého světa stoupala hluboká a nepřetržitá modlitba, aby se k Bohu nesly chvály a prosby v klanění. V den, kdy se tento tichý zpěv rozezní v srdcích, bude se Pán konečně moci dát slyšet a bude jednat skrze své děti. Dosud mu v tom bráníme svým neklidem a planými řečmi. Jestliže nespočineme na Kristovu Srdci jako svátý Jan, nebudeme mít sílu následovat ho až na kříž. Nenajdeme-li si čas na to, abychom poslouchali údery Srdce naše¬ho Boha, opustíme ho, zradíme ho, jak se to stalo i samým apoštolům.
KATOLICKÁ NAUKA
Jednotu Církve nemusíme vynalézat a konstruovat. Zdroj jednoty nás předchází a je nám dán. Je to Zjevení, které přijímáme. Bude-li každý hájit svůj názor, své inovace, bude se všude šířit rozdělení. Trá¬pí mě, když vidím tolik pastýřů prodávat katolickou nauku ve výpro¬deji a vnášet rozdělení mezi věřící. Křesťanskému lidu dlužíme jasné, pevné a stálé učení. Jak můžeme akceptovat, že biskupské konferen¬ce si vzájemně protiřečí? Tam, kde vládne zmatek, nemůže přebývat Bůh!
Jednota víry předpokládá jednotu magisteria v prostoru i v čase. Když je nám předkládáno nové učení, musí se vždy interpretovat v souladu s předcházející naukou. Zavádíme-li rozpory a revoluce, rozbíjíme jed¬notu, která svaté Církvi vládne po celá staletí. To neznamená, že jsme odsouzeni ke zkamenělosti. Každý vývoj však musí znamenat lepší po¬chopení a prohloubení minulosti. Hermeneutika reformy v kontinuitě, kterou tak jasně učil Benedikt XVI., je podmínkou jednoty sine qua non. Ti, kdo velmi hlučně ohlašují změnu a zlom, jsou falešní proroci. Neusilují o dobro stáda. Jsou to lidé najatí za mzdu, kteří podvodně pronikají do ovčince. Naše jednota se utváří na základě pravdy katolic-
ké nauky. Jiné prostředky neexistují. Chtít získávat mediální populari¬tu na úkor pravdy znamená znovu konat Jidášovo dílo.
Nebojme se! Jaký vzácnější dar můžeme nabídnout lidstvu než prav¬du Evangelia? Jistě, Ježíš je náročný. Ano, následovat ho znamená brát na sebe každodenně jeho kříž. Pokušení zbabělosti je všudypřítomné. Obzvlášť číhá na pastýře. Ježíšova nauka se zdá být příliš tvrdá. Kolik z nás pokouší myšlenka: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Pán se obrací k těm, které si vyvolil, k nám kněžím a bisku¬pům, a znovu se nás táže: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67). Dívá se nám do očí a každého z nás se ptá: neopustíš mě? Nerezignuješ na hlásání víry v celé její plnosti? Budeš mít odvahu kázat mou reálnou přítom¬nost v Eucharistii? Budeš mít odvahu volat mladé k zasvěcenému ži¬votu? Budeš mít sílu hlásat, že bez pravidelné zpovědi je v sázce smysl svátostného přijímání? Budeš směle připomínat pravdu o nerozlučitel- nosti manželství? Budeš mít dost lásky, abys to učinil i pro ty, kteří ti to možná budou vyčítat? Budeš mít odvahu laskavě vyzývat ke změně života rozvedené, kteří se zapletli do nového svazku? Dáváš přednost úspěchu, nebo chceš jít za mnou? Bůh chce, abychom mu spolu se svá¬tým Petrem plní lásky a pokory odpověděli: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života!“ (Jan 6,68).
LÁSKA K PETROVI
Papež je nositelem tajemství Šimona Petra, jemuž Kristus řekl: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou Církev“ (Mt 16,18). Ta¬jemství Petrovo je tajemstvím víry. Ježíš si přál svěřit Církev jedinému muži. Abychom si to lépe připomínali, dovolil, aby ho ten muž třikrát zradil, než mu dal klíče své Církve. Víme, že lodička Církve není pape¬ži svěřena kvůli jeho mimořádným schopnostem. Věříme však, že mu božský Pastýř bude vždy nápomocen, aby pevně zachoval zákon víry.
Nebojme se! Poslyšme Ježíše: „Ty jsi Šimon [...] Budeš se jmenovat Petr!“ (Jan 1,42). Od prvních hodin se spřádá tkanivo dějin Církve: zla¬tá nit neomylných rozhodnutí papežů, Petrových nástupců, černá nit lidských a nedokonalých skutků Šimonových následovníků. V tomto nepochopitelném překrývání vzájemně se prolínajících vláken cítíme jehlu vedenou neviditelnou rukou Boží, která na této tkanině pozorně vyšívá jediné jméno, jímž můžeme být spaseni, jméno Ježíše Krista.
Drazí přátelé, vaši pastýři jsou plní chyb a nedokonalostí. Opovrho¬vat jimi však jednotě Církve neprospívá. Nebojte se žádat od nich kato¬lickou víru, svátosti Božího života. Pamatujte na slova svátého Augus¬tina: „Když Petr křtí, křtí Ježíš. Avšak i když křtí Jidáš, pořád křtí Ježíš!“ (Homilie na evangelium podle svátého Jana, VIII). I nejnehodnější kněz zůstává při sloužení svátostí Božím nástrojem. Pohleďte, jak nás Bůh miluje! Svoluje, aby jeho eucharistické Tělo brali do svých svatokrá¬dežných rukou mizerní kněží. Domníváte-Ii se, že vaši kněží a biskupo¬vé nejsou svati, buďte svati za ně. Čiňte pokání, postěte se na smír za jejich chyby a ničemnosti. Jedině tak je možné nést břemeno druhého.
BRATRSKÁ LÁSKA
Pamatujme na slova Druhého vatikánského koncilu: „Církev je to¬tiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Znetvořuje ji však tolik nenávisti a rozdělení. Je načase znovu mezi sebou najít trochu dobré vůle. Je čas ohlásit konec podezírání a nedůvěry! Pro nás katolíky je čas, slovy Be¬nedikta XVI., „nastoupit cestu skutečného vnitřního smíření“.
Píši tato slova ve své pracovně, z níž vidím na Svatopetrské náměstí, které rozpíná paže, aby objalo celé lidstvo. Vždyť Církev je matka, jež nám otevírá náruč. Pospěšme se do ní schoulit, přitisknout se k sobě navzájem. U ní jsme v bezpečí. Kristus na kříži otevřel náruč všem, aby ji mohla otevírat i Církev a abychom se v ní mohli smířit s Bohem i se sebou navzájem. Všem, na něž doléhá pokušení zrady, nesvárů, ma¬nipulace, Pán znovu říká tato slova: „Proč mě pronásleduješ? [...] Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“ (Sk 9,4-5). Jestliže máme mezi sebou spory, jestliže se nenávidíme, pronásledujeme tím Ježíše.
Modleme se na okamžik před velkou Michelangelovou freskou v Six¬tinské kapli. Je na ní vyobrazen poslední soud. Poklekněme před Bo¬žím majestátem, který představuje. Obklopuje ho celý nebeský dvůr. Jsou zde světci držící nástroje svého umučení. Vidíme apoštoly, pan¬ny, neznámé svaté, kteří jsou tajemstvím Božího srdce. Všichni zpívají k Boží slávě a chvále. U jejich nohou zatracení v pekle vykřikují slova své nenávisti k Bohu. Zde si všichni náhle uvědomíme svou malost, svou nicotnost. My, kteří se domníváme, že máme tolik významných
myšlenek a potřebných plánů, zde náhle umlkáme, přemoženi Boží velikostí a transcendencí. Naplněni synovskou bázní pozvedáme zrak k vítěznému Kristu, který se každého z nás táže: „Miluješ mě?“. Nech¬rne jeho otázku zaznít. Nespěchejme s odpovědí.
Opravdu ho milujeme? Milujeme ho tolik, abychom pro něj zemřeli? Jestliže mu můžeme pokorně, prostě odpovědět: „Pane, ty víš všechno, ty víš dobře, že tě miluji,“ pak se na nás usměje, i Panna Maria a svati v nebi se na nás usmějí a řeknou každému křesťanovi, tak jako kdysi Františkovi z Assisi: „Jdi a obnov mou Církev!“. Jdi a naprav ji svou vírou, nadějí a láskou. Jdi a naprav ji svou modlitbou a věrností. Díky tobě se z Církve opět stane můj dům.
Robert kardinál Sarah Řím, pátek 22. dubna 2019
KRIZE VÍRY
NICOLAS DIAT: Domníváte se, že naše doba prochází krizí víry?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Dovolte mi odpovědět přirovnáním. Mám za to, že postoj moderního světa se podobá zbabělosti svátého Pet¬ra před utrpením Pána Ježíše, kterou popisuje evangelium. Ježíš byl právě zatčen. Petr, který ho zpovzdálí sledoval, vstoupil do dvora ve¬leknězova domu, bezpochyby hluboce otřesen. „Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla:,Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!1 Ale on to zapřel: ,Nevím ani nerozumím, co povídáš.1 Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Pe¬tra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: ,To je jeden z nich.1 Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli:,Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galilejec!1 On se však za¬čal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!“1 (Mk 14,66-71).
Moderní svět zapřel Krista jako Petr. Současný člověk se Boha bojí, bojí se stát jeho učedníkem. Řekl: „Boha nechci znát.“ Obával se po¬hledu druhých. Ptali se ho, jestli zná Krista, a on odpověděl: „Neznám toho člověka.“ Styděl se za sebe, ale zapřísahal se: „Bůh? Nevím, kdo to je!“ Chtěli jsme zářit v očích světa, a proto jsme třikrát zapřeli svého Boha. Tvrdili jsme: nejsem si jist jím, evangelii, dogmaty, křesťanskou morálkou. Styděli jsme se za světce a mučedníky, červenali jsme se nad Bohem, jeho Církví a její liturgií, třásli jsme se před světem ajeho služebníky. Když Petr zapřel, Pán Ježíš na něj pohlédl. Kolik lásky
a milosrdenství, ale i výčitek a spravedlnosti bylo v tom pohledu! Petr se hořce rozplakal. Uměl však prosit o odpuštění.
Dokážeme Kristu pohlédnout do očí? Jsem přesvědčen, že moder¬ní svět odvrací zrak: má strach. Nechce vidět svůj obraz odrážející se v Ježíšově laskavém pohledu. Uzavírá se. Avšak jestliže ten pohled od¬mítne, skončí jako Jidáš v beznaději. To je smyslem současné krize víry. Nechceme hledět na toho, kterého jsme ukřižovali, a tak spějeme k se¬bevraždě. Tato kníhaje apelem na moderní svět, aby Bohu pohlédl do očí a konečně se mohl rozplakat.
Jak se dá definovat víra? Co znamená věřit?
To jsou otázky, které by nás měly neustále pronásledovat. Musíme se ptát po smyslu své víry, abychom nežili na periférii sebe samých, povrchně, v rutině nebo lhostejnosti. Existují žité skutečnosti, které je těžké definovat, například láska nebo zkušenost niterné intimity s Bo¬hem. Uchvacují celou existenci a zmocňují sejí, převracejí ji a vnitřně proměňují. Chceme-li se pokusit vykoktat něco o víře, řekl bych, že víra je naprostá a absolutní důvěra člověka vůči Bohu, s nímž se osob¬ně setkal. Někteří lidé se prohlašují za nevěřící, ateisty nebo agnosti- ky. Lidský duch podle nich nemůže vůbec nic vědět o vnitřní podstatě, původu a určení věcí. Takoví lidé jsou hluboce nešťastní. Podobají se velikým řekám, které nemají prameny, jež by je živily. Jsou podobní stromům nelítostně odťatým od kořenů a odsouzeným k zániku. Dříve nebo později uschnou a zahynou. Ti, kdo nemají víru, jsou jakoby lidmi bez otce a matky, kteří by je zplodili a pomáhali jim vnímat tajemství života. Vždyť víra je skutečnou matkou. V Aktech mučedníků se římský prefekt Rusticus táže křesťana Hieraxe: „Kdo jsou tvoji rodiče?“ On odpovídá: „Naším skutečným otcem je Kristus a matkou víra v něj.“ Nevěřit v Boha a být tak zbaven matky je velké neštěstí.
Naštěstí je mnoho mužů a žen, kteří se prohlašují za věřící. Četní lidé přikládají víře v nějakou transcendentní skutečnost velkou důležitost. Někteří mají bohy, kteří se často prezentují v podobě více či méně zo¬sobněných mocností ovládajících lidi. Vyvolávají hrůzu a bázeň, strach a úzkost. Odtud pochází pokušení magie a modloslužby. Člověk si představuje, že tito bohové žádají krvavé oběti, jež přilákají jejich pří¬zeň nebo smíří jejich hněv.
Jeden muž v historii lidstva, Abrahám, dokázal provést naprostý ob¬rat, protože objevil víru jako zásadně osobní vztah s jediným Bohem. Tento vztah začal bezvýhradnou důvěrou v Boží slovo. Abraham usly¬šel slovo a výzvu a okamžitě uposlechnul. Bůh po něm autoritativně a radikálně žádal, aby opustil svou zemi, rodiště a dům svého otce a odešel „do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1).
Víra je tedy „ano“ Bohu. Od člověka vyžaduje, aby opustil své bůžky, svou kulturu, všechny lidské jistoty a bohatství a vstoupil do země, kul¬tury a dědictví Božího. Víra spočívá v tom, že se necháme vést Bohem. Stává se naším jediným bohatstvím, naší přítomností i budoucností, naší silou, oporou, jistotou, naší neotřesitelnou skálou, o niž se může¬me opřít. Víru žijeme, když dům svého života budujeme na skále, jíž je Bůh (Mt 7,24). Proto může Hospodin říci člověku: „Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“ (Iz 7,9).
Abrahámova víra se vyvíjí, zapouští kořeny a sílí v interpersonálním spojení utvořeném z nezničitelných pout s jeho Bohem. Víra implikuje a vyžaduje věrnost - tou se projevuje a vyjadřuje nepomíjející závazek lnout jedině k Bohu. Věrnost je především věrností Boha, který vždy dodržuje svá zaslíbení a nikdy neopouští ty, kdo ho hledají (Ž 9,11): „Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dob¬ro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali“ (Jr 32,40; Iz 61,8; Iz 55,3).
Víra je nakažlivá. Pokud tomu tak není, znamená to, že zeslábla. Je jako slunce: plane, osvěcuje, ozařuje a zahřívá všechno, co kolem ní obíhá. Silou své víry Abrahám přivedl celou svou rodinu a své potomky k osobnímu vztahu s Bohem. Jistě, víra je hluboce osobní úkon, ale také je třeba ji vyznávat v rodině, v Církvi, v církevním společenství. Moje víra je vírou Církve. Proto Bůh sám sebe nazývá Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým (Ex 3,6), Bohem praotců izraelského lidu.
Víra roste intenzivním životem modlitby a kontemplativním tichem. Živí se a upevňuje každodenním setkáváním s Bohem v postoji adora¬ce a tiché kontemplace. Vyznáváme ji v krédu, slavíme v liturgii, žijeme praktikováním přikázání. Dosahuje růstu vnitřním životem, životem v adoraci a modlitbě. Žije z liturgie, katolické nauky a celé tradice Círk¬ve. Jejími hlavními zdroji jsou Písmo svaté, církevní Otcové a magis- terium.
Je-li pro nás nesnadné a obtížné poznávat Boha a navázat s ním osob¬ní důvěrné vztahy, můžeme ho doopravdy vidět, slyšet, dotýkat se ho, rozjímat o něm prostřednictvím jeho slova a svátostí. Dobré podmín¬ky pro vstup do kontaktu s Bohem si vytváříme upřímnou otevřeností vůči pravdě a kráse stvoření, ale i schopností vnímat smysl mravního dobra, pozorností k hlasu svědomí, neboť tuto touhu po nekonečném životě nosíme v sobě: „Ptej se krásy země,“ praví svátý Augustin, „ptej se krásy moře, ptej se řídkého vzduchu, který je všude, ptej se krásy oblohy [...], ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Hleď, jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání. Tyto krásy jsou podří¬zeny změně. Kdo je stvořil, když ne ten nejkrásnější, který není podří¬zen žádné změně?“ (Sermo 241,2).
V očích mnoha našich současníků byla víra dostatečným světlem pro dřívější společnosti. Avšak pro moderní dobu, věk vědy a techniky, je světlem klamným, bránícím člověku odvážně pěstovat vědění. Dokon¬ce prý byla brzdou lidské svobody a udržovala člověka v nevědomosti a strachu.
Tomuto soudobému smýšlení dává skvělou odpověď papež Franti¬šek: „Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěco¬vat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bo¬hem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou, obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti, a otevře se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase. [...] Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, je svět¬lem v našich temnotách“ (Lumen fidei, 4). Člověk zbavený světla víry je jako sirotek, neboli, jak jsme zmínili výše, podobá se někomu, kdo nikdy nepoznal otce ani matku. Nemít otce ani matku je smutné a od-lidšťující. Pro první křesťany byla víra jakožto setkání s živým Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, „matkou“, protože je přiváděla ke světlu, plodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž musí být člověk připraven vydat veřejné svědectví až k prolití krve, až k smrti.
Je však třeba s dostatečnou naléhavostí podtrhnout, že víra je neoddělitelně spjata s obrácením. Je to rozchod se životem v hříchu, s modlami a s každým „zlatým teletem“, které jsme si sami vyrobili, a návrat k Bohu živému a pravému v setkání, jež nás vyvede z míry a naprosto obrátí. Setkání s Bohem je současně hrozivé a upokojující. Věřit znamená odevzdat se Bohu a jeho milosrdné lásce, lásce, která nás vždy přijímá, zahrnuje odpuštěním, povzbuzuje a orientuje v živo¬tě a mocně se projevuje ve schopnosti napravit pokřivení našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se stále znovu proměňovat voláním Boha, který nám stále opakuje: „Navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování“ (JI 2,12-13). Náš návrat k Pánu a nové smlouvě s ním, naše opravdové obrácení skrze odpověď lásky, se však musí uskutečnit pravdivě a hmatatelně, nikoli pouze teoreticky nebo pomocí teologických či kanonických fines. Od lidu Staré smlouvy se příliš nelišíme. Izrael, na nějž za jeho cizolož¬ství a nevěrnost často dopadala Boží ruka, byl přesvědčen, že návrat do Boží milosti a osvobození může najít v ledabylém pokání a bez hlu¬bokých kořenů. Proroci takovéto povrchní, sentimentální pokání bez skutečného rozchodu s hříchem, bez skutečného opuštění stavu hří¬chu a model, které okupovaly srdce lidí, energicky odmítali. Jedině ka-jícnost vycházející z největší hloubky srdce může získat Boží odpuštění a slitování.
Víra je rovněž a především církevní skutečností. Bůh nám dává víru prostřednictvím naší svaté matky Církve. Tak se víra každého z nás za¬řazuje do víry společenství, do církevního „my“. Světlo víry je světlo vtělené, které vychází ze zářícího života Ježíše Krista. „Ježíšovo světlo září v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří a dosahuje až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet k ostatním Jeho světlo, jako v liturgii Velikonoční svíce paškál rozsvěcuje mnoho jiných svící. Víra se předává takříkajíc formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se plamen zapaluje od jiného plamene. Křesťané ve své chudobě zasévají sémě tak plodné, že se stává velkým stromem a je schopné naplnit svět plody“ (Lumen fidei, 37).
Věřit sám není možné, tak jako není možné se sám ze sebe narodit nebo sám sebe zplodit. Víra není jen individuální rozhodnutí, k němuž
věřící dochází ve svém nitru. Není to izolovaný vztah mezi mnou a bož- I
ským Tý, mezi autonomní osobou a Bohem. Dnes by někteří lidé chtěli 1
víru redukovat na subjektivní soukromý prožitek. Víra se nicméně vždy 1
odehrává ve společenství Církve, neboť tam se Bůh zjevuje v plnosti I
a tam se s ním můžeme setkat s takovým, jaký vpravdě je. 1
Joseph Ratzinger v odpovědích na otázky kněží 10. června 2010 řekl: ]
„Neexistuje žádná většina převažující nad většinou svátých: pravou |
většinou jsou v církvi svati a podle svátých se musíme orientovat!“1 i
V čem tento důraz na svatost dnes obzvlášť rezonuje? j
Někteří lidé by si přáli, aby se Církev transformovala po vzoru mo- 1
derních demokracií. Vláda v ní by pak patřila většině. Tím by se však 1
Církev z rodiny založené Bohem změnila v čistě lidskou společnost. I
V dějinách Církve víru zachraňovala „hrstka“, malá skupina věřících, J
kteří zůstávají věrní Bohu a jeho smlouvě. Je to pahýl, který se vždy <
znovu obnoví, protože strom neumírá. Vždycky zůstane malé stádce, j
třebas zbavené všeho, jako vzor pro Církev a pro svět. Světci nalezli
Boha. Tito muži a ženy našli to nejzákladnější. Oni jsou úhelným ka- I
menem lidstva. Země se obrozuje a obnovuje svátými a jejich nehynou¬
cí láskou k Bohu i k lidem, které touží vést k věčné spáse. |
Žádná lidská snaha, žádný talent ani šlechetnost nemohou proměnit ’
duši a dát jí Kristův život. Spasit a posvěcovat duše a dát Církvi růst
může jen milost a Ježíšův kříž. Zvyšovat úsilí, domnívat se, že metody 1
a strategie jsou účinné samy o sobě, bude vždycky jen ztráta času. Jedi- I
ně Kristus může dát duším svůj život, a dává ho v té míře, v níž on sám 3
žije v nás a zcela se nás zmocňuje. Tak je tomu u světců. V celém jejich i
životě, ve všech jejich skutcích, v každé jejich touze přebývá Pán Ježíš. ।
Stupeň apoštolské kvality apoštola spočívá výhradně v jeho svatosti 1
a v intenzitě jeho modlitebního života. i
Denně vidíme, jak se bez jakéhokoli výsledku horlivě a štědře vyna- j
kládá neslýchané množství práce, času a úsilí. Celé dějiny Církve však |
ukazují, že na proměnu tisíců duší stačí jeden světec. Vzpomeňme na- 1
příklad na faráře z Arsu. Nedělal nic kromě toho, že byl svátý a hodiny j
trávil před svatostánkem, a do malé neznámé vesnice přitáhl zástupy 1
lidí ze všech koutů světa. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, která po něko¬lika letech strávených ve venkovském karmelitánském klášteře zemře¬la na tuberkulózu, nedělala nic kromě toho, že byla svátá a milovala jedině Ježíše. A přece změnila milióny duší. Hlavní starostí všech Je¬žíšových učedníků musí být posvěcení. Na první místo ve svém životě musejí klást modlitbu, tichou adoraci a Eucharistii. Bez toho zůstane všechno ostatní jen marnou agitací. Světci milují, žijí v pravdě a starají se o přivádění hříšníků k pravdě Kristově. Tuto pravdu nesmějí nikdy zamlčovat ani projevovat sebemenší servilitu vůči hříchu či omylu. Láska k hříšníkům a k lidem, kteří se mýlí, vyžaduje i neúprosný boj proti jejich hříchům a omylům.
Zrakům současníků jsou světci často skryti. O kolika svátých v klᚬterech se svět nikdy nedozví?
Velice mě mrzí, že řada biskupů a kněží zanedbává své základní poslá¬ní, totiž vlastní sebeposvěcení a hlásání Evangelia Pána Ježíše, a mís¬to toho se věnují společensko-politickým problémům, jako je životní prostředí, migrace nebo bezdomovectví. Účastnit se těchto diskusí je chvályhodné. Jestliže však tito klerici zanedbávají evangelizaci a vlast¬ní posvěcení, agitují zbytečně. Církev není demokracií, kde nakonec rozhodne největší počet lidí. Církev je svátým lidem. Ve Starém zákoně malý a stále pronásledovaný lid bez přestání obnovuje svátou smlouvu svatostí své každodenní existence. V prvotní Církvi křesťané sami sebe nazývali „svati“, protože celý jejich život byl prostoupen přítomností Krista a světlem jeho Evangelia. Byli menšinou, a přesto změnili svět. Kristus svým věrným nikdy neslíbil, že budou většinou.
Přes sebevětší misijní úsilí Církev ve světě nikdy nepřevládala. Vždyť poslání Církve je posláním lásky, a láska nevládne. Je tu proto, aby sloužila a umírala, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti. Jan Pavel II. pravdivě říkal, že jsme teprve na počátku evangelizace.
Síla křesťana pochází z jeho vztahu k Bohu. Křesťané mají v sobě ztě-lesňovat Boží svatost a vzít na sebe výzbroj světla (srov. Řím 13,12) „opásáni kolem beder životem podle pravdy, oblečeni pancířem spra¬vedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem“ (Ef 6,14-16). Tak budeme mocně vyzbrojeni do velké bitvy svátých, totiž modlitby. Modlitba je boj. Sva¬tý Pavel píše Římanům: „Prosím vás, bratři, pro našeho Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste při mně stáli tím, že se za mne budete modlit usilovně k Bohu“ (Řím 15,30). A Kolosanům: „Vzkazuje vám pozdrav váš krajan Epafras. Tento služebník Krista Ježíše nepřestává o vás v modlitbách zápasit, abyste byli pevní a zralí a s přesvědčením plnili vždycky Boží vůli“ (Kol 4,12).
První kniha Mojžíšova popisuje tajemnou scénu, fyzický zápas Jáko¬ba s Bohem. Představa, že si Jákob troufá prát se s Bohem, je působivá. Boj trvá celou noc. Nejprve se zdá, že Jákob zvítězí, ale jeho tajemný soupeř mu poranil kyčelní kloub a ten se mu během zápolení vykloubil. Poranění z tohoto nočního boje ponese Jákob navždy a od této chví¬le se stane symbolem Božího lidu: „Nebudou tě už jmenovat Jákob, nýbrž Izrael, neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“ (Gn 32,29). Své jméno Bůh Jákobovi neodhalil, ale požehnal mu a dal mu nové jméno. Tato scéna se stala obrazem duchovního boje a účin¬nosti modlitby. V noci, v tichu a samotě bojujeme s Bohem v modlitbě.
Světci jsou lidé, kteří bojují s Bohem celou noc, dokud nevzejde jitřenka. Tímto bojem rosteme a stáváme se skutečnými lidmi a dět¬mi Božími, protože „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista [...] si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svati a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,3-4).
Bůh si nás vyvolil, abychom se mu klaněli. Avšak člověku se nechce padat na kolena. Adorace spočívá v tom, že před Bohem zaujímáme postoj pokory a lásky. Nejde o čistě rituální úkon, nýbrž o gesto uznání Boží svrchovanosti, které vyjadřuje vděčnost dítěte. Nemusíme o nic prosit. Klíčové je setrvat ve vděčnosti.
Podle Josepha Ratzingera, pozdějšího Benedikta XVI., je krize Círk¬ve především krizí víry.
V projevu k římské kurii 22. prosince 2011 Benedikt XVI. uvažoval, že „jádrem krize církve v Evropě je krize víry. Pokud na ni nenalezne¬me odpověď, [...] budou všechny jiné reformy neúčinné.“ Když Joseph Ratzinger hovoří o „krizi víry“, je třeba chápat, že nejde především o intelektuální či teologický problém v akademickém smyslu slova. Jde o „živou víru“, víru, která prostupuje a proměňuje celý život. „Pokud víra neobnoví svou životnost a nestane se hlubokým přesvědčením a reálnou silou skrze setkání s Ježíšem Kristem, budou všechny jiné reformy neúčinné,“ dodal onoho dne Benedikt XVI. Tato ztráta smyslu pro víru je nejhlubším zdrojem krize civilizace, v níž žijeme. Tak jako v prvních staletích křesťanství v době úpadku římské říše i dnes se zdá, že jsou všechny lidské instituce na cestě dekadence. Vztahy mezi lidmi, politické, společenské, ekonomické i kulturní, jsou stále obtížnější. Ztrátou smyslu pro Boha jsme podkopali základy celé lidské civilizace a otevřeli dveře totalitnímu barbarství.
Benedikt XVI. tuto myšlenku skvěle vysvětlil v katechezi ze 14. prosince 2012: „Člověk oddělený od Boha je však ve skutečnosti redukován na jednu jedinou dimenzi, tu horizontální. A právě tento redukcionismus je jednou ze zásadních příčin totalitarismů, které měly v minulém století tragické následky, a také krize hodnot, kterou vidíme v nynější realitě. Zatemněním vztahu k Bohu byl zatemněn také etický horizont, který uvolnil prostor relativismu a dvojznačnému pojetí svobody, které místo aby člověka osvobozovalo, přivazuje jej k idolům. Pokušení, kterým Ježíš čelil na poušti před svým veřejným vystoupením, dobře představují ony ,idoly1, které člověka okouzlují, když nepřekračuje sebe samého. Pokud Bůh přestává být středem, pak člověk ztrácí svoje pravé místo, nenachází už svoje postavení v tvor¬stvu, ve vztazích ke druhým.“
U této myšlenky bych se chtěl zastavit. Odmítání skutečnosti, že Bůh může zasahovat do všech stránek lidského života, znamená odsoudit člověka k osamění. Nadále není ničím jiným než izolovaným jedincem bez původu a konečného cíle. Je odsouzen bloudit světem jako barbar¬ský nomád a neví, že je synem a dědicem Otce, který ho stvořil z lásky a volá ho, aby se podílel na jeho věčném štěstí. Je hlubokým omylem domnívat se, že Bůh naši svobodu omezuje nebo nás o ni připravuje. Přichází nás naopak vysvobodit ze samoty a dát naší svobodě smysl. Moderní člověk učinil sám ze sebe tak autonomního vězně rozumu, až začal být osamocený a autistický. „Zjevení je vpád živého a pravého Boha do našeho světa. Vysvobozuje nás ze žaláře našich teorií, jehož mříže nás mají chránit proti Božímu vpádu do našeho života. [...] Bída filosofie, to znamená bída, do níž byl uvržen pozitivistický rozum, se stala bídou naší víry. Tu nelze osvobodit, jestliže se rozum neotevře novosti. Zůstávají-li dveře metafyzického poznání uzavřeny, jsou-li hranice lidského vědění, tak jak je stanovil Kant, nepřekročitelné, pak víra nutně musí chřadnout: dochází jí dech,“ napsal Joseph Ratzinger v článku „La théologie, un état des lieux“ („Teologie: současný stav“; Communio, XXI1-1, únor 1997).
Tato nemoc civilizace se projevuje už dlouho. Kritického momentu dosáhla na konci druhé světové války. Střet Církve a modernity na Zá¬padě způsobil utrpení a pochybnosti u mnoha kněží i laiků. Teolog Jose¬ph Ratzinger to popsal obzvlášť jasně v přednášce na Katolických dnech v Bambergu. Situaci Církve v současném světě přirovnal k obrazu neo- gotické katedrály v New Yorku, obklopené ocelovými monstry, mrako¬drapy, které ji převyšují. Věže katedrál tyčící se nad městy kdysi připo¬mínaly věčnost; nyní se posvátná budova zdá podrobená a ztracená ve světě. Rodící se moderní doba Církví opovrhovala. Intelektuálové již její nauku nechápali. Vznikal dojem, že toto nedorozumění nelze zažehnat. Odtud pramenilo přání zejména v mládežnických hnutích osvobodit se od některých staromódních, překonaných detailů. Jádro křesťanského života se stávalo pro mnohé lidi nesrozumitelné a ti pak už viděli právě jen tyto podružné detaily. Joseph Ratzinger uvádí jako příklad zastaralý styl některých teologických textů před Druhým vatikánským koncilem, vnějškový způsob chování římské kurie nebo přehnanou okázalost ba¬rokních pontifikálních liturgií. Tyto příčiny zbytečných nedorozumění a pohoršení bylo nutno odstranit. Existovala naléhavá potřeba vyjádřit jádro Evangelia, jemuž moderní lidé mohli porozumět.
Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium etspes Dru¬hého vatikánského koncilu chtěla dědictví Církve oprášit, aby bylo možné ho lépe uplatnit. Avšak jakmile šlo o to definovat vztah Církve k dnešnímu světu novými slovy, ukázalo se, že jde o mnohem víc než jen o probírku slovních obratů z jiné doby.
Nacházet nové formy evangelizace, které moderní svět dokáže po¬chopit a přijmout, je legitimní. Je však naivní a povrchní chtít svět za každou cenu smířit s Církví. Dokonce je to známka teologické zasle¬penosti. „V naší době,“ prohlásil Joseph Ratzinger v projevu k římské kurii při příležitosti přání k Vánocům v prosinci 2005, „zůstává Církev ,znamením, kterému se bude odporovat* (Lk 2,34). Nikoli bezdůvod¬ně dal Jan Pavel II. ještě jako kardinál tento titul duchovním cvičením, která měl v roce 1976 pro papeže Pavla VI. a římskou kurii. Koncil nemohl mít v úmyslu zrušit tento evangelní odpor proti nebezpečím světa a lidským omylům. Naopak jeho cílem jistě bylo odstranit mylné či povrchní rozpory, aby mohl našemu světu ukazovat náročnost Evan¬gelia v celé jeho velikosti a čistotě. Krok, který koncil učinil směrem k moderní době a který byl značně nepřesně prezentován jako ,otevírá¬ní se světu“, náleží definitivně k věčnému problému vztahu mezi vírou a rozumem, jenž se objevuje ve stále nových formách.“
Někteří lidé se opírají o pojem vtělení a tvrdí, že Bůh se přišel se svě¬tem setkat a posvětit ho. Od té doby se podle nich svět a Církev musejí smířit. Naivně se domnívají, že být křesťanem znamená radostně se ponořit do světa. V opozici vůči tomuto nezralému irenismu kardinál Ratzinger poznamenává, že vtělení v Novém zákoně nelze chápat ji¬nak než ve světle Kristova utrpení a zmrtvýchvstání. V kázání apoštolů zaujímá zpráva o zmrtvýchvstání, sama neoddělitelně spjatá s křížem, ústřední místo. Benedikt XVI. ve zmiňovaném projevu dále prohlásil: „Avšak v každém případě můžeme říci tolik: Kdyby obrátit se k světu znamenalo pro Církev odvrátit se od kříže, nevedlo by to k její obnově, nýbrž kjejímu konci. Obrací-li se Církev ke světu, nemůže to znamenat, že tím ruší pohoršení kříže, ale jedině to, že ho nově zpřístupňuje v celé jeho nahotě a odstraňuje všechna druhotná pohoršení, která se zaved¬la, aby ho zakryla, a v nichž bohužel bláhovost lidského sobectví velmi často překrývá bláhovost Boží lásky. To způsobuje falešné pohoršení lidem všech dob. Věřit tomu, že věčný Bůh se stará o nás lidi a zná nás, že Nepostižitelný se stal vnímatelným v člověku Ježíši, že Nesmrtelný trpěl na kříži, že nám smrtelníkům je přislíbeno zmrtvýchvstání a věč¬ný život, je požadavek, který moderního člověka dráždí. Toto pohorše¬ní křesťanství koncil nemohl a nechtěl zrušit. Musíme ale dodat: tento prvotní skandál, který nelze zrušit, aniž bychom tím současně nezrušili i křesťanství, byl v dějinách velmi často překryt druhotným skandálem na straně hlasatelů víry, pohoršením, které naprosto nevyjadřuje jádro křesťanské zvěsti, ale ochotně se za to prvotní nechá zaměnit a velice rádo zaujímá postoj mučedníka, zatímco ve skutečnosti je obětí jedině své vlastní omezenosti a svéhlavosti.“
Chci zdůraznit tento zásadní bod: Ježíš Kristus je právě skrze svůj kříž jediným zdrojem spásy a milosti. Obětí své smrti zvítězil nad hříchem a dává nám nadpřirozený život, život v přátelství s ním, který se dovrší životem věčným. K tomu, abychom v Ježíši Kristu nalezli Boži život, jenž nám je dán, nevede jiná cesta než kříž, který Církev nazývá spes unica, jediná naděje. Kříž, o němž svátý Pavel říká: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). Svatý Pavel hovoří přímočaře: při hlásání Evangelia „nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného“ (1 Kor 2,2). Na odčinění Ada¬movy neposlušnosti a pýchy se Ježíš z lásky ponížil „a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,8-9). Těmito pro křesťanství zásadními slovy svátý Pavel vysvětluje, že Boží vítězství se rodí na kříži. Křížem je napravena lidská přirozenost zraněná hříchem našich prvních praro¬dičů, kteří kvůli svému uspokojení odmítli Boží život. Bylo nutné, aby se naše Kristem přijatá přirozenost stala nástrojem oběti, naprostého sebezřeknutí se skrze smrt v poslušnosti lásky.
Proto obrácení Církve ke světu nemůže znamenat, že se vzdálíme kříži, že zapřeme pohoršení, které z něj vyplývá. Církev se snaží neu¬stále se reformovat, to znamená odstraňovat ze svého života všechna pohoršení, která do ní uvedli hříšní lidé. Činí to však proto, aby lépe využila prvního a nenahraditelného pohoršení kříže, pohoršení Boha, který šel z lásky k lidem kříži vstříc. Samozřejmě nás zarmucuje lavi¬na skandálů, které dnes způsobují muži Církve. Nejenže zraňují srdce maličkých, ale ještě hůře, černým závojem zahalují slavný Kristův kříž. Hřích křesťanů brání našim současníkům obrátit se ke kříži. Ano, v Církvi je zapotřebí skutečná reforma, která musí kříži vrátit ústřední místo! Nemáme Církev přetvářet tak, aby byla přijatelná podle kritérií světa. Máme ji očišťovat, aby světu ukazovala kříž v celé jeho nahotě.
Souvisí podle vašeho mínění ztráta smyslu pro Boha se ztrátou smys¬lu pro adoraci a Boží absolutnost?
Ztráta smyslu pro Boha je základem všech krizí. Adorace je akt lásky, úctyplného klanění, dětské odevzdanosti a pokory před hrozným Bo¬žím majestátem a svatostí. Člověk se stejně jako Izaiáš ocitá před vel¬kolepou Přítomností, před níž serafové volají jeden k druhému: „Svatý, svátý, svatýje Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (Iz 6,3). Voláme proto spolu s prorokem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů [...] a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástu¬pů“ (Iz 6,5).
Izaiáš padá před Bohem na kolena a na tvář a klaní se Tomu, který ho očistil od hříchu. Jak můžeme my padnout na tvář a klanět se, jsme-li plni hříchů? Jak můžeme snést Boží svatost, když na svém hříchu lpí¬me? Adorace je největší známkou vznešenosti člověka. Je uznáním las¬kavé blízkosti Boží a lidským výrazem podivuhodné blízkosti člověka k Bohu. Člověk padá na tvář, doslova drcený nesmírnou láskou, kterou k němu má Bůh. Adorovat znamená nechat se spálit Boží láskou. Před láskou se vždycky klečí. Jedině Otec nám může ukázat, jak se máme klanět a jak se před láskou chovat.
Je také třeba chápat, že liturgie je lidský úkon inspirovaný Bohem, jímž odpovídáme Tomu, který nás miluje a s takovou laskavostí k nám přichází.
Chybí nám však adorátoři. Aby adoroval Boží lid, musejí být prvními adorátory kněží a biskupové. Oni jsou povoláni k tomu, aby nepřetržitě stáli před Bohem. Jejich život se má stát neustálou, vytrvalou modlit¬bou, stálou liturgií. Oni jsou první na řadě. Adorace je důvěrné setkání s Bohem, osobní akt, jemuž se musíme naučit. Vzpomeňme na Mojžíše, který učil židovský lid, jak být národem adorátorů, jak stát před Bohem jako jeho děti. Sám Bůh také ustanovil Árona knězem. Áron a jeho po¬tomci měli být vykonavateli Božího kněžství. Židé věděli, že slavením Velikonoc, velkého činu Boží lásky vůči jeho lidu, Izraeli, musejí zacho¬vávat památku na vyjití z Egypta.
Biskupové a kněží nezřídka zanedbávají adoraci, protože se soustře¬ďují na sebe a na své aktivity a starají se o lidské výsledky své služby. Na Boha si nenacházejí čas, protože pro něj ztratili smysl. V jejich ži¬votě už nemá mnoho místa. Boží primát však má znamenat ústřední význam Boha v našem životě, našich činech i myšlenkách. Jestliže člo¬věk na Pána zapomíná, nakonec oslavuje sám sebe. Tak se stává svým vlastním bohem a staví se otevřeně proti Bohu. Chová se, jako by svět byl jeho vlastním, jemu vyhrazeným panstvím. Se stvořením, které se stalo vlastnictvím člověka určeným k dobývání zisku, už nemá Bůh nic společného.
Pod záminkou „zachovávání čistého nadpřirozená“ zakazujeme Bohu vstupovat do našich životů - odmítáme vtělení. Odmítáme, že by se Bůh mohl vyjadřovat skrze Písmo, a to pak chceme očistit od všech „mýtů“, které obsahuje. Odmítáme možnost vyjadřovat Boha prostřednictvím teologie pod záminkou zachování Boží transcen- dentnosti. Odmítáme zbožnost, náboženskou úctu, posvátnost pod záminkou, že do svého vztahu k Bohu nechceme zavádět lidské prvky. Kardinál Ratzinger napsal v knize Duch liturgie: „Naše dnešní forma smyslové vnímavosti, která už smysly nedokáže vnímat transparenci Ducha, s sebou téměř nutně přináší útěk do čistě,negativní' (apofatic- ké) teologie. Bůh je vzdálen všemu myšlení, a proto jsou také veškerá vyjádření o něm a všechny formy Božích obrazů stejně platné jako ne¬platné. Tato zdánlivě nejvyšší pokora vůči Bohu se sama stává pýchou, která už Bohu nedává prostor a jež mu nedovoluje vstoupit reálně do dějin.“ Kvůli přání „zachovat nadpřirozeno čisté“ ho oddělujeme od přirozenosti a svět je pak uspořádán profánně, bez Boha.
Také Henri de Lubac v textu nazvaném Causes internes de 1’atténuation et de la disparition du sens du sacré (Vnitřní příčiny oslabování a mizení smyslu pro posvátno) uvažoval, že „dualismus, k němuž jsme byli v nedávné minulosti až příliš často sváděni, měl za následek, že nás lidé vzali za slovo a odhodili všechno nadpřirozené, což prakticky znamená všechno posvátné. [...] Nadpřirozeno odložili do nějakého odlehlého kouta, kde nutně muselo zůstat plané. Vyhnali ho do exilu v rezervaci, kterou nám ochotně přidělili, aby tam v naší péči postupně odumřelo. Oni se mezitím věnovali organizování světa, toho světa, kterýje podle nich jediný reálný, jediný živý, světa věcí a lidí, světa přírody a obchodních záležitostí, světa kultury a politiky. Zkou¬mali ho či budovali bez jakéhokoli křesťanského vlivu, v naprosto pro¬fánním duchu. [...] Tragickým nedorozuměním jsme se k této hře více či méně propůjčili. Existovalo jakési neuvědomované spiknutí mezi hnutím, které vedlo k laicismu, a určitou teologií, a zatímco nadpřiro¬zeno bylo ve vyhnanství či vypovězeno, vznikla mezi námi domněnka, že se ocitlo mimo dosah přírody, v oblasti, kde má panovat.“
U kořene tohoto postoje je protestantismem inspirovaná teologie, která se snaží postavit proti sobě „víru“ a zbožnost. Posvátný postoj, náboženská bázeň jsou podle ní profánními a pohanskými prvky, od nichž je křesťanskou víru nutno očistit. Z křesťanství by tito teologové rádi udělali čistě vnitřní kontakt s Bohem bez konkrétního vyjádření v životě, avšak tak se z něj stává gnóze. Důsledkem tohoto hnutí je opomíjení všech lidských skutečností, které chápe jen z jejich profán¬ní, Bohu uzavřené stránky. Tento gnosticismus se mění v „pelagianis- mus“ a praktický ateismus.
Proč tak často opakujete, že službu bližnímu lze chápat jedině skrze službu Kristu?
Člověk zraněný prvotním hříchem se často projevuje egocentricky, individualisticky a sobecky. Ke službě bližnímu ho inspiruje Kristus. Bez něj zná jen svůj vlastní zájem. Matka Tereza tvrdila, že bez intenzivní, vroucí přítomnosti Boha v našem srdci, bez hlubokého a důvěrného vztahu s Ježíšem jsme příliš chudí, než abychom se mohli starat o chudé. K péči o chudé nás pobízí Kristus přítomný v nás. Bez něj nemůžeme činit nic. Jen málokdy jsme schopni sami sebe darovat druhým. Křesťané však nejsou povoláni k pouhé účasti na humanitárních akcích. Láska k bližnímu je mnohem víc. Činnost nevládních humanitárních organizací, kterou jsem mohl sledovat v Africe i jinde, je často užitečná. Vždycky má však sklon měnit se v obchod, v němž se velkorysost mísí s hrabivostí.
Skutečná láska k bližnímu je zdarma. Na oplátku nečeká nic. To, co je skutečně zdarma, pochází od Toho, který za nás zdarma dal svůj život. Láska k bližnímu je účastí na lásce, kterou má k lidem Srdce Ježíšovo. Bez Krista je charita jen maškaráda. Když sestry Matky Terezy přijdou do nějaké země, nežádají nic. Nepřejí si nic než sloužit v nejtemnějších slumech, pokorně a s úsměvem, poté co nejprve dlouho kontemplovaly Pána. Chtějí jen, aby do jejich domu každý den přišel kněz odsloužit mši svátou. lýto ženy dobře vědí, že dobře uskutečňovat lásku k bliž¬nímu je bez pomoci Božího Syna nemožné, neboť jejím zdrojem je lás¬ka Boží. Naším vzorem je Kristus, který řekl: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28). V něm a skrze něho je možná každá služba. Jak říká svátý Pavel: „Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obě¬tavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá“ (1 Sol 1,3).
Jsem přesvědčen, že katolické charity nemohou být jen dalšími z mnoha nevládních organizací. Jsou výrazem vroucí víry v Ježíše Kris¬ta. Všichni velcí světci, kteří sloužili chudým, založili své charitativní dílo na lásce k Bohu.
V tomto směru jsou obzvlášť výmluvná slova papeže Františka v ho- milii v Sixtinské kapli 14. března 2013: „My můžeme putovat, kolik chceme, můžeme toho spoustu vybudovat, ale pokud nebudeme vy¬znávat Ježíše Krista, nepůjde to. Staneme se nevládní organizací, ale nebudeme církví, Pánovou nevěstou. Když se nekráčí, stojí se. Když se nestaví na kamenech, co se stane? Stane se to, co se stává dětem na plᬞi, když staví hrady z písku. Všechno se zhroutí, nedrží to pohromadě.“
Máte pocit, že úkon víry se v současnosti dává do služeb pouhého lidského rozvoje?
Skutečně velmi často pracujeme výhradně ve službách lidského bla¬hobytu. Ekonomický rozvoj, zdraví, kvalita života jsou důležité a ne¬postradatelné věci. Přijímání uprchlíků, kteří na dlouhé, obtížné cestě o všechno přišli, je měřítkem lidskosti a solidarity. Materiálně pomáhat potřebným je velice cenný bratrský skutek: když se staráme o trpícího člověka, staráme se o samotného Krista.
Důrazně nám to připomíná svátý Jan Zlatoústý. Stavěl se současně proti sociálním metlám, luxusu a chamtivosti a připomínal důstojnost člověka, byť i chudého, a meze vlastnictví. Jeho slova jsou velice břitká: „Muly vláčejí bohatství a Kristus umírá hladem u tvých dveří.“ Ukazuje
dívá jako na někoho, kdo mu musí dát to, co mu neposkytuje konzum. Využívá ho k uspokojování sobeckých požadavků, a když Bůh neodpo¬vídá, opouští ho. Někteří jdou tak daleko, že se rouhají jeho svátému jménu. Náboženství, které má spojovat nebe a zemi, se pak ocitá v ne¬bezpečí proměny v čistě narcistický prostor. V tomto obchodě vynika¬jí některé evangelikální sekty. Z Boha dělají pohanskou modlu, která má zajistit zdraví, blahobyt a prosperitu a splnit každý lidský rozmar. Objednávají si zázraky, které je povinen na nás okamžitě vychrlit. Tím tyto sekty zesměšňují Boha a vysmívají se lehkověrným, kteří nemají rozum ani víru.
Neodsuzuji to, že lidé Boha vzývají o pomoc. Krásné votivní tabulky v kaplích, kostelech i katedrálách ukazují, kolikrát Bůh zasáhl a pomo¬hl. Prosebná modlitba je však založena na důvěře v Boží vůli; ostatní dostaneme nádavkem. Jestliže Boha milujeme, jestliže dbáme na to, abychom radostně plnili jeho svátou vůli, jestliže toužíme na prvním místě po jeho světle, to znamená je-li jeho zákon v našem nitru (Ž 39,9; Žid 10,5-9), on nám přirozeně v našich těžkostech pomůže.
Náboženství není trh, kde platí nabídka a poptávka. Není to ani pohodlný kokon, do něhož se můžeme zakuklit. Základ křesťanství spočívá na lásce Boha, který své děti neopouští. Důležité není prosit, ale doufat a důvěřovat v Boha, jehož láskaje nevyčerpatelná a jenž na nás vylévá své milosrdenství, zbavuje nás toho, co tíží naše svědomí a dává nám víc, než se odvažujeme žádat (kolekta 27. neděle během roku). Bůh je náš Otec. My jsme jeho děti. Křesťanství nás zve ke zno¬vuobjevení ducha dětství. Naše náboženství je vzepětí Syna k Otci a Otce k Synu. Prostota, důvěra, odevzdanost do rukou Božích, to je naše cesta k Bohu. Křesťanský život je spiknutím lásky.
Ztratili jsme smysl pro Boží transcendenci?
V katolické víře transcendenci vyjadřuje a symbolizuje oltář. Nád¬herně to vysvětluje Romano Guardini v knize La Messe (Mše): „Jeho význam nejlépe vyjádříme dvěma obrazy: je to práh a stůl. Práh, to jest dveře, znamená dvě věci, hranici a překročení. Práh naznačuje, kde něco končí a něco jiného začíná. Až po práh jsme na jednom místě, jakmile ho překročíme, ocitáme se jinde. Oltář stejně jako práh tvoří především hranici: přísnou hranici mezi prostorem světa a prostorem
Krista v chudákovi a klade mu do úst slova: „Mohl bych se nasytit sám, ale raději chodím po žebrotě a natahuji ruku u tvých dveří, abys mě na¬krmil ty. To z lásky k tobě tak jednám.“ Vystupuje proti otroctví a zotro- čování: „To, co se vám chystám říct, je strašné, aleje to třeba vyslovit: Jednejte s Bohem, jako byste jednali se svými otroky. Osvoboďte Krista od hladu, nouze, vězení, nahoty. Ach! Chvějete se.“
Jak my živíme svou lásku k Božímu Synu? Jak se projevuje? Chudí, jimž sloužíme, by měli vědět, v čím jménu je milujeme. Chudí musejí znát zdroj naší štědrosti. Milujeme, protože milujeme Krista. Miluje¬me, protože nás nejprve miloval ten, který je láska sama a svého Syna za nás vydal na smrt.
Bůh jedná skrze nás, ubohé lidi. Štědrost bez lásky k Bohu je chladná. Hovořit s chudým člověkem o Bohu není projev proselytismu.
Proto mohl Benedikt XVI. napsat v encyklice Deus caritas est: „Dále platí, že charita nesmí být prostředkem k tomu, co se dnes nazývá proselytismus. Láska je nezištná a neuplatňuje se proto, aby sloužila k dosažení nějakých jiných cílů. To však neznamená, že charitativní působení by mělo, abychom tak řekli, ponechávat stranou Boha a Je¬žíše Krista. Ve hře je stále celý člověk. Tím nejhlubším kořenem utr¬pení bývá často právě nepřítomnost Boha. Ten, kdo uplatňuje lásku (caritas) ve jménu Církve, se nebude nikdy snažit o to, aby druhým vnucoval víru Církve. Takový člověk totiž ví, že láska ve své čistotě a nezištnosti je tím nejlepším svědectvím vydávaným Bohu, v něhož věříme a jenž nás pohnul k tomu, abychom milovali. Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdyje zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku. Křesťan ví, že Bůh je láska (srov. 1 Jan 4,8) a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného než láska. Ví, že - abychom se vrátili k otázkám položeným výše - po¬hanění lásky je pohaněním Boha i člověka, je to pokus, jak si vystačit bez Boha“ (č. 31).
Domníváte se tedy, že člověk nesmí Boha omezovat svými nepatrnými touhami?
Boha člověk neomezí, ani kdyby chtěl. Lépe je ho milovat, naslouchat mu, klanět se mu a následovat Krista. V naší materialistické civilizaci člověk myslí téměř výhradně na své vlastní omezené zájmy. Na Boha se dívá jako na někoho, kdo mu musí dát to, co mu neposkytuje konzum. Využívá ho k uspokojování sobeckých požadavků, a když Bůh neodpo¬vídá, opouští ho. Někteří jdou tak daleko, že se rouhají jeho svátému jménu. Náboženství, které má spojovat nebe a zemi, se pak ocitá v ne¬bezpečí proměny v čistě narcistický prostor. V tomto obchodě vynika¬jí některé evangelikální sekty. Z Boha dělají pohanskou modlu, která má zajistit zdraví, blahobyt a prosperitu a splnit každý lidský rozmar. Objednávají si zázraky, které je povinen na nás okamžitě vychrlit. Tím tyto sekty zesměšňují Boha a vysmívají se lehkověrným, kteří nemají rozum ani víru.
Neodsuzuji to, že lidé Boha vzývají o pomoc. Krásné votivní tabulky v kaplích, kostelech i katedrálách ukazují, kolikrát Bůh zasáhl a pomo¬hl. Prosebná modlitba je však založena na důvěře v Boží vůli; ostatní dostaneme nádavkem. Jestliže Boha milujeme, jestliže dbáme na to, abychom radostně plnili jeho svátou vůli, jestliže toužíme na prvním místě po jeho světle, to znamená je-li jeho zákon v našem nitru (Ž 39,9; Žid 10,5-9), on nám přirozeně v našich těžkostech pomůže.
Náboženství není trh, kde platí nabídka a poptávka. Není to ani pohodlný kokon, do něhož se můžeme zakuklit. Základ křesťanství spočívá na lásce Boha, který své děti neopouští. Důležité není prosit, ale doufat a důvěřovat v Boha, jehož láskaje nevyčerpatelná a jenž na nás vylévá své milosrdenství, zbavuje nás toho, co tíží naše svědomí a dává nám víc, než se odvažujeme žádat (kolekta 27. neděle během roku). Bůh je náš Otec. My jsme jeho děti. Křesťanství nás zve ke zno¬vuobjevení ducha dětství. Naše náboženství je vzepětí Syna k Otci a Otce k Synu. Prostota, důvěra, odevzdanost do rukou Božích, to je naše cesta k Bohu. Křesťanský život je spiknutím lásky.
Ztratili jsme smysl pro Boží transcendenci?
V katolické víře transcendenci vyjadřuje a symbolizuje oltář. Nád¬herně to vysvětluje Romano Guardini v knize La Messe (Mše): „Jeho význam nejlépe vyjádříme dvěma obrazy: je to práh a stůl. Práh, to jest dveře, znamená dvě věci, hranici a překročení. Práh naznačuje, kde něco končí a něco jiného začíná. Až po práh jsme na jednom místě, jakmile ho překročíme, ocitáme se jinde. Oltář stejně jako práh tvoří především hranici: přísnou hranici mezi prostorem světa a prostorem Božím, mezi lidskou imanencí a Boží transcendencí. Nutí nás uvědo¬movat si výsosti, kde přebývá Bůh. Dá se říci, že tyto výsosti se nachá¬zejí ,na druhé straně oltáře4, myslíme-li na Boží vzdálenost. Stejně tak lze říci, že jsou ,nad oltářem1, máme-li na mysli Boží transcendencí. Tyto dva výrazy nelze chápat v tělesném, materiálním a prostorovém významu, nýbrž ve významu čistě duchovním. Znamenají, že Bůh je nepostižitelný, nepoznatelný, nedosažitelný jakýmkoli postupem a jakýmkoli úsilím, které můžeme vynaložit, abychom mu porozumě¬li, všemohoucí a svrchovaný, vyvolávající bázeň, vyvýšený nad všemi pozemskými věcmi. To, co je základem této vzdálenosti a vyvýšenos¬ti, nejsou dálky v prostorovém smyslu, ale sama Boží podstata, jeho svatost, k níž člověk jako hříšník nemá přístup. Přesto však tuto vzdá¬lenost nesmíme chápat ani ve smyslu ,čistě duchovním1, čili abstrakt¬ně, rozumově. V liturgii je všechno symbolem. Oltář není alegorie, ale symbol. Věřící totiž v oltáři nevidí práh transcendence a hranici ono¬ho světa, jako by si konvenčně navykl věci tak vnímat, nýbrž v jistém smyslu vidí práh a hranici skutečně. Proto se nehodí, aby byl celebrant ,na druhé straně oltáře1, jako by chtěl zaujmout místo Boha. Když to udělá, je jako zástěna, která ukrývá Boží transcendencí, závoj zahalu¬jící Boží majestát. Věřící, místo aby hleděli na Boha, se pak dívají na kněze, který svými pohyby, gesty a mnohomluvností zastírá Tajemství, zakrývá Boží transcendencí.“
„Aby člověk doopravdy zakusil Tajemství, stačí správně se vnitřně disponovat, tiše a pokojně meditovat, a jeho srdce se plní synovskou úctou a láskou. Ano, za příznivé situace může u oltáře dokonce zjistit něco z toho, o čem se poučil Mojžíš, když o samotě pásl stádo u hory Choreb a náhle se mu zjevil .Hospodinův posel1 v podobě plápolajícího ohně uprostřed keře. Mojžíš viděl, že keř v ohni hoří, ale není jím strá¬ven. Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, a zavolal na něho zprostředku keře:,Mojžíši, Mojžíši!4 Odpověděl:,Tu jsem.4 Hospodin mu řekl: ,Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svátá.4 (Ex 3,1-5).449
Skutečně chápeme, co oltář představuje? Uvědomuje si kněz, který kněmu vystupuje, že stojí před hořícím keřem, před Božím majestátem
9 Romano GUARDINI, La Messe. Paris: Cerf, 1957. a transcendentností? Uvědomuje si, že z oltáře se jako ze svého zdro¬je rodí celá křesťanská civilizace? Oltář je srdcem našich měst. Naše města byla vybudována doslova kolem oltářů, schoulená kolem kos¬tela, který je chrání. Ztráta smyslu pro Boží velikost je hrozivým ná¬vratem k divošství. Smysl pro posvátno je skutečně středem každé lidské civilizace. Přítomnost posvátné skutečnosti plodí postoje úcty, gesta uctívání. Náboženské obřady jsou základem všech postojů lid¬ské zdvořilosti a galantnosti. Zaslouží-li si totiž každý člověk úctu, je to proto, že je stvořen k obrazu a podobě Boží. Lidská důstojnost je ozvěnou Boží transcendence. Jestliže se však už nechvějeme radost¬nou, úctyplnou bázní před Boží velikostí, jak by pro nás mohl být ta-jemstvím zasluhujícím úctu pouhý člověk? Boží vznešenost už neexis¬tuje. Stává se z ní zboží, laboratorní předmět. Bez smyslu pro klanění se Bohu lidské vztahy zabarvuje vulgárnost a agresivita. Čím uctivější jsme u oltáře vůči Bohu, tím citlivější a zdvořilejší budeme vůči svým bratřím.
Smysl pro lidskou velikost objevíme znovu, jestliže akceptujeme nut¬nost opět uznat Boží transcendenci. Člověk není velký ani už nedosa¬huje své nejvyšší vznešenosti, pokud nepoklekne před Bohem. Velký člověk je pokorný a pokorný člověk je na kolenou. Jestliže se jako Je¬žíš pokoříme před Bohem a staneme se poslušnými až k smrti, Bůh nás nejvyšší mírou pozvedne a dá nám jméno nad každé jiné jméno (srov. Flp 2,8-9). Před Boží svrchovaností a svatostí neklečíme jako otroci, ale jako milující ve společnosti serafů, oslněni nádherou Boha, který svou tichou přítomností naplňuje chrám našeho srdce. Jsme pře¬moženi Bohem ne proto, aby nás polapil, ale aby nám dal růst. Boží transcendence je povoláním k transcendenci člověka. Vždyť tajemství Boha a tajemství člověka jsou spolu niterně spjata.
Romano Guardini napsal v téže knize: „Pro člověka je velmi důležité, aby jednou v životě učinil zkušenost bázně před Bohem, aby jednou zažil vyhnání ze svátého místa, a tak se do hloubi duše poučil, že Bůh je Bůh a on sám pouhý člověk. Důvěra v Boha, pocit jeho milosrdné otcovské blízkosti, jistota, kterou vněm člověk nalézá, zůstanou chabé a mdlé, nejsou-li spojeny s vědomím nedostižného Božího majestátu a bázní před Boží svatostí. Musíme se modlit k Bohu, aby nám tuto zkušenost dopřál, a zdá se, že prostředí, kde na nás čeká, je oltář, místo transcendence a hořícího keře, místo svaté, kde se projevuje Boží svr¬chovanost a svatost.“
Na portále kostela Santa Maria in Campitelli v Římě je nápis, který připomíná, s jakou dispozicí duše máme vstupovat na posvátné místo. Černými písmeny na zlatém podkladě tam čteme slova žalmisty: Int- roibo in domům tuam, Domine. Adorabo in templům sanctum tuum in timore tuo. „Já však smím vstoupit do tvého domu, Hospodine. Padnu na tvář před tvým svátým chrámem v bázni před tebou.“ Jsem pře¬svědčen, že tato slova si musíme připomínat my všichni, když vstupu¬jeme do kostela. Obzvlášť kněží by je měli nosit v srdci, když vystupují k oltáři. Musejí mít na paměti, že u oltáře stojí před Bohem. Kněz při mši svaté není profesor při přednášce a oltář není řečnický pult, jehož osou je místo kříže mikrofon. Oltář je posvátný práh par excellence, místo setkání s Bohem.
Jak reagovat na pokušení podléhání světu?
Občas máme pocit, jako bychom byli uvězněni v jakési lepkavé hmo¬tě, která nám brání vidět nebeské skutečnosti. Dalo by se hovořit o po¬hyblivém písku. Jak se máme odtrhnout od světa? Jak se zbavit hluku? Jak se můžeme odpoutat od této temné noci, která nás drtí a brání nám v cestě k nebi, otupuje nás a nutí nás zapomínat na to nejzákladnější? Bůh nás stvořil, abychom žili s ním. Ten, z jehož vůle všechno vzniklo, nestvořil přirozenost jen pro ni samotnou. Nestvořil násjen k přirozené dokonalosti. Měl cíl, který pouhou přirozenost nekonečně převyšuje: nadpřirozený řád, dar z čiré lásky, jenž nazýváme milostí a skrze nějž máme účast na přirozenosti Boží, sdělení jeho vlastního života, jímž se stáváme jeho dětmi schopnými ho poznávat a milovat v největší dů¬věrnosti, tak jak se zná a miluje Nejsvětější Trojice. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom se odtrhli od světa a žili v plnosti životem samotné¬ho Boha. Jsme stvořeni k tomu, abychom Boha poznávali a milovali v celé Boží skutečnosti. Člověk je sám od sebe tohoto nadpřirozeného života, od něhož ho odděluje nekonečná propast a jenž je bezplatným darem Božím, naprosto neschopen. Jsme však stvořeni, abychom žili s Bohem a v Bohu dosáhli dokonalosti. Když Kristus vysvětloval lidem,
kčemu mají směřovat, neřekljim: „Buďte plně a dokonale lidmi, rozví¬jejte se k dokonalosti své lidské přirozenosti,“ nýbrž: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec,“, to znamená k dokonalosti samot¬ného Boha.
1 když nás Bůh stvořil k tomu, aby nám dal svůj život, nedává nám ho navzdory nám. Na jeho dar lásky máme svým darováním lásky svobodně odpovídat. Je na nás, abychom obdarování Božím životem svobodně přijali. Z toho vyplývá strašlivá moc člověka tento dar od¬mítnout, darem nekonečné Boží lásky pohrdnout. Toto odmítnutí, po¬hrdání znamená hřích. Hřích nás připravuje o Boží život. Svazuje nás a poutá k pozemským věcem. Osobním, reálným kontaktem s Bohem v modlitbě se naopak od světa můžeme odpoutat.
Je zvláštní, že Bůh nás zve k bezbřehému a nekonečnému štěstí s ním, a my se přitom dáváme fascinovat omezenými, povrchními potěšeními. Věda a technika nás hypnotizují natolik, že se chováme, jako by mimo hmotu už nic neexistovalo. Víme, že všechno pozemské je pomíjivé, ale přesto dáváme přednost prchavému před věčným. Je třeba opakovat vhod i nevhod, že naše srdce uspokojí jedině Bůh. Jen on nám může dát naplnění, po němž toužíme.
Křesťané musejí bez ustání opakovat, k jakému štěstí jsou lidé po¬voláni. Naší povinností je říkat světu, že úspěchy techniky nejsou ve srovnání s Boží láskou ničím. Člověk v sobě nosí obraz Boží a jeho duše je nesmrtelná. Jak je možné si tento Boží otisk v nás neuvědomovat? Proč člověk hledí jen na zem? Už nezvedá hlavu k nebi, sehnutý jako otrok tohoto světa. Země je však jen branou k nebi. Nevyzývám k tomu, abychom pozemské skutečnosti zanedbávali. Bůh si tento svět přál, miluje ho a Boží srdce ho s něhou vytvořilo. Proto si ho musíme vážit a vášnivě ho milovat. Jednoho dne ho však opustíme. Naší věčnou vlas¬tí je nebe. Naše opravdová vlast a skutečný příbytek jsou u Boha.
Ztráta vědomí spásy v Bohu je neoddiskutovatelně charakteristickou známkou naší doby.
Člověk nemá pocit nebezpečí. Mnozí lidé v Církvi se už neodvažují učit pravdu o spáse a věčném životě. V kázáních se o posledních věcech podivně mlčí. O prvotním hříchu se nehovoří. Považuje se to za za¬staralé. Zdá se, že vědomí hříchu zmizelo. Dobro a zlo už neexistuje.
Relativismus jako strašlivě účinné bělidlo to všechno na místě vymazal. Věroučný a mravní zmatek dosahuje vrcholu. Zlo je dobro a dobro je zlo. Člověk už nepociťuje potřebu spásy. Ztráta smyslu pro spásu je důsledkem ztráty Boží transcendence.
Nezdá se, že by nás příliš znepokojovalo, co se s námi stane, až tuto zemi opustíme. V tomto ohledu se raději domníváme, že dábel už nee¬xistuje. Dokonce i biskupové tvrdí, že to je jen symbolický obraz. Ježíš Kristus tedy lhal, když hlásal, že je dokonale skutečný a že jím, kníže¬tem tohoto světa, byl několikrát pokoušen!
Henri de Lubac v knize Entretien autour de Vatican II (Rozhovor o Druhém vatikánském koncilu) pravdivě napsal, že „modernita je ur¬čitý všeobecný postoj přijatý v důsledku velikých výdobytků moderní vědy a nemenších deziluzí, které vystřídaly velkolepé sny o Pokroku a sebezbožštění člověka. [...] V tomto případě by se dalo říci, že prvotním původcem modernity, její nejvnitřnější podstatou, příčinou jejího proniknutí do našeho světa je odmítnutí jakékoli víry, které ná¬sledovalo po odmítnutí tajemství člověka. Modernita odmítá tajemství. Bude stále víc vědět, stále víc bude umět vysvětlit, ale skutečně chápat už nebude nic, protože odmítla tajemství.“ Teolog pokračuje: „Moder¬ní lidé vycházejí stále z téhož předpokladu, třebaže se ne vždy projeví hned: totiž že to, co říká Bible a společná tradice, v zásadě nevyjadřova¬lo víru v transcendentního Boha, který zasahuje do našeho světa, nýbrž objevování Člověka. Křesťanská tajemství nejsou nic než symbolický povlak, čirá pověra, protože tito lidé nedokážou proniknout do smyslu, který tato tajemství slabým lidem sdělují. V tom spočívá nejsubtilněj¬ší a nejhlubší ateismus, převrácení správného postoje k logice Vtělení a především k zdravému realismu, to znamená k pokoře. Svatý Augu¬stin si toho všímal mnohokrát: chceme-li vstoupit do tajemství Vtělení Slova, potřebujeme postoj pokory.“
Pýcha moderních lidí nás občas vede ke směšné zaslepenosti. Ano, třást se o svou spásu je krásné a důležité. Jistěže nejde o patologický strach před strašným božstvem, které mávnutím ruky člověka z ple- zíru zatratí. Jak bychom však mohli být Bohem spaseni, nemáme-li radikální pokoru nutnou k tomu, abychom spásu přijali jako milost da¬nou zdarma? Postavíme se zpříma před Boha a budeme se dovolávat svého práva? Což není nutné přijímat tajemství víry a spásy se srdcem chudáka? Bohatství moderních společností už nás neučí přijímat něco zdarma. To je veliké neštěstí. Podobáme se zhýčkaným dětem, které se už nedokážou radovat, když od rodičů dostávají dárky. Stěžují si, že stále nemají dost. Už v mládí jsou zahořklé a smutné jako senilní star¬ci. Před Bohem jsme v zásadě dětmi, chudáky, žebráky, kteří všechno dostávají. Tedy ano, třesme se o svou spásu! Ne proto, že bychom měli strach z Boha, ale proto, že jsme si vědomi své nepatrnosti tváří v tvář daru, který nám dává. Můžeme se chvět s důvěrou a láskou. Tento postoj má jméno, je to svátá bázeň Boží, která je darem Ducha svátého. Ano, bojme se z lásky, že se nebudeme umět odevzdat jeho milosrdenství.
Dá se říci, že prožíváme dobu záměrného zaměňování přirozeného a nadpřirozeného?
Starají se kněží o Krista a o hlásání Evangelia, nebo o pozemský bla¬hobyt lidí? Zdá se, že přirozené věci zcela pohltily nadpřirozené. Na poušti přirozenosti je nadpřirozeno potlačeno. Začínáme být hluší, sle¬pí a autističtí vůči Božím věcem. Zapomínáme, že existuje nebe. Už nehledíme k nebi a nehledíme ani k Bohu. Člověka očarovalo to, na co si může sáhnout.
Západní svět už nemá s nadpřirozeném zkušenost. Naše pouta k nebi je nutno znovu utkat. Člověk, který už nedokáže vidět hloub¬ku propasti, má zavřené oči. Nadpřirozený jazyk mu je hermeticky uzavřen. Zvykl si všechno vysvětlovat, všemu rozumět, všechno pro¬kázat. Poznání Božích věcí však bude vždycky spočívat na tajemství a na vztahu s Tím, jenž nám zjevil Otce, s věčným Synem, který se stal člověkem. Abychom porozuměli Božímu jazyku, musíme Boha nechat, aby k nám promlouval skrze Evangelium a skrze liturgii. Naše pýcha odmítá dovolit Bohu hovořit lidskými slovy. Nemůžeme přijmout, že se k nám snížil natolik, že se stal dítětem. Nedokážeme přijmout, že se chce dávat v Církvi skrze svátosti. Už Louis Bouyer zdůrazňoval v díle Le Métier de théologien (Úloha teologa): „Tak končí sklon, jejž odsuzoval Péguy, když hovořil o lidech, kteří tolik chtějí mít čisté ruce, až nakonec nemají ruce žádné. Přejeme si mít křesťanství tak očištěné od prvků prostě lidských, že se božský prvek už nemá oč opřít a čím se vyjadřovat, a proto je úplně odsunut.“ Podle tohoto velkého teologa Druhého vatikánského koncilu „falešná gnóze, přesvědčená, že Boží slovo lze překonat právě tak jako mýtus, ve skutečnosti toto slovo re¬dukuje na mýtus kompletně uzavřený do sebe. Člověk se domnívá, že si vystačí sám a vlastní silou se povýší na boha, aniž by se utíkal k Bohu, aniž by přijal jeho milost, a tak se ve skutečnosti stává otrokem ďábel¬ské moci, moci satanovy.“
Henri de Lubac v Paradoxech tvrdil totéž. Snažil se identifikovat zá¬kladní odmítnutí, na němž je postavena modernita: „Nechceme tajem¬ného Boha. Nechceme už Boha, jenž je Někým. O ničem nepochybuje¬me tolik jako o tajemství Boha, který je Někdo. Raději ať sami nejsme někdo, než setkat se s tímto Někým! Naprostá podřízenost duše Zjeve¬ní je podřízením plodným, neboť jde o podřízení se Tajemství. Napros¬tá podřízenost ducha jakémukoli lidskému systému je však podřízením, které plodnosti zabraňuje.“
Znamená obrácení radikální rozchod se světem?
Tuto otázku nám precizně objasňuje svátý Jan: „Píšu vám, milé děti, protože vám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno. Píšu vám, ot¬cové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mláde¬ži, protože jste přemohli zlého ducha. [...] Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha. Nemilujte svět, ani to, co je ve světě“ (1 Jan 2,12-15).
Jaký svět nemáme milovat? Na tuto otázku jsem se snažil odpovědět ve svém kázání při pouti do Chartres 21. května 2018: „Svět, který ne¬máme milovat a jemuž se nemáme přizpůsobovat, není, jak víme, svět Bohem stvořený a milovaný, nejsou to lidé ve světě, kterým naopak máme vždy vycházet vstříc, zejména těm chudým a posledním, milo¬vat je a pokorně jim sloužit... Nikoli! Svět, který nemáme milovat, je jiný, totiž takový, jakým se stal pod nadvládou satana a hříchu. Je to svět ideologií, které popírají lidskou přirozenost a ničí rodinu. [...] Rozho¬dující roli v něm sehrávají struktury OSN, které vnucují novou světovou etiku a staly se dnes drtivou silou, která se šíří éterem prostřednictvím nekonečných technických možností. V mnoha západních zemích je dnes zločinem odmítnout se podřídit těmto strašlivým ideologiím. Prá¬vě tomu říkáme přizpůsobení duchu doby, konformismus. Velký věřící básník minulého století, Brit Thomas Stearns Eliot, napsal tři verše, které vypovídají více než celé knihy: „Ve světě prchajících / člověk míří¬cí opačným směrem / bude vypadat jako dezertér.“ Milí mladí křesťané, smí-li se stařec, jako byl svátý Jan, obrátit přímo na vás, chci vás i já povzbudit: přemohli jste zlého ducha! Bojujte proti každému zákonu, který odporuje přirozenosti a který se nám chce vnutit, postavte se pro¬ti každému zákonu, který je proti životu, proti rodině. Buďte těmi, kdo se vydávají opačným směrem! Mějte odvahu jít proti proudu! Opačný směr pro nás křesťany není místem, nýbrž osobou: je to Ježíš, náš přítel a vykupitel. Obzvláště jeden úkol je svěřen především vám - zachránit lidskou lásku z tragické situace, v níž se ocitla: stala se láskou, která už není darováním sebe, nýbrž pouhým - často násilným a tyranským -vlastněním druhého člověka. Na kříži se Bůh zjevil jako agapé, láska, která se dává až k smrti. Skutečně milovat znamená za druhého zemřít jako mladý četník, podplukovník Arnaud Beltrame.“
Obrátit seje naléhavá nutnost. Je naléhavě nezbytné změnit směr.
Obrácení je osobní závazek, nelze ho však uskutečnit bez Boží pomo¬ci a milosti. Z etymologického hlediska „obrátit se“ znamená otočit se a vydat se novým směrem.
Cesta, k níž se napříště zavazujeme, není místo. Je to osoba, Ježíš Kristus, náš spasitel a Bůh. Opouštíme špatnou cestu, cestu omylu, abychom nalezli lásku. Obrácení svátého Pavla na cestě do Damašku dokonale ilustruje smysl rozchodu se světem skutečně zakořeněného v Kristu.
Obrácení je rozchod s minulostí. Vydáváme se směrem Kristovým.
Jistě, krize víry je vepsána do sekularizované společnosti, oddělené od Boha a od nadpřirozených skutečností. Jan Pavel II. opakovaně kritizoval apostázi západního světa a obrovské riziko, že Západ svou mediální mocí a schopností ekonomické korupce zpohanští všechny ostatní národy a kultury.
Církev má však vlastní odpovědnost. Knězi jsou povoláni k tomu, aby živili a posilovali víru lidu. Jak si představit, že by se tato krize nešířila, pokud vidíme, jak víra kněží chřadne?
Krize víry je hluboká, vážná a dlouhodobá.
KRIZE KNĚŽSTVÍ
NICOLAS DIAT: Domníváte se, že prožíváme krizi kněžství?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Jak bychom o tom mohli pochybovat? Tolik bolestnou pedofilní krizi už jsem připomněl. Je tragickým, nesnesi¬telným příznakem krize mnohem hlubší a radikálnější. Církev je dnes ve velikém nebezpečí, protože se drolí hluboký smysl kněžství. Papež František se k tomuto tématu vyjádřil velice důrazně a nesmlouvavě 21. prosince 2018: „I dnes existují mnozí,pomazaní Páně“, vysvěcení muži, kteří využívají své mravní moci a přesvědčivosti ke zneužívání slabých. Dopouštějí se ohavností a přitom pokračují ve výkonu svého úřadu, jako by o nic nešlo. Nebojí se Boha ani jeho soudu, ale jen toho, že budou prozrazeni a odhaleni. [Tito] duchovní probodávají tělo Círk¬ve, způsobují pohoršení a diskreditují spásné poslání Církve i obětavý život mnoha svých spolubratři.“
Jsem přesvědčen, že papež nehovořil jen o pedofilních zločincích. Jeho slova míří na všechny, kdo se zpronevěřují kněžskému pomazání a dávají ho do služeb moci, jež nepochází od Boha. Využívání autority k hlásání lidské nauky, a nikoli katolické víry, opuštění boje za věrnost slibu čistoty či prostě odmítnutí klást Boha na první místo jsou právě tak způsoby chování, jež popírají hlubokou pravdivost kněžství a ohro¬žují spásu věřících.
Světlo kněžství je zatemňováno. Říkám to s bolestí o to větší, že vím, že je mnoho věrných kněží, kteří se neúnavně věnují svému poslání. Domnívám se, že my biskupové neseme těžkou odpovědnost. Musíme zpytovat svědomí. Milovali jsme a doprovázeli kněze jako dobří otcové
v rodině? Děláme všechno, co můžeme, abychom je znali, podporovali je a pomáhali jim? Diecéze se velice často mění v administrativní struk¬tury, zatímco každá z nich by měla fungovat jako velká rodina.
Otec musí milovat, napomínat, trestat a vracet na správnou cestu. Příliš často jsme se nestarali, zavírali oči a svou první povinnost pod záminkou nedostatku času nechávali na jiných. Dnes na to doplácí¬me. Snad jsme my první dávali neblahý příklad. Biskup má být ve své diecézi příkladem kněžství. Měl by být příkladem života v modlitbě. Jenomže zdaleka nejsme na prvním místě těmi, kdo se v tichu modlí a ve svých katedrálách zpívají posvátné oficium. Obávám se, abychom mezi světskými, druhotnými úkoly nezabloudili.
Často říkáte, že kněz je muž, který se modlí, nikoli sociální pracovník. Proč to tolik zdůrazňujete?
Zásadní věcí je, aby si každý kněz plně uvědomoval, že je především mužem Božím a mužem modlitby. Kněz existuje výhradně kvůli Bohu a bohoslužbě. Nesmí se nechat strhnout světem, jako by čas zasvěce¬ný Kristu v důvěrné tiché modlitbě byl časem ztraceným. V mlčenlivé modlitbě před svatostánkem se rodí nejúžasnější ovoce naší pastorační služby.
Často na nás číhá sklíčenost. Modlitba vyžaduje úsilí a rozchod se světem. Občas máme znepokojující dojem, že Pán Ježíš mlčí. Avšak i když mlčí, jedná. On sám se často uchyloval do samoty na poušti. Po¬važoval za nezbytné odejít ze světa lidí a být sám s Otcem. Přišel den, kdy byla tato chvíle tiché modlitby těžká a bolestná. Co udělal? „Modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,44).
Modlitba může být obtížná a zdánlivě neplodná. Ve světě plném hlu¬ku, poblouznění a rozruchu, světě, který dychtí stále víc produkovat, si kněží musejí najít čas na to, aby se skryli v tiché adoraci. Tam se usku¬tečňuje jejich kněžská identita. Kněžskou duši mají jen ti, jimž záleží na tom, aby se ustavičně modlili a učili i věřící se v tichu a v adoraci setkávat s Pánem Ježíšem přítomným v Eucharistii.
Jistě, kněz zápolí s mnoha povinnostmi. Často musí působit v něko¬lika farnostech, řídit četná setkání a věnovat svůj čas věřícím. Dob¬rý pastýř je k dispozici všem, ale v hloubi duše ví, že velkou prioritou kněžského života je být s Pánem. Svatý Karel Boromejský často říkával: .Nemůžeš pečovat o duše druhých, když svou vlastní necháváš hynout. Nakonec už neuděláš nic ani pro druhé. Musíš mít čas pro sebe, abys mohl být s Bohem.“
Ať se vrší jakkoli mnoho úkolů, ať jsou pastorační nutnosti jakéko¬li, najít si čas na modlitbu, posvátné oficium, duchovní četbu, adoraci a slavení Eucharistie je skutečnou prioritou. V každodenním životě je kněz často rozpolcen mezi mnoha požadavky věřících a tichým voláním Boha. Někdy má dojem, že v jeho životě musejí koexistovat dva různí lidé. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Chtěl bych kněžím říci, že jejich život je hlubokou jednotou. Jeho jediný a sjednocující princip spočívá ve spojení s Bohem v bohoslužbě. Od toho se musí odvíjet služba duchovních. Když navštěvujeme nemocné, zpovídáme, utěšujeme zarmoucené, učíme katechismus a všem přinášíme radostnou zvěst, musíme zůstávat spojeni s Bohem. Tyto okamžiky se nemají vydělovat z našeho života v adoraci. Naopak musejí být naplněny sjednocením s Bohem, které jsme načerpali v tichu. Jsou jakoby ozvěnou tohoto ticha. Skrze darování nás samých druhým v kněžské službě se stále klaníme samotnému Bohu. V samém jádru naší služby duše šeptá chválu Bohu přítomnému v lidech, jimž sloužíme. Modlitba dává služ¬bě život. Služba zase vyvolává žízeň po Bohu. Vede nás k modlitbě. Nelze nesvěřit srdci Mistra všechna tajemství vyslechnutá ve zpovědi. Jak by naše služba mohla být prodloužením působení samotného Pána Ježíše, jestliže nezačíná a nekončí láskyplnou adorací?
Bez modlitby se kněz vyčerpá, vyprázdní a rychle se změní ve stroj, který udělá jen spoustu neužitečného hluku.
Kněží musejí významnou dobu svého dne zasvětit modlitbě. Musejí rozjímat slovo Boží. Domnívám se, že je velmi důležité často se uchy¬lovat na poušť nebo na Boží horu Choreb jako Mojžíš, Eliáš a sám Ježíš. Pán Ježíš se třicet let skrýval pod závojem naší lidské přirozenosti a učil se pracovat v tichu a kontemplativní modlitbě. Ora et labora, takový byl jeho každodenní život. Bez ustání setrvával v rozhovoru se svým Otcem, lýto důvěrné chvíle o samotě s Bohem po dlouhé hodiny a celé noci byly nezbytnými okamžiky sdílení a důvěrnosti uvnitř Nejsvětější Trojice.
Jestliže kněz důvěrným životem s Otcem nenapodobuje Pána Ježí¬še, je ztracen. Kristus neváhal prchat, utíkat před zástupy, které na něj dorážely, a v osamocenosti, modlitbě, kontemplaci a tichu nacházet Otce. Chce-li kněz pomáhat druhým, musí nejprve sám žádat pomoc od Pána.
Dnes se naléhavě musíme vrátit ke kořenům svého kněžství. Jak víme, je tento kořen jediný: Ježíš Kristus. To jeho poslal Otec, on je kamenem úhelným. V něm, v tajemství jeho smrti a zmrtvýchvstání přišlo Boží království a uskutečnila se spása lidského pokolení. Neměl nic, co by patřilo jemu osobně; všechno bylo zcela Otcovo a pro Otce. Židé se divili rozsahu Ježíšových znalostí: „Jak to, že se vyzná v Písmu, když se tomu neučil?“ (Jan 7,15). Ježíš jim na to řekl: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal. Kdo je ochoten plnit jeho vůli, pozná, zdali to učení pochází od Boha, anebo zdali já mluvím sám ze sebe“ (Jan 7,15-17).
Sám Syn nemůže nic. Ježíš to říká těmito slovy: „Amen, amen, pra¬vím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn“ (Jan 5,19). A dodává: „Já sám ze sebe nemohu dělat nic. Soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (Jan 5,30).
To je skutečná podstata kněžství. To všechno, co tvoří podstatu naší služby, nemůže být produktem našich osobních schopností. Platí to pro udělování svátostí, ale i pro službu slova. Nejsme posláni k tomu, abychom vykládali své osobní názory, ale abychom hlásali tajemství Kristovo. Nejsme pověřeni tím, abychom hovořili o svých pocitech, ale abychom byli nositeli jediného „slova“ - Slova Božího, jež se pro naši spásu stalo tělem: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).
Pán Ježíš nás nazývá přáteli. Přes naši nehodnost a naše četné hříchy se na nás zcela spoléhá. V Eucharistii nám svěřuje své tělo a krev. Jak strašný úkol! Jak děsivá odpovědnost: „Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám“ (Jan 15,14).
Co od kněží žádá Boží lid? Jen jediné: „Rádi bychom viděli Ježíše“ (Jan 12,21). Žádá, abychom ho vedli k Ježíši, uváděli ho do vztahu k němu. Pokřtění chtějí Krista osobně poznat. Skrze kněze chtějí vi¬dět jeho. Chtějí slyšet jeho slovo. Chtějí vidět Boha. Kněz, který nemá v srdci Ježíše, nemůže činit nic. Nikdo nemůže dát, co sám nemá. Jak může kněz vést modlitbu společenství, když nezůstává nepřetržitě v hlubokém, důvěrném kontaktu s Pánem, neudělá si čas na intenzivní prožívání liturgie hodin, každodenní modlitbu, důvěrné setkání s Bo¬hem? Jestliže se kněz nemodlí, je jeho oběť jen prázdnou skořápkou, společenským, světským úkonem. Věřící postupně odcházejí, protože studna, kde doufali nalézt vodu, je vyschlá.
Kristus byl veliký modlitebník. Všem kněžím, které vědomky či ne¬vědomky svádí aktivismus, radím, aby nezapomínali na Matku Terezu z Kalkaty. První místo v jejím dnu vždy náleželo Pánu Ježíši. Než šla za chudými, setkala se s Bohem. Než vzala do náručí chudé a umírají¬cí, spočívala dlouhé hodiny v náručí Ježíšově. Dlouho kontemplovala a milovala. Z tohoto zdroje lásky čerpala energii, aby se mohla cele da¬rovat těm nejopuštěnějším na této zemi. Mlčení s Otcem nás připravu¬je na setkání s druhým člověkem. K lidem je třeba přistupovat s Božím pohledem.
Svatý Jan od Kříže ve své Duchovní písni vyzývá k zamyšlení nad tím, jaké místo zaujímá soukromá i liturgická modlitba v naší misijní čin¬nosti. Vybízí nás, abychom spojovali akci a kontemplaci a abychom ne¬ustále stáli před Bohem, místo abychom se rozptylovali ve vnějškovosti a aktivismu: „Ať si tedy zde uvědomí ti, kdo jsou velmi činní a chtějí se omezit na svět se svými kázáními a vnějšími skutky, že mnohem větší prospěch by přinesli církvi a mnohem víc by se zalíbili Bohu, - a to pomíjíme dobrý příklad, který by tak sami dali -, kdyby aspoň polovinu onoho času strávili v prodlévání s Bohem na modlitbě, byť by nedospě¬li tak vysoko jako tato. Jistě, tehdy by udělali víc a s menší námahou jediným dílem než tisícem, neboť by si to zasloužili svou modlitbou a získali by v ní k tomu duchovní síly; protože jinak je všechno jen buše¬ní kladivem a udělá se jen o trochu více než nic, a někdy nic, a někdy se dokonce natropí škoda. Proto vás Bůh chraň, aby se snad začala kazit sůl (Mt 5,13; Mk 9,50; Lk 14,34-35), neboť i kdyby se zvenčí zdálo, že něco dělá, v podstatě nebude ničím, poněvadž je jisté, že dobré skutky se nemohou konat jinak než Boží mocí.“ (Duchovní píseň, redakce B, sloka 29, komentář 3).
Jak byste přesně definoval pokušení zesvětštění a aktivismu?
Někteří kněží mají strach, že se budou světu zdát divní. Snaží se otevírat se světu a pochopit ho. Jsou ponořeni do světa a nakonec se v něm utopí. Avšak kněžské povolání je výzvou k následování Ježíše a k odloučení se od světa. Vidíme to v Evangeliu. Apoštolově opouštějí své loďky, povolání, přátele. Následovat Krista znamená vzdát se světa, jeho kritérií a uznání. V očích světa bude kněz vždy znamením, jemuž se bude odporovat. Ježíš byl odmítnut a ukřižován, a kněží by chtěli být populární? Já bych jim naopak rád řekl: bratři, jestliže se setkáváme jen s úspěchem, uznáním a potleskem, mělo by nás to znepokojovat! Možná je to známka toho, že už nejdeme v Ježíšových stopách, které nemohou vést jinam než na kříž.
Jak si lze představit účetnickou vizi kněžství, které se vyplácí? Někte¬ří kněží chtějí, aby jejich činnost byla efektivní, hodnocená a účtovaná po způsobu světa. Jedinou činností, kterou by bylo třeba kvantifikovat, je však modlitba. Jediným měřítkem práce kněze je Bůh. Být knězem není v první řadě funkce; je to účast na životě Krista ukřižovaného.
Kněz se nesmí starat o to, jestli ho věřící oceňují. Má se jednoduše sám sebe tázat, jestli hlásá Boží slovo, jestli nauka, již učí, je naukou Boží, jestli plně uskutečňuje Boží vůli. Nejdůležitější je to, co je nevidi¬telné. Jistě, je třeba plně uspokojovat očekávání věřících. Kristovi věr¬ní však nežádají nic jiného než vidět Ježíše, slyšet jeho slovo a těšit se z jeho lásky ve svátosti pokání a v krásné mešní liturgii.
Kněz, který bez zastávky běhá z jedné farnosti do druhé a přitom na svém těle nenese velikonoční tajemství, je ztracený. Aktivismem duše kněze zakrňuje a ztrácí schopnost poskytovat prostor Kristu.
Milí spolubratři kněží, dovolte mi obrátit se přímo na vás. Kristus nám zanechal strašlivou a úžasnou odpovědnost. Pokračujeme v jeho přítomnosti na zemi. Přál si nás potřebovat! Ruce pomazané posvát¬ným olejem už nejsou naše. Jsou jeho, aby jimi žehnal, odpouštěl a utěšoval. A podobné těm jeho musejí být probodené, aby si nic nene¬chaly a nic nenasytně nezadržovaly. Napadají mě dramatická, děsivá slova Charlese Péguyho v jeho knize Éthique sans compromis (Etika bez kompromisu): „Že kněží nevěří ničemu, že už nevěří, to se dnes běžně říká. Je to všeobecně přijímané tvrzení a nespravedlivé bohužel jen u některých. [...] Říkají: ,To je bída dnešní doby.1 [...] Žádná bída doby neexistuje. Existuje bída kněží. Každá doba náleží Bohu. Všichni kněží mu bohužel nepatří. Obrovská odpovědnost, která na nich spo¬čívá, člověka děsí; a kněží jsou možná jediní, kdo budou muset snést skutečnost, že mají účast na odpovědnosti nejvyšší. Hle, co nechtějí vidět. [...] To není tajemstvím pro nikoho a v samotné nauce už není možno skrývat - leda snad ve výuce v seminářích -, že veškerá tato dechristianizace, každá dechristianizace pochází od kněžstva. Všech no odumírání kmene, vysychání duchovní obce nijak nepochází od laiků, ale výhradně od kněží.“ Péguy uzavírá: „Chtějí způsobit pokrok křesťanství. Ať se mají na pozoru, jen ať si dají pozor. Chtějí způsobit pokrok křesťanství, který by je mohl přijít velice, velice draho. Křes¬ťanství není vůbec, není ani trochu pokrokovým náboženstvím, ani (možná ještě méně, je-li to možné) náboženstvím pokroku. Je nábo¬ženstvím spásy.“
Jsou to tvrdá, neúprosná, provokativní slova řečená v nadsázce. Snad se spisovatel takto vyjadřuje, protože v nás chce probudit pastýř¬skou odpovědnost. Laici očekávají od kněží, že jim budou jasně, pevně a s otcovskou péčí sdělovat nikoli své názory, ale Boží nauku. Očekáva¬jí od nás, že budeme „vzorem svému stádci“ (1 Petr 5,3) a že budeme dbát na celé stádce, nad nímž nás Duch svátý ustanovil za představené, abychom spravovali Boží Církev, kterou vykoupil krví vlastního Syna (srov. Sk 20,28).
Jestliže slábne víra kněží, vzniká jakoby zatmění: svět je ponořen v temnotě.
Papež Pius X. si již 27. května 1914 stěžoval na ztrátu víry u předsta¬vitelů Církve: „Nacházíme se v době, kdy se vítají a velmi snadno při¬jímají určité představy o smíření víry s moderním duchem, představy, jež vedou mnohem dále, než si myslíme, nejen k oslabení, nýbrž k úpl¬né ztrátě víry. Není neobvyklé setkat se s lidmi, kteří vyjadřují pochyb¬nosti a nejistotu o pravdách víry, a dokonce zatvrzele hlásají zjevné omyly, stokrát odsouzené, a přesto sami sebe přesvědčují, že se nikdy nevzdálili Církvi, protože se kdysi drželi křesťanské praxe. Ach! Kolik námořníků, kolik lodivodů a - Bůh nedopusť - kolik kapitánů skládá důvěru ve světské novoty a ve lživou vědu této doby, a proto nedoplují do přístavu a ztroskotají!“
Tato slova můžeme vztáhnout i na naši dobu. Někteří klerici pro¬jevují zalíbení v těch nejnejistějších teologických teoriích. Vírou ma¬ličkých a prostých pohrdají. Ve jménu naprosto akademické teologie relativizují samotné jádro Zjevení. Člověk se musí ptát, jestli v tom není spíš druh intelektuálního snobství než upřímné hledání Boha. Stává se, že se nedělní kázání mění v okamžik destrukce pravd víry. Jde o velmi vážné zneužití autority, které papež František neustále kri¬tizuje. Kněz nemůže své autority nad Božím lidem využívat k vykládá¬ní svých osobních představ. Jeho slova mu nepatří! Jsou jen ozvěnou Slova věčného.
K tomuto tématu mě napadají přísná a znepokojivá slova Hanse Urse von Balthasara, který se v knize Slabikář pro zviklané laiky odvážil na¬psat, že zmatek v Církvi má původ v kázání „zesvětštělého a světácké¬ho kněžstva (včetně značného počtu řeholníků)“. Tento teolog v tom viděl příčinu téměř naprostého opuštění svátosti pokání - a přede¬vším krize „ve věrouce, kde se za každým či téměř každým článkem kréda objevil menší či větší otazník“. Boží lid v důsledku této nejistoty pastýřů strádal: „Velký počet laiků, překvapených spektakulární krizí identity kněží a řeholníků, [...] se vzdálil náboženské praxi. Teatrální vystupování každopádně neodpovídalo jasné představě ,zasvěceného muže1, to znamená muže uchváceného a osvíceného Duchem svátým, na něhož by se laik rád obracel a držel se ho jako průvodce na cestě k Bohu. Pro laika kněz je a zůstane člověkem, který ztělesňuje skrytou podstatu Církve, Kristovy požadavky v Evangeliu, je vnímatelným otis¬kem, který podle svátého Pavla ztělesňuje typ, vzor, podle něhož se lidé mohou orientovat.“
Někteří kněží dnes tedy přejímají roli sociálních mediátorů, která jim nenáleží?
Kněz má trojí poslání: posvěcovat, hlásat Evangelium a vést Boží lid.
Především je strážcem Božích tajemství. Na prvním místě je pověřen slavením velikonočního tajemství, Eucharistie, a smiřováním hříšníků s Bohem ve svátosti pokání. Tyto služby nemohou být nikdy delegová¬ny na laika. K tomu, aby člověk mohl jednat in persona Christi capitis - „v osobě Krista-Hlavy“ - musí přijmout svátostné kněžské svěcení. Stejně jako Ježíš musí ztělesňovat Boží Přítomnost, která má obracet, uzdravovat a zachraňovat duše.
Dále má povinnost hlásat radostnou zvěst Evangelia, to znamená vést lidi k poznání Ježíše Krista a usilovat o to, aby zatoužili po oprav¬dovém důvěrném vztahu k Němu. Musí rovněž bdít nad tím, aby víra zůstávala autentická, aby neslábla, aby se nezměnila ani neustrnula. Jeho posláním je pracovat na tom, aby se ze všech křesťanů stávali učedníci a misionáři ochotní zemřít za Krista a jeho Evangelium. Nále¬ží mu úkol poskytovat hutnou duchovní stravu upevňující víru a vnitřní život.
Konečně je kněz vůdcem a pastýřem. Má budovat a udržovat křesťan¬ské společenství ve farnosti, která mu je svěřena. V synovském spojení s Petrovým nástupcem a se svým biskupem odpovídá kněz za vedení Božího lidu na území farnosti, v níž ho Duch svátý ustanovil.
Kněz má být dobrý pastýř. Není tu k tomu, aby se přednostně anga¬žoval pro sociální spravedlnost, demokracii, ekologii nebo lidská práva. Takové úchylky mění kněze v odborníka v oblastech příliš vzdálených kněžské identitě, jak ji zamýšlel Kristus.
Misionáři věnovali veškerou svoji energii evangelizaci, lidské a in¬telektuální formaci a fyzickému i duchovnímu zdraví Božího lidu. Usilovali o správnou rovnováhu mezi duchovním životem a lidským rozvojem. Věděli však, že mají-li vést lidi k Bohu, musejí se především zabývat modlitbou. Ze svého života toužili učinit duchovní oběť Bohu.
Jak můžeme s úspěchem řešit hmotnou bídu, dokud není poražena bída duchovní? Jak můžeme bojovat proti korupci, násilí, nesprave¬dlnosti a každému útoku na lidský život a důstojnost, nenabídneme-li svědomí lidí nejprve světlo Evangelia a je-li z lidských, politických či ekonomických zájmů daleko vyháněn Bůh?
Slabému evangelizačnímu úsilí bychom se neměli divit. Úroveň ka-techetického života je často až natolik nevalná , že křesťané už neznají základy vlastní víry. Trvalá formace věřících je zásadně důležitá. Jak můžeme věřící živit, jestliže každý týden neslyší nic víc než jedno desetiminutové kázání? Výmluva, že po deseti minutách lidé už neposlouchají, je lživá: jestliže je jejich schopnost soustředění tak omezená, jak to, že u televize vydrží celé hodiny? Hodně píšeme o nové evangelizaci. Každý kněz, každý biskup by měl v této věci naléhavě zpytovat svědomí a vyjasnit si s Bohem své učení a svou katechetickou angažovanost. Děláme spoustu věcí, běháme zjedné schůze na druhou, často cestujeme a konáme vizitace, a přitom zanedbáváme to nejzá¬kladnější: modlitbu, svou povinnost učit, posvěcovat a vést křesťanský lid i všechny, kdo hledají Pána, k Bohu. Připomeňme si slova, která by měla hluboce poznamenat náš kněžský život: „Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: ,Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a myje ustanovíme pro tento úkol. My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“1 (Sk 6,2-4).
Biskupovéjsou nástupci apoštolů. Měli bychom je následovat a kázat stejně odvážně jako oni. Nejsme církevní správci či funkcionáři. Jsme nositeli a strážci Božího slova. Biskupové by se měli inspirovat listy, které psal svátý Pavel prvním křesťanům. Měli bychom my odvahu ho¬vořit s takovým zápalem? Dej Bůh, aby pod tíhou procedur a schůzí nezvlažněla naše láska k jeho slovu. Čím tíživější je v Církvi administra¬tiva, tím méně prostoru pro Ducha svátého. Běda mi, kdybych nehlásal Evangelium!
Jaký je vztah mezi kněžským celibátem a Boží absolutností?
Často slýchávám, že nejde o nic víc než otázku historické disciplíny. Domnívám se, že to není pravda. Celibát odhaluje samu podstatu křesťanského kněžství. Hovořit o něm jako o něčem druhotném je pro všechny kněze světa urážlivé. Jsem do hloubi duše přesvědčen, že relativizace zákona celibátu vede k redukci kněžství na pouhou funkci. Jenže kněžství není funkce, je to stav. Nejde v něm v první řadě o to, co kněz dělá, ale čím je.
Ježíš Kristus je kněz. Celá jeho bytost je kněžská, to znamená, že se daruje, vydává a obětuje. Před ním kněží obětovali Bohu zvířata. Kris¬tus nám odhalil, že skutečný kněz obětuje sám sebe. Být knězem zna¬mená ontologicky vstoupit do tohoto obětování sebe Otci za Církev, jak celým svým životem činil Ježíš. Znamená to přijmout kříž jako formu celého života. Kněžství je ontologickou účastí na tomto Kristově se- beodevzdání. Tento dar má podobu snubní oběti. Kristus je skutečně ženichem Církve. Vysvěcený kněz svátostné představuje Krista-kněze. Svátostný charakter ho utváří do podoby Krista-Ženicha. Kněz je po¬volán k naprostému, bezmeznému sebedarování. Svátostné zpřítom- ňuje Krista-Ženicha. Celibát je projevem tohoto snubního darování, je jeho konkrétním a životně důležitým znamením. Je zpečetěním našeho kněžského života Kristovým křížem. Je výkřikem kněžské duše, která hlásá lásku k Otci a darování sebe Církvi. Snaha relativizovat celibát vede k pohrdání tímto radikálním darem, jímž od svého svěcení žije tolik věrných kněží.
Celibátem se kněz vzdává své lidské schopnosti stát se manželem a otcem podle těla. Z lásky se rozhoduje se toho zřeknout a stát se vý¬hradně manželem Církve, zcela se obětovat Otci. Spolu s mnoha svými kněžskými spolubratry chci hlasitě vyjádřit hlubokou bolest nad zne¬važováním kněžského celibátu. Tento poklad nesmí být relativizován. Celibát je znamením a nástrojem našeho splynutí s kněžstvím Ježíše Krista. Nabývá hodnoty, kterou bychom mohli analogicky kvalifiko¬vat jako hodnotu svátostnou. Jan Pavel II. tuto myšlenku vyjádřil roku 1992 v apoštolské exhortaci Pastores dabo vobis: „Avšak vůle církve [pokud jde o kněžský celibát] nachází své poslední zdůvodnění v poutu, které celibát spojuje se svátostí kněžství, připodobňující kněze Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichu církve. Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kris¬tus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev. Je to výraz kněžské služby církvi v Pánu a s Pánem“ (č. 29).
Tímto prohlášením učitelského úřadu svátý Jan Pavel II. vyjádřil nau¬ku Druhého vatikánského koncilu o kněžství. Autoritativně tvrdí, že kněžský celibát není pouhou otázkou církevní disciplíny, nýbrž proje¬vem svátostného zpodobení Krista-Kněze. Tento text znesnadňuje zru¬šení zákona kněžského celibátu, byť i omezené na jednu oblast. Naopak otevírá cestu ke znovuobjevení radikálního, hlubokého ontologického souladu mezi celibátem a kněžským stavem ve východních církvích.
Papež Benedikt XVI. nám v apoštolské exhortaci Sacramentum ca- 1
ritatis z roku 2007 připomněl, že celibátem „kněz vyjadřuje svou vy- 1
danost, v níž zpodobuje Krista, a výlučnou oběť sebe samého pro Boží I
království. To, že Kristus, kněz navěky, žil své poslání až po oběť na j
kříži ve stavu panenství, vytváří dobrý základ pro pochopení významu I
této latinské církevní tradice. Nestačí však chápat kněžský celibát způ- ]
sobem čistě funkčním, znamená totiž připodobnění se Kristovu život- I
nímu stylu. Je to volba v první řadě snoubenecká: znamená ztotožnit J
se se srdcem Krista-snoubence, který dává život za svou snoubenku“ |
(Č.24). I
Jestliže kněz svým celibátem světu zjevuje a naznačuje, že chce být manželem Církve, jaký smysl by měl život ženatých kněží? Neodevzdá- |
li by se Církvi méně? Jak by takový kněz mohl v plnosti žít svou odpo- I
vědnost manžela a otce rodiny, když je přede vším ostatním manželem J
Církve a otcem křesťanů? Vzdát se kněžského celibátu by proto známe- ]
nalo vytvořit opravdovou zmatenost znamení. j
Z tohoto pohledu nechápeme, jak by bylo možné podporovat a chránit i
kněžskou identitu, kdybychom zrušili, třeba i jen v tom či onom regionu, |
požadavek celibátu tak, jak si ho Kristus přál a latinská Církev žárlivě zachovávala. Rovněž se tážeme, jak by Boží lid ve světle tohoto učení mohl pohlížet na ženaté kněze. Evangelistova slova jsou jednoznačná, třebaže se netýkají přímo celibátu: „Když někdo přichází ke mně a ne- '
klade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám I
sebe - až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). 1
Žádná autorita, žádná synoda z žádného důvodu, ani kvůli jakékoli I
regionální nouzi, si nemůže osobovat pravomoc čistě a jednoduše od- I
dělit kněžství od kněžského celibátu. Jak připomíná Druhý vatikánský 1
koncil, celibát kněží „není jen příkaz církevního zákona, ale vzácný
Boží dar“ (Optatam totius, 10). i
Jak hluboko do historie Církve tato praxe sahá?
Od prvních staletí Církve se mělo za to, že zákon zdrženlivosti a poz- |
ději celibátu je apoštolského původu. Všechny starověké dokumenty I
uznávaly ontologické spojení mezi kněžstvím a zdrženlivostí. Tvrzení, '
že tradice prvotní Církve není v této věci jednomyslná, by bylo lživé. i
Ve skutečnosti bylo povolání ženatých mužů ke kněžství vždy spojeno -
s předpisem zachovávání zdrženlivosti, a to i tehdy, když žili nadále pod jednou střechou s manželkou. Mezi starověkými doklady - svědky tradice - nenajdeme ani stopy po opačné praxi až do konce sedmého století, kdy se na Východě usídlil jistý nepořádek.
Synoda v Elvíře v roce 305, dekrety papeže Siricia z roku 385 a 386 a synoda v Kartágu roku 390 jsou prvními písemnými svědectvími o tradici, která se v této době jevila nezpochybnitelná, pevně zavedená a ostatně i nezpochybňovaná. Kdyby se v té době praktikovalo něco jiného, nutně by existovala nějaká zmínka o kontroverzi. Jenomže podle nejstarších dokumentů je tato disciplína jistá a pokojně přijíma¬ná v celé nerozdělené Církvi. Tato akta učitelského úřadu předepisují nutnost dokonalé zdrženlivosti pro jáhny, kněze a biskupy. Potvrzuje se v nich, že jistá taková disciplína pochází od apoštolů. Prezentují se jako první písemné záznamy ústní tradice, nezpochybňované a nezpo¬chybnitelné.
Na druhé synodě v Kartágu 16. června 390 synodní otcové odhlaso¬vali tento kánon: „Epigon, biskup z Bulle-la-Royale, praví: na předcho¬zím koncilu jsme diskutovali o pravidlu zdrženlivosti a čistoty. Nechť jsou tedy nyní ještě s větší silou poučeny tři stupně svěcení, jež jsou za¬vázány touž povinností cudnosti, to jest biskup, kněz a jáhen, a nechť je vydáno nařízení, že musejí zachovávat čistotu. Biskup Genethlius praví: Jak bylo řečeno dříve, je vhodné, aby svati biskupové a kněží Boží, stejně jako levité, to jest služebníci Božích svátostí, zachovávali dokonalou zdrženlivost, a tak ve vší prostotě dosáhli toho, co od Boha žádají. Co apoštolově učili, co sama minulost zachovávala, to musíme střežit i my. Biskupové jednomyslně prohlásili: všichni jsme pro to, aby biskupové, kněží a jáhni, strážci čistoty, se vzdali manželského života, a tedy aby ti, kdo slouží oltáři, zachovávali dokonalou zdrženlivost.“
Uvedený kánon nepřímo potvrzuje, že v řadách kněžstva bylo mnoho ženatých mužů, kteří jsou však všichni povoláni k zdrženlivosti. Tento zákon se vztahuje na jáhny, kněze a biskupy, to znamená na tři nejvyšší stupně svěcení, jež se udělují prostřednictvím consecrationes. Těmi se muži oddělují k výkonu funkcí, které se dotýkají Božích věcí. Specific¬kým základem zdrženlivosti požadované od služebníků vykonávajících kněžství je eucharistická služba. Svátostné slavit Kristovu oběť žádá žít ji na vlastním těle. Mons. Lobinger se návrhem na kněžské svěcení ženatých mužů, kteří by mohli celebrovat Eucharistii, velice vzdaluje apoštolské tradici. Právě eucharistická služba vyžaduje od posvátných služebníků dokonalou zdrženlivost. Celebrace Eucharistie předpoklá¬dá těsné připodobnění kněze chudému, čistému a poslušnému Kristu.
K tomu přistupuje druhý důvod, jenž zdůrazňuje smysl této povin¬nosti: umožňuje jim dosáhnout „ve vší prostotě“ toho, co od Boha za¬dají. Bez čistoty by kněz, když předkládá Bohu prosby a oběti svých lidských bratří, postrádal zásadní vlastnost a svým způsobem se zba¬voval svobody slova, již mu poskytuje skutečnost, že se vzdal všech pozemských rodinných svazků. Naproti tomu díky čistotě vstupuje do „prostých“ vztahů s Pánem, protože se mu zcela odevzdal a daroval. Už nemá co ztratit, neboť se už všeho vzdal.
Africký kánon z druhé synody v Kartágu představuje v dějinách kněžského celibátu rozhodující okamžik, neboť garantuje tradici sahající až k apoštolům: „Co apoštolově učili, co sama minulost zachovávala, to musíme střežit i my.“
Mnozí lidé by se jednoho dne rádi dočkali žen-kněžek. Odepírání svá¬tostného svěcení ženám odmítají jako nespravedlivou „diskriminaci“. Co o tom soudíte vy?
Už od starozákonních dob povolával Bůh ke kněžské službě muže: „Přikaž, [Mojžíši], aby předstoupil tvůj bratr Áron a s ním jeho synové z řad Izraelců, aby mi sloužili jako kněží“ (Ex 28,1).
Pán Ježíš ustanovil kněžími Nové smlouvy pouze svých dvanáct apo¬štolů. Uprostřed apoštolů se nicméně vyskytovaly velmi šlechetné ženy, „byly to ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a mat¬ka Zebedeových synů“ (Mt 27,55-56). Bůh si však přál, aby kněžský úřad vykonávali výhradně muži, třebaže Matka Boží byla Svatější než apoštolově.
V listě Židům se píše, že velekněz je vždy volen mezi muži a jeho úkolem je přimlouvat se u Boha za lidstvo. Není to pocta, kterou by si osoboval sám: přijímá se skrze Boží povolání, tak jako v případě Árona. Tak tomu bylo i u Krista. V den, kdy se stal veleknězem, si neudělil tuto slávu sám. Přijal ji od Boha, který mu řekl: „Tý jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7). Na jiném místě žalmista říká: „Tyjsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova“ (Žid 5,1-6).
Kněžství je od Boha. Není to lidský výtvor. Člověk se nestane knězem kvůli svému přání nebo z čistě lidské vůle. Musí ho k tomu povolat Bůh. Jenže Bůh se rozhodl k tomuto poslání vybírat jen muže. Potvrzují to dějiny judaismu a křesťanství i nauka římské církve.
Někteří lidé se velice hlučně dožadují kněžského svěcení žen. Některá protestantská společenství tlaku světa ustoupila a vyrobila něco, čemu říkají „kněžky“ nebo „biskupky“. Toto údajné kněžství není kněžstvím Kristovým, nýbrž lidským výtvorem bez jakékoli svátostné hodnoty.
Zdá se, že někteří vysoce postavení katoličtí preláti si svěcení žen zjevně přejí. Tím odporují definitivnímu neomylnému učení Jana Pavla II. V apoštolském listě Ordinatio sacerdotalis z 22. května 1994 papež slavnostně prohlásil: „Třebaže nauka o kněžském svěcení vy¬hrazeném výhradně mužům je obsažena v trvalé univerzální tradici Církve a třebaže ji neochvějně zastávalo i magisterium v dokumentech z nedávné doby, je nicméně z různých stran považována za otevřenou, nebo se postoji Církve, která ke kněžskému svěcení nepřipouští ženy, dokonce přikládá čistě disciplinární význam. Proto, aby byly rozptý¬leny všechny pochybnosti v záležitosti mimořádné důležitosti, záleži¬tosti přináležející k samotnému Božímu ustanovení Církve, na základě svého duchovního úřadu utvrzovat bratry (srov. Lk 22,32) deklaru¬ji, že Církev nemá vůbec žádnou autoritu udělovat kněžské svěcení ženám a že toto rozhodnutí musí být považováno všemi věřícími církve za definitivní.“
Jakékoli opačné tvrzení přímo odporuje autoritě papeže a radikálně zpochybňuje autoritu učitelského úřadu. Chci zdůraznit, že zde nemá smysl diskutovat o vhodnosti použitých historických, teologických či biblických argumentů. Svatý Jan Pavel II. svou neodvolatelnou učitel¬skou autoritou potvrdil, že Církev ženy světit nesmí. Podle Kongregace pro nauku víry je tato věc součástí věroučných postojů, jejichž pevné zachovávání všichni kněží odpřisáhli před Bohem v Professio fidei: „Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé pravdy nauky
o víře a mravech, které církev předkládá definitivním způsobem.“ Mimo to doprovodný komentář Kongregace pro nauku víry z 29. červ¬na 1998 k této nauce Jana Pavla II. o kněžství vyhrazeném pouze mu¬žům vysvětluje, že „papež [...] měl v úmyslu znovu potvrdit, že zmíně¬nou nauku je třeba považovat za definitivní, a protože je založena na Božím slově psaném, neustále uchovávaném a dodržovaném v tradici církve, byla neomylně předložena řádným a univerzálním magisteri- em“. Z biblického, teologického i kanonického hlediska je tato otázka tedy uzavřená.
lýto návrhy pocházející i od nejvýznamnějších osobností v Církvi představují frontální útok na velice význačný akt papeže Jana Pavla II., a tudíž popírají způsobilost jejich vlastního představeného vydávat na¬řízení. Snaží se podsouvat, že jedinou autoritou oprávněnou rozhodo¬vat o některých ekleziologických otázkách je ekumenický koncil, a tím přispívají k erozi víry a řádu v Církvi. Chci se zde vyjádřit naprosto jasně. Takovéto návrhy obnovují těžké omyly těch, kdo tvrdí, že kon¬cil může jednat bez papeže nebo proti němu. Kolegium biskupů však může rozhodovat pouze se svou hlavou, římským pontifikem. Jak při¬pomíná kanonické právo, „proti rozsudku nebo rozhodnutí papeže není ani soudní ani správní odvolání“ (CIC § 333 odst. 3). Odvolání kolegia biskupů proti papežskému aktu by znamenalo popření primá¬tu nejvyššího pontifika a jeho konstitutivní funkce ve vztahu k biskup-skému sboru jako takovému.
Na ještě hlubší rovině někteří lidé ukazují, že nepochopili, proč vy¬soká důstojnost ženy nespočívá v tom, že jednoduše dělá to, co muž. Vytváří to dojem, že chtějí z žen „udělat muže“. Církev potřebuje ženy v tom, v čem jsou specificky ženské. Mimo jiné mají střežit tajemství tělesného i duchovního mateřství. Papež František 1. ledna 2018 v ho- milii prohlásil: „Dar Matky, dar každé matky a každé ženy je velice cen¬ný pro církev, která je matkou a ženou. Zatímco muž často abstrahuje, tvrdí a předepisuje ideje, žena - matka - dovede uchovávat, spojovat srdcem a oživovat. Víra se totiž neomezuje jenom na ideu či nauku. Všichni potřebujeme srdce matky, která umí uchovávat Boží něhu a vnímat tep lidství.“6
Církev ví, že bez tohoto tajemství, jehož nositelkou je žena, nemůže žít. Kněžství je však zásadním způsobem spojeno s mužstvím, s tajem¬stvím manžela a otce.
Joseph Ratzinger chápal kněžství jako potvrzení pravdy kříže. Zastá¬váte tuto myšlenku i vy?
Satan chová prudkou nenávist vůči kněžím. Chce je pošpinit, přimět je k pádu, zkazit je. Proč? Protože celým svým životem hlásají pravdu kříže. Kněží a zasvěcené osoby nemohou svět nechat lhostejným. Tuto pravdu kříže hlásají i na vlastním těle. Pro svět budou vždycky předmě¬tem pohoršení. Jsou na místě Kristově. Joseph Ratzinger to v projevu v Římě roku 1977 formuloval takto: „Skutečný vicarius Christi má mís¬to na kříži: být Kristovým náměstkem znamená poslušně přijímat kříž a tak být representatio Christi v dané době a ve světě, udržovat přítom¬nost jeho moci jako té, jež odporuje moci světa. [...] Kristus nebrání pravdu za pomoci legií, ale svým utrpením ji činí viditelnou.“ Kněží a zasvěcené osoby svým pokorným, vydaným životem představují vý-zvu mocnostem světa.
To chci zdůraznit: před vámi všemi, skrytými a zapomenutými kněží- mi a řeholníky, před vámi, jimiž společnost někdy pohrdá, vámi, kteří jste věrni slibům svého svěcení, se třesou mocnosti tohoto světa! Při¬pomínáte jim, že síle daru vašeho života daného za pravdu neodolá nic. Pro knížete lži je vaše přítomnost nesnesitelná. Nejste obránci nějaké abstraktní pravdy či strany. Rozhodli jste se trpět z lásky k pravdě, k Je¬žíši Kristu. Bez vás, milovaní spolubratři kněží a řeholníci, by lidstvo bylo méně veliké a méně krásné. Jste živoucí záštitou pravdy, protože jste souhlasili, že budete milovat až na kříž: „Skutečná míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. [...] Rovněž schop¬nost přijmout utrpení z lásky k dobru, k pravdě a ke spravedlnosti je pro míru lidství určující, neboť pokud by osobní blaho a bezpečnost byly důležitější než pravda a spravedlnost, pak by rozhodovala moc silnějšího a vládlo násilí a lež. Pravda a spravedlnost musí stát nad mým pohodlím a fyzickou nedotknutelností, jinak by se můj život stal lží. Konečně i rozhodné ano lásce se stává pramenem utrpení, protože láska vyžaduje opakované sebezřeknutí, v němž se nechávám prořezá¬vat a zraňovat; láska nemůže bez tohoto bolavého sebezřeknutí vůbec obstát; stala by se tak jen čistým egoismem a sebe samu by tak vyvra¬cela. Trpět s druhým, trpět pro druhé; trpět z lásky k pravdě a sprave¬dlnosti; trpět kvůli lásce a s cílem stát se skutečně milující osobou - to jsou podstatné základy humanity, jejichž odložení by člověku přivodilo zkázu,“ napsal Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi (č. 38-39).
V důsledku mimořádného daru celého svého těla, celého srdce i všech svých sil Pánu jsou kněží a zasvěcené osoby ukřižováni s Kris¬tem a mají hlubokou účast na jeho utrpení. Chtějí se mu stát podobný¬mi ve smrti. Každý z nich může říci se svátým Pavlem: „Spolu s Kris¬tem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,19-20).
Zkušenost kříže je zkušeností pravdy o našem životě. Pravda a kříž jsou místem našeho skutečného lidského a křesťanského růstu, neboť v nich se nachází Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk.
Otázka pravdy především souvisí s křížem. Člověk či klerik, který hlásá Boží pravdu, nevyhnutelně vystupuje na kříž. Všichni křesťané, a zejména kněží, jsou trvale na kříži, aby skrze jejich svědectví zazářila pravda. Na svém těle mimořádným způsobem neseme utrpení Ježíšovy smrti, aby se na našem těle projevil také Ježíšův život.
Souvislost mezi pravdou a křížem je základní myšlenkou Benedik¬ta XVI. V encyklice Spe salvi to často připomíná: „Křesťanská víra má v lidských dějinách zásluhu na tom, že v člověku novým způsobem a v nové hloubce probudila schopnost trpět, což pro jeho lidství mělo rozhodující význam. Křesťanská víra nám ukázala, že pravda, sprave¬dlnost a láska nejsou jen pouhými ideály, ale velmi pádnými skuteč¬nostmi. Víra nám ukázala, že Bůh, zosobněná pravda a láska, chtěl tr¬pět za nás a spolu s námi. Bernard z Clairvaux vytvořil jeden znamenitý slovní obrat: Impassibilis est Deus, sed non incompassibilis - Bůh ne¬může trpět, ale může soucítit. Člověk má pro Boha takovou cenu, že se on sám stal člověkem, aby mohl spolu s člověkem sou-cítit, spolu-trpět způsobem velmi reálným, totiž v těle a krvi, jak nám to podává pašijový příběh o Ježíšově umučení“ (Spe salvi, č. 39).
Papež dodává: „Řekněme to ještě jednou: schopnost trpět kvůli pravdě je měřítkem humanity“ (Spe salvi, č. 39). Křesťanské kněžství je záštitou této zachráněné humanity. Každý kněz je skrze svůj život
a bytí světlem, které přináší naději. Tento plamen však také odhalu¬je ošklivost hříchu, prozrazuje prázdnotu tohoto světa. Drazí kněží, o každém z vás se dá říci to, co se říká i o kříži Kristovu: pro jedny je to pohoršení, pro druhé bláznovství! „Kříž má proto hlubší a tajem¬nější význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Nepochybně je nástrojem mučení, utrpení a porážky, ale zároveň je výrazem naprosté proměny, konečné odplaty za tato zla, a proto je nejvýmluvnějším sym¬bolem naděje, jaký svět kdy viděl. Mluví ke všem, kteří trpí - k utisko¬vaným, nemocným, chudým, lidem na okraji společnosti, obětem ná¬silí - a nabízí jim naději, že Bůh může proměnit jejich utrpení v radost, jejich opuštěnost ve společenství, jejich smrt v život. Nabízí našemu padlému světu bezmeznou naději. Proto svět potřebuje kříž. Kříž není jen soukromým symbolem zbožnosti, není rozlišovacím znamením příslušnosti k nějaké skupině uvnitř společnosti a jeho nejhlubší vý¬znam nemá nic společného s násilným vnucováním nějakého kréda či filosofie. Vypovídá o naději, o lásce, o vítězství nenásilí nad útiskem, o Bohu, který povyšuje ponížené, dává sílu slabým, překonává rozděle¬ní a přemáhá nenávist láskou. Svět bez kříže by byl světem bez naděje, kde by mučení a brutalita neměly hranice, slabý by byl vykořisťován a chamtivost by měla poslední slovo. Nelidskost člověka vůči člověku by se projevovala ještě hrůznějšími způsoby a zhoubný kruh násilí by neměl konce. Pouze kříž mu činí přítrž. Žádná pozemská moc nás ne¬může zachránit před důsledky našeho hříchu a žádná pozemská moc nemůže přemoci zdroj nespravedlnosti, avšak spásonosný zásah na¬šeho milosrdného Boha proměnil skutečnost hříchu a smrti na jejich opak,“ řekl Benedikt XVI. v kázání proneseném v Nikósii v roce 2010.7
Drazí spolubratři kněží, vaším posláním je nést Kristův kříž upro¬střed světa. Středem vašeho života je každodenní slavení mešní oběti, která zpřítomňuje oběť Kristovu. Váš každodenní život je prodlouže¬ním kříže. Jste muži kříže! Nebojte se! Chci vás povzbudit z celého svého biskupského srdce. Nenechte se znepokojovat hlukem světa. Vysmívá se vašemu celibátu, ale má z vás strach. Neopouštějte kříž. On je zdrojem veškerého života a každé opravdové lásky. Když upíráte
pohled na kříž, držíte se zdroje všeho dobra: „Právě to slavíme, když vzdáváme slávu kříži Vykupitele. [...] Když hlásáme ukřižovaného Krista, nehlásáme sebe, ale Jeho. Nenabízíme světu svou moudrost, nemluvíme o svých zásluhách, ale zprostředkováváme jeho moudrost, jeho lásku, jeho spásonosné zásluhy. Víme, že jsme pouhými hlině¬nými nádobami. Přesto jsme byli nečekaně vybráni, abychom hlásali spásonosnou pravdu, kterou svět potřebuje slyšet. Nevycházejme ni¬kdy z úžasu nad mimořádnou milostí, kterou jsme dostali. Neustále si uvědomujme svou vlastní nehodnost, ale zároveň se vždy snažme být méně nehodnými svého vznešeného povolání, abychom svými pochy¬beními a pády neoslabili věrohodnost svého svědectví. [...] Když hlá¬sáme Kristův kříž, snažme se vždy napodobovat nezištnou lásku toho, který se obětoval za nás na oltáři kříže; toho, který je zároveň knězem i obětí; toho, v jehož osobě hovoříme a jednáme, když vykonáváme svě¬řenou službu“ (Benedikt XVL, ibid.).
Existuje nezrušitelné spojení mezi kněžským celibátem, kněžstvím, křížem a pravdou?
Celibát, kněžství, kříž a pravda jsou skutečnosti, které se nutně pro¬pojují v Pánu Ježíši, úhelném kameni. Jsem hluboce přesvědčen, že spojení těchto čtyř věcí představuje vítězství lásky nad strachem. Před¬pokladem pro přijetí pravdy je překonání jedu podezíravosti. K přijetí kříže je nezbytné věřit v lásku. Kněžský život v celibátu je proklamací absolutní důvěry v Boha. Náš svět je však ovládán strachem. Je paraly¬zován tímto pocitem, jehož původcem je ďábel a jenž izoluje lidi. Každý raději žije ve smutku a osamění, než aby připustil závislost na lásce druhého. Při vigilii s kněžími na Svatopetrském náměstí na závěr roku kněží Benedikt XVI. zdůrazňoval tuto zásadní dimenzi: „Celibát [...] znamená přitakat definitivně, nechat se Bohem vzít za ruku, odevzdat se do rukou Páně, do Jeho já‘; [...] je to pravý opak onoho odmítnutí, oné autonomie, která se nechce zavazovat, která nechce vstoupit do vztahu. [...] Takto tedy chceme jít kupředu a zpřítomňovat toto pohor¬šení víry, která vkládá veškerou existenci v Boha. Víme, že vedle tohoto velkého pohoršení, které svět nechce vidět, jsou také druhotná pohor¬šení našich nedostatků, našich hříchů, které zatemňují to pravé a velké pohoršení, a sugerují:,Vždyť oni ve skutečnosti nezakládají svůj život
na Bohu.1 Existuje však mnoho věrnosti! Celibát, a právě jeho kritiky to dokazují, je velkým znamením víry, přítomnosti Boha ve světě. Pros¬me Pána, aby nám pomohl osvobodit se od oněch druhotných pohorše¬ní a aby zpřítomnil ono velké pohoršení naší víry: důvěru, moc našeho života založeného na Bohu, na Ježíši Kristu.“8
Kněží svým celibátem prorážejí krustu nedůvěry a podezíravosti, kte¬rá tíží svět a odtrhává ho od Boha. Jejich příklad je nutný. Dodává jim věrohodnost. Jak bychom mohli povzbuzovat mladé lidi k dobrodruž¬ství nerozlučitelného manželství, když nejsme schopni dát svůj život jednou provždy? Možná jsme už tak přivykli příliš velkému bohatství, že postupně ztrácíme schopnost riskovat život z lásky. Začínáme být lakomí, usídlení v pohodlí a bezpečí. Připomíná mi to - řečeno proroc¬kými slovy kardinála Ratzingera - „měšťácké křesťanství“, křesťanství zredukované na životní filosofii, z něhož by byla vyhnána každá láska, která by se jevila příliš radikální nebo přehnaná.
Podle Pána Ježíše se počítá jen jedna věc, a to je pravda (srov. Jan 18,37-38). Celý život sloužil pravdě, vydával svědectví pravdě. Pravda o Otci, pravda o věčném životě, pravda o boji, který člověk musí vést v tomto světě, pravda o životě a smrti, to jsou oblasti velkých Kris¬tových zápasů, oblasti, v nichž lež nebo omyl přinášejí smrt. Dříve než byl Pán Ježíš odsouzen na kříž a veden na Golgotu, prohlásil před Pi¬látem: „Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37). Mezi pravdou a čistotou je hluboké spojení, a tím je bezplatnost lásky. Milujeme pravdu pro ni samu, ne pro to, co nám přináší. Joseph Ratzinger to vyjádřil ve vy¬světlující pasáži své homilie ze 6. října 2006: „V této souvislosti jsem si vzpomněl na úžasné slovo z prvního listu svátého Petra, v 1. kapitole, 22. verši, jenž latinsky zní Castificantes animas nostras in obedientia veritatis. Poslušnost vůči pravdě by měla ,očišťovat1 naši duši, a tak vést ke správnému slovu a ke správné činnosti. Jinými slovy mluvit s vidinou potlesku, mluvit podle toho, co chtějí lidé slyšet, mluvit pod¬le diktátu veřejného mínění je považováno za prostituci slova a duše; čistota znamená nepodřizovat se těmto kritériím, nehledat potlesk, ale
hledat poslušnost pravdě. A myslím, že toto je základní ctnost teologa, tato kázeň v poslušnosti pravdě, ač tvrdá, která z nás dělá spolupracov¬níky pravdy, ústa pravdy, protože to nejsme my, kdo mluví v této řece dnešních slov, ale díky tomu, že jsme skutečně očištěni a ,protříbeni‘ poslušností pravdě, pravda mluví v nás. Tak můžeme být skutečně no¬siteli pravdy.“9
Čistota kněze je tedy znamením jeho spojení s pravdou, jíž je ukřižo¬vaný a zmrtvýchvstalý Kristus. Toto životadárné spojení knězi umož¬ňuje vyhýbat se pokrytectví, dvojímu životu, v němž obelhává sám sebe, když se snaží spíše svádět než se obětovat.
Jaký bude váš postoj při synodě o Amazonii, která se bude konat v říj¬nu 2019? Otázka celibátu se tam evidentně objeví.
Jak jsme viděli už v odpovědi na otázku týkající se místa žen v Církvi, se zděšením konstatuji, že někteří lidé by rádi vyrobili nové kněžství podle lidského střihu. Jestliže v Amazonii chybí kněží, jsem sijist, že se situace určitě nevyřeší tím, že budeme světit ženaté muže, viri probati, které Bůh nepovolal ke kněžství, nýbrž k manželskému životu, v němž mají vyjadřovat obraz spojení Krista a Církve (srov. Ef 5,32). Kdyby každá diecéze v Latinské Americe z misijní horlivosti velkoryse poskyt¬la Amazonii jednoho kněze, nebylo by to pro tuto oblast tak opovržli¬vé a pokořující jako vymýšlení ženatých kněží. Jako by Bůh nedokázal v této části světa vzbudit šlechetné mladé muže toužící odevzdat bezvý¬hradně své tělo i své srdce, celou svou schopnost milovat a celou svou bytost v zasvěceném celibátu.
Slyšel jsem, že latinskoamerická Církev vždy, po celých pět set let své existence, považovala „domorodce“ za neschopné žít v celibátu. Výsle¬dek tohoto předsudku je zjevný: existuje velice málo domorodých kněží a biskupů, třebaže se to už začíná měnit.
Kdyby synoda o Amazonii z nedostatku víry v Boha a z pastorační krátkozrakosti chtěla rozhodnout o svěcení viri probati, o vymýšlení duchovních služeb pro ženy a dalších nemístnostech tohoto druhu, byla by to mimořádně vážná situace. Byla by tato rozhodnutí potvrzena pod záminkou, že jsou projevem vůle synodních otců? Duch vane, kam
chce, jistě, ale sám sobě neodporuje a nevytváří zmatek a nepořádek. Je Duchem moudrosti. K otázce celibátu se již vyjádřil prostřednictvím koncilů a římských papežů.
Kdyby synoda o Amazonii přijala rozhodnutí v naznačeném směru, definitivně by se rozešla s tradicí latinské Církve. Kdo může poctivě tvrdit, že takové experimentování, s veškerým rizikem změny povahy Kristova kněžství, které s sebou nese, by zůstalo omezeno na Ama¬zonii? Samozřejmě chceme řešit naléhavé situace a nezbytnosti. Ale nezbytnost není Bůh! Současná krize je svou závažností srovnatelná s velkým krvácením v sedmdesátých letech, kdy kněží po tisících opou¬štěli kněžství. Mnozí z těchto mužů ztratili víru. A co my? Věříme stále ještě v milost kněžství?
Chci apelovat na své spolubratry biskupy: věříme ve všemohoucnost Boží milosti? Věříme, že Bůh povolává dělníky na svou vinici, nebo ho chceme nahradit, protože jsme přesvědčeni, že nás opustil? A ješ¬tě hůře: jsme snad připraveni opustit poklad kněžského celibátu pod záminkou, že Bůh už nám dnes nedává milost ho v plnosti žít? Drazí spolubratři biskupové, každý den našeho kněžského života je neza¬slouženým darem milosrdenství Všemohoucího. Což se o tom denně nepřesvědčujeme? Jak o tom můžeme pochybovat? Jak si můžeme myslet, že uprostřed bouře není Pán s námi? Nejednejme ze soucitu tak, jako by nás zanechal našemu vlastnímu úsudku. Benedikt XVI. na toto téma pronesl velice pravdivá slova při příležitosti vigilie s kněží- mi 10. června 2010 v roce kněží: „[Je to skutečně velký problém naší doby:] nedostatek povolání, v jehož důsledku jsou některé místní círk¬ve ohroženy vyprahlostí, protože chybí Slovo života, chybí přítomnost svátosti eucharistie a dalších svátostí. Co dělat? Pokušení je velké, totiž vzít tento problém do vlastních rukou, transformovat kněžství, Kris¬tovu svátost, Jeho vyvolení na normální profesi, na ,job‘, který má pracovní dobu, po níž už každý patří jenom sám sobě, a vytvořit tak z této svátosti povolání jako každé jiné, zpřístupnit ho a zjednodušit. Je to však pokušení, které problém nevyřeší. [...] Stejně tak my, pokud bychom konali tuto profesi jako každou jinou, odmítli posvátnost, no¬vost, svátostnou odlišnost, kterou dává jenom Bůh a která může vzejít jenom z Jeho povolání, nikoli z našeho jednání, nevyřešili bychom tím nic. [...] Velkým problémem křesťanství v dnešním světě je to, že už
se nemyslí na budoucnost Boha. Zdá se, že přítomnost tohoto světa postačuje. Chceme mít pouze tento svět, žít pouze v tomto světě. Zaví¬ráme tak brány pro opravdovou velikost svojí existence. Smysl celibá¬tu jako anticipace budoucnosti spočívá právě v otevírání těchto bran, zvětšování tohoto světa, ukazování reality budoucnosti, kterou my už žijeme jako přítomnost. A tedy žít ve svědectví víry: věříme skutečně, že Bůh je, že Bůh patří do mého života, že mohu zakládat svůj život na Kristu, na budoucím životě.“10
Jakým znamením víry a důvěry v Boha by bylo jasné potvrzení nut¬nosti kněžského celibátu! Znal jsem jednoho biskupa, který oznámil, že kvůli nedostatku seminaristů v jeho diecézi vykoná osobně jednou měsíčně pěší pouť na mariánské poutní místo. Dělá to už několik let, aby ukázal, že věří v duchovní účinnost svého gesta. V současné době musel svůj seminář zvětšit!
Chci také zdůraznit, že svěcení ženatých mužů naprosto není řeše¬ním nedostatku povolání. Protestanté, kteří akceptují ženaté pastory, trpí nedostatkem mužů odevzdaných Bohu úplně stejně. Kromě toho jsem přesvědčen, že jestliže v některých východních Církvích věřící exi¬stenci vysvěcených ženatých mužů podporují, je to proto, že ji doplňuje mohutná přítomnost mnichů. Boží lid intuitivně ví, že potřebuje muže radikálně patřící Bohu.
Vůči obyvatelům Amazonie by bylo opovržlivé nabízet jim kněze „druhé kategorie“. Vím, že někteří teologové, například otec Lobinger, zcela vážně předpokládají, že vzniknou dva druhy kněží, z nichž jeden budou tvořit ženatí muži, kteří budou pouze udělovat svátosti, zatím¬co druhá skupina budou „kompletní“ kněží vykonávající všechna tři kněžská poslání, totiž posvěcovat, kázat a vést. Tento návrh je teolo¬gicky absurdní. Vyplývá z něj funkcionalistické pojetí kněžství, neboť předpokládá rozdělení tří úkolů kněze, tria munera, což je pravým opa¬kem velmi důležité nauky Druhého vatikánského koncilu, který sta¬novuje jejich radikální jednotu. Nechápu, jak se někdo může oddávat takovéto pokleslé teologii. Domnívám se, že pod rouškou pastorační péče o misijní země s nedostatkem kněží chtějí někteří teologové zkou-
šet své ztřeštěné a nebezpečné teorie. V hloubi duše lidmi, o něž zde jde, pohrdají. Nedávno evangelizované národy potřebují pravdu celistvého kněžství, nikoli chabou imitaci toho, co znamená být knězem Ježíše Krista. Nepohrdejme chudými!
Obyvatelé Amazonie velice potřebují kněze, jejichž práce není ome¬zena na pevnou pracovní dobu, po které odcházejí domů věnovat se dětem. Potřebují muže vášnivě milující Krista, hořící jeho ohněm, stra¬vované horlivostí pro duše. Čím bych dnes byl já nebýt misionářů, kteří přišli žít a zemřít do mé vesnice v Guineji? Zatoužil bych být knězem, kdyby se byli spokojili s vysvěcením několika mužů ze vsi? Ochladla Církev natolik, že se mezi jejími dětmi nenajde dost velkorysých duší ochotných se zvednout a odjet hlásat Krista do Amazonie? Já se na¬opak domnívám, že perspektiva absolutního sebedarování Bohu může probudit dřímající duše mnoha mladých křesťanů. Jenže my biskupové musíme mít odvahu je zavolat!
Svatý Matouš hovoří o těch, kdo se zřekli manželství pro Boží králov¬ství...
Evangelistova slova jsou jasná: „Přistoupili k němu farizeové s úmy¬slem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: ,Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?1 On jim odpověděl:,Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk? Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk neroz¬lučuj!1 [...] Učedníci mu řekli: ,Když je to mezi mužem a ženou tako¬vé, je lepší se neženit.1 Odpověděl jim:,Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od naro¬zení a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!1“ (Mt 19,3-6;10-12).
Evangelium je radikální. Někteří lidé dnes taková slova odmítají. Ve jménu světsky chápané pseudoseberealizace odmítají představu, že by se muž mohl vzdát manželství, a tedy i realizace své sexuality. Nicméně odevzdá-li se člověk Bohu, Bůh mu to oplatí stonásobně. Kněžský celi¬bát není psychologické zmrzačení. Je to svobodné, radostné obětování jedné z přirozených možností. Jestliže se darování sebe sama prožívá v důvěrném vztahu s Kristem, ani zdaleka kněze nefrustruje, ale rozvíjí a rozšiřuje naši schopnost milovat v rozměrech Kristova srdce. Kněz se tím, že se cele odevzdal Bohu, osvobozuje k tomu, aby mohl čistou láskou milovat všechny své bratry: „Vždycky budeme potřebovat kně¬ze, který je naprosto oddaný Pánu, a tím je i naprosto oddaný lidem. Ve Starém zákoně nacházíme výzvu k ,posvěcení“, které víceméně od¬povídá našemu pojmu zasvěcení či dokonce kněžskému svěcení: něco, co se odevzdá Bohu, a je tedy vyjmuto z obecné sféry, darováno Jemu. To však znamená, že je to nadále k dispozici všem. Poněvadž to bylo vyjmuto a darováno Bohu, už nejde o něco izolovaného, ale o něco po¬výšeného ,pro všecky“. Myslím, že totéž lze říci o kněžství v Církvi. To znamená, že jsme na jednu stranu byli odevzdáni Pánu, vyjmuti z obec¬né sféry, ale na druhou stranu jsme se mu svěřili proto, abychom mohli zcela náležet jemu i druhým. Domnívám se, že toto bychom se měli bez ustání snažit ukazovat mladým - idealistům, kteří chtějí dělat něco pro všechny ukazovat jim, že právě toto ,vyjmutí z obecné sféry“ zna¬mená ,darování všem“ a že to je důležitý způsob, nejdůležitější způsob služby bratřím. Součástí toho je i skutečnost, že se člověk dává Pánu k dispozici skutečně s celou svou bytostí, a proto je zcela k dispozici lidem. Myslím, že celibát je zásadním vyjádřením této celistvosti, a už proto je velkou připomínkou tomuto světu, protože smysl má jen teh¬dy, věříme-li skutečně ve věčný život a jsme-li skutečně přesvědčeni, že nás Bůh volá a že na jeho volání můžeme odpovědět,“ prohlásil Bene¬dikt XVI. ke kněžím v Bolzanu v srpnu 2008.
Kněžský celibát se už od starověku svědomitě střeží jako jedna z nejčistších slavných stránek katolického kněžství. Svatý Jan XXIII. to řekl na druhém zasedání římské synody 26. ledna 1960: „Skličuje nás, že si někteří lidé dokáží představit, že by se Katolická církev s rozvahou či z pohodlnosti zřekla něčeho, co se za dlouhá staletí stalo a zůstává jedním z nejvznešenějších a nejčistších slavných rysů jejího kněžství. Zákon kněžského celibátu a péče o to, aby převládl, stále připomíná zápasy heroických časů, kdy se Církev Kristova musela vrhat do boje a podařilo se jí dobýt ve třech ohledech vítězství, jehož znakem je Církev Kristova svobodná, čistá a katolická.“
Stejně tak svátý Pavel VI. v encyklice Sacerdotalis caelibatus z 24. června 1967 napsal: „Domnívám se tedy, že vyžadovaný zákon posvát-
ného celibátu má i dnes trvale provázet kněžskou službu. On má být nastávajícímu knězi oporou v jeho výlučné, trvalé a celoživotní vol¬bě zasvětit se jediné a nejvyšší Kristově lásce a sloužit Bohu a Církvi a má charakterizovat jeho životní stav jak ve společenství věřících, tak v profánní společnosti“ (č. 14).
Druhý vatikánský koncil v dekretu Presbyterorum ordinis o službě a životě kněží učil, že „Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdr¬ženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spoji¬tosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zaslou¬žilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svátém povolání a plně a velkoryse věnova¬li dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno. [...] Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení. Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá církev. Tento posvátný sněm též vybízí všechny kněze, kteří přijali závazek posvátného celibátu ze svobodného rozhodnutí v důvěře v Boží milost podle Kristova příkladu, aby k němu velkomyslně a celým srdcem přilnuli a v tomto stavu věrně vytrvali, aby uznávali tento velký dar milosti, který jim Otec udělil a který Pán tak zřejmě vyzvědal, a aby měli na mysli veliká tajemství, která se celibátem naznačují a naplňují“ (č. 16).
Skrze Evangelium, papeže a koncily nám zaznívá hlas samotného Pána Ježíše. Přichází upokojit srdce kněží, kteří pochybují nebo bojují
o svou věrnost. Osvěcuje ducha laiků, kteří tuší důležitost této otázky a chtějí se spoléhat na kněze, kteří dali svůj celý život Bohu. Kdokoli by se odvážil porušit a zničit tento starobylý poklad, schránu kněžské duše, a pokusil se kněžství oddělit od celibátu, ublížil by Církvi i kn재ství Ježíše Krista chudého, čistého a poslušného.
Vzdát se celibátu tedy v konečném důsledku znamená souhlasit s de¬gradací Boha na úroveň modly pro svět?
Celibát je vzácný poklad, nádherný klenot, který Církev střeží po sta¬letí. V průběhu dějin bylo obtížné ho přesně chápat a uchovávat nedo¬tčený. Opuštění celibátu by bylo porážkou pro celé lidstvo. Mnozí naši současníci se domnívají, že žít v dokonalé zdrženlivosti není možné. Řada lidí má za to, že celibát pro kněze znamená fyzicky i psychicky protipřirozený stav, škodlivý pro vyrovnanost a zralost lidské osobnos¬ti. Podle tohoto názoru je tedy celibát násilím páchaným na přiroze¬nosti. Ve víře Církve je to však spíše velice konkrétní projev velkého tajemství Boží lásky. Kněz je skutečně ipse Christus - Kristus sám. Svá¬tostné v sobě nosí Krista, vtělenou Boží lásku k člověku. Tento Kristus, Bůh, který se stal člověkem, byl poslán na svět a stal se prostředníkem mezi nebem a zemí, mezi Bohem Otcem a lidským pokolením.
V plné harmonii s tímto posláním zůstal Kristus po celý svůj pozem¬ský život ve stavu panictví, který označuje jeho naprosté sebeobětování ve službě Bohu i lidem. Dokonalá čistota kněze má znamenat nejen napodobování, ztělesnění Krista, ale i intenzivní Kristovu přítomnost v každém knězi. Kněžský celibát předjímá to, čím budeme v plnosti ži¬vota v nebeském království. Je to předchuť věčného života s Bohem.
Praktické potřeby nemohou muže Církve přimět kjednání podle logi¬ky rentability. Jsme dělníky věčného Božího království, nikoli zástupci mezinárodní firmy. Existuje velké nebezpečí, že se dopustíme tragické chyby, kterou by nám dějiny vyčetly. Dvanáct apoštolů převrátilo svět. Proč nás tak moc znepokojuje počet kněží?
Neupozornil nás Pán Ježíš, že nebeské království má v sobě sílu, vlastní tajnou energii, která mu umožňuje růst, rozvíjet se a zrát ke žni, aniž by o tom člověk věděl? „Dále řekl: Boží království je podob¬né člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe
přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když f pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně“
(Mk 4,26-29).
Žeň Božího království je nesmírná a dělníků je málo, dnes stejně | jako v prvních dobách. Nikdy jich nebylo tolik, aby lidský úsudek jejich
ř počet považoval za dostatečný. Pán království však žádá, abychom se
i modlili, aby sám Mistr poslal dělníky na svou žeň. Nepatrné lidské
1 projekty nemohou uzurpovat roli tajemné moudrosti Toho, který
v průběhu dějin svou bláhovostí a slabostí odolával moudrosti a moci i člověka.
i Jak bychom mohli nejpřesněji definovat vztah mezi kněžským svěce-
I ním a přináležitostí ke Kristu?
Ě Z moci svátostného svěcení, které kněz přijal, vzniká zvláštní onto-
[ logické pouto, které ho spojuje s Kristem. Zvláštním způsobem proto
| ztělesňuje Krista, kterýje „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Je Kristem
I vlastněn, je ponořen do Krista způsobem tak důvěrným, že má žít a jed-
[ nat v pravdě tak jako Kristus a v síle Ducha svátého skrze pokornou
službu Bohu a Církvi pro spásu duší. Díky tomuto svěcení je duchovní
I život kněze formován a poznamenán chováním, které je vlastní Kristu,
I je jeho odrazem.
[ Homilie Benedikta XVI. při missa chrismatis na Zelený čtvrtek roku
। 2009 byla jednoznačná: „V předvečer mého kněžského svěcení před
| 58 lety jsem otevřel Písmo svaté, protože jsem ještě chtěl přijmout ně-
i jaké Pánovo slovo pro onen den a pro svou budoucí kněžskou cestu.
| Můj pohled padl na tento úryvek:, Posvěť je v pravdě, tvé slovo je prav-
I da.‘ Tak jsem poznal, že Pán mluví o mně a mluví ke mně. Přesně to
| se se mnou zítra stane. V podstatě vlastně nejsme posvěceni prostřed-
I nictvím rituálů, třebaže obřady jsou zapotřebí. Obmytím, jímž nás
I Pán zahrnuje, je On sám - Pravda osobně. Kněžské svěcení zname¬
ná, být ponořeni v Něm, v Pravdě. Patřit novým způsobem Jemu a tak
I druhým, ,aby přišlo jeho království1. Drazí přátelé, v této chvíli obnovy
| slibů chceme prosit Pána, aby nám dal stát se muži pravdy, muži lásky,
| Božími muži. Prosme jej, aby nás táhnul stále více k sobě, abychom
f se opravdu stávali kněžími Nové Smlouvy.“ Dodal: „Být ponořeni do
| pravdy, a tak do svatosti Boha, pro nás znamená přijímat také vážnost
pravdy; postavit se ve velkých i malých věcech proti lži, která je ve světě tak rozmanitými způsoby přítomna; přijmout námahu pravdy, protože v nás je přítomna její nej hlubší radost. Mluvíme-li o posvěcení v pravdě, nesmíme zapomenout ani na to, že v Ježíši Kristu jsou pravda a láska jedno. Být ponořeni v Něm tedy znamená být ponořeni v jeho dobrotě, v pravé lásce. Opravdová láska není laciná, může být také velmi nároč¬ná. Klade odpor zlu, aby člověka přivedla k pravému dobru. Budeme-li jedno s Kristem, naučíme se Ho rozpoznávat právě v trpících, v chu¬dých, v maličkých tohoto světa; pak se staneme lidmi, kteří slouží, kteří poznávají Jeho bratry a sestry a potkávají v nich Jeho samého.“11
Ptám se sám sebe, zda krize světa a Církve, kterou prožíváme, nemá hluboké kořeny právě v tomto. Zapomněli jsme, že zdroj vší pravdy a všeho dobra nepatří nám. Chtěli jsme sami, podle svých lidských plánů uskutečňovat to, co může učinit jen on. Kněží se považovali za realizátory velkorysého, ale příliš lidského projektu. Mnozí už dnes nerozumějí svému vlastnímu tajemství. Jsou nicméně uprostřed nás jako stálá připomínka Božího vpádu doprostřed světa. Křesťané mu¬sejí říkat kněžím, kým mají být. Musejí od nich přestat vyžadovat, aby byli sympatickými kamarády či efektivními manažery. Byl bych moc rád, kdyby dnes každý křesťan zašel za některým knězem a poděkoval mu za to, kým je. Ne za to, co dělá, ale za to, kým je: mužem radikálně odevzdaným Bohu.
Také bych si velice přál, aby se všichni křesťané na světě modlili za to, aby se kněží při svěcení odevzdávali nenávratně. Jsem přesvědčen, že v této modlitbě mají hrát zvláštní úlohu ženy. V tajemném duchovním mateřství mají být matkami kněží celého světa: „Matky jsou nejsilněj¬ším protilékem proti individualistickým a sobeckým tendencím a proti naší uzavřenosti a apatii. Společnost bez matek by byla nejenom chlad¬ná, ale postrádala by srdce a ,chuť rodiny“,“ řekl papež František v ho- milii 1. ledna 2017. „Začínat rok připomínkou Boží dobroty v Mariině mateřské tváři, v mateřské tváři církve, ve tvářích našich matek nás chrání před korozivní chorobou ,duchovního osiření“, onoho osiření, které prožívá duše, když cítí, že je bez matky a postrádá Boží něhu. Oši¬ření, které prožíváme, když v nás zanikne pocit příslušnosti k rodině, lidu, zemi a k našemu Bohu.“12
Drazí spolubratři kněží, my nejsme sirotci! Máme matku, jíž je Ma¬ria, jíž je Církev. Milí kněží, Církev vás miluje, jak dovede milovat je¬dině matka. Společně tvoříme jednu rodinu, svátý lid Boží. Vášnivě milujme Církev. V ní najdeme milost radostného a vroucího prožívání našeho kněžství, milost opětovného opuštění všeho, abychom mohli následovat Krista a nabídnout mu své životy pro spásu duší.
KRIZE CÍRKVE
NICOLAS DIAT: Dá se hovořit o krizi Církve?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Při povrchním vnějším pohledu může člo¬věku připadat překvapivé, že se o krizi Církve mluví. Lidsky viděno se v některých částech světa křesťanství velice šíří. Já však nechci o Církvi hovořit jako o firmě, u níž lze komentovat výsledky vyjádřené čísly. Kri¬ze, kterou Církev prožívá, je mnohem hlubší. Je jako rakovina, která rozežírá tělo zevnitř. Analyzovali ji mnozí teologové, například Henri de Lubac, Louis Bouyer, Hans Urs von Balthasar a Joseph Ratzinger. Já jsem jen pokornou ozvěnou a prodloužením jejich analýzy.
Nejvíce alarmujícím symptomem je určitě způsob, jak si muži a ženy, kteří se pokládají za katolíky, vybírají mezi jednotlivými pravdami v kré¬du. Joseph Ratzinger to na konferenci v Mnichově v roce 1970 vyjádřil těmito slovy: „Co bylo dosud nemyslitelné, se stalo běžným: lidé, kteří krédo Církve již dávno opustili, se s naprosto čistým svědomím pova¬žují za vpravdě progresivní křesťany. Podle nich existuje jediné krité¬rium, na němž záleží a jež jim umožňuje soudit Církev, totiž kritérium funkčnosti, jimiž se řídí její činnost.“ Velké části Církve ztratily pojem o objektivitě Boha. Každý vychází ze své subjektivní zkušenosti a vytváří si náboženství podle sebe. To je velké neštěstí! Každý si chce vykonstru¬ovat Církev podle svých měřítek a představ. Takovýto podnik ale nikoho nezajímá. Lidé mohou vytvořit leda Církev, která bude stranou, klubem nebo myšlenkovou školou. Lidských institucí tohoto druhu máme už teď přehršel. Jediný důvod, proč je Církev zajímavá, je skutečnost, že je Církví Ježíše Krista. V ní se nám on dává, v ní nás překvapuje.
Kardinál Ratzinger napsal v knize O víře dnes: „Je nutné vytvořit opět pravé katolické klima, znovu nalézt smysl církve jako církve Pána, jako prostoru reálné přítomnosti Boží ve světě. To je ono tajemství, o kterém mluví II. Vaticanum, když je popisuje strašlivě zavazujícími, a přece celé katolické tradici odpovídajícími slovy -,církev, jež je Kristovo království již dnes tajemně přítomné (Lumen gentium, čl. 3).“1
Ztráta tohoto pohledu víry na Církev plodí všechny příznaky seku¬larizace. Kněze sužuje aktivismus, opravdová charita se mění v huma¬nistickou solidaritu, liturgie se desakralizuje, teologie se transformuje v politiku, sama idea kněžství je v krizi. Sekularizace je strašlivý jev. Jak by se dala definovat? Lze říci, že spočívá v dobrovolném zaslepení. Křesťané se již nechtějí dát osvěcovat světlem víry. Rozhodují se před tímto světlem schovat jednu část reality, potom další. Rozhodují se žít v temnotě. Toto je zlo, které sužuje Církev. Chceme se obejít bez světla víry v praxi a dokonce i v teorii. Studujeme teologii, a přitom z Boha děláme pouhou racionální hypotézu. Čteme Písmo jako světskou kni¬hu, nikoli jako slovo inspirované Bohem. Liturgii organizujeme jako divadlo, nikoli jako tajemné obnovení oběti kříže. Směřujeme k tomu, aby kněží a zasvěcené osoby žili naprosto světsky. Brzy budou i sami křesťané žít, „jako by Bůh neexistoval“.
„Boží tvář postupně mizí. Smrt Boha je naprosto reálný proces, který se dnes dotýká samotného jádra Církve. Vzniká dojem, že Bůh v křes¬ťanství zemřel,“ napsal Joseph Ratzinger s bolestí v projevu k bavorské katolické akademii 4. června 1970. Uprostřed krize Církve se víra stává přítěží i v očích samotných křesťanů. „Tímto procesem byla víra připo¬čtena k temnotě. Mělo se za to, že ji lze uchovat, najít pro ni nějaký pro¬stor, kde by mohla koexistovat se světlem rozumu. Tento prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, tam kde člověk nemohl dosáhnout jistoty. Víra byla tedy pojata jako skok do prázdna, který konáme při nedostatku světla, podníceni slepým sentimentem; anebo jako subjektivní světlo, jež je snad schopno zahřát u srdce a pri¬vátně potěšit, ale nemůže se předkládat druhým jako objektivní a spo¬lečné světlo, které svítí na cestu. Ponenáhlu se však ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedovede dostatečně osvěcovat budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Takto člověk rezignoval na hledání velkého světla, velké pravdy a spoko¬jil se se světélky, která krátce zasvítí, ale nedovedou ukázat cestu. Když chybí světlo, všechno je zmatené, nelze rozlišovat dobro od zla, cestu, která vede k cíli, od té, která nás vodí dokola, aniž by ukázala směr. Je tedy nezbytné znovu objevit povahu světla, jež je vlastní víře, protože zhasne-li tento jeho plamen, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha,“ napsal papež František (Lumen fidei, 3-4).
Když hovoříme o krizi Církve, je důležité jasně říct, že Církev jako mystické tělo Kristovo stále zůstává „jedna, svátá, katolická a apoš¬tolská“. Teologie, věrouka a mravní nauka zůstávají nezměněné, ne¬změnitelné a nedotknutelné. Církev jako pokračování a prodloužení Kristovy přítomnosti ve světě v krizi není. Ona má zaslíbení věčného života. Brány pekelněji nepřemohou. Víme, pevně věříme, že pro ty, kdo chtějí upřímně hledat Boha, v ní vždycky bude dost světla.
Výzva svátého Pavla Timoteovi, jeho synu ve víře, se týká nás všech: „Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, kte¬rý před Ponciem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: [...] Vyhýbej se prázdným světským řečem a opačným naukám nepravé¬ho poznání. Někteří se na to poznání odvolávali, a zbloudili ve víře“ (ITim 6,13.20-21).
Víra stále zůstává nadpřirozeným Božím darem. My, kteří jsme byli pokřtěni v Kristovu smrt, však vzdorujeme a nechceme, aby světlo víry, již vyznáváme, v každém okamžiku osvěcovalo a řídilo naše myšlen¬ky, skutky, naši svobodu a celou existenci. Mezi vírou, kterou hlásá¬me, a naším konkrétním životem existuje tragický rozpor a dramatický nesoulad. Georges Bernanos napsal v dopise obsaženém v knize jeho korespondence s názvem Combat pour la vérité (Zápas za pravdu): „Hlásíte se k tomu, že jste stavebními kameny chrámu Božího, spolu-občany světců, dětmi nebeského Otce. Přiznejte, že na první pohled to není vidět!“
Dnes krize Církve vstoupila do nové fáze, totiž krize magisteria. Pravé magisterium samozřejmě v krizi být nemůže, neboť jde o nadpřirozený úřad Kristova mystického těla, který neviditelně zajišťuje a řídí Duch svátý. Hlas a působení Ducha svátého jsou trvalé a pravda, k níž nás vede, je pevná a nezměnitelná. Evangelista Jan říká: „Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,13-15).
Dnes však v učení pastýřů, biskupů i kněží, vládne opravdová kako¬fonie. Vypadá to, že si vzájemně odporují. Každý vnucuje svůj osobní názor jako jistotu. To vede k situaci zmatku, nejasností a apostáze. Do duše mnoha věřících křesťanů se vloudila velká dezorientace, hluboký zmatek a ničivé nejistoty. Filosof Robert Spaemann toto zmatení jasně vyjádřil citátem z prvního listu svátého apoštola Pavla Korinťanům: „A když polnice vydá zvuk jen neurčitý, kdo se připraví k bitvě?“ (IKor 14,8).
Víme nicméně, že magisterium je stále zárukou jednoty víry. Naše schopnost přijímat nauku Církve v duchu učednictví, učenlivě a s poko¬rou, je skutečnou známkou toho, že jsme dětmi Církve. Bohužel někteří lidé, ač by měli Boží pravdu s nesmírnou obezřetností předávat, ji bez váhání směšují s moderními názory, dokonce s pomíjivými ideologiemi. Jak se to dá rozlišit? Jak lze v tomto zmatku najít bezpečnou cestu?
Svatý Vincenc Lerinský ve svém Commonitoriu přináší cenné světlo v otázce pokroku či změny ve víře: „Nemůže tedy býti v Církvi Kris¬tově žádného pokroku? Ale ovšem, a to velikého. Vždyť kdo by tolik žárlil na lidi a byl takovým nepřítelem Božím, že by bránil pokroku? Avšak pod podmínkou, že se jedná vskutku o pokrok ve víře, a nikoli o změnu. K pokroku náleží totiž, že něco v sobě samém přibývá, ke změně ale, že se něco zjednoho v něco jiného proměňuje. Porozumění, vědění a moudrost má tedy růst a mocně přibývat jak u jednotlivců, tak u všech, jak u jednoho každého člověka, tak v celé církvi, podle stupňů věků a časů, ale pouze svým způsobem, totiž v téže nauce, ve stejném smyslu a stejném významu. [...] Naši předkové oseli kdysi pole Církve pšenicí. Bylo by tedy velmi nespravedlivé a nepřístojné, abychom my, jejich potomci, sklízeli koukol omylu namísto zrna pravdy. Naopak je normální, aby mezi prvním a posledním nebylo rozdílu, a až pšenice nauky vzroste, abychom sklízeli klasy dogmatu. Třebaže se tedy zaseté zrno časem vyvinulo a nyní se těší ze zralosti, na vlastnostech samot¬ného semene se nic nezměnilo.“
Chtěl bych naléhavě požádat biskupy a kněze, aby střežili víru věří¬cích! Nedůvěřujme komentářům, které takzvaní experti nakvap vyvěsí na internet. Přijímat magisterium a vykládat ho podle hermeneutiky kontinuity zabere čas. Nenechme si vnutit tempo médií, která jsou tak rychle ochotna mluvit o změnách, radikálních obratech a revolucích. Církev má času dost. Je to čas prorozjímané pravdy, která vydá všech¬ny své plody, necháme-li ji pokojně klíčit v půdě víry. „Už samotnou přirozeností lidského druhu je dáno, že k dosažení plného a dokona¬lého pochopení velkých idejí je třeba času,“ napsal kardinál John He¬nry Newman v roce 1864 ve svém díleAn Essay on the Development of Christian Doctrine (Esej o vývoji křesťanské nauky). „Nejvyšším a nejú¬žasnějším pravdám, třebaže je lidem jednou provždy sdělili inspirovaní autoři, nemohou ti, kdo je přijímají, porozumět naráz, neboť je lidský¬mi prostředky přijímají a předávají lidé neinspirovaní, a proto, mají-li být plně osvětleny, vyžadují delší čas a hlubší úvahu.“
Jestliže lodí zmítá bouře, je důležité připoutat se k něčemu stabil¬nímu a pevnému. Není čas honit se za módními novinkami, u nichž je silné riziko, že opět zmizí, ještě než je člověk vůbec může pochopit. Důležité je neodchylovat se od kurzu a vyčkat, až se na horizontu roz¬jasní. Chci říci křesťanům: nenechte se zmást! Máte v rukou poklad víry Církve. Je odkazem staletí kontemplace, trvalé nauky papežů. Můžete jím bez obav živit svou víru.
Začala tato krize po Druhém vatikánském koncilu?
V zárodku existovala dávno předtím, ale je nepopiratelné, že po Druhém vatikánském koncilu přišla hluboká všeobecná krize Církve. Pokoncilní doba nebyla tak ideální, jak se očekávalo. Jacques Mari- tain v knize Paysan de la Garonne (Sedlák od Garonny) připomíná „silně nakažlivou neomodernistickou horečku přinejmenším v takzva¬ných .intelektuálních* kruzích, proti níž byl modernismus z doby Pia X. pouhou sennou rýmou. Tento [...] popis nám kreslí obraz jistého druhu ,imanentní‘ apostáze, která se připravovala dlouhá léta a jejíž projev urychlily určité temné naděje nízkých zákoutí duše, které se při příležitosti koncilu tu a tam objevily a které byly ,duchu koncilu“ někdy nepravdivě připisovány.“
V té době prožilo mnoho křesťanů, a zejména kněží, pubertální krizi identity. Dětmi Církve jsme bez vlastní zásluhy-jsme jen dědici pokla¬du víry. Pravda víry nám byla předána, abychom ji střežili a podle ní žili. V tomto ohledu jsme nesolventními dlužníky všech našich předchůdců. Přijmout poklad tradice předpokládá ducha synovství. Jsme jakýmisi trpaslíky stojícími na ramenou obrů. Především jsme však dlužníky Boha. Poněvadž jsme si vědomi své nehodnosti a slabosti, uvažujeme vděčně o tom, že našim rukám jsou svěřeny poklady Božího života, to¬tiž svátosti a vyznání víry. Jak máme odpovědět na takovouto Boží vel-korysost vůči naší bídě? Nezbývá než dělit se o přijaté dědictví a dávat ho dál. Vědomí naší zásadní nehodnosti by nás mělo vést k tomu, aby¬chom radostnou zvěst světu hlásali nějako svůj majetek, ale jako vzác¬nou věc, kterou máme v úschově a která nám byla svěřena z milosrden¬ství. To je ostatně i reakce apoštolů po Letnicích. Zdá se, že v letech po koncilu měli někteří z tohoto stavu nehodných dědiců špatné svědomí. Jak říká Joseph Ratzinger v knize Theologische Prinzipienlehre (Prin¬cipy katolické teologie),"' chtěli „velké zpytování svědomí“ katolické Církve. Libovali si v „doznáních viny“, ve „vášnivém sebeobviňování“, v „koncepci hříšné Církve dokonce i v oblasti obecných a základních hodnot“. Konstatuje, že to došlo až k tomu, že „se systematicky bral vážně celý arzenál obvinění proti Církvi“. Zpytování svědomí by nás mělo vést k předávání našeho dědictví s radostí a pozorností o to větší, že jsme si uvědomili, do jaké míry ho nejsme hodni. Kardinál Ratzinger naproti tomu poznamenává, že toto období „vedlo k nejistotě ohledně naší vlastní identity [...], k postoji rozchodu s vlastními dějinami [a k] představě, že se nacházíme v nulté hodině, od které všechno začíná znovu“. V tomto postoji však hrozí velké nebezpečí skryté pýchy. Ně¬kteří duchovní již nechtěli být dědici, nýbrž tvůrci. Občas se pouštěli do hlásání naprosto lidského přesvědčení namísto víry svěřené Bohem.
Místo aby předávali dál, co jsme přijali, halasně hlásali lidské výmysly. Jsem přesvědčen, že kořenem této krize byla duchovní vada. K přije¬tí daruje zapotřebí velké pokory. My jsme však jedním rázem odmítli být dědici bez vlastní zásluhy. Tato skutečnost je však jádrem každé rodiny. Dítě dostává zdarma lásku rodičů. Nezasloužilo šiji. Až na ně přijde řada, předá ji dál. Základní pokora, která spočívá v nezaslou¬ženém přijímání a nezištném předávání, je podstatou lásky v rodině. Od doby, kdy má sklon se oslabovat, ztrácí Církev rodinného ducha. Je vydaná na pospas rozdělení a tvrdosti. Podkopává ji stranictví, po¬dezírání, ideologie. Musím říci, že nízkými manévry a manipulacemi, které pronikají do života Církve, hluboce trpím. Měli bychom být Boží rodinou. Přitom téměř nepřetržitě předvádíme politováníhodný obraz dvora, kde se bojuje o moc a vliv. Pronikají mezi nás mravy politiků. Kde je láska? Kde je dobrá vůle? Pokojnou jednotu znovu nalezne¬me jen tehdy, sjednotíme-li se kolem pokladu víry. Je čas odmítnout hermeneutiku zlomu, která rozbíjí předávání našeho dědictví, ale i jednotu těla Církve, jak to jasně vyjadřuje Joseph Ratzinger v knize O víře dnes: „Obrana pravé církevní tradice je dnes obranou koncilu. Je to i naše vina, jestliže jsme dosud někdy dali popud (ať už ,zleva1 či ,zprava1) k vytvoření představy, že II. Vaticanum bylo jakýmsi zlomem, opuštěním tradice. Naopak, existuje zde kontinuita, která nedovoluje ani návrat do minulosti, ani útěk vpřed, ani anachronickou nostalgii, ani neoprávněnou netrpělivost. Musíme zůstat věrni dnešku církve, ni¬koliv jejímu včerejšku nebo zítřku. A právě tímto dneškem církve jsou původní dokumenty II. Vaticana, bez výhrad, které je zmrzačují, a bez svévolných výkladů, které je zkreslují.“5
Je čas znovuobjevit pokojného a radostného ducha, ducha dětí Círk¬ve, které přijímají celé její dějinyjako vděční dědicové. Koncil nelze vzít zpět. Naopak je nutno ho znovuobjevit pozorným čtením oficiálních textů, které z něj vzešly. Koncilní dokumenty je třeba číst nikoliv se špatným svědomím, ale v duchu synovské vděčnosti vůči naší matce Církvi.
Jedním z problémů, které vyplynuly ze závěrů koncilu, je výklad konstituce Gaudium etspes. Joseph Ratzingerjiž vknize Theologische
Prinzipienlehre připomíná, že „to, co mělo v textu takový vliv, není ob¬sah [...], ale spíše obecný počáteční úmysl“. Pojem „světa“ zde není jasně definován: „Církev spolupracuje se ,světem1 na budování ^vě¬ta*. [Tento text] představuje pokus o oficiální smíření se světem, jak se vyvinul po roce 1789. [...] Problém moderního světa se pro křesťana nemůže trvale vyřešit ani objetím, ani ghettem.“
Jestliže se papežové a koncilní otcové chtěli s důvěrou otevírat vše¬mu, co je v moderním světě pozitivního, bylo to právě proto, že si byli jisti svou identitou a vírou. Byli hrdí na to, že jsou syny Církve. Mnozí katolíci se naopak světu, to znamená dominantní moderní mentalitě, otevírali nekriticky a bezuzdně právě ve chvíli, kdy se zpochybňovaly základy pokladu víry (depositum fidei), které už pro mnoho lidí nebyly jasné.
Někteří lidé se dovolávali „ducha koncilu“, aby se mohli honit stále za něčím novým. Mnozí se odmítli považovat za děti Církve. Přijali for¬máty a kritéria světa, protože měli špatné svědomí. Není-li už Církev vnímána jako milující matka, která živí své děti, potom už křesťané nechápou, proč jsou jejími dětmi. Nejsou-li už dětmi téže matky, nebu¬dou se mezi sebou chovat jako bratři. Rád bych zde zopakoval slova pa¬peže Františka pronesená v homilii z 1. ledna 2018: „Pro nový začátek hleďme na Marii. V jejím srdci tluče srdce církve. Aby bylo možno se vydat vpřed, jak nás vybízí dnešní slavnost, je třeba se vrátit zpět: začít [...] od Matky, která v náruči nese Boha.“ To, co řekl o Marii, platí i o Církvi. „Kde je matka, je jednota, je příslušnost, synovská přísluš¬nost,“ prohlásil papež při stejné příležitosti o rok dříve.
Co nazýváte krizí vyznání víry?
Je to především krize fundamentální teologie, krize základů víry. Souvisí se špatnou interpretací Druhého vatikánského koncilu v podo¬bě hermeneutiky zlomu, proti níž je třeba postavit hermeneutiku refor¬my v kontinuitě Církve jako jediného subjektu. Projevuje se zejména v oblasti ekleziologie neboli teologie Církve.
Musím rovněž zmínit krizi týkající se místa, které má teologie v životě Církve. Vidíme, že si odborníci na posvátnou nauku nárokují autonomii vůči magisteriu, což způsobuje inklinace k heterodoxním naukám prezentovaným jako neměnné pravdy. Teologové ztrácejí ze zřetele své autentické poslání, jímž není vytváření, nýbrž výklad zjevené skutečnosti a její prohlubování, nikoli předvádění vlastní bri- lantnosti.
Teologové se nesmějí pokládat za čisté intelektuály, jejichž celý svět tvoří univerzity a vědecké časopisy. Teologie je služba Církvi. Kněz-te- olog je především pastýř. Nesmí zapomínat, že dogmatické definice slouží „maličkým“ v Církvi, nikoli k výkonu moci. Magisterium víru formuluje pomocí slov a tím umožňuje všem lidem účast na světle, kte¬ré nám zanechal Kristus. Praktická teologie začíná výukou nábožen¬ství a kázáním. Spočívá ve zkoumání tajemství víry a jejich vyjádření lidskými slovy, která je umožní předat co největšímu počtu lidí. Někdy žasnu nad hlubokou intuitivní teologií některých věřících, vycházející z pravd katechismu. Francois Varillon k tomu v knize L’Humilité de Dieu (Božípokora)3 napsal: „Když se Církev věnuje teologii, neuctívá v ní svého Boha jakožto Nejvyššího Profesora, který své bytí uspořádá¬vá do logicky spojených výroků pro uspokojení ducha.“ Církev prostě střeží to, co vždy a všude přijímala, světlo Kristovo, jehož je svátostí. Tato starost ji vede k tomu, aby v určitém okamžiku dějin formulova¬la svou kontemplaci o nějakém tajemství, a to proto, aby se neporu¬šil vztah jejích dětí k živému Bohu. Tyto formulace, které vznikají po dlouhém studiu, pak otvírají prostor k novému přemýšlení. Více než cílovými body jsou body výchozími. Pokud jazyk zastará, nic nebrá¬ní jeho obnově, avšak s věrností smyslu, který obsahuje. Ano, je třeba pracovat na tom, jak to, co již bylo řečeno, vyjádřit lépe, formulovat to stále přesněji bez rozchodu s tradicí. V zachovávání tradice, nauky a dogmat Církve musíme zůstat pevní, nezlomní. Bez polemiky, netr¬pělivosti či povyku.
Ničivé dílo té teologie, která ztratila církevního ducha, se jednoho dne musí odrazit v katechetice. Vyučování přichází o jistotu a harmo¬nii, které by měly být jeho základními vlastnostmi. První a závažnou
8 Francois VARILLON, L’HumilitédeDieu. Montrouge: Bayard, 2005.
chybou byly útoky na katechismus a tvrzení, zeje „zastaralý“. V naší době se příliš často prezentuje jako série exegetických hypotéz bez lo¬gické a chronologické provázanosti. To samozřejmě kjeho jasnosti pro děti nepřispívá. Máme vyučovat víru, a ne poslední módní teorie histo- ricko-kritické exegeze, které brzy pominou.
Právě tak se krize projevuje v oblasti vztahu dvou cest, jimiž se nám předává jediné Boží Zjevení, to znamená Písma svátého a tradice, a tedy i v oblasti vztahu mezi Biblí a Církví, která dává, co od Pána při¬jala. Pod vlivem protestantismu a jeho hlavní myšlenky sóla scriptura -jen Písmo, bez magisteria - katoličtí exegeté upřednostnili takzvaně „vědecký“ výklad Bible zatížený souborem pracovních hypotéz a filo¬sofických, scientistických či hegeliánských předsudků na úkor patri- stického a tradičního čtení Písma, z něhož povstali světci, jediní lidé, kteří Písmo plně chápali.
A konečně se Písmo považuje za pouhý soubor starých dokumentů, jistě strhujících, avšak bez nadpřirozené váhy, jemuž mohou rozumět jedině odborníci. Jenomže ve věcech víry je tradice hlavním kritériem. Každý katolík by měl být troufale přesvědčen, že jeho víra ve společen¬ství s vírou Církve má navrch nad každým novým „magisteriem“ ex¬pertů a intelektuálů. Můžeme se legitimně tázat, jaký cíl a duchovní zájem je za snahou oddělit od sebe tradici a Boží slovo.
Věroučná konstituce Del verbum slavnostně vyhlásila základní spo¬jení mezi magisteriem a Božím slovem: „Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Bo¬žího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způ¬sobem, pod vlivem jediného Ducha svátého přispívají účinně ke spá¬se duší“ (DV 10, § 3). Ještě explicitněji Del verbum říká, že posvátná tradice a Písmo svaté „tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svě¬řený církvi“. Koncil rovněž zdůrazňuje, že Boží slovo bez učitelského úřadu Církve nemůže existovat, vzhledem k tomu, že posvátný poklad Božího slova byl svěřen Církvi a že jedině „živý učitelský úřad Církve“ má za úkol autenticky (authenticé) vykládat Boží slovo v Písmu svátém a v tradici na základě pravomoci přijaté od Krista (in nomine Christí) (DV 10, § 2). Samozřejmě „tento učitelský úřad není nad Božím slo¬vem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno“ (DV 10, § 2), to
znamená totéž Boží slovo obsažené v posvátném pokladu víry svěře¬ném Církvi.
Dnes existuje velké nebezpečí v představě, že posvátnou tradici lze překovat změnou magisteria. Tvrdí se, že pravdy předávané Církví je třeba číst nově v současném kontextu, a toho se využívá k prosazování „magisteria změny“. Tváří v tvář tomuto riziku nám koncil důrazně připomíná, že i tradice je Boží slovo a že magisterium, které by se pokusilo od ní odchýlit, nemůže obstát. Autentický učitelský úřad se nikdy nemůže rozejít s tradicí a se slovem Božím. Naše víra v Církev nás o tom ujišťuje.
Hovořil byste tedy dokonce o krizi ekleziologie?
Velkým pokušením ekleziologie je snižovat Církev na sociologickou úroveň. Nevěsta Kristova se stává předmětem čistě lidského a profán¬ního pohledu. Je chápána jako spolek, který slibuje plán na sociální osvobození, v podstatě pozemské. Zapomíná se však na to, že - podle slov biskupa Bossueta - Církev není nic menšího než „rozšířený a sdě¬lovaný Ježíš Kristus“. Zapomíná se, že je skutečně tajemným tělem Kristovým: „Pravý katolický význam skutečnosti,církve1 se mlčky po¬míjí, aniž by se výslovně odmítal. Mnozí již nevěří, že se jedná o skuteč¬nost, kterou chtěl sám Pán. I někteří teologové se dívají na církev jako na lidskou stavbu, jako na zařízení, které jsme vytvořili my sami, a pro¬to je také my sami můžeme svobodně přeorganizovávat podle momen¬tálních požadavků,“ vysvětloval Joseph Ratzinger v knize O víře dnes.9
Mystické tělo Kristovo - Církev - musí vyzařovat stejné světlo všude a v každé době, přesně jako slunce, které každé ráno vychází a osvěcuje svět. Prvním cílem, na němž věčně spočívá pohled a vůle nekonečné Boží lásky, je nekonečná dokonalost Krista Vykupitele. „Všechno po¬vstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan 1,3), a k němu Bůh směřuje všechny věci a všechny historické události. Církev je prodloužením pozemského života Ježíše Krista, to jest života samotné¬ho Boha, v celém stvoření, které vykoupil, posvětil a povýšil.
Synoda na téma „Mladí, víra a rozlišování povolání“ v říjnu 2018 vy¬volala jisté rozpaky kvůli kontroverzní interpretaci příběhu o učední¬cích na cestě do Emauz z Lukášova evangelia (Lk 24,13-35).
Jistě si vzpomínáte na dva muže, kteří vyšli z Jeruzaléma a ubíra¬jí se do městečka jménem Emauzy. Na cestě se k nim přidal nějaký neznámý, který je dohonil, zpomalil krok a zeptal se jich: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Odpověď obou mužů je jednoduchá: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli: „Jde o Ježíše Nazaretského!“ Neznámý zareagoval jaksi energickou výtkou: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!“ Při¬pomeňme si také příběh o apoštolech na loďce zmítané větrnou bouří. Je proč se bát: bouře je strašlivá a jejich životy jsou ohroženy. Kristus se probouzí a hubuje je: „Kdepak je vaše víra?“ (Lk 8,25). Proč? Ne-dostatek naděje a víry znamená nedůvěru v Boha, pochybnost o tom, že je přítomen, že je věrný, že jedná v našem životě a uprostřed naší tísně. Jestliže ztrácíme naději, když jsme s Kristem, je to vždycky chy¬ba. Proto jim vytýká: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26) a výslovně kritizuje nedostatek na¬děje. Cestou do Emauz Ježíš hovoří a učedníci poslouchají. Vykládá jim všechno, co se na něj v Písmu vztahuje, počínaje Mojžíšem přes všechny proroky.
Tento úryvek z Evangelia je jistě velice krásná pasáž pro lectio divina. Kristus komentuje Krista, Kristus vysvětluje Krista, Kristus hledí na Krista.
Je však třeba se rozejít. Něco v srdci těchto mužů nicméně rozlou¬čení odmítá: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil“ (Lk 24,29). Ježíš souhlasí. Všichni tři vcházejí do hostince, kde se pak stalo něco zvláštního. Svatý Lukáš zde používá slov spojených s Eu¬charistií: „[Ježíš] vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“ (v. 30). Je to skutečně Eucharistie, svátost Kristova utr¬pení. Toto všechno se odehrálo za velikonočního večera. Teprve v tom¬to okamžiku ho poznali. On jim však zmizel. Vždyť s Kristem je možné se setkat jen vjeho eucharistické Přítomnosti. Mohli s ním chvíli zůstat, naslouchat mu, nasytit se pohledem na jeho oslavenou tvář: „Co jsme vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma ruka¬ma dotýkali,“ napsal svátý Jan ve svém prvním listě (1,1). Víra otevírá oči, abychom mohli vidět Zmrtvýchvstalého. Právě to nám tento úžas¬ný text odhaluje.
„Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma“ (Lk 24,33). Vyšli do chladné noci. Ten den nešli spát. Vrátili se do Jeru¬zaléma a přidali se ke skupině apoštolů. Poutníci do Emauz jsou mezi prvními svědky zmrtvýchvstání.
Tento text nám dává pochopit, že Církev nebudujeme my, nýbrž Kris¬tus skrze své slovo a Eucharistii: „Jste jako budova: jejími základyjsou apoštolově a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je ná¬rožní kvádr“ (Ef 2,20). Vede nás jako dobrý pastýř. V Církvi se s námi setkává ve svém slově.
Kristus mluvil a srdce jim hořelo láskou. Když odcházeli, loudali se a jejich víra chladla. Avšak když jim Kristus vykládal Písmo, srovnali krok se Zmrtvýchvstalým. Změnit tempo, změnit život, změnit srdce, možná právě to od nás Pán očekává, když posloucháme jeho slovo. Po¬tom přišel okamžik lámání chleba, okamžik Eucharistie. Často bylo řečeno, že tento příběh se odvíjí přesně jako celebrace Eucharistie: na začátku se člověk obtížený hříchy obrací zády k Jeruzalému, místu Kristova utrpení a ukřižování. Potom se ho dotkne slovo, bohoslužba slova, výklad slova - homilie. Pak přichází lámání chleba a vyslání do světa. Tito muži se vracejí do Jeruzaléma poté, co přijali celého Krista: Krista-Slovo, Krista-Tělo, Krista-Krev, Krista-Eucharistii. Obnoveni touto Přítomností, se srdcem plným tiché slávy Zmrtvýchvstalého, se setkávají se skupinou apoštolů: s Církví založenou na apoštolech (srov. Ef 2,20). Předtím církevní bratrské společenství opustili. Ztráta odva¬hy, beznaděj, pokles víry, vzdálení se od členů Církve: odcházeli daleko, do Emauz. Společenství Církve však znovu nalezli. Obnoveni Kristem- Eucharistií znovu našli Církev, obnovili společenství a stali se nebo¬jácnými svědky Zmrtvýchvstalého. Církev buduje Ježíš Kristus svým slovem a Eucharistií. Jednáme jako příslušníci Církve a hlasatelé Evan¬gelia, svědkové Zmrtvýchvstalého poté, co jsme se živili slovem, Tělem a Krví Ježíše Krista. Svatý Pavel nás upozorňuje: „Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus“ (1 Kor 3,10-11). Pokračujme v díle apoštolů a jejich nástupců během staletí. Nestavme nic po způsobu světa. To Kristus buduje svou Církev a my jsme jeho neužitečnými spolupracovníky.
Je pro naše současníky ještě přijatelná hierarchická forma Církve? Mnozí se dožadují demokratičtější správy. Co si myslíte vy?
Dnes jsme svědky nesprávného výkladu lidské reality Církve, který vzniká umělým vytvářením utopie stavící Boží lid do protikladu k uči¬telskému úřadu. Špatně se chápe úloha magisteria a zejména Kongre¬gace pro nauku víry.
Horizontální pojetí Církve nevyhnutelně vede k přání přizpůsobit její struktury strukturám politických společností. Jestliže je jen lidským vý¬tvorem, který nebyl přímo zřízen Kristem, je možněji bez ustání znovu promýšlet a reorganizovat podle racionálních schémat odpovídajících momentálním potřebám: „Jestliže církev je skutečně jen naší církví,“ napsal kardinál Ratzinger v knize O víře dnes, „jestliže církví jsme pou¬ze my, jestliže její struktury nejsou chtěné Kristem, pak již také neporo¬zumíme existenci hierarchie, vytvořené pro službu věřícím samotným Pánem. Odmítá se pak představa Bohem chtěné autority, tedy autority mající svoji legitimitu od Boha a nepocházející - jak tomu bývá v po¬litických strukturách - ze souhlasu většiny členů organizace. Církev Kristova však není žádná strana nebo spolek, žádný klub. Její hluboká a nezrušitelná struktura není demokratická, nýbrž svátostná, a tedy hi¬erarchická. Hierarchie, založená na principu apoštolské posloupnosti, je nezbytnou podmínkou dosahování síly, účinnosti svátostí. Autorita zde není založena na většině hlasů, je založena na autoritě samotného Krista, kterou on sám chce dále předávat prostřednictvím těch lidí, kteří mají být jejich reprezentanty až do jeho definitivního návratu. Teprve když se člověk znovu dopracuje k tomuto pohledu, pochopí opět nut¬nost a užitečnost poslušnosti vůči své legitimní církevní hierarchii.“10
Křesťané své biskupy chápou už jen jako muže bažící po moci. Ko¬mentuje se vliv toho či kariéra onoho. Jak je možné, že zapomínáme, že vedení je v Církvi službou? Držet v rukou část Kristovy autority zna¬mená vstoupit do jeho stavu služebníka, vysvléci se z celé své bytosti, ze svých osobních představ, preferencí a zálib a stát se pokorným slu¬žebníkem pro spásu všech: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je va¬
ším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech“ (Mk 10,42-44).
Služba vedení je v každém okamžiku cestou křížovou. Má se stát cestou posvěcení ve stopách Toho, který sám sebe zmařil a vzal na sebe podobu služebníka. Chci zdůraznit: jako služebníci víry a spásy všech musejí biskupové někdy kárat a napravovat. Jen ze starostlivosti o ochranu víry všech, především těch nejmenších, musí Kongregace pro nauku víry zakázat nějakou knihu nebo některému knězi zakázat učit. Tato vládaje službou lásky k Bohu a k duším. Je to posvátné a po-svěcující dílo, třebaže obtížné a nevděčné.
Ani poslušnost v Církvi není taková jako v politické společnosti. Ty, kdo mají moc, neposloucháme ze strachu. Skutečně katolická posluš¬nost se vztahuje k Bohu. To jeho milujeme, jeho posloucháme skrze hierarchii. Ztratili jsme nadpřirozený smysl této poslušnosti a udělali z ní mocenskou hru. Již v roce 1976 poznamenal francouzský primas, kardinál Alexandre Renard, v knize Oii va VÉglise (Kam kráčí Církev): „Církev trpí jakýmsi horizontalismem. Vidíme spíše pouhé lidi s jejich omezeními a sklony než jejich poslání a milost. Stojíme před biskupy -včetně papeže - jako před řediteli, vedoucími. Dost často je kritizuje¬me, místo abychom pracovali ve společenství s nimi, jejichž odpověd¬nost je tak velká a tíživá.“
Rád bych všem připomenul slova Pána Ježíše ke svátému Petrovi: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Máme jistotu, že se tato Ježíšova slova uskutečňují vtom, co nazýváme neomyl¬ností Církve. Nevěsta Kristova se svou hlavou - Petrovým nástupcem - může zažívat krize a bouře. Její členové mohou hřešit a mýlit se. Avšak zůstaneme-li spojeni s Petrem, nikdy se nemůžeme hluboce ani trva¬le vzdálit od Krista. Ubi Petrus, ibi Ecclesia. Kde je Petr, tam je Církev. Jan Pavel II. prohlásil v důležitém projevu k posvátnému kolegiu a ke kurii v červnu 1980: „Posláním kolegia biskupů úzce spojeného s po¬korným nástupcem svátého Petra je tedy garantovat, chránit, obhajovat tuto pravdu a tuto jednotu. Víme, že při výkonu tohoto poslání pomáhá Církvi učící Duch svátý se zvláštním charismatem neomylnosti. Tato ne¬omylnost je darem shůry. Naší povinností je zůstat věrni tomuto daru, který nepochází z našich chabých sil či ubohých schopností, ale výlučně od Pána. Má respektovat, nikoli zklamávat sensus fidelium, to jest onu zvláštní,citlivost1, skrze niž Boží lid vnímá a ctí bohatství Zjevení, které bylo Bohem svěřeno Církvi, jež je jeho absolutní zárukou.“
Také v listopadu 1980 v projevu v Altóttingu Jan Pavel II. prohlásil: „Učitelský úřad zasahuje jen proto, aby konstatoval pravdu Božího slo¬va, zejména je-li ohrožováno deformacemi, falešnými interpretacemi. V tomto kontextu je třeba stejně tak chápat neomylnost učitelského úřadu Církve. [...] Církev musí být [...] velice pokorná a zároveň si být velice jistá, že setrvává v každé pravdě, v každé nauce víry a mra¬vů, které přijala od Krista, jenž jí v této oblasti obdařil darem zvláštní .neomylnosti*. Jakkoli se pravda o neomylnosti Církve může právem zdát v hierarchii pravd zjevených Bohem a vyznávaných Církví méně ústřední a méně důležitá, je nicméně v jistém smyslu klíčem pro samu jistotu vyznávání a hlásání víry, pro život a chování věřících. Při osla¬bení nebo zničení tohoto základu se okamžitě začínají bortit i nejele¬mentárnější pravdy víry.“ Námitkami proti současnému či minulému magisteriu nebo pochybnostmi o něm v hledání pravdy nikdy nepokro- číme. Je pravda, že v tomto směru nám ani trochu nepomáhají ti, kdo si přivlastňují magisterium a vykládají ho podle vlastních představ, v roz¬poru s teologickou tradicí. Bohužel mají sklon velmi hbitě pronášet anathema nad každým, kdo se nedrží jejich linie. Tváří v tvář takovéto teologické hysterii je načase znovu nalézt trochu pokoje a dobré vůle. Jedině víra a důvěra v magisterium a jeho kontinuitu napříč staletími nám mohou zajistit jednotu.
Domníváte se, že krize katolické identity, kterou prožíváme, souvisí s ekumenismem a mezináboženským dialogem?
Ekumenické úsilí je nutné, ale občas se praktikovalo s přílišným spěchem a zapomínali jsme, že potvrzení jednotlivých bodů nauky je službou účastníkům dialogu. Indiferentismus ve vztahu ke křes¬ťanským konfesím vzniká ze špatného chápání skutečné povahy eku¬menismu.
Touha po bratrštějším, méně nepřátelském a méně napjatém vzta¬hu mezi křesťany je správná a chvályhodná. Ekumenismus se však nemůže omezovat jen na toto. Skutečný ekumenismus spočívá v za¬nechání hříchů a vlažnosti, ve společném osvobození od nedostatku víry, v znovunalezení téže víry v křesťanská tajemství, svátosti, tutéž nauku, tutéž Církev svěřenou Petrovi, nikoli v tom, co si vybudujeme vlastním géniem. Skutečný ekumenismus spočívá v tom, že se nechá¬me vést tímtéž a jediným světlem Evangelia s jeho mravními nároky. Opravdový ekumenismus znamená věrně zachovávat Boží slovo a žít podle Božích přikázání. Vždyť „kdo jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on“ (1 Jan 2,5-6). Bez rozhodného potvrzení Kristovy nauky, tak jak byla vždy předávána učitelským úřadem Církve, žádný ekumenismus neexistuje.
Kdo se pamatuje na slova Pavla VI. při generální audienci 28. srpna 1974? Prohlásil neohroženě: „Jaký ekumenismus bychom mohli tímto způsobem vybudovat? Kde by skončilo křesťanství, a ještě spíše kato¬lictví, kdybychom dnes pod nátlakem okázalého, avšak nepřijatelného pluralismu akceptovali věroučný rozvrat, a tedy zároveň i rozvrat Círk¬ve, který s sebou může přinášet?“
Překvapuje mě irenismus, který dáváme najevo vůči nekatolickým křesťanským konfesím. Ekumenismus ve vztahu k odloučeným brat¬řím na Východě přináší v některých věcech problémy v oblasti teorie, a to vždy v ekleziologických otázkách, zejména pokud jde o papežský primát z hlediska sjednocení. Skutečný smysl Petrova primátu někdy přecházíme mlčením, aby to pravoslavným nevadilo. Nejsem si jist, jestli nás tato forma doktrinální diplomacie skutečně vede k větší jednotě. Nemyslím, že to od nás odloučení bratři očekávají. Naopak jsem přesvědčen, že jsou nám vděčni, když se zastáváme celé kato¬lické nauky, vysvětlujeme ji a hlásáme bez falešné obezřetnosti. Zdá se mi, že nejplodnější kroky byly ovocem ekumenismu mučedníků. Když se katolíci a pravoslavní ocitli ve stejném gulagu, společně se modlili, společně svědčili o víře a někdy i měli účast na stejných svá-tostech.
V některých katolických kruzích také pozorujeme fascinaci protes¬tantským modelem. Naši drsnost má obrušovat křesťanská láska, aby Duch svátý mohl pracovat na našem obrácení, nicméně popírat hlubo¬ké rozdíly, které nás dělí, není k ničemu. Víra ve skutečnou přítomnost našeho Pána v Eucharistii, věrnost mši svaté jako zpřítomnění oběti kříže, víra ve svátostný charakter kněžství od nás vyžadují skutečnou důslednost: není možné, aby protestant při mši svaté přistoupil ke svá¬tému přijímání. Nemělo by to jiný smysl než potvrzení jakési sympatie. Z Eucharistie však nelze dělat nástroj k vyjádření dobrých mezilid¬ských vztahů. Je to místo společenství s Bohem pravdy. Od koncilu konstatujeme větší otevřenost na obou stranách, ale cesta k jednotě v pravdě je ještě dlouhá.
Také existuje - a to je ještě vážnější - irenismus ve vztahu k nekřes¬ťanským náboženstvím. Lidé v nich hledají něco, co existuje i v Církvi. Na Západě se do oblak vynášejí pohanská náboženství, a to i animis- tická. Současně se za příklad dávají dálněvýchodní filosoficko-nábo- ženské školy. Jako Afričan si jistě mohu troufnout říci bez zakomplexo- vanosti, že tato pohanská „tradiční náboženství“ jsou sférami strachu a nesvobody. Z mimořádných cest spásy - tím mám na mysli přede¬vším implicitní křest touhy u některých nekřesťanů - jsme bohužel udělali cestu řádnou. Abychom si rozuměli, někteří pohané mají duši spravedlivého a žijí podle správného svědomí. Je však naléhavě nutné přinášet těmto duším plnost spásy. Rahnerovská teorie „anonymního křesťanství“ přináší riziko vyhasnutí našeho smyslu pro naléhavou po¬třebu misie. Máme v sobě ještě obavu o spásu duší, která svírala svá¬tého Dominika a nutila ho trávit noci v modlitbě, kdy ho slýchali úpět: „Co bude s dušemi ubohých hříšníků?“
Často tvrdíte, že krize Církve není institucionální problém. Můžete to vysvětlit?
Zažil jsem spoustu institucionálních reforem. Často vznikaly komise a výbory všeho druhu. A mohli jsme konstatovat kdovíjaké výsledky? Špatnou knihu neopravíme tak, že změníme vazbu nebo papír. Kardi¬nál Ratzinger ve svém Úvodu do křesťanství napsal: „Opravdu věřící nepřikládají boji za reorganizaci církevních forem příliš velkou váhu. Žijí z toho, čím Církev už vždy byla. A chce-li někdo vědět, co Církev vlastně je, musí jít k nim. Církev většinou není tam, kde se organizuje, reformuje, vládne, ale v těch, kteří prostě věří a v Církvi přijímají dar víry, který se jim stává životem. Jen kdo zakusil, jak Církev pozvedá lidi, přes střídání svých služebníků a forem, jak jim dává domov a naději, domov, jenž je naděje a cesta k životu věčnému - jen kdo toto zakusil, ví, co je Církev kdysi i dnes.“
Je naléhavě nutné opět se začít na všechno dívat z pohledu víry. Ze všech sil reformovat instituce znamená živit iluzi, že podstatné je to, co děláme, naše lidská akce, kterou pokládáme za jedinou účinnou. Tento druh reformy tedy jedině posune problém jinam. Jsem přesvědčen, že zásadní a nezbytné je rozlišit skutečnou povahu krize a uvědomit si, že zlo se nenachází jen v církevních institucích. Nepodstatné změny v organizaci kurie nemohou ozdravit mentalitu, cítění a morálku. Co je „reforma“ v hlubokém smyslu toho slova? Jde o re-formaci, návrat k čisté formě, takové, jaká vychází z Božích rukou. Skutečná reforma Církve spočívá vtom, že se necháme znovu modelovat Bohem: „Pravá ,reforma* nezáleží příliš na našich snahách o vytvoření nové fasády, ný¬brž (na rozdíl od toho, co si mnozí ekleziologové myslí) pravá reforma je tam, kde usilujeme o to, abychom ,to naše* pokud možno nechali zmizet, aby to jeho, Kristovo, bylo lépe vidět. [...] Ukazatelem na této cestě nám musí být světci, kteří reformovali církev nikoliv vymýšlením plánů na vytváření jejích nových struktur, ale kteří ji reformovali tím, že reformovali sebe. To, co církev potřebuje, aby ve všech dobách od¬povídala potřebám lidí, je svatost, ne management,“ prohlásil kardinál Ratzinger v knize O víře dnes.
Musíme najít konkrétní prostředky, abychom přestali klást překឬky Boží činnosti. Pokud však budou vlažné naše duše, budou jakékoli prostředky marné. Rutina je strašlivá hrozba. Zatvrzuje. Zaslepuje. Činí nás hluchými vůči jakékoli výzvě. Uzavírá dveře i okna Božímu světlu. Brání nám pochopit naše chyby. Brání reagovat, opravit se, obrátit se a postupovat vpřed. Podporuje nedbalost, úpadek, zahní- vání. Především nám brání plavat proti proudu. S lidmi, kteří propad¬li rutině a jsou jednou provždy spokojeni s průměrností, nedokážeme nic. S vlažnými a ochablými nedosáhneme ničeho trvalého. Vlažnost vede ke zbabělosti a zradě. Pán je k vlažným nemilosrdný: „Znám tvé skutky: nejsi ani studený, ani horký. Kéž bys byl studený nebo hor-ký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst“ (Zj 3,15-16). Charles Péguy se v eseji Peklo a naděje na toto téma vyjadřuje rovněž velice přísně: „Existuje ještě něco horšího než mít špatné myšlenky. Totiž mít úplně hotové myšlenky. Existuje něco ještě horšího než mít špatnou duši. Totiž mít úplně hotovou duši. Exi¬stuje něco ještě horšího než mít zvrhlou duši. Totiž mít duši propad¬lou zvyku. [...] Nejhorší nebezpečí, nejhorší podlosti, hanebnosti a zločiny i samotný hřích, to jsou často jen nedostatky v pancíři člověka, trhliny, jimiž může do krunýře lidské tvrdosti proniknout milost. Ale po anorganickém krunýři zvyku sklouzne vše, každý meč se ztupí.“
Protože si závažnost úpadku neuvědomujeme, nic s ním nedělá¬me. Probudí nás nedávné odhalení odporných hanebností některých duchovních? Možná jsme toto pokoření, tento políček, potřebovali, abychom si uvědomili, jak hluboce potřebujeme reformu, to znamená obrácení. Jak by bylo možné nereagovat na takový cynismus u mužů zasvěcených Bohu? Jak nehledat hloubkovou příčinu ponižujícího a organizovaného zneužívání mladistvých? Je to určitě jen nejextrém¬nější a nejvíce pobuřující vrchol života, který postupně sklouzával k bezbožnosti, života poznamenaného praktickým ateismem, života, jenž se od posvátného odvrátil k profánnímu, a dokonce ke znesvěce- ní. Je nutné přijmout opatření - a Církev se tím zabývá - pro ochranu dětí, které jsou posvátným obrazem Boží nevinnosti. Což není zjevné, že žádné opatření nemůže nahradit důkladný pohled víry na celý náš život? Vždyť kromě ohavných zločinů na dětech jde i o hlubokou krizi rozežírající život kněží. Jde o tvrdý útok na jejich čistotu. V některých částech světa se množí chování odporující zasvěcenému celibátu. Nej¬horší však nejsou ani tak hříchy a slabosti, které, pokud jich člověk li¬tuje a vyzná je ve zpovědi, vždy zasluhují milosrdenství. Nejhorší je, že někteří klerici tyto skutky považují za normální a neškodné. Nevidí, jak hluboce zraňují své zasvěcení Bohu? Existuje problém, který žádná re¬forma struktur nevyřeší: ignorování Boha. Vlažnost, odmítnutí nároků Evangelia, ztráta pocitu hříchu, láska k penězům mají společný kořen ve ztrátě smyslu pro Boha. Degradace liturgie v představení, nedbalost při celebraci a při zpovídání, duchovní světáctví jsou jen symptomy. V krizi nejsou struktury či instituce, ale naše víra a naše věrnost Ježíši.
Změny, které je třeba provést, se netýkají jen institucí, dokonce ani jen mravů, ale především nitra duší v největších hlubinách ducha a srd¬ce, v přesvědčení a orientaci svědomí. To náš vztah k Bohu potřebuje radikální změnu.
Samozřejmě je nutné najít konkrétní prostředky, aby se tato radikál¬ní konverze mohla uskutečnit. Kde je skutečný kompas, podle něhož se můžeme orientovat? Mají papežové psát? Nauka Církve už není kot¬vou, jíž se Boží lid může držet. Poslední papežové bojovali ze všech sil proti krizi, která se jim zhoršovala před očima. Kdo si ještě vzpome¬ne na dokumenty Pavla VI. nebo Jana Pavla II.? Kdo je třeba jen čte? A navíc, kdo je považuje za pravidla pro život? Dělá to dojem, že slova po duších sklouzávají, aniž by se jim podařilo prorazit skořápku zvyku a lhostejnosti. Více než slova potřebujeme znovu zažít zkušenost Boha. To je možná jádro celé reformy. Benedikt XVI. řekl v projevu k řím¬ským kněžím 22. února 2007: „Jedině když uděláme jistou zkušenost, můžeme posléze porozumět.“ Musíme si tedy položit otázku: jak udě¬lat zkušenost s Bohem? Musíme proto znovu udělat zkušenost s Církví jako místem, kde se Bůh dává.
V této perspektivě chci zdůraznit dvě priority. Především existuje místo, kde můžeme zažít tuto zkušenost s Bohem a s Církví, a to je liturgie. Tam není možné se Bohu vyhnout. Benedikt XVI. napsal ve vlastní předmluvě ke svazku svých sebraných spisů věnovanému li¬turgii, že „skutečná obnova liturgie je základní podmínkou pro obno¬vu Církve“. Vždyť „existence Církve čerpá život ze správného slavení liturgie. Jestliže se již v liturgii, a následně v životě, neprojevuje Boží primát, je Církev v ohrožení. Nejhlubší příčina krize, která rozvrátila Církev, spočívá v zatemnění prvenství Boha v liturgii“. Pokorně prosím biskupy, kněze a Boží lid, aby více dbali na posvátnou liturgii, aby Bohu dávali centrální místo, znovu žádali Ježíše Krista, aby nás naučil se modlit. Slavení Eucharistie jsme desakralizovali. Změnili jsme je ve folklórní představení, společenskou událost, zábavu, fádní dialog mezi knězem a shromážděním křesťanů. Je v našich liturgiích ještě místo pro Nejvyššího? Můžeme tam ještě prožít zkušenost s Bohem? Laici si někdy nárokují funkce při mši, aby měli pocit, že ji chápou a aktiv¬ně sejí účastní. Přemýšlejme trochu o povaze „aktivní účasti“ Panny Marie a svátého Jana na Golgotě. Byli tam a nechali se tiše proniknout, prosáknout a utvářet tajemstvím křížem. Neměl bych se já, když přijde řada na mě, věnovat tomu, abych poznal, nakolik v každé Eucharistii umírám s Ježíšem a jestli jsem ochoten zemřít svému hříchu? Stojí můj křesťanský život na modlitbě a na skutečně důvěrném vztahu s Bo-hem? Jaké je místo modlitby a slova Božího v mém životě? Při každém slavení Eucharistie bychom měli být schopni říkat se svátým Pavlem: ,Den co den umírám [...] v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (1 Kor 15,31).
Existuje ještě další místo, kde můžeme udělat zkušenost s Bohem, který se dává v Církvi, a to jsou kláštery. Tam nacházíme konkrétní realizaci toho, jaká by měla být celá Církev. Říkal jsem to často a ne¬mám strach to opakovat. Obnova přijde od klášterů. Vyzývám všechny křesťany, aby na několik dní sdíleli zkušenost života v klášteře. Zakusí tam „v malém“, co to je „ve velkém“ Církev. V klášterech se dotknou toho, co to znamená postavit kontemplaci Boha na první místo. Vra¬cejte se do klášterů! Tato posvátná místa jsou v kontrastu se světem plným ošklivosti a smutku vskutku oázami krásy, prostoty, pokory a ra¬dosti. V klášterech věřící dokáží pochopit, že je možné postavit Boha do středu celého života. Tento primát kontemplace hlásal sám Kris¬tus, když řekl, že „jen jedno je třeba“ a „Marie si vybrala nejlepší úděl“ (Lk 10,42). Pán Ježíš dále řekl Bohu, svému Otci: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježí¬še Krista“ (Jan 17,3). Kontemplace je jádrem křesťanství. V klášterech se hlásá odjakživa a nikdy nebude odstraněna. Tato vzácná kontem- plativní místa musíme chránit. Jsou současností i budoucností Círk¬ve. Přebývá v nich Bůh: srdce mnichů a mnišek naplňuje svou tichou přítomností a celý život tam je liturgií. Živí ji víra a posvátné oficium a rozněcuje láska a hořící keř Boží přítomnosti.
V klášterech také zažíváme ranou Církev, kdy měli věřící všechno společné. Každý den lámali chléb. Dnes se krize Církve projevuje ze¬jména drolením, roztržkami plodícími stranického ducha. Kristus jed¬nu Církev nezaložil s tak disharmonickými hlasy. Život klášterů nám umožňuje zakusit znovunalezenou jednotu. Podle jejich příkladu by se křesťanská společenství měla stávat místy, kde lze pochopit Boží primát skrze krásu liturgie, ticha, lásky k bližnímu a sdílení dober. Mu- símě dokázat Jít po této cestě, která Evangelium objevuje nějako uto¬pii, ale jako plný a skutečný způsob života,“ jak prohlásil Benedikt XVI. na římském diecézním kongresu 13. června 2011. Naše společenství se musejí stát oázami, kde by lidé mohli zažít skutečnou povahu Církve. Vždyť „v církevním životě prožíváme zkušenost Boha, jež je vznešeněj¬ší než ta, která se dosahuje reflexí: v ní se skutečně dotýkáme srdce Boha,“ řekl Benedikt XVI. na generální audienci 14. května 2008.
Řekl byste, že existuje možnost falešné reformy Církve?
Velice důležité je přečíst si a pochopit přednášku s názvem „Proč jsemještě v Církvi“, kterou v roce 1970 v Mnichově pronesl Joseph Rat¬zinger: „Současná perspektiva zdeformovala náš pohled na Církev: už o ní neuvažujeme jinak než z hlediska proveditelnosti. Ptáme se, co z ní můžeme udělat. Intenzivním snahám uvést do praxe církevní reformy se podařilo přimět nás zapomenout na všechno ostatní. Církev už pro nás není nic víc než předmět, který můžeme transformovat. Tážeme se, co je třeba změnit, aby byla svůdnější, atraktivnější a efektivnější, aby se více přizpůsobila modernímu světu a uspokojovala potřeby, které jí stanoví každý jednotlivý člověk. V průběhu tohoto tázání myšlenka reformy v současném povědomí zdegenerovala a přišla o svůj základ. Vždyť reforma - vezmeme-li toto slovo v jeho doslovném smyslu - je duchovním krokem, který má blízko k obratu, k obrácení, a v tomto smyslu je jádrem křesťanského jednání: křesťanem se člověk stane jedině obrácením, což platí pro každého po celý život a platí to i pro Církev během celé její historie. Žije jen tím, že neustále obnovuje své obrácení k Pánu, vychází ze své uzavřenosti do individualismu, zba¬vuje se dobrých starých zvyků, které se tak snadno stávají překážkami pravdy. Avšak tam, kde se reforma vzdaluje od obrácení a nepřijímá již svá omezení, kde se spása očekává jen od proměny ostatních, od nových adaptací a nových přizpůsobení se době, může možná vypro¬dukovat některé užitečné věci, ale v podstatě je již jen karikaturou sebe samé. Taková reforma se nakonec nutně týká jen nepodstatných a po¬družných věcí; není náhodou, jestliže se pak i Církev jeví jako něco ne¬zajímavého a druhořadého.“
Domnívám se, že jsme v dějinách Církve dospěli k mezníku. Nabí¬zejí se nám dvě perspektivy. Buď budeme nadále předstírat, že Církev zachráníme svými restrukturalizacemi, které k její božské podstatě jen přidávají příliš lidskou zátěž, nebo se rozhodneme, že se necháme zachránit Církví, lépe řečeno Bohem, který v ní působí. V takovém pří¬padě budeme muset najít prostředky ke svému obrácení. Možná sto¬jíme na prahu velké reformy Církve, jako byla gregoriánská reforma v jedenáctém století nebo reforma tridentského koncilu ve století šest¬náctém. Historici tyto okamžiky v životě Církve posuzují jako struktu¬rální změny. Já se domnívám, že ve skutečnosti je to tak, že věci mění a historii vpřed posunují světci. Struktury následují, ale ty jen způso¬bují, že činy svátých přetrvají. Bernanos napsal ve stati Frěre Martin (Bratr Martin): „Kdo se snaží reformovat Církev stejnými prostředky, jako se reformuje časná společnost, nejenže v tomto podniku ztroskotá, ale nevyhnutelně se ocitne mimo Církev. [...] Církev tonoucí v neřes¬tech zreformujeme jen tím, že nebudeme šetřit příklady jejích nejhr¬dinštějších ctností. Svatý František z Assisi se možná proti zhýralosti a simonii prelátů nebouřil méně než Martin Luther. Je dokonce jisté, že tím trpěl krutěji, neboť jeho povaha se od povahy výmarského mnicha velice lišila. Nepravosti však nevzdoroval, nepokoušel sejí čelit. Vrhnul se do chudoby, spolu se svými bratry se do ní ponořil tak hluboko, jak dokázal, jako do zdroje všeho odpuštění, vší čistoty. Místo aby se sna¬žil Církvi odejmout nespravedlivě nabytý majetek, vrchovatěji naplnil neviditelnými poklady, a pod laskavou rukou tohoto žebráka začala hromada zlata a luxusu kvést jako živý plot v dubnu. [...] Církev tedy nepotřebuje reformátory, potřebuje světce.“ Čekáme na světce, kteří se do této vnitřní reformy odváží pustit. Kdo to bude? Papežové jako svátý Řehoř VII. nebo svátý Pius V? Neznámí chudí jako svátý Fran¬tišek z Assisi? Otcové a matky rodin jako rodiče svaté Terezie z Lisie- ux? Každý z nás je povolán začínat u sebe. Musíme se opřít o všechny empirické iniciativy, které umožňují vrátit Bohu ústřední místo. Není jich málo. Neočekávejme však reformu, která přijde shora po způso¬bu státní správy. Struktury se nezmění, jestliže je nebudou držet svět¬ci. „Budeme-li o tom uvažovat,“ prohlásil dále Joseph Ratzinger ve zmiňované mnichovské přednášce, „pochopíme paradox, který vznikl v důsledku současných pokusů o obnovu: úsilí vynaložené na změk¬čení zkostnatělých struktur, na reformu forem správy, které sahají až do středověku nebo spíš do doby absolutismu, abychom je napravili a osvobodili Církev od zátěže nahromaděné během dějin, a dospěli tak k její jednodušší správě v duchu Evangelia, ve skutečnosti vedlo jen k přecenění administrativního prvku. [...] Za tím vším prosvítal tento zásadní bod: krize víry, která hraje v tomto procesu podstatnou roli. Církev zahrnuje [...] populaci, která se do značné míry nachází mimo prostředí skutečných věřících. Z této institucionalizované nepravdy vyplývá hluboké odcizení se skutečné podstatě [Církve]. [...] Koncil příznivě přijímali zčásti i ti, kteří ve skutečnosti neměli v úmyslu stát se věřícími v tom smyslu, jak to chápe křesťanská tradice, vítali však ,pokrok' v Církvi. Církev nabrala směr, který si přáli, a tento vývoj je utvrdil v jejich vlastním rozhodnutí. [...] Vzhledem k tomuto vývoji se program reformy navíc ukázal dramaticky a podivně nejednoznačný, což téměř nelze odstranit.“ Cesta bude možná dlouhá a očištění bolest¬né. Víme však, že Bůh svou Církev neopouští. A, je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31).
Domníváte se, že lze hovořit o zesvětštění Církve?
Papež František často mluví o této strašlivé duchovní nemoci, jíž je zesvětštění s jeho přizpůsobováním se kritériím světa. V nadšené ote¬vřenosti a důvěře jsme otevřeli okna i dveře a svět vpadl do nejposvát¬nějších míst. Zdá se, že někteří lidé se nakazili antropocentrismem zá¬padních společností a vůlí k sebezbožštění člověka. Zesvětštělá Církev však postrádá půvaby doby: „Jestliže svět pronikne do Církve,“ napsal Henri de Lubac v Paradoxech,, je to ještě horší než svět sám. Není v tom ani velikost iluzorního třpytu, ani onen druh loajality ve lži, špatnosti a závisti, který se předem uznává za jeho zákon. Je-li církevní svět světem, je to leda karikatura světa. Není to svět jen průměrnější, ale i ošklivější. Ani v nejhorších okamžicích však tento svět nezvítězí docela. Zůstá¬vají přece tajné ostrůvky, osvěžující oázy, skutečnosti mající autentic¬kou a jemnou velikost!“ Dobře rozumím všem křesťanům, kteří trpí, když vidí Církev zohyzděnou tolika případy zapření víry a zneužívání. Naše synovské srdce je občas naplněno studem. Skryjme se do srdce Mariina. Zvu vás, abyste spolu se mnou vykonali duchovní návštěvu v bazilice svátého Petra v Římě. Přistupme ke krásnému sousoší Mi- chelangelovy Piety. Rozjímejme o matce, která drží v náručí mrtvé tělo svého syna, zmučené, ponížené, pokryté ranami a stopami po bičování. Ruce má probodnuté a čelo poraněné trnovou korunou. Matka nic¬méně synovo tělo drží s velkou něhou a nekonečnou jemností. Vypadá mladě; je usebraná, bolestná a pokojná současně. Aniž by rozuměla, adoruje svého syna, tak krásného, třebaže posmívaného, syna, který je Bohem. Naučme se jako Maria rozpoznávat Kristovu tvář za pošpině¬nou tváří Církve. Církev nemohou zohyzdit ani naše hříchy, ani zrady, ani vlažnost, ani nevěrnosti. Zůstává pořád krásná krásou svátých. Zů¬stává pořád mladá mladostí Boží. Musíme umět milovat Církev a upí¬rat na ni pohled víry, jímž se Marie dívala na mrtvého Ježíše na svém klíně. Musíme umět plakat pro Církev, trpět skrze ni, je-li třeba, ale vždy s ní jednejme s touto milující a dokonale mariánskou jemností, kterou tak dobře ukazuje Michelangelův mramor.
Je římská kurie v krizi, protože se stala příliš lidskou?
Kurie má řídit Boží záležitosti. Má hlásat Boží tajemství a tak shro¬mažďovat lidi, aby došli spásy. Kurie je duchovní a božská vláda. Je naprosto podřízena Bohu, Bůh ji vede a dává jí život. Její metody, pro¬středky a síla musejí pocházet jedině od Boha. Její silou je pokorná, in¬tenzivní, vytrvalá modlitba, dokonale pozorná ke svaté vůli Boží. Jest¬liže kurie nemá vnitřní rozměr, jestliže preláti, kněží i laici, kteří tam pracují, nemají mystiku apoštolů a proroků, jestliže se v životě a ve své každodenní existenci nenechávají živit tichou přítomností Boží, stá¬vá se z ní čistě lidská struktura. Má pravomoci, ale už neslouží Bohu. Vlády se pak zmocňuje kariérismus, politické či diplomatické ambi¬ce, zesvětštění. Kristovo království není z tohoto světa (Jan 18,36). Je v nebi. Jde o to jít cestou služby a lásky podle příkladu Krista, který „nás miloval a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou“ (Ef 5,2; 2 Kor 2,14-15). Křesťané mají být pro Boha vůní. Všichni, kdo patří Bohu a pracují pro jeho slávu a spásu duší, mají být jako „libá vůně, oběť Bohu příjemná a milá“ (Flp 4,18).
Jestliže nás Bůh stvořil ke svému obrazu a pro sebe, musíme při práci stále Bohu přinášet v oběť své tělo, srdce, celou svou schopnost mi¬lovat i svou kněžskou čistotu. V prvním listě Korinťanům svátý Pavel píše: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svátý, a ten chrám jste vy! Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát pošetilým. Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmu: ,Bůh chytá moudré v jejich chyt¬ráctví“, a dále: ,Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.“ Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu“ (1 Koř 3,16-23). Ve Skutcích apoštolů svátý Pavel také říká: „V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. Tak to vy¬jádřili i někteří z vašich básníků: Jsme dokonce z jeho rodu“ (Sk 17,28).
Lze si představit život kurie jako život v cenobitském společenství?
Bylo by třeba, aby Evangelium naprosto prosytilo náš život a aby naším prvotním nadšením, naší hlavní starostí bylo naše posvěcení. Potřebujeme, aby se nás Ježíš zcela zmocnil jako svátého Augustina. V prvních staletích křesťanství žili kněží kolem svého biskupa. Společ¬ně pracovali i se modlili. V případě biskupa z Hippa je život v komuni¬tě dobře znám. Když se Augustin stal biskupem, žil v tomto městě už sedm let a už se dobře obeznámil s jeho křesťanskou čtvrtí, zejména insulou, kde se soustřeďují budovy spojené s bohoslužbou. V té době byly v Hippu dvě baziliky: stará, neboli Leontina, v níž si shromážděný lid Augustina vyvolil za kněze, a nová, neboli bazilika Pokoje, kde se roku 393 konala biskupská synoda a kde Augustin pravidelně kázal. V jednom kázání (Sermo 355) vysvětluje, že má ve své blízkosti dvě ko-munity, laiky a kněze: „Stal jsem se biskupem a viděl jsem, že je třeba, aby biskup poskytoval pohostinství těm, kdo přicházeli. Kdyby to ne¬činil, byl by pokládán za nepohostinného, a kdyby se tento zvyk zavedl v klášterech, vyvolával by nepořádky. Chtěl jsem proto mít v tomto bis¬kupském domě klášter kleriků.“ Tento model je především založen na společném duchovním životě. Biskup a jeho spolupracovníci se spo¬lečně účastní oficia a mše svaté. Nejde o život v odloučenosti od světa. Modlitba a život v komunitě jsou prostředky k posílení našich osobních vztahů k Bohu, abychom poté mohli vyjít ven a hlásat Krista. Vzájem¬ná pomoc často podporuje vytrvalost v modlitbě. Slova Písma svátého
jsou jasná: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42).
Komunitní život by mohl posílit naši odvahu tak, jako podněcoval svátého Augustina ke kázání, kárání, povzbuzování a společnému nesení nároků Evangelia. Znamená obtížný úkol, přísné omezování a značné úsilí. Svatý Augustin tento život miloval. Catherine de Salles to popisuje takto: „Ať jsou vaše díla hned tím, hned oním, podle času, hodiny a dne. Dá se stále mluvit? Stále mlčet? Stále odpočívat? Stále se postit? Stále rozdávat chléb chudým? Stále oblékat nahé? Stále navště¬vovat nemocné? Stále tišit neshody? Stále pochovávat mrtvé? Je třeba konat hned to, hned ono, s klidem, pokojem a láskou. Avšak princip, který tyto skutky přikazuje, nemá počátek a nemá mít ani konec. Ať bratrská láska trvá, jak je psáno.“
Je důležité, abychom měli chvíle ticha, chvíle studia, chvíle činnosti, chvíle odpočinku a chvíle, kdy můžeme stát před Bohem a intenzivně ho milovat.
Jestliže Církev dokáže znovuobjevit tento život ve společenství, bude její svědectví přesvědčivější a její vyzařování jasnější. Tento model by mohl být cenný pro kurii, ale znamenal by radikální obrácení a větší uvědomování si toho, že pracujeme pro Boží království. Postní reko- lekce mimo Řím, kterou si přeje papež František, míří tímto směrem. Tato doba je však nedostatečná a velice specifická.
Často se říká, abychom v Církvi hledali větší kolegialitu. Ale o jaký jiný model kolegiality by se mělo jednat, ne-li o příklad apoštolů, kteří společně setrvávali na modlitbách a měli jedno srdce a jednu duši? Mnohdy vznikají instituce, výbory a komise, které mají kolegialitě na¬pomáhat. Proč si nevzít příklad z apoštolů? Chceme-li vytvořit kolegi- ální Církev, začněme společnou modlitbou. Je také třeba, abychom se pravidelně účastnili posvátného oficia. Každý biskup by to měl realizo¬vat ve své katedrále a dát tak příklad života církevní jednoty se svými kněžími. Tam je pravý zdroj lásky a jednoty.
Konsternuje mě zhoubné klima, které vládne v některých církevních shromážděních. Lásku nahradily pomluvy, práci kariérismus a místo radosti zaujala žárlivost. Papež František tuto atmosféru a tuto situaci správně pojmenovává, když klevetníky, „žvanily“, prohlašuje za tero¬risty, kteří zabíjejí hrubými a nadutými slovy.
Kněží by měli mít charisma zachovávat tajemství a ticho. Jestliže tento Boží dar promrhají v lehkovážných, povrchních slovech, bude důvěra Božího lidu tát jako sníh na slunci.
Je možné prorocké řízení Církve?
Prorok je Boží tlumočník. Historii, událostem a politice dává smysl podle Božích plánů. Prorok je jen kanál: je Božími ústy a očima, ale sám musí ustupovat a mizet a halit se do slov a do přítomnosti Boha.
Mužové Církve mají být opravdovými proroky. Prorok nehlásá vlast¬ní slovo. Vyjadřuje Boha. Slova falešných proroků jsou lži. Lichotí nám, ale jsou jako smrtelný jed. Zatemňují nám cestu a my se ztrácíme. Pa¬pež, biskup či kněz nemá hovořit svým jménem, ale má být pouze hla¬sem a přítomností Boha.
Dnes se falešní proroci snaží očarovat a uspat Boží lid tím, že ro- zředújí Evangelium nejednoznačným a zmateným jazykem, který hrozí oslabit naši víru, protože chtějí získat blahovolnou pozornost světa. Velký spisovatel Paul Claudel duchaplně říkal: „Evangelium je sůl, a vy jste z něj udělali cukr.“ Snažíme-li se každému zalíbit, jsme nevýrazní a ztrácíme sžíravou sílu, kterou má sůl Evangelia v našem životě. Obětuje-li křesťan pravdu, aby se vyhnul potížím nevyhnutelně spojeným se svědectvím víry, pak ztrácí svou slanost. Už není k ničemu. Bere-li na sebe křesťan barvu svého okolí jako chameleón, už není hmatatelným znamením Božího království. Naopak jsme zváni, abychom jasným a pevným svědectvím své katolické víry dodávali chuti naší době. To je prvořadá povinnost kaž¬dého křesťana, a obzvlášť biskupů a kněží.
Dnes existují falešní proroci, kteří falšují Boží slovo z ideologických důvodů, aby se zalíbili lidem nebo aby Církev zatraktivnili. Takovým prorok Jeremiáš říká: „Ti proroci prorokují klam.“
Nebylo by namístě po nedávném svatořečení papeže Pavla VI. rozjí¬mat o příkladu tohoto prorockého papeže? Vydáním encykliky Huma- nae vitae na jedné straně a Kréda Božího lidu na straně druhé nám dal příklad prorocké vlády navzdory současným proudům a tlakům.
Domníváte se, že příklad Benedikta XVI., který se uchýlil do kláštera, je poselstvím pro celou Církev?
Ve světě, kde se s Bohem už nepočítá, kde se duchovní život snižuje na úroveň filosofie blahobytu, je Benedikt XVI. neobyčejným majákem. Ukazuje nám, že Bůh si zasluhuje všechnu naši lásku, všechen náš čas, že modlitba je nejdůležitější činností člověka. Ticho je bránou, která nám poskytuje přístup k Bohu a umožňuje nám setkání s ním.
Benedikt XVI. nepřestává připomínat nejvyšší hodnotu nebeských věcí. Říká, že Bůh si zaslouží, abychom mu dali všechno. Proto se rozhodl strávit poslední dny svého pozemského života v tichu, mod¬litbou, četbou a rozjímáním Božího slova. Stojí v čele velkého zástupu kontemplativních duší, které tajemně drží svět. Emeritní papež dává kontemplaci a modlitbu do protikladu k malým pozemským ambicím. Pokorně dosvědčuje Boží absolutnost: Bůh jediný stačí!
AKÉDIE A KRIZE IDENTITY
NICOLAS DIAT: Jak by se dala charakterizovat duchovní situace Západu?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Myslím, že Západ prožívá to, co pouštní Ot¬cové nazývali pokušením poledního démona přicházejícího v polovině dne, kdy je horko nejtíživější. Říká se tomu akédie. Jde o formu depre¬se, ochablosti, duchovní lenosti, jistou atrofii vnitřní vitality, sklíčenost nebo „ochablost duše“, jak řekl ve 4. století Euagrios z Pontu.
Opat benediktinského kláštera v Saint-Wandrille Jean-Charles Nault v knize La Saveur de Dieu, 1’acédie et le dynamisme de 1’agir (ChuťBoha, akédie a dynamismus jednání) zdůrazňuje, že duchovní a mnišská tra¬dice ještě pronikavěji definuje akédii jako smutek, který se zmocňuje duše nad tím, co by mělo být jejím nejvyšším štěstím: vztahem přátel¬ství s Bohem. Útočí na radost, která by měla charakterizovat duši ve vztahu k Bohu. Duše už se neraduje z toho, že Boha zná a miluje. Nudí ji to, obtěžuje, protiví sejí to. Raději by milovala něco jiného. A co? Na tom nezáleží. Cokoli kromě Boha. Tento smutek nad Božím darem v ní vyvolává nechuť k tomu, co by ji k Bohu mohlo přiblížit. Akédie je cel¬kové znechucení vším, co představuje duchovní život. „Monotónnost existuje jen tam, kde chybí láska,“ napsal Josemaría Escrivá v Cestě.
Kardinál Schónborn poznamenal v roce 1996 během rekolekce pro Jana Pavla II., při níž kázal: „Připadá mi, že největší krize Církve spočívá v tom, že se už neodvažujeme věřit v dobro, které Bůh usku¬tečňuje na těch, které miluje, a pro ně. Tento nedostatek víry učite¬lé v tradici nazývali akédie.“ Já bych šel ještě dál. Nemoc, která je charakteristická pro západní společnost, je vědomý smutek ze sebe samé. Západ odmítá mít se rád. Domnívám se, že to je nesmírně vឬné. Zabíjí v sobě hybnou sílu každé spirituality: touhu po Bohu. Před opojnou velikostí Božího volání ke svatosti se západní člověk stahu¬je do sebe. Ušklíbá se. Odmítá se nechat přitáhnout. Raději zůstává ve smutku a odmítá radost, kterou mu nabízí Bůh. Výsledek tohoto postoje je okamžitý. V duších i ve společnosti se šíří tupá zatrpklost. Toto hluboké znechucení poznamenává všechny společenské vztahy. Když člověk odmítá Boží život, šťastným ho nemůže učinit nic. Srdce západního člověka ovládla deprese. Usadila se tam a vylučuje svůj nebezpečnýjed.
Dovolte mi ocitovat několik drásavých řádek vyjadřujících smu¬tek Jeana-Paula Sartra v jeho knize Nevolnost: „Teď se mi rodí pod perem slovo Absurdita. [...] Absurdita, co nebyla ani myšlenka v mé hlavě, ani dech hlasu, ale ten dlouhý mrtvý had u mých nohou. [...] A aniž bych cokoliv jasně formuloval, pochopil jsem, že jsem našel klíč k Existenci, klíč k mým nevolnostem, k vlastnímu životu. Sku¬tečně vše, co se mi podařilo později pochopit, vychází z této základní absurdity.“ Odmítli jsme radost pocházející od někoho jiného, než jsme my sami, totiž od Boha. Raději jsme dovolili, aby v nás zhasla naděje. Nezbývá než strašlivý, monstrózní pocit absurdity. Nechce¬me být obtěžováni pozváním k nekonečnému štěstí, které nám nabízí Bůh. Raději zůstáváme sami se sebou, se záští k vlastní velikosti. My¬slím, že Západ do jisté míry prožívá radikální, dobrovolně chtěnou opuštěnost zatracených.
Historii Západu nám vypráví evangelní příběh o bohatém mladíkovi, který hledá věčný život (Mk 10,17-31). V srdci touží po štěstí. Dodržu¬je přikázání. Je ztělesněním křesťanského Západu - velkorysého a pl¬ného velkých tužeb - v první polovině dvacátého století. Tento Západ posílal misionáře do celého světa. Můžeme o něm říci to, co praví Evan¬gelium o bohatém mladíkovi: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (v. 21).
Pán ho vyzývá k účasti na nejvyšší radosti, k tomu, aby ho následoval: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (v. 21). Ježíš mladíkovi nabízí, aby s ním navázal blízký vztah. Evangelium uzavírá: „On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku“ (v. 22). To je příběh Západu. Nakonec odmítl dát všechno. Před nejvyš¬ší obětí ustoupil. Měl strach - jeho bohatství ho zadržovalo. Proto se smutkem odešel.
Jaké jsou následky akédie?
Akédie má tři následky, jimiž je poznamenaná současná západní spo¬lečnost: ochablost, zatrpklost a únik do vzrušení. Tato beznaděj přede¬vším vede k ochablosti, jakési pomalé paralýze. Jako by se život odmítal vyvíjet a rozkvétat. Následně pak pozorujeme zatrpklost, zášť vůči dob¬ru, po němž jsme odmítli toužit. A konečně je to únik do nezřízeného vzrušení, přelétavosti, která se snaží zapomenout na stav, do něhož se člověk uzavřel. Ochablost, zahořklost a vzrušení tvoří tragickou trojici naší doby. Jak zdůrazňuje otec Jean-Charles Nault ve své krásné knize Le Démon de midi (Polední démon), týká se všech životních stavů.
Obzvlášť zasahuje manželské páry. Když člověk odmítne vejít do ra¬dosti manželské lásky se vším, co vyžaduje, se sebeobětováním a velko¬dušností, mezi manželi postupně vznikne rutina. Skoupost v sebedaro- vání vede k malátnosti a ochablosti v lásce. Naši současníci dokonce už často nevěří, že je možné se navzájem milovat po celý život. Jsou jakoby rozčarovaní. „Je to příliš krásné, než aby to bylo možné,“ říkají o věr¬nosti. Zaráží mě, v jak velké míře mladí váhají vstupovat do manželství. Nejde o druh lenosti, ale o nedostatek naděje a důvěry v lásku. Souhlasí v lásce s průměrností, rezignují na velká přání. Je to pokušení vlažnosti, která nevyhnutelně plodí zahořklost a pocit trpkosti vůči velkorysejším rodinám. Vidíme, že se o věrnosti a plodnosti mluví s pohrdáním. Ko¬nečně jsou manželé v pokušení vyměnit radost, k níž by mělo vést jejich vzájemné sebedarování, za jisté vzrušení, přelétavost. U některých je to střídání partnerů. U jiných sledujeme množení činností, které mají zamaskovat vnitřní prázdnotu.
Tentýž jev pozorujeme i u kněží a řeholníků. Budoucí papež František zdůraznil ve své práci Amour, Service et humilité (Láska, služba a poko¬ra), že „akédie může v našem pastýřském životě nabývat různých fo¬rem. [...] Někdy je to paralýza, když už nestačíme tempu života. Jindy postihuje pastýře-komedianta, který běháním z místa na místo ukazu¬je neschopnost zakotvit v Bohu.“ Ve všech těchto případech odmítnutí radosti z darování sebe Bohu plodí znechucení křesťanským životem, jeho nároky, modlitbou, a také jízlivou kritiku spolubratři kněží anebo biskupů. Nakonec se projeví frenetickým neklidem, cestováním, nad-měrnou aktivitou na internetu a sociálních sítích, což jsou všechno po¬kusy o zaplnění vzniklé prázdnoty. Toto rozptylování má zamaskovat strach přiznat si smutek a připustit svou bázlivost, skoupost v sebeda- rování. Netvrdím, že to všechno je vědomé. Konstatuji, že jde o etapy určitého procesu. Především chci zdůraznit, že akédie je vždy „syn¬dromem bohatého mladíka“, reakcí srdce unaveného sebeobětováním. Tito lidé se v jednu chvíli odmítnou radovat z Boží výzvy, aby pokročili dál. Papež František pronesl při kanonizační mši Pavla VI. dne 14. říj¬na 2018 ostrá slova: „Ježíš je radikální. Dává všechno a žádá všech¬no, dává veškerou lásku a žádá nerozdělené srdce. 1 dnes se nám dává jako živý Chléb, můžeme mu za to dát výměnou drobty? Tomu, který se stal naším služebníkem, když se kvůli nám vydal až na kříž, nemůže¬me odpovědět jen dodržováním nějakého předpisu. Tomu, který nám nabízí život věčný, nemůžeme dát pár volných chvil. Ježíš se nespokojí s nějakou ,úrokovou mírou lásky1, nemůžeme Jej mít rádi na dvacet, padesát či šedesát procent. Buď všechno, anebo nic.“ V tomto smyslu je akédie skutečně zraněním našeho božského života. Je to odmítnutí radosti, která v nás má vyvolat lásku; jde o lhostejnost k daru, jímž je Bůh sám. Je odmítnutím radikálnosti Božího volání.
Domnívám se, že ani nedokážeme změřit, nakolik je celá západní kultura poznamenána touto blazeovanou lhostejností vůči Bohu, která plodí smutek a absenci naděje. „Obdiv je šťastná ztráta sebe samého, závist je nešťastné prosazování sebe samého,“ napsal Kierkegaard v knize Nemoc k smrti. Situaci Západu vzhledem k Bohu nelze popsat lépe. Domnívám se, že současný člověk odmítá adorovat, obdivovat, aby svou nejhlubší radost náhodou nenalezl v někom jiném než v sobě. Výsledkem je závistivá, smutná samota. Je to tak hluboké zlo, že může ovlivnit celý duchovní život, odvrátit člověka od modlitby, znechutit mu Boha. Tento jev nás paralyzuje, neboť ještě dřív, než si postup zla uvědomíme, zasahuje prostředky, jak můžeme reagovat.
Existuje proti tomu lék?
Svatý Tomáš Akvinský říká, že velký lék proti akédii není v nás, nýbrž v Bohu - je jím totiž vtělení, příchod Boha v lidském těle. Poněvadž nebe se zdá tak daleko a při hledání Boha se můžeme unavit, přišel se s námi sám setkat, aby bylo snazší ho milovat, aby bylo možné do¬tknout se dobra, které nám nabízí. Mám za to, že v tomto smyslu jsou Vánoce tou chvílí, kdy je nejsnadnější bojovat proti akédii. Když roz¬jímáme u jesliček o Božím Dítěti, které je nám tak blízko, naše srdce nemůže zůstat lhostejné, smutné a omrzelé. Otevírá se a znovu zahří¬vá. Koledy a zvyky spojené s tímto svátkem jsou proniknuty prostou radostí z vykoupení. V tomto ohledu je rozjímání o vtělení zdrojem každého prostředku proti akédii. Tam můžeme nabrat sílu k realizaci toho, co doporučovali pouštní Otcové, první mniši v dějinách Církve. Jejich zkušenost shrnuje jediné slovo: vytrvalost. Ta předpokládá, že akédii přijmeme jako zkoušku. „Tíživý je smutek, nesnesitelná akédie. Slzy před Bohem jsou však silnější než obojí,“ říká Euagrios. Jediným lékem zůstává návrat k modlitbě, protože ona je vnitřní energií a silou, jejímž zdrojem je Bůh sám. Askeze, umrtvování, úkony pokání a sebe- záporu jsou pokornými chudými prostředky, jimiž projevujeme svou vytrvalost v duchovním boji.
Rád bych zdůraznil, že vytrvalost, která umožňuje překonat akédii, je radostná. Nejde o pelagiánskou zatvrzelost vůle. Akédie je smutek, který jako by neměl žádné konkrétní příčiny, protože ve skutečnosti mi nic nechybí. Zasahuje samotnou duchovní dynamiku. V boji pro¬to nemusíme dělat nic jiného než být věrní svým povinnostem, vytr¬vat v modlitbě a varovat se pochybování o všem. Především je třeba si zachovat zcela vnitřní, nadpřirozenou radost z toho, že víme, že jsme Bohem zachráněni a milováni. „Vrať mi radost ze své ochrany,“ říká žalm 50 (v. 14). Domnívám se tedy, že pro Západ je zásadní znovuo¬bjevit díkůvzdání. Úžas je vlastní dětem. Otupělý stařec už se nediví ničemu, nic ho nenadchne. Západ se občas podobá zahořklému starci. Chybí mu upřímnost dítěte. Světadíly, které radostnou zvěst poznaly nejpozději, duchovně dosud žasnou a nechávají se okouzlit Boží krá¬sou a divý jeho působení v nás. Západ si na to už příliš zvyknul. U jes¬liček už se nechvěje radostí, nepláče vděčností před křížem, netřese se před oslnivostí Nejsvětější svátosti. Myslím, že aby lidé mohli adorovat, chválit tak dobrého a tak velikého Boha a děkovat mu, potřebují žas¬nout. Moudrost začíná úžasem, říkal Sókratés. Neschopnost žasnout je známkou umírající civilizace.
Dalo by se hovořit o útěku před posvátnem?
Posvátné je všechno, co souvisí s Bohem. Čím víc je nějaká skutečnost poznamenaná Boží pečetí, tím víc v nás vyvolává pocity, které se naší duše zmocňují v přítomnosti samotného Boha, lýto pocity vytvářejí to, co nazýváme smyslem pro posvátno. Jak je charakterizovat? Na jednu stranu zde vidíme bázeň adorující duše, úctyplný odstup před skuteč¬ností, která nás přesahuje, a na druhou stranu touhu se k této fascinu¬jící, vytoužené skutečnosti přiblížit a spojit se s ní. Tyto dva pocity si neprotiřečí. Jeden se podřizuje druhému.
Abychom mohli přijímat Boží věci, musíme uznat, že jsme jich na¬prosto nehodní. Bez bázně a adorace nedosáhneme lásky a spojení. Vez¬měte si zkušenost svátého Petra se zázračným rybolovem v Evangeliu (Lk 5,1-11). Jak úžasná scéna! Představte si břehy Tiberiadského jeze¬ra brzy ráno. Apoštolově u mola perou sítě. Celou noc se lopotili a nic nechytili. Jsou vyčerpaní, omámení únavou a ospalí. Kolem prochází Ježíš. Vstoupí do jedné z loděk, aby učil zástup, a náhle přikazuje Ši¬monovi, aby zajel na jezero a spustil sítě. Můžeme si představit pohledy lidí, které asi následovaly, několikavteřinové zaváhání Šimona Petra. Byl profesionálním rybářem. Dobře věděl, že z lidského hlediska je po neúspěšné noci plodný rybolov nemožný. Mohl protestovat, odvolávat se na svou odbornou zkušenost a Pánu Ježíši odporovat. Víme, že svátý Petr nebyl jednoduchá povaha; také se mohl rozčílit a objasnit Pánu, že pokud jde o ryby, je tu odborníkem on. Rozhodl se mu však důvěřovat: „Na tvé slovo spustím sítě“ (Lk 5,5). Rozhodl se vzdát se svých lidských opor a spolehnout se pouze na Ježíšovo slovo. A hle, sítě se naplnily tak, že se až trhaly. Souhlasil s tím, že musí věřit, a dostalo se mu konkrét¬ního prožitku Boží všemohoucnosti. A jak na to zareagoval? Skákal radostí nad tímto projevem Boží slávy? Začal ihned velebit slávu Nej- vyššího? Nikoli, začal tím, že padl Ježíšovi k nohám a prohlásil: „Pane, odejdi ode mě; jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Představte si břeh onoho jezera, které má tak zvláštní kouzlo. Je to úchvatná scenérie. Příroda vytváří nádherné pozadí pro gesto, které představuje úplně první učení našeho prvního papeže. Ostatní rybáři ještě vystupují z loďky, ale Petr klečí před Ježíšem tváří k zemi. Hlava apoštolů nás učí smyslu pro po-svátno. Svým příkladem nám ukazuje, že posvátná bázeň je vstupní bránou, která nás vede k důvěrnosti s Bohem. K Bohu se nemohu při¬blížit vestoje. Musím se stát malým, aby mě Bůh zdarma přijal do své nekonečné velikosti.
Otázka smyslu pro posvátno není jen problémem liturgické disciplí¬ny. Je podmínkou duchovního života, odvažuji se říci života mystic¬kého. Učit křesťany, aby smyslem pro posvátno pohrdali jako něčím druhotným, znamená upírat jim plnost důvěrného vztahu s Bohem. Liturgisté, kteří se na projevy tohoto smyslu pro posvátnou adoraci dívají spatra, nesou těžkou duchovní odpovědnost. Velice mě zasáhla tato Ježíšova slova ke svaté Kateřině Sienské: „Já jsem ten, který jsem, a ty jsi ta, která není!“ A přece mezi touto italskou dominikánkou a Pá¬nem Ježíšem existoval úžasně důvěrný vztah, takže mohla také říci: „Jsme jedno se svým přítelem. Nejsme jedno se svým pánem.“
Domnívám se, že nejhlubší mystické sjednocení předpokládá po¬svátný odstup a klanění. Bez projevů naší nepatrnosti či poníženosti před Božím majestátem se nemůžeme obejít. Jsou známkou pozorné duše. Každý postoj, který se chce zmocnit Boha, ničí náš správný vztah k němu a znemožňuje vznik důvěrnosti. Zde mám na mysli nenucenost při liturgii. Myslím na postoj, který se u nás místy zabydlel při svátém přijímání, bez jakéhokoli zjevného projevu adorace. Neměli bychom se spíše nechat krmit jako malé děti? Kněží nesou těžkou odpovědnost. V této oblasti mají jít příkladem. Na Východě se z Božího domu nevy¬chází jinak než pozpátku! Kolik západních kostelů naopak slouží jako koncertní sály? Hovoříme o nich jako o obyčejných místech, běžných schůzovních zasedacích sálech. Skutečným příkladem je Mojžíš před hořícím keřem! Ať nikdo netvrdí, že důležitý je vnitřní postoj. Není na něm nic skutečného ani trvalého, pokud se neprojevuje konkrétními vnějšími gesty.
Zmizení Boha na Západě vedlo k vyhnání všeho, co je v lidském životě posvátné. Posvátno se stalo něčím zanedbatelným. Roztržka mezi člověkem a Bohem se zdá být stále větší, až natolik, že desakra- lizace nevyvolává žádnou reakci. Chodíme kolem nejvýš posvátných věcí, aniž by na nás úcta a bázeň, kterou vyvolávají, nějak zapůsobila. Rád bych zdůraznil jeden nečekaný důsledek tohoto jevu. Smysl pro posvátno se vyjadřuje každým prahem, každou přepážkou, která ob¬klopuje a chrání posvátné skutečnosti: kostel, presbytář, oltář, svato¬stánek. Dnes je téměř všude všechno přístupné všem. Odstranili jsme symbolické hranice, například mřížku, která ohraničovala presbytář kostela, stupně, které obklopovaly oltář. Výsledkem je, že všechno za¬čalo být všední, dokonce profánní.
Když ve svém životě odmítáme přítomnost posvátna, vytváříme uni¬formní, zploštělý svět, svět bez členitosti. Je jedno, jestli se mše svátá slouží v kostele nebo v divadelním sále. Vyjde nastejno, jestli se cele¬bruje na posvěceném oltáři nebo na obyčejném stole. Jak bychom za těchto podmínek mohli zažít to, co popisuje žalmista: „Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu, který mě naplňuje radostí“ (Z 42,4)?
Ve světě, kde je všechno na stejné úrovni, začíná být všechno smutně lhostejné. Profánní - řekl bych dokonce zprofanovaný - svět je světem bez radosti. Ztráta smyslu pro posvátno je v podstatě příčinou smut¬ku. Jaké okouzlení prožívá mladý ministrant, když poprvé přistupuje k oltáři! Jeho radost je o to větší, že se přibližuje k Bohu. Proto má na sobě posvátný ministrantský oděv. Posvátno je vzácné bohatství, je to vstupní brána radosti ve světě. Nabízí nám účast na svých hlubokých radostech. Kdo se intenzivně nechvěl za velikonoční noci, když ve tmě sledoval plamen velikonoční svíce? Kdo nikdy nezažil duchovní radost, kterou dává zpěv velkého gregoriánského Salvě Regina v některém z klášterů? Chvění bázně, které vyvolává, je chvěním radosti. Hlasy mnichů se spojují v hlásání lásky k Panně Marii v pomalém, vážném, slavnostním chorálu, který jasně vyjadřuje skutečný smysl pro posvát¬no: radostnou a důvěryplnou bázeň. Doslova na vlastním těle prožívá¬me Goethova slova: „Posvátno je to, co spojuje duše.“ Já bych dodal, že je spojuje hlubokou radostí.
Ztratili jsme velká posvátná znamení, která by měla vytvářet jed¬notu a radost křesťanského lidu. V současné době vidíme, jak se lidé obracejí k magickým a pohanským praktikám, které jsou jen karikatu¬rou posvátna. Takové chování ukazuje, že kněží u těch nejvěrnějších vyvolali hlad po posvátných gestech. Je načase znovuobjevit prostotu Svatého Petra na břehu jezera!
Nestal se Bůh pro moderního člověka uprostřed množství činností a radovánek něčím zanedbatelným?
Především bych rád popsal skutečnost, která mi pro moderní svět připadá symptomatická. V mnoha knihovnách je duchovní literatura zařazena v oddělení „Osobnostní rozvoj“. Z Boha jsme se pokusili udě¬lat prostředek svého bezvýznamného pokroku a sebeuspokojení. To je postavené na hlavu. Jsem přesvědčen, že to ilustruje naprosté převrá¬cení logiky víry. Bůh tu není k mým službám. Jistě, šťastný mohu být jen skrze něj a s ním. Věřit v Boha není v protikladu s naším štěstím. Je však nutné vrátit věcem správný řád.
Byli jsme stvořeni, abychom Boha milovali, chválili ho a sloužili mu. Kdysi to bývala první věta katechismu, který jsme se jako děti učili. To je velká moudrost! Bůh není jedním prvkem mého života vedle všech mých činností. „Bůh jediný stačí,“ říkala Terezie z Ávily.
Do kostela naši současníci chodí kvůli uměleckým dílům. Zřídka¬kdy kvůli Bohu. Při mši svaté tráví značnou část času fotografováním nebo sledováním mobilu. V rodinném i pracovním životě schází Bůh. Je jen málo rodin, které obracejí pohled k nebi, když vstávají a když uléhají. Bůh na Západě je jako staří rodiče v domově důchodců, které zapomínáme navštěvovat. Musí se přizpůsobit naší časové vytíženos-ti a únavě. Věnujeme mu trochu místa a myslíme si, že jsme udělali dost. Jaká iluze!
Setkávám se však i s křesťanskými rodinami, pro které je Bůh středem jejich života. Společná modlitba je pro ně samozřejmost. V některých městech jsem viděl mnohé věřící, kteří se denně účastní nejen mše svaté, ale i modlitby hodin. Tyto rodiny vracejí Bohu jeho místo. Stavějí svůj život na jediném pevném základu. Ony jsou na¬dějí Církve.
Dá se hovořit dokonce o návratu polyteismu?
Žijeme v pohanském systému, kde se bohové rodí a umírají podle toho, jak nám to vyhovuje. Jediného pravého Boha nechceme, a tak si vymýšlíme vlastní božstva.
Vytváříme si nejen bohy, ale i proroky a kněze podle momentálních nálad. Postmoderní svět je královstvím model, čarodějů a astrologů. Jsou to krutí bohové a krutí kněží. Se životem a radostí nemají nic společného. Za černou oponou falešného humanismu slouží finanč¬nímu kapitálu. Jsem přesvědčen, že na vrcholu tohoto novodobého pantheonu trůní modla peněz. Rád bych připomněl slova, která Be¬nedikt XVI. pronesl v Paříži: „Kromě lidu Izraele, kterému se dostalo zjevení jediného Boha, byl antický svět podroben modloslužebnému kultu. Omyly pohanství, v Korintu velmi rozšířené, musely být demas- kovány, protože silně odcizovaly a odtrhovaly člověka od jeho vlast¬ního údělu. Bránily mu rozpoznat, že Kristus je jediným Spasitelem, je jediný, kdo člověku ukazuje cestu k Bohu. Tato pobídka k útěku od modloslužby je platná i dnes. Nevytvořil si snad soudobý svět vlastní modly? Nenapodobil snad, byť nevědomky, antické pohany tím, že od¬vádí člověka od jeho pravého cíle, od štěstí věčného života s Bohem? To je otázka, kterou si dnes každý, kdo je poctivý sám k sobě, nemůže nepoložit. Co je v mém životě důležité? Co kladu na první místo? Slo¬vo ,modla“ či ,idol“ je odvozeno z řečtiny a znamená ,obraz“, podo¬ba“, ,znázornění“, ale také ,zrcadlo“,,přízrak“,,prázdné zdání“. Idol je klam, protože odvádí od reality toho, kdo mu slouží, aby jej uvedl do království zdání. Není to pokušení naší doby, jež je tou jedinou dobou, v níž můžeme účinně jednat? Pokušení dělat modlu z minulosti, která už neexistuje, a přitom zapomínat na její nedostatky; pokušení dělat modlu z budoucnosti, která ještě neexistuje, a přitom být přesvědče¬ni, že člověk svými vlastními silami může na zemi uskutečnit věčné štěstí! Svatý Pavel vysvětluje Kolosanům, že chamtivost je modlosluž¬bou (srov. 3,5) a svému učedníkovi Timotejovi připomíná, že láska k penězům je kořenem všeho zla. A abychom se tomu vyhnuli, upřes¬ňuje, že ,někteří proto zbloudili ve víře a připravili si mnoho bolestí“
no: radostnou a důvěryplnou bázeň. Doslova na vlastním těle prožívá¬me Goethova slova: „Posvátno je to, co spojuje duše.“ Já bych dodal, že je spojuje hlubokou radostí.
Ztratili jsme velká posvátná znamení, která by měla vytvářet jed¬notu a radost křesťanského lidu. V současné době vidíme, jak se lidé obracejí k magickým a pohanským praktikám, které jsou jen karikatu¬rou posvátna. Takové chování ukazuje, že kněží u těch nejvěrnějších vyvolali hlad po posvátných gestech. Je načase znovuobjevit prostotu svátého Petra na břehu jezera!
Nestal se Bůh pro moderního člověka uprostřed množství činností a radovánek něčím zanedbatelným?
Především bych rád popsal skutečnost, která mi pro moderní svět připadá symptomatická. V mnoha knihovnách je duchovní literatura zařazena v oddělení „Osobnostní rozvoj“. Z Boha jsme se pokusili udě¬lat prostředek svého bezvýznamného pokroku a sebeuspokojení. To je postavené na hlavu. Jsem přesvědčen, že to ilustruje naprosté převrá¬cení logiky víry. Bůh tu není k mým službám. Jistě, šťastný mohu být jen skrze něj a s ním. Věřit v Boha není v protikladu s naším štěstím. Je však nutné vrátit věcem správný řád.
Byli jsme stvořeni, abychom Boha milovali, chválili ho a sloužili mu. Kdysi to bývala první věta katechismu, který jsme se jako děti učili. To je velká moudrost! Bůh není jedním prvkem mého života vedle všech mých činností. „Bůh jediný stačí,“ říkala Terezie z Ávily.
Do kostela naši současníci chodí kvůli uměleckým dílům. Zřídka¬kdy kvůli Bohu. Při mši svaté tráví značnou část času fotografováním nebo sledováním mobilu. V rodinném i pracovním životě schází Bůh. Je jen málo rodin, které obracejí pohled k nebi, když vstávají a když uléhají. Bůh na Západě je jako staří rodiče v domově důchodců, které zapomínáme navštěvovat. Musí se přizpůsobit naší časové vytíženos-ti a únavě. Věnujeme mu trochu místa a myslíme si, že jsme udělali dost. Jaká iluze!
Setkávám se však i s křesťanskými rodinami, pro které je Bůh středem jejich života. Společná modlitba je pro ně samozřejmost. V některých městech jsem viděl mnohé věřící, kteří se denně účastní nejen mše svaté, ale i modlitby hodin, lýto rodiny vracejí Bohu jeho
(1 Tim 6,10). Neodvedly snad člověka od jeho pravého cíle právě pení¬ze, touha po penězích, moci, ba dokonce po vědění?“
Srdce mnoha křesťanů je rozděleno mezi lásku k jedinému pravému Bohu a klanění se této modle peněz. V tomto smyslu se skutečně stáva¬jí polyteisty. Není-li jen jeden Bůh, je všechno ostatní relativní. Láska k penězům se projevuje nadměrnými starostmi, které vyvolává. Setká¬vám se s lidmi, jejichž život je zajištěný a záviděníhodný, a oni si přesto dělají starosti o stav svého bankovního konta. Vídám křesťany, kteří lpějí na svém vlastnictví, aniž by je zajímalo, že od majetku je třeba se odpoutat. Ježíšova slova jsou jasná: „Běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení“ (Lk 6,24). Jsem přesvědčen, že lpění na hmotných statcích je jako anestézie, která nám brání pocítit hlad po Bohu. Může se stát, že nakonec umíráme duchovním hladem a přitom se pokládá¬me za dokonale syté, protože máme nadbytek hmotných věcí. Řešení musí být radikální. Připomíná nám ho Klement Alexandrijský, jeden z církevních Otců: „Každý majetek, který vlastníte pro sebe, jako by vám patřil, a který nedáváte do služeb potřebných, je nespravedlivý.“ Jestliže nepřestaneme lpět na bohatství v duchu vděčnosti a služby, za¬dusíme se jím.
Je podle vás možné hovořit o souvislosti mezi znesvěcováním symbolů v naší době a touto vládou nového polyteismu?
Případy znesvěcení se množí. Znesvěcené, zhanobené kostely už se ani nedají spočítat. Někdy jsou cílem útoků obrazy Panny Marie, jindy se soustřeďují na samotný svatostánek. Už ani hřbitovy se nepovažují za posvátná místa. Chybí úcta k mrtvým, jejichž ostatky se pustoší.
Skrze posvátné skutečnosti je vždy napadán přímo Pán Ježíš. Za¬sažena je tím celá Církev. Útočí-li se na místo zasvěcené bohoslužbě, zraňuje to srdce každého křesťana. Když se hanobitelé zmocňují Nej¬světější svátosti, chovají se se záští a pohrdáním k všemohoucímu Bohu, který se pro naši spásu stal malým a slabým. Modleme se za ně, aby dábelská nenávist v jejich duších ustoupila uctivé bázni Boží a vděčné adoraci. Ve skutečnosti je hluboce znesvěceno jejich srdce ovládané satanem.
Odmítání a nenávist by nás neměly překvapovat. Boží láska k lidem, která se projevila Božím narozením, rozpoutala ďáblův vztek. Vzpo¬meňme si, že strašlivý masakr svátých Neviňátek následoval krátce po radosti Vánoc. Když Bůh zjevuje svou něhu a lásku, ďábel reagu¬je bezdůvodným slepým násilím. Církev je ve světě jako znamení, je¬muž se odporuje. Čím víc hlásá Toho, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 4,16), tím víc obtěžuje a tím víc je odmítána.
Církev světu bez ustání připomíná, co svět odmítá slyšet: že jsme spaseni skrze kříž. Kříž odhaluje současně nekonečnou Boží lásku a nezměrnou bídu člověka. Není divu, že znamení kříže vyvolává tolik zášti. „Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, bu¬dou pronásledovat i vás,“ varoval nás Pán Ježíš (Jan 15,20). Po celém světě je dnes pronásledováno mnoho křesťanů za ohlušujícího mlčení médií a lhostejnosti mocných, na nichž tak lpí spoluvina. Zasvěcené osoby, kněží, řeholníci a řeholnice jsou dnes za strašných okolností unášeni a vražděni. Ďábel se neprojevuje jinak než nenávistí. Nic ne¬buduje, jenom ničí. Jeho jménem je Nicota.
O ďáblových znameních hovoříte často...
Ďáblovým znamením je rozdělení. V kléru dnes existují vážné kon¬flikty a ďábel oslavuje. Rozdělovat Církev mu činí nesmírnou radost. Kníže temnoty nás chce především postavit proti sobě navzájem. Na- stražuje nám hroznou past v podobě medializace sebemenšího prohlᬚení biskupů. Všichni jsou vyzýváni, aby zaujali nějaký postoj, zvolili si stranu. Jenže v Církvi strany nejsou! Nejsou tam žádné tábory! Synody nejsou politická shromáždění. Má každý křesťan všechno posuzovat? Na všechno mít nějaký názor? Tato občas hysterická politizace něčeho, co by mělo zůstat pokojnou diskusí teologů milujících téhož Boha, je známkou ďábla. Vtahuje nás na svou půdu. Vede nás k nenávisti, urឬkám, manipulaci a machiavelským kalkulacím. Máme rezignovat na kárání omylu? To jistě ne. Máme to však činit v katolickém duchu, to znamená v duchu hluboce nadpřirozeném a laskavém.
Když lodička Církve prožívá bouři, dábel se snaží nás rozrušovat. Za¬sévá úzkost. Šíří pochybnosti a podezírání. Hledáme obětního berán¬ka, abychom se za tuto nejistotu pomstili. S jistotou, že bráníme dobro, konáme skutky nenávisti. Tehdy ďábel propuká v ledový smích. Vyhrál: Boží děti se ničí navzájem. Ducha víry a lásky zakrývá ledový příkrov nedůvěry a lži. Poslyšme Ježíšova slova v bouři: „Proč se bojíte, malo¬věrní?“ (Mt 8,26). Je-li Pán Ježíš v loďce s námi, třebaže se zdá, že spí, nejsme v žádném nebezpečí. Pokoj a radost jsou Boží znamení, strach a smutek jsou vlastnosti pekla.
Ďábel také rád používá zmatek. „Ďáblova taktika je předkládat nám, co je ,rozumné1. Ano, on je knížetem vlažnosti, králem kompromisu. Jeho cílem není nechat nás upadnout do nějakých konkrétních omylů, ale naopak nás ponechat v nejasnosti, protože není možné řídit svůj ži¬vot podle nejasných myšlenek, a tedy ani stát se za takových podmínek svátým,“ tvrdil dominikán Marie-Dominique Molinié.
Ďábel se nás snaží přesvědčit, že hřích není nic vážného a že Boží zákon můžeme porušovat, aniž bychom se kvůli tomu příliš znepoko¬jovali. Chce zakalit naše správné chápání Boha ve vztahu k člověku. Klame nás a konejší, aby se mohla šířit temnota vlády hříchu. My však známe krásná slova žalmu: „Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hos¬podina“ (Ž 39,5). Pro věřícího je pravda, která existuje mimo Boha, jen dílčí a subjektivní.
Ďábel chce drásat Církev především útoky na kněžství. Snaží se ni¬čit kněze a nauku. Má hrůzu z liturgie, ze svátostí a z apoštolské po¬sloupnosti. Snaží se zmocnit zasvěcených osob a tak zesměšňovat Cír¬kev. Kněží mu nahánějí strach, protože jsou služebníky milosrdenství. Ďábel ví, že milosrdenstvím bude poražen. Snaží se u kněží vyvolávat vlažnost a pochybnosti. Chce ovládnout srdce některých z nich a svést je k odmítnutí čistoty. A ještě hůře, některé kněze dohnal až ke znesvě- cení těl dětí. Jak nevidět dílo satanovo v životech kněží či biskupů, kteří se chovali jako predátoři a šířili kolem sebe zlo a duchovní smrt? Ďábel tak zasáhl současně kněze a děti a tím projevil svou nenávist ke dvěma odrazům Boží dobroty.
Proslov kardinála Karla Wojtylyk americkým biskupům v srpnu 1976 měl mimořádnou prorockou sílu: „Stojíme dnes tváří v tvář největší konfrontaci, jakou kdy lidstvo poznalo. Nemyslím si, že by si to široké řady americké společnosti nebo křesťanské komunity jako celek uvě¬domovaly. Stojíme nyní tváří v tvář poslední konfrontaci mezi Církví a anti-Církví, Evangeliem a anti-Evangeliem, mezi Kristem a Antikris¬tem. Tento střetje v plánech Boží prozřetelnosti. Je tedy v Božím plánu a zřejmě jde o zkoušku, kterou musí Církev přijmout a odvážněji čelit.“ Stejnou úvahu rozvinul v projevu ve Fuldě v roce 1980: „Musíme se připravit na to, že už zanedlouho budeme muset přestát velké zkouš¬ky, zkoušky, které budou od nás vyžadovat, abychom byli připraveni vzdát se všeho, i života, a budou od nás vyžadovat úplné odevzdání se Kristu a pro Krista. Vaše a moje modlitby mohou zmírnit tuto zkouš¬ku, ale nelze ji už zvrátit, neboť jen takto se Církev může účinně ob¬novit. [...] Kolikrát už obnova Církve vzešla z krve! Ani tentokrát to nebude jinak.“
Po celá poslední desetiletí spočívala činnost papežů v zásadě v tom, že odráželi ďáblovy útoky a nabízeli světu jasnou duchovní, doktri- nální a mravní nauku věrnou tradici Církve. Rovněž chtěli Božímu lidu přinášet zdravou stravu, která by mu poskytla sílu v boji, jenž dnes musíme vést. Domnívám se však, že z dábla nemáme mít strach. Působí hluk a rozrušení. Všechna jeho činnost je nicméně marná. Zato dobro hluk nedělá. Tiše a vytrvale buduje. Z chudého faráře arského měl démon takový strach, že mu bránil ve spánku. Ďábel se třese před svátými, a proto se snaží jejich tiché a nenápadné dílo zakrýt křikem a gestikulací. Nenechme se zatáhnout do hry tohoto patetického lháře.
„Nic nedokážeme proti pravdě, “ říká apoštol Pavel v listě Korinťa- nům...
Ne druhém listě svátého Pavla Korinťanům skutečně najdeme tuto neobyčejnou větu: „Vždyť nic nedokážeme proti pravdě, ale jen pro pravdu“ (2 Kor 13,8). Svatý Pavel tím vyjadřuje absolutní primát prav¬dy. Připomíná nám tragický rozhovor mezi Pilátem a Ježíšem. Pilát je mužem moci. Nechápe, kým je Ježíš, král, který se zdá být z lidského hlediska bezmocný. Ježíš se mu snaží vysvětlit, že vládní moc není ve srovnání s pravdou ničím. Pilát pak hledá útočiště v pochybnosti. Prav¬da mu nahání strach. Náš svět je jako Pilát. Ví, že pravda by mohla způsobit zhroucení jeho říše, a proto se skrývá za otázku: Co je pravda? Tvrdí, že není možné na to odpovědět. V politické či právní debatě je otázka pravdy tabu. Skutečnost, že pravda by mohla být poznatelná, se má ignorovat. „Vykoupení v plném smyslu může spočívat jen v tom, že pravda se stane poznatelnou. K tomu dojde, když se stane poznatel- ným Bůh. A ten se stává poznatelným v Ježíši Kristu. V něm Bůh vstou¬pil k nám do světa a uprostřed dějin tak nastolil měřítko pravdy. Pravda je ve světě vnějškově bezmocná, jako je Kristus bezmocný dle měřítek světa: nemá žádné legie; je ukřižován. A právě tak ve své bezmoci má moc, a jen tak se pravda znovu a znovu stává mocí,“ napsal Benedikt XVI. ve svém díle Ježíš Nazaretský. Pokračuje: „Království, hlásané v Ježíšových podobenstvích a nakonec zcela otevřeně před světským soudcem, je právě královstvím pravdy. Jde o nastolení tohoto králov¬ství, o pravé osvobození člověka.“
Jen pravda je mocná sama o sobě. Nepotřebuje se opírat o sílu zbra¬ní nebo peněz. Náš svět si před pravdou zakrývá tvář, nechce ji vidět. Mnoho lidí naší doby se ušklíbá a s pohrdáním odvrací, když je o ní řeč nebo když někdo odkazuje k její objektivnosti, která nás předchází. Připadá jim to jako synonymum dogmatismu a netolerance, protiklad pokroku. Avšak pravda je světlo. Jde o nezpochybnitelnou, osvobozu¬jící skutečnost. Je nezničitelná, neboť pochází od Boha, je Boží tváří.
Dá se za původ všech krizí považovat krize morální teologie?
Oblast morální teologie se skutečně stala prostorem napětí mezi teo¬logy. Mnozí odmítají na tomto poli poslušnost učitelskému úřadu Círk¬ve. Následky pro křesťanský lid jsou bohužel okamžité.
Zatímco dogmatika nás učí, co Bůh zjevil a co z toho můžeme vyvo¬dit rozumem osvíceným vírou, morální teologie má za úkol nám uka¬zovat, co máme dělat. Kardinál Garonne si v knize L’Église (Církev) stěžoval: „Teologové [...] mají sklon považovat se za arbitry situací a své povolání chápat jako skutečné magisterium, přičemž biskupové by už nebyli ničím víc než jeho věrnou ozvěnou.“ Stejně špatně jako se zásadami fundamentální morální teologie a nadpřirozenými ctnostmi, zejména ctností zbožnosti, se zachází i s přirozeným zákonem neboli Desaterem, konkrétně se spravedlností a čistotou.
Krize fundamentální morální teologie je důsledkem zatemnění smys¬lu pro dobro. Morálka se nesnaží zvnějšku nám vnutit omezující zákon.
Ukazuje nám cestu k našemu dobru. Dobro je v zásadě pravda o tom, kdo jsme. Proto není pravda, že Církev ukládá břemena, příliš těžký náklad, který omezuje svobodu křesťanů. Církev jen ukazuje cestu k dokonalému štěstí a ke skutečné svobodě.
Falešné pojetí dobra zaměňovaného za povinnost vede k mylným te¬oriím, jako je konsekvencionalismus. Podle tohoto systému nic není dobré nebo špatné samo o sobě. To, že je nějaký skutek dobrý, závisí vý¬hradně na jeho účelu a na jeho předvídatelných důsledcích. Účel tedy světí prostředky. Existuje americká forma umírněného konsekvenci- onalismu, tzv. proporcionalismus, podle něhož se morálnost skutku propočítává na základě poměru dobrého a zlého, které z něj podle člo¬věka vyplývá.
Jan Pavel II. k těmto intelektuálním konstrukcím řekl, že „proti tomu, co předpisuje morální zákon, staví lidé tzv. konkrétní situace a v pod¬statě se již nedomnívají, že Boží zákon je vždy jediným skutečným dob¬rem člověka“ (Veritatis splendor, 84).
Jak můžeme tvrdit, že postoj, který odporuje hluboké pravdě o lid¬ské bytosti, se v určitých situacích může stát dobrým či nezbytným? To není možné. „Proto také okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek ,subjektivně1 čestný a obhajitelný pro svou volbu“ (Veritatis splendor, 81).
Neexistuje tedy žádná situace, v níž by bylo mravní normu nemožné uskutečnit. Něco takového by v podstatě znamenalo, že Stvořitel pro¬tiřečí sám sobě a žádá od nás, abychom se protivili moudrému řádu, který on sám vepsal do stvoření. Zde je z pastoračního hlediska mno¬ho v sázce. Stavět proti sobě pravdu zákona a její praktické aplikace je falešné. Konkrétní pastorace vždy znamená hledat nejvhodnější pro-středky k uskutečnění univerzální nauky, nikdy k jejímu porušení.
Jsem přesvědčen, že skutečným zdrojem krize morální teologie je strach, který zasáhl srdce kléru. Máme strach, že budeme považováni za kruté inkvizitory. Nechceme být nepopulární v očích světa. Papež Pavel VI., který to zažil v souvislosti s antikoncepcí, nám připomíná: „V ničem neslevit ze spasitelné nauky Kristovy je vynikající forma lásky k duším“ (Humanae vitae, 29).
Drazí spolubratři kněží, hlásat radostnou zvěst Evangelia je naší
povinností otců, duchovních vůdců a pastýřů! Následkem mlčení, ne¬jistoty nebo nejednoznačnosti z naší strany je zastírání lidské a křes¬ťanské pravdy, o niž tak připravujeme nejprostší věřící. Pro otcovskou lásku k nim, z misijního zápalu, z velkodušnosti v evangelizaci neměj¬me strach tuto radostnou zvěst kázat a hlásat. Pavel VI. nám dal krásný příklad lásky pastýře, nemějme obavy ho napodobovat! Naše mlčení by znamenalo spoluvinu a hřích.
Nevydávejme křesťany klamným sirénám jednoduchosti! Všimněme si ostatně, že náš celibát je měřítkem důvěryhodnosti. Jestliže pravdivě žijeme v radosti ze života odevzdaného Bohu v naprosté zdrženlivosti pro Boží království, můžeme kázat o radosti náročného křesťanského života. Samozřejmě čím důrazněji budeme hlásat pravdu, tím více do¬kážeme lidi doprovázet s trpělivostí a laskavostí, tak jako Pán, který byl nesmlouvavý ke zlu a milosrdný k hříšníkům.
Víra není nezřízený pokřik, politický akt ani mediální komunikační strategie. Je to účast na samotné Boží pravdě.
Existuje tedy krize ctnosti zbožnosti, krize liturgická a svátostná?
Mám za to, že není přehnané říci, že Církev prožívá nejtěžší krizi Eu¬charistie a mešní oběti v celých svých dějinách. Aggiornamento v litur¬gii nepřineslo očekávané plody. Je nezbytně nutné pokračovat v úsilí o odstranění všech folklórních prvků, které Eucharistii mění v divadlo. Do celebrování mše svaté pronikly nejneuvěřitelnější fantazie, které zamlžují velikonoční tajemství. Při mši se provozuje podivná hudba. Dokonce existují „tematické“ mše. Respektování liturgických předpi-sů není dostatečně chráněno. Věrnost znamená také úctu k liturgickým normám promulgovaným církevní autoritou a vylučuje jak svévolné inovace, tak tvrdohlavé odmítání toho, co bylo v posvátných obřadech legitimně určeno a zavedeno.
Joseph Ratzinger správně uvažuje v knize O víře dnes: „Je třeba rozhodněji než tomu bylo dosud vystupovat proti racionalistickému zplošťování, planému řečnění a pastorační infantilitě, které degradují liturgii na vesnický dýchánek [...]. Z tohoto hlediska budou muset být přezkoumány i reformy již provedené, zvláště pokud jde o obřady.“11
Mimo to jsme od šedesátých let minulého století opustili některá li¬turgická bohatství, jako je posvátná neměnnost liturgie, ale i její geo¬grafickou a historickou jednotu garantovanou latinou jako liturgickým jazykem, odedávna předávanými obřady, krásou umění a slavnostnos¬tí, která je provázela. Zmizení jazykové jednoty v liturgii ve prospěch lidových jazyků je podle mého názoru možným faktorem rozdělení. Vždyť i na počátku Velkého schizmatu mezi Východem a Západem byla určitá nedorozumění mezi řeckou a latinskou Církví.
Druhý vatikánský koncil výslovně žádá, aby latina zůstala zachová¬na. Poslechli jsme ho? Užívání latiny v některých částech mše může napomoci ke znovuobjevení hluboké podstaty liturgie. Liturgie je skutečností od základu mystickou a kontemplativní, a proto mimo dosah naší lidské činnosti. Z naší strany však předpokládá otevřenost slavenému tajemství. Proto koncilová konstituce o liturgii doporučuje srozumitelnost obřadů (srov. SC 34) a předepisuje, že „je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (SC 54). Srozumitelnost obřadů není dílem lidského rozumu ponechaného sobě, který musí všechno chápat, všemu rozumět, všechno ovládat. Ale budeme mít odvahu následovat koncil tak daleko? Vyzývám mladé kněze, aby odvážně opustili ideolo¬gie tvůrců horizontálních liturgií a vrátili se ke směrnicím konstituce Sacrosanctum Concilium. Ať vaše liturgické slavení vede lidi k setkání s Bohem tváří v tvář a k adoraci a toto setkání ať je proměňuje a po-zvedá kjednotě s Pánem. „Posvátná liturgie je především prokazování úcty Boží velebnosti,“ učí nás koncil (SC 33). Uvádí nás do tajemství Boží transcendence. Pedagogickou hodnotu má jen natolik, nakolik celá směřuje výhradně k Boží oslavě a k prokazování úcty Boží veleb¬nosti: „[Kristus] nezrušil posvátnost, ale naplnil ji, zavedl nový boho¬služebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem, stále používá znamení a obřady,“ prohlásil Benedikt XVI. v homilii na svátek Božího Těla v červnu 2012.
Jsem přesvědčen, že je důležité uchovat liturgické poklady, které nám předávají velkou tradici Církve. Zejména orientaci oltáře, kterou máme společnou s většinou východních Církví, ať sjednocených s Ří¬mem nebo odloučených. Už jsem měl příležitost zmínit, jak je tato věc důležitá. Jde o to, abychom věděli, na koho se díváme a ke komu jde¬me. Víme, že k oslavenému Pánu, který přichází od Východu? „Jestliže určující není pohled na Boha, všechno ostatní ztrácí orientaci,“ říká Benedikt XVI. v předmluvě k německému vydání svazku svých sebra¬ných spisů, který se týká liturgie. Platí to i opačně: jestliže ztratíme orientaci srdce a těla směrem k Bohu, přestáváme se k němu vztaho¬vat; doslova nám uniká smysl liturgie. Orientovat se směrem k Bohu je především vnitřní skutečnost, obrácení duše k jedinému Bohu. Li¬turgie v nás má působit toto obrácení se k Pánu, který je cesta, pravda a život. Proto používá znamení, jednoduché prostředky. Celebrace ad orientem je toho součástí. Je jedním z pokladů křesťanského lidu, který nám umožňuje zachovat smysl liturgie. Celebrace směrem k Východu se nemá stát výrazem předpojatosti nebo polemiky. Naopak má zůstá¬vat vyjádřením nejniternějšího a nejzásadnějšího hnutí každé liturgie: obracet se k Pánu.
Liturgie se občas stává bitevním polem, místem konfrontace mezi příznivci předkoncilního misálu a zastánci misálu, který vzešel z refor¬my v roce 1969. Svátost lásky a jednoty, svátost, která umožňuje, aby se Bůh stal naší potravou, se stala příležitostí k zášti a pohrdání. Motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. tuto situaci definitivně ukončilo. Papež Benedikt říká s veškerou svou magisteriální autoritou v listě biskupům ze 7. července 2007: „Není na místě mluvit o těchto dvou vydáních Římského misálu, jako by to byly dva rity. Jde tedy spíše o dvojí způsob užívání jednoho a téhož ritu.“
Papež takto krotí všechny bojovníky v liturgické válce. Mimořádnou formou římského ritu, která se užívala před reformami z roku 1969, není namístě pohrdat jen proto, že byla jedním z hlavních témat Mons. Marcela Lefebvra. Jeho následovníci nebyli jediní, kdo možnost sloužit bohoslužby podle mimořádné formy uvítal nebo koho se přinejmenším dotkl způsob degradace mše svaté při mnohých celebracích.
„Liturgie znamená účast na Božím tajemství, tedy nechat se přenést do tajemství a přebývat v tajemství,“ řekl papež František 10. února 2014. Mimořádná forma to umožňuje skvěle. Nedělejme z ní příleži¬tost k rozdělení! Užívání mimořádné formy tvoří nedílnou součást ži¬vého dědictví katolické Církve, není to muzejní exponát, svědek slavné, avšak pominuvší minulosti. Jejím posláním je nést plody v křesťanech dneška! Bylo by také dobře, kdyby ti, kteří používají starý misál, do¬držovali základní kritéria koncilové konstituce o liturgii. Je nutné, aby celebrace zahrnovaly správné pojetí účasti přítomných věřících.
Jan Pavel II. a Benedikt XVI. měli pravdu, když tomuto starobylé¬mu ritu dali v Církvi prostor za předpokladu, že ti, kdo se ho účastní, respektují podmínky souhlasu s učitelským úřadem, které byly opako¬vaně specifikovány, a neodmítají z principu celebrovat podle nových liturgických knih.
Je třeba důrazně podporovat možnost sloužit mši svátou podle staré¬ho římského misálu, který je znamením trvalé identity Církve. Vždyť to, co bylo do roku 1969 liturgií Církve, nejposvátnější věcí pro nás všech¬ny, se nemůže po roce 1969 stát věcí nejnepřijatelnější. Musíme uznat, že to, co bylo zásadní v roce 1969, zůstává takovým i dnes: jde o stejnou posvátnost, stejnou liturgii. Z celého srdce vyzývám k uskutečnění litur¬gického smíření, které učil papež Benedikt v pastoračním duchu papeže Františka. Liturgie se nikdy nesmí stát bojovou zástavou jedné strany. Výraz „reforma reformy“ se pro některé lidi stal synonymem dominan¬ce jednoho klanu nad druhým. Já raději hovořím o liturgickém smíření. Křesťan v Církvi nemá nepřítele! Jak napsal kardinál Ratzinger v knize Služebníci radosti: meditace o kněžské spiritualitě, „musíme znovuob¬jevit smysl pro posvátno, odvahu odlišit to, co je křesťanské, od toho, co křesťanské není; ne proto, abychom budovali překážky, ale abychom byli strůjci změny, abychom měli opravdovou dynamiku“.
Spíše než o „reformu reformy“ jde o reformu srdcí, o smíření dvou forem téhož ritu, o vzájemné obohacování. Liturgie se musí stále smi¬řovat sama se sebou, se svou hlubokou podstatou.
Je načase, abychom ve světle nauky motu proprio Benedikta XVI. a posilováni odvahou papeže Františka začali s procesem smíření litur¬gie se sebou samou. Jak krásným znamením by bylo, kdyby k příštímu vydání římského misálu byla připojena příloha s modlitbami u stupňů oltáře v mimořádné formě, možná ve zjednodušené a přizpůsobené po¬době, a modlitby ofertoria, jež obsahují překrásnou epiklezi a doplňují římský kánon. Tím by bylo konečně zjevné, že obě liturgické formy se vzájemně objasňují v kontinuitě, nikoli v opozici. Teprve tehdy bychom Božímu lidu vrátili dobro, k němuž tak hluboce přilnul.
Kardinál Ratzinger v knize O víře dnes napsal, že aktivní účast na liturgii je „správný program, který však v pokoncilních výkladech doznal fatálního zúžení svého obsahu. To jest, vznikl dojem, jako by ,činná účast1 spočívala pouze ve vnější aktivitě - ve slovech, zpěvu, ká¬zání, předčítání nebo potřásání rukou. Zapomnělo se však, že koncil zahrnuje pod pojem actuosa participatio i mlčení, dovolující skuteč¬ně hlubokou účast, která nám umožňuje vnitřní naslouchání slovům Pána. Nuže, po takovém mlčení není zatím v některých obřadech ani stopy.“17
O posvátnou liturgii musíme pečovat stále více, neboť její skutečná obnova je základní podmínkou budoucnosti Církve. Benedikt XVI. vel¬mi konkrétně ukazoval důležitost liturgie v životě Církve. Středem jeho mší svátých byl vždy Bůh. Liturgie nám skutečně musí umožnit prožít centrálnost kříže. Teologie kříže je předpokladem a základem teologie Eucharistie. Zatímco mnozí představitelé Církve trvali na nutných re¬formách struktur nebo administrativy, papež Benedikt naši pozornost vždy obracel zpět k tomu nejzásadnějšímu: k Bohu. Troufl si odvážně kritizovat nebezpečí Církve spokojené se sebou samou, zabydlenou ve světě, Církve, která si vystačí sama a přizpůsobuje se sekulárním kri¬tériím. Organizaci a institucionalizaci často přikládá větší důležitost než výzvám k otevírání se Bohu. Má-li však dostát svému skutečnému úkolu, musí se znovu snažit odpoutat se od své „světáckosti“, aby se mohla otevřít Bohu.
Rovněž je důležité lépe chápat nejsvětější oběť mše svaté, to jest oběť kříže, jedinou oběť Nového zákona, zpřítomňovanou na našich oltářích. Není to hostina lásky, kde by bylo povinné a nutné svaté při¬jímání, ale především oběť Kristova.
Tuto oběť nelze redukovat na svátostné přijímání věřících. To ostatně předpokládá u přijímajícího stav milosti, což musel Svatý stolec v sou¬ladu s tridentským koncilem mnohokrát připomínat. Avšak přestože jde o tak důležitou věc, zdá se, že jsme rezignovali na požadavek, aby věřící křesťané v tomto ohledu zpytovali svědomí, než přistoupí k při¬jetí Kristova Těla. Dále je třeba konstatovat, že při mši svaté na Ze¬lený čtvrtek na připomínku Poslední večeře a na slavnost Těla a Krve Páně bylo čtení z jedenácté kapitoly prvního listu Korinťanům bohužel osekáno vypuštěním veršů dvacet sedm až dvacet devět, které jsou ja¬kýmsi závěrem nauky svátého Pavla: „Kdo by tedy jedl chléb Páně nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsou-zení“ (1 Koř 11,27-29). Při velkých eucharistických shromážděních je třeba připomínat, že přistoupit ke svátému přijímání smějí pouze kato¬líci ve stavu milosti. Musíme neodkladně zastavit profanaci spočívající v rozdávání svátého přijímání náhodným turistům-nekřesťanům, kte¬ří si konsekrovanou hostii občas odnášejí jako suvenýr.
Stejně tak je nezbytné vychovávat věřící ke gestům úcty k Eucharis¬tii, zejména pokud se zavedla praxe přijímání na ruku, a varovat se nešvaru, který spočívá v rozdávání svátého přijímání laickými „mimo¬řádnými rozdělovateli“, třebaže je přítomno dost kněží na to, aby tuto službu zajistili.
Zbožnost věřících také nelze redukovat jen na Eucharistii, dokonce ani na samotnou liturgii: svou úlohu má i lidová zbožnost, a zejmé¬na adorace Nejsvětější svátosti - i mimo mši svátou -, křížová cesta a růženec. Lidová zbožnost, očištěná a zbavená určitého folklóru, který ji deformuje, se může stát mystickou zkušeností a příležitostí k opravdovému setkání s Pánem.
Vracíme se tedy ke krizi, kterou považujete za základ všech ostatních krizí - krizi svátostného kněžského svěcení a zasvěceného života...
Je neoddiskutovatelné, že krize se především projevuje v rozlišování kněžských povolání, a to již od Druhého vatikánského koncilu. Na dru¬hé straně jsme při posuzování kvality kandidátů nepatřičně zdůrazňo¬vali psychoanalytické metody. Svatý stolec tehdy direktivně, ba impe¬rativně zavedl kritéria rozlišování, a to i v oblasti využívání psychologie.
Krize se nicméně nadále projevovala poklesem počtu povolání. Chci zde připomenout závažnou myšlenku kardinála Gabriela-Marie Garro- nea v jeho knize L’Église: „Až na několik vzácných výjimek je tato krize univerzální. V celých rozsáhlých oblastech světa je dnes tak vážná, že podle všeho můžeme hovořit o tom, že v krátké době kněží vymřou. [...] Všichni, kteří dnes chtějí prolomit i tak značně zmírněné směrnice kon¬cilu, si zanedlouho uvědomí, že se ocitli na scestí a že vymizením prvků, které koncil pokládal za nepostradatelné, vzniklo naprosté prázdno.“
Po koncilu nicméně římská dikasteria, zejména Kongregace pro ka¬tolickou výchovu, a papežské semináře a univerzity vydaly dokumenty ke každému obsahovému aspektu formace budoucích kněží v oblasti filosofie, teologie, Písma svátého, patrologie, liturgie, církevních dějin, spirituality a přípravy na celibát.
Krize se projevila především na úrovni kněžské identity. Čísla ho¬voří sama za sebe. Podle mezinárodní agentury Fides při Kongregaci pro evangelizaci národů Evropa v roce 2017 přišla o 240 000 katolíků a 2 583 kněží.
Někteří lidé vychvalují reformu struktur a odmítnutí klerikalismu, který je podle nich zdrojem všeho zla. Připadá mi, že krize je hlubší. Dotýká se samotné identity kněze. Kněží už nevědí, kým v tomto světě jsou. Temná mračna nepokoje, deprese, sebevražd a obrovsky závaž¬ných mravních poklesků míří k chmurnému obzoru. Ano, krize kn재ství je hluboká. Přímo vyplývá z krize víry, která otřásla důvěrou mužů Církve ve vlastní identitu: začínají pochybovat o důležitosti a jedineč¬nosti svého poslání. Kardinál Garrone v knize L’Église píše: „Jedním z největších nebezpečí dnes je považovat teologický problém kněžství za problém naprosto nový, který je třeba od základu nově uchopit. [...] Profil kněze se stírá. Kněz ztrácí sebeuvědomění a věřící, kteří ho po¬třebují, u něj už nenacházejí nevyhnutelnou oporu, ať už pro svou víru nebo pro svůj život.“ To se odráží na povoláních: „Jak by mohli mít kněží myšlenky a odvahu nasměrovat někoho do semináře a ke kn재ství, když se sami nacházejí ve stavu nejistoty duše, a jak se říká, pochy¬bují ,o vlastní identitě'?“
Kněží mají rostoucí sklon považovat svůj úřad za funkci zástupce společenství, jako by Církev byla demokracií. Nemají už jasnou před¬stavu o transcendentním poslání kněze.
Při mši má rozdíl mezi služebným kněžstvím a všeobecným kn재stvím plynoucím ze křtu tendenci se stírat, zejména v důsledku absen¬ce rozlišování částí liturgického prostoru. Někteří teologové tvrdili, že v případě nutnosti může společenství celebrovat mši svátou i bez kněze.
Pokud jde o biskupy, jejich úřad, který je božského práva, bývá zčásti narušen byrokracií biskupských konferencí. Existuje riziko, že bisku¬pové ztratí svou nezcizitelnou, osobní odpovědnost být „učiteli víry“. Je třeba najít rovnováhu mezi ní a autentickou koncepcí kolegiality, kterou učil Druhý vatikánský koncil. Národní biskupské konference jsou v praxi užitečné, nepřísluší jim však hovořit o magisteriálním po¬slání. Nesmějí zapomínat, že pravda není záležitostí počtu hlasů, tím méně množství vydaných textů.
Řeholníky krize zasáhla velmi pádně. Kardinál Garrone píše v knize L’Église tato slova, z nichž mrazí: „Spor neušetřil ani řeholníky: vysky¬tovali se v prvních liniích protestujících. Často byli mezi rozhněvaný¬mi*. Tento jev sahal až do velkých řádů, u nichž se zdálo, že jim díky je¬jich tradicím a zásadám musí bouře zůstat dokonaleji a déle cizí. Stejně tak zasáhl základní prvky náboženské struktury. To, co se dosud jevilo jako součást podstaty náboženství, se najednou zpochybňovalo. Mod¬litba a její nároky. Sliby, a to - zvláštní věc - všechny od poslušnosti až po čistotu. Bolestným krvácením, jímž trpěla celá Církev, byli řeholníci zasaženi nejcitelněji a zdálo se, že chorobu je u nich těžší zastavit než u kohokoli jiného.“
Za pokoncilního šoku se velké řeholní řády, tradiční sloupy vždy nut¬né reformy Církve, zachvěly vyčerpáním z významných ztrát a z krize povolání. Ještě dnes jsou podlomeny krizí identity. Početní řeholníci to chtěli napravovat tím, že se vrhli do vnějších věcí a hledali „osvobození“ ve společnosti a v politice. Zdá se, že mnozí totéž osvobození hleda¬jí v hlubinné psychologii. Řeholnice, možná aniž by chápaly důvody, cítí hlubokou nespokojenost se životem v Církvi, kde se křesťanství zredukovalo na akční ideologii podle ekleziologie proniknuté tvrdým maskulinismem, který se nicméně prezentuje - a možná tomu někteří dokonce věří - jako přiblížení se ženám a jejich „moderním“ nárokům.
Řeholníci často zaměnili „obnovu“ za „pohodlí“. Opuštění řeholních hábitů je politováníhodné, stejně jako nahrazení nočního oficia večerní modlitbou společenství. Dokonce se zpochybnila řeholní chudoba a obecněji řečeno užitečnost slibů. Pro Církev je řeholní život nicméně nezbytný: bez přestání jí připomíná radikálnost Evangelia.
II. ČÁST
Degradace člověka
„Moderní svět degraduje. Znehodnocuje obec;
znehodnocuje člověka. Znevažuje lásku; znevažuje ženu. Hanobí lidské pokolení; hanobí dítě. Tupí národ; tupí rodinu. Dokonce degradoval, s úspěchem znevážil i to, co se znevažuje snad ze všeho na světě nejobtížněji: smrt. “
Charles Péguy, Cahiers de la Quinzaine (IX, 1,6. října 1907)
NENÁVIST K ČLOVĚKU
NICOLAS DIAT: V mnoha současných diskusích vyvstává pohrdání rodi-čovstvím a rodinou. Jde o úhelný kámen moderní nenávisti k člověku. Jak se na to díváte vy?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Rád bych se vrátil k původu této nenávisti, kterou moderní lidé zřejmě považují za svou přirozenost. U kořene to¬hoto nepochopitelného procesu je strach. Naši současníci se dali pře¬svědčit, že svobodný člověk nesmí být na nikom závislý. To je tragický omyl.
Nedůvěra moderních lidí k jakékoli závislosti vysvětluje značnou část zel. Její zhoubné účinky se dosud plně neprojevily. Jestliže se totiž závislost na druhém člověku vnímá jako popření svobody, každý opravdový, trvalý vztah se jeví nebezpečný. Z každého člověka se stává potenciální nepřítel. Svobodný člověk musí být radikálně autonomní a nezávislý, osamocený jedinec bez jakýchkoli pout. Ocitá se uzavřen sám v sobě. Vztah k rodičům, který dítě připoutává k otci a matce, se pro naše současníky stává překážkou plné svobody. Rodiče si nevybí¬ráme, dostáváme je! Tato prvotní zkušenost je pro současného člověka, který chce být jedinou příčinou všeho, co se s ním děje, i všeho, čím je, nesnesitelná. Zdá se mu, že něco dostávat odporuje jeho důstojnosti. Výchova přijatá od rodičů se jeví jako urážka svobody, kterou poklá¬dáme za něco, co existuje samo od sebe. Tím spíše nám představa, že svou přirozenost muže a ženy jsme přijali od Boha Stvořitele, připadá ponižující a zotročující. Podle této logiky je třeba popřít i samotný po¬jem lidské přirozenosti či realitu pohlaví, které jsme si nevybrali.
Domnívám se, že je načase osvobodit člověka od této zášti ke všemu, co dostal. Proto je velmi naléhavě třeba odhalit skutečnou podstatu naší svobody, která se rozvíjí a sílí, jestliže akceptuje skutečnost, že zá¬visí na lásce. Každá láska totiž vytváří vztah, který je poutem, darem, svobodnou závislostí na tom, koho milujeme.
Není snad zásadní odmítnutí každého pouta, každého vztahu dítě¬te k otci v pozadí toho, co kniha Genesis popisuje jako prvotní hřích? „Co je tedy na této stránce popsáno?“ tázal se Benedikt XVI. v homilii z 8. prosince 2005. „Člověk nedůvěřuje Bohu. Chová v sobě podezření, že ho Bůh vlastně o něco v životě připravuje, že Bůh je protihráčem, který omezuje naši svobodu, a že lidskými bytostmi plně budeme pouze tehdy, když se ho zbavíme, totiž že pouze tímto způsobem můžeme být zcela svobodní. Člověk žije v podezření, že Boží láska vytváří závislost, a aby byl plně sám sebou, je nutné se této závislosti zbavit. Člověk ne¬chce od Boha přijímat svou existenci a plnost svého života. Sám chce ze stromu poznání získat moc utvářet svět, stát se bohem pozvedaje se na Jeho úroveň a přemoci smrt a temnoty. Nechce se zabývat láskou, jež se mu nezdá důvěryhodná, a spoléhá pouze na poznání, protože to skýtá moc. Spíše než po lásce dychtí po moci, díky které chce svůj život sám vzít do vlastních rukou. A při tomto počínání se spoléhá spí¬še na lež než na pravdu, a tím se jeho život propadá do prázdna, do smrti. Láska není závislost, nýbrž dar, který nám dává žít. Svoboda lidské bytosti je svobodou bytosti omezené, a je tedy sama omezená. Můžeme jí čerpat pouze jako svobody sdílené, ve svobodném společen¬ství; jen pokud žijeme spravedlivým způsobem jeden s druhým a jeden pro druhého, pak se může svoboda rozvíjet. Správně žijeme, žijeme-li podle pravdy svého bytí, to znamená podle Boží vůle. Protože Boží vůle není pro člověka nějakým donucovacím prostředkem pocháze¬jícím zvnějšku, ale vnitřním rozhodnutím jeho přirozenosti, do něj vepsaným rozhodnutím, jež jej činí obrazem Boha, a tím svobodnou bytostí. Žijeme-li v protikladu s láskou a v protikladu s pravdou - v protikladu s Bohem -, pak se navzájem ničíme a ničíme svět. Pak nenacházíme život, ale jednáme v zájmu smrti.“1
Jsem přesvědčen, že „smrti otce“, jíž se dovolává jistá západní filosofie, můžeme dát opravdu teologický význam. Ve skutečnosti jde o prastarou destruktivní touhu od nikoho nic nepřijímat, abychom nikomu nebyli nic dlužni. Důstojnost člověka spočívá vzásadě v tom, že je dlužníkem a dědicem. Jak krásné a osvobozující je vědět, že existuji, protože jsem byl milován! Jsem plodem svobodné vůle Boha, který si mou existenci od věčnosti přál. Je příjemné vědět, že jsem dědicem lidského pokolení, kde se děti rodí jako nejkrásnější plod lásky svých rodičů. Vědomí, že jsem dědicem dějin, země, civilizace, je obohacující. Nevěřím, že k tomu, aby byl člověk skutečně svobodný, se musí narodit jako sirotek. Naše svoboda má smysl jen tehdy, když jí obsah svobodně a z lásky dávají druzí lidé. Co by z nás bylo, kdyby nás rodiče nenaučili chodit a mluvit? Být dědicem je podmínkou opravdové svobody.
Jaký smysl by měla svoboda člověka zbaveného přijaté přirozenos¬ti? V pozadí nenávisti k člověku je odmítnutí přijmout sám sebe jako tvora. Náš stav toho, kdo byl stvořen, je však nejkrásnějším důvodem naší slávy a základní podmínkou naší svobody. Jako syna Afriky mě zaráží, do jaké míry jsou lidé ze Západu občas plní zášti, ale ještě čas¬těji úzkosti a vzpoury proti svému postavení dědice a tvora. Benedikt XVI. však 20. února 2019 řekl: „Člověk není absolutnem jakoby se ,já‘ mohlo izolovat a jednat pouze podle vlastní vůle. To odporuje pravdě našeho bytí. Naší pravdou je především, že jsme tvorové stvoření Bo¬hem a žijeme vztah ke Stvořiteli. Jsme bytosti mající vztahy. A pouze přijmeme-li tuto vztahovost, vstupujeme do pravdy, jinak upadáme do lži, která nás nakonec ničí. Jsme tvorové, a tudíž závislí na Stvořite¬li. V době Osvícenství měl zejména ateizmus za to, že jde o závislost, od níž je třeba se osvobodit. Tato závislost by však byla fatální pouze v případě, že by tento Bůh Stvořitel byl tyranem, a nikoli Bytím dob¬rým, kdyby byl stejný, jako jsou lidští tyrané. Jestliže nás však Stvořitel miluje a naše závislost je existencí v prostoru jeho lásky, pak v takovém případě závislost je svobodou. Tímto způsobem jsme totiž ve svobodě Stvořitele, jsme sjednoceni s Ním, s celou jeho realitou a celou jeho mocí. [...] Být stvořeni znamená být Stvořitelem milováni, existovat v tomto vztahu lásky, kterou nám On dává a kterou nás předchází.“2
Jádrem lidské situace je radostný prožitek toho, že nejsme sami pů¬vodcem svého bytí, že nejsme svým vlastním stvořitelem, že jsme byli chtěni a milováni ještě dřív, než jsme vznikli. Je to zásadní zkušenost: ,Hospodin mě povolal z života mateřského, od nitra mé matky připo¬mínal mé jméno“ (Iz 49,1). Jsem hluboce přesvědčen, že tato jistota založená na našem prožitku je kořenem celé civilizace. Bez ní jsme zbaveni svého původu, odsouzeni k tomu, abychom si všechno tvořili vlastními silami. Snižuje nás to do situace nomádů bloudících životem a vržených do světa náhodou, slepou evolucí.
Aby měl náš život v tomto světě pevný základ, musíme být spoje¬ni s druhými. Svobodu nemáme k tomu, abychom druhým říkali se strachem a podezřením ne, nýbrž abychom jim říkali ano a navazo¬vali s nimi trvalá pouta důvěry a lásky. Archetypem takové smlouvy je manželství, v němž muž a žena přijímají svou niternou přirozenost pohlavních bytostí, uvědomují si, že se vzájemně potřebují, a rozhodují se sobě navzájem navždy darovat. Je příznačné, že moderní člověk téměř není schopen absolutního závazku. Doslova ho paralyzuje strach z této vyhlídky, která znamená důvěru v sebe i v druhého. To je společný kořen krize manželství i krize povolání. Ty dvě jdou spolu ruku v ruce.
Jak se má člověk zavázat na celý život, když druhého a priori po¬dezírá, že pro něj nechce dobro? Celou lidskou společností se jako pomalý ochromující jed rozšířila nedůvěra v dobrotu a lásku Boha Stvořitele. Každý vztah je proto napříště zdrojem strachu. Závazek z lásky vypadá jako nebezpečné bláznovství. Chladná osamělost se šíří každým dnem. Stala se charakteristickou vlastností naší společ¬nosti. Avšak „tato stvořená vztahovost v sobě zahrnuje také jiný typ vztahů: jsme ve vztahu k Bohu, ale zároveň jsme jako lidská rodina také vztaženi jedni k druhým. Jinými slovy: lidská svoboda je z jedné strany bytím v radosti a v rozsáhlém prostoru lásky Boží, ale zahrnu¬je v sobě také být jedni s druhými a pro druhé. Neexistuje svoboda proti druhému. Pokud absolutizuji sám sebe, stávám se nepřítelem druhého, nemůžeme už žít spolu a celý život se stane krutým a tro¬skotá. Pouze sdílená svoboda je lidskou svobodou; společným bytím můžeme vstoupit do symfonie svobody. Toto je proto další bod velké důležitosti: pouze přijetím druhého, přijetím také zdánlivého ome¬zení, které plyne pro moji svobodu z respektu vůči svobodě druhého, pouze začleněním do sítě závislostí, která z nás v posledku vytváří jednu rodinu, vydávám se na cestu ke společnému osvobození,“ řekl dále Benedikt XVI. v únoru 2009.
Objevuje se tedy další prvek nenávisti všech vůči všem. Jestliže naše svobody musejí spolupracovat, mají-li se rozvíjet, je nutné, aby měly společné měřítko, společný spravedlivý a objektivní řád, který je jim nadřazen. Je-li totiž jediným měřítkem našich činů pozitivní právo prosazené vůlí většiny, budeme se muset bez ustání hrbit před něčím vnějším a zvnějšku vnuceným. Každé podřízení se zákonu či řádu pak vypadá jako otroctví, s nímž je člověk donucen souhlasit ve jménu nutnosti vzájemného spolužití. Takové vnitřní nastavení nás nemůže těšit. Na něčem takovém nemůže být založena pokojná a spravedlivá společnost. Za těchto okolností se nakonec v srdci člo¬věka usídlí latentní vzpoura a hluboký odpor, což jsou tajné hnací síly vůle k neustálému překračování hranic. Poněvadž nás politická moc nutí podřizovat se občanskému zákonu, ženeme realitu své svobody k experimentování s všemožnými mravními přestupky a k odmítání všech limitů přirozenosti.
Tento odpor vůči vnucenému zákonu, proti přijaté přirozenosti zplodil to, co nazýváme „společenským vývojem“. Čím tvrději a repre¬sivněji globalizovaná tržní společnost prosazuje zákony trhu, tím víc se lidé snaží si dokazovat, že jsou stále ještě svobodní, porušováním dědictví přirozeného zákona a odmítáním pojmu přijaté přirozenosti jako takového. Tato logika však představuje slepou uličku, která vede k nenávisti vůči sobě samému a k sebezničení naší přirozenosti. Nej¬novějšími projevy této tendence jsou genderová ideologie a transhu- manismus.
Zde je zásadní znovuobjevit pojem přirozenosti jakožto podmínky pro rozvoj naší svobody. O čem vlastně hovoříme, když připomínáme pojem přirozeného zákona? Naši současníci ho chápou jako otroctví vnucené Bohem, jehož si představují jako odpůrce svobody. To je tra¬gické nedorozumění! Přirozený zákon není ničím jiným než vyjádře¬ním toho, čím ve svém nitru jsme. Je to jakýsi návod k použití našeho bytí, návod na štěstí. Když Církev odsuzuje homosexuální chování nebo rozvod, mnozí lidé se domnívají, že se snaží prosadit svou nadvládu nad svědomím v logice moci a represe. Církev je však naopak pokor¬nou strážkyní člověka, jeho nejhlubšího bytí, podmínek jeho svobody a jeho štěstí.
Bůh a člověk spolu nevedou mocenský zápas o ovládnutí světa! Bůh Stvořitel chce člověku pomoci, aby ovládal sám sebe. Proto svěřil Círk¬vi poslání připomínat všem lidem to, co každý může odhalit e svém svědomí: zákony, jimiž se na nejhlubší úrovni řídí naše bytí. Přirozený zákon je jakási gramatika naší přirozenosti. Stačí jej s dobrou vůlí a vděčností zkoumat, abychom ji odhalili.
Dovolte mi s něčím se vám svěřit. Jsem přesvědčen, že západní ci¬vilizace prožívá smrtelnou krizi. Dospěla na hranici sebedestruktivní nenávisti. Stejně jako v době pádu římské říše je všechno na cestě ke zničení, elity se starají jen o zvětšování luxusu svého každodenního života a lid se umrtvuje čím dál tím vulgárnějšími zábavami. Církev dnes stále ještě ochraňuje to, coje v člověku nejlidštějšího. Je strážkyní civilizace. To biskupové a světci v prvních staletích našeho letopočtu zachraňovali města ohrožovaná barbary. To mniši uchovali poklady antické literatury a filosofie.
Na ještě hlubší úrovni je Církev strážkyní lidské přirozenosti. Ne¬smírné nedorozumění s moderním světem, které panuje v této věci, je děsivé. Když Církev bojem proti potratu brání životy dětí, když chrání manželství tím, že poukazuje na velikou škodlivost rozvodu, když hájí manželský vztah varováním před slepou uličkou, kterou představují homosexuální soužití, když se snaží ochraňovat důstojnost umírají¬cích proti pokušení euthanasie, když varuje před nebezpečím gende- rových ideologií a transhumanismu, slouží tím ve skutečnosti lidstvu a chrání civilizaci. Snaží se chránit maličké a slabé před nevědomým blouděním čarodějových učňů, kteří ze strachu a z nenávisti vůči vlastnímu lidství hrozí zavést mnoho mužů a žen do osamění, smutku a smrti. Církev chce postavit ochranný val lidstva proti neobarbarství posthumanistů. Barbaři už nejsou před branami a pod hradbami měst; jsou na vlivných místech a ve vládě. Vytvářejí zákony i veřejné mínění a často jsou vedeni skutečným pohrdáním vůči slabým a chudým, na jejichž obranu pak Církev povstává, přesvědčena o pravdě Ježíšových slov: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).
Biskupové se nesnaží ovládat svědomí. Berou vážně své poslání, ne¬boť každý z nich je defensor civitatis, obránce společnosti a civilizace. Věřte mi, vím ze zkušenosti, že biskup je někdy posledním útočištěm proti útisku. Právě proto, že nemáme žádné politické zájmy, že jsme se svým svěcením vzdali snahy o sekulární moc a peníze, jsme svobodní. Člověk se musí vzdát všeho, aby už neměl co ztratit a dosáhl opravdové svobody slov i skutků. V Guineji jsem se musel ujmout obrany svého lidu proti diktatuře Sékou Tourého. Protestoval jsem proti násilnému utiskování ze strany nepřátel svobody. Když dnes bojuji proti nepřá¬telům člověka, nedělám nic jiného. Nikdo mě neumlčí! „Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení“ (Lk 19,40). Budu bránit skutečný smysl lidské svobody až do konce. Nikdy nevydám lidi výplodům nepřátel lid¬ské přirozenosti. Vyhrožují nám, říkají nám: Mlčte, ztrácíte popularitu, mediální svět se na vás dívá zle, riskujete, že ztratíte věřící!
Nejsem tu proto, abych byl populární, ani abych přitahoval davy lidí v kostele nebo na sociálních sítích. Hluboká láska ke všem mým lidským bratřím, která podněcuje mou duši, mi brání mlčet. Církev se vždycky stavěla proti ideologiím. Za odpor proti nacismu, komunismu a rasismu všeho druhu platili biskupové krví. Nebudu nikdy kompli¬cem této nové ideologie nenávisti vůči člověku a lidské přirozenosti tím, že budu mlčet. Jde o pravdivost naší lásky k Bohu i k bratřím!
Jak byste vyložil genderovou teorii?
Genderová teorie vychází z pozorování: ženství a mužství se v růz¬ných společnostech vyjadřují zděděnými pravidly kultur, které nás utvářejí. Když však tvrdí, že samy pojmy ženství a mužství jsou kultur¬ními výtvory, jež je třeba dekonstruovat, abychom se od nich osvobodi¬li, mění se v ideologii. Podle ní je na každém, aby si svobodně vytvořil svůj „gender“, svou sexuální identitu. Narodit se s přijatou sexuální identitou, kterou jsme si nezvolili, by odporovalo naší důstojnosti a svobodě. Zde vidíme klam, o němž jsem se zmínil výše. Podle této ideologie je mne hodno jen to, co jsem si sám utvořil. Naopak to, co přijímám jako dar, není vlastně lidské. Všichni jsme se však narodili se sexuálně rozlišeným tělem, které jsme si nevybrali. Toto tělo nám naznačuje něco o tom, kým jsme. Svou přirozenost musíme kultivovat, nikoli popírat! Naše lidství dosahuje svého vrcholného rozvoje, když dar sexuální přirozenosti přijmeme, kultivujeme a rozvíjíme. Přiroze¬nost nám naznačuje smysl, v němž se může plodně a šťastně vyjádřit naše svoboda. Podle stoupenců genderové ideologie však nemohu být svobodný, pokud přirozenou danost nepopřu.
Muž se tedy může pokládat za ženu a ženu ze sebe dělat. Tento nárok může zacházet až k údajnému právu na změnu vlastního těla pomocí chirurgické operace chápané jako vytvoření zvoleného pohlaví, které si člověk vymyslel. Jde o ilustraci toho, co s velkou jemností popsal papež František v Laudato sf-. „Zásadní problém je jiný a ještě hlub¬ší: jde o způsob, jakým lidstvo de facto přijalo techniku a její rozvoj spolu s homogenním a jednorozměrným paradigmatem. V tomto pa¬radigmatu vystupuje do popředí takové pojetí, v němž se subjekt v lo- gicko-racionálním procesu postupně dobírá chápání a tím i vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se rozvíjí tím, že vypracovává vědeckou metodu spojenou s pokusy, která již v sobě zahrnuje techniku vlastnění, nadvlády a transformace. Je to, jako by subjekt stál před beztvarou rea¬litou, která je zcela k dispozici pro jeho manipulování. Zásahy člověka do přírody existovaly vždy, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že sledovaly a spolupracovaly s možnostmi, které mu příroda nabízela. Člověk přijímal z přirozené skutečnosti všechno, co mu nabízela, jako by si prostě bral z její otevřené dlaně. Oproti tomu se dnes zájem člo¬věka soustředí na to, aby z věcí získal vše, co je možné, ovšem s tím, že skutečnost, kterou má před sebou, ignoruje nebo na ni zapomíná. Proto si člověk a věci už přátelsky nepodávají ruce, ale soupeří mezi sebou“ (č. 106).
Musíme znovu přijít na to, že naše přirozenost není ani nepřítel, ani vězení. Podává nám ruku, abychom ji kultivovali.
Prostřednictvím naší přirozenosti se nás vposledku dotýká sám Stvo¬řitel, jenž nás vyzývá, abychom vstoupili do plánu lásky a moudrosti, který pro nás má. Respektuje naši svobodu a svěřuje nám přirozenost jako hřivnu, která má přinášet plody. Genderová ideologie obsahuje hluboké odmítnutí Boha Stvořitele. Má reálné teologické a duchovní důsledky. Když se proti ní Církev staví, není to proto, že je nesmiři¬telnou, zkostnatělou strážkyní předpokládaného mravního pořádku. Bojuje za to, aby se každý člověk mohl setkat s Bohem. První místo, kde na nás čeká, je právě naše přirozenost, naše nejhlubší bytí, které
nám Bůh nabízí jako dar. Chvěji se, když pozoruji, že některé kleriky genderová ideologie láká a svádí. Vskutku v sobě obsahuje prvotní ha¬dovo pokušení: „Budete jako bohové.“ Zdá se, že Západ opojený mocí své vědy a techniky nemůže jinak, než se považovat za všemocného demiurga, jemuž všechno, co si nestvořil sám, nakonec připadá jako útok na jeho důstojnost. „Tam, kde se svoboda činu stává svobodou sebestvoření, se nezbytně dospívá k popření samého Stvořitele. V dů¬sledku toho je člověk jako Boží stvoření a jako obraz Boží znetvořen v podstatě svého bytí,“ řekl Benedikt XVI. v prosinci 2012 při výměně vánočních přání s členy římské kurie.3
Genderová ideologie usiluje o zničení specifičnosti muže a ženy, o zrušení antropologických rozdílů. Houževnatě pracuje na vytvoře¬ní nové světové kultury typu unisex, bez mužství a bez ženství, která umožní nástup nového věku lidstva. Avšak ve světě, kde je všechno vy¬produkováno člověkem, už není nic lidského. Hrozí nebezpečí, že se naše planeta začne podobat odhumanizovaným průmyslovým zónám, kde už příroda nemá místo. Měla by se nás zmocňovat závrať z absurd¬nosti a zvrácenosti našich vlastních vynálezů!
Některé mezinárodní organizace, například Nadace Billa a Melindy Gatesových, Mezinárodní federace pro plánované rodičovství (IPPF) a její členská sdružení utrácejí mimořádné sumy peněz na zavedení této ideologie v Africe. Neváhají činit nátlak na vlády i na obyvatele. Za podpory své finanční moci a svých předsudečných Jistot“ rozvíjejí novou formu ideologického kolonialismu. Militantní aktivisté jednají se zuřivou energií a bez úcty k lidem. Někdy se k těm, které pokládají za zaostalé, chovají jako panovační, nadřazení křižáci. Troufám si nic¬méně tvrdit, že chudí v Africe, Asii nebo Jižní Americe jsou mnohem civilizovanější než lidé ze Západu, kteří sní o vytvoření nového člověka podle svých měřítek. Jsou snad ti nejchudší posledními obránci lid¬ské přirozenosti? Chci jim tímto vzdát čest. Vy všichni, kdo v lidských očích nemáte žádnou moc a žádný vliv, vy, kteří v hloubi duše víte, co znamená být člověkem, nebojte se těch, kteří vás chtějí zastrašit! Máte velké poslání, a sice „zabránit, aby se svět zničil úplně [...], obnovit
trochu z toho, co vytváří důstojnost života i smrti,“ podle slov, která spisovatel Albert Camus pronesl v projevu při převzetí Nobelovy ceny v roce 1957. Proti moci peněz a médií, proti nátlaku mezinárodních lobby chci zdůraznit nesmírnou hodnotu vašeho obyčejného každo¬denního života, úplně prostě lidského. Jak prohlásil Camus, „říká se, že velké ideje přicházejí do světa na pařátcích holubice. Snad tedy, za- posloucháme-li se, uslyšíme uprostřed vřavy říší a národů jakoby slabý zvuk křídel, lahodný ruch života a naděje. Jedni řeknou, že nositelem této naděje je nějaký lid, jiní, že nějaký člověk. Já se domnívám, že ji na¬opak probouzejí, oživují, udržují milióny samotářů, jejichž činy a díla každodenně popírají hranice a nejhrubší zdání dějin, aby nechaly pr¬chavě se zatřpytit stále ohrožovanou pravdu, kterou každý pozvedá pro všechny nad svá utrpení i své radosti.“
Proč říkáte, že genderová teorie ohrožuje nejslabší členy společnosti a děti?
Genderová ideologie způsobuje ve společnosti situace chaosu. Ohro¬žuje realitu otcovství a mateřství. Podle některých západních vlád jsou dnes slova „otec“ a „matka“ nebezpečná. Používá se „rodič 1“ a „ro¬dič 2“ . Prvními oběťmi takovéhoto jednání jsou evidentně děti. Be¬nedikt XVI. se tímto tématem zabýval velice pronikavě ve vánočním projevu k římské kurii v prosinci 2012: „Doposud jsme příčinu krize rodiny spatřovali v chybném výkladu podstaty lidské svobody. Nyní je však zřejmé, že je ve hře pohled na bytí jako takové; na to, co ve sku¬tečnosti znamená být člověkem. [Známe] slavné prohlášení Simone de Beauvoir:,Ženami se nerodíme, ženami se stáváme? V těchto slovech je obsažena podstata toho, co se dnes pod pojmem gender prezentu¬je jako nová filosofie sexuality. [...] Člověk popírá svou přirozenost předznamenanou tělesností, kterou se lidská bytost vyznačuje. Odmí¬tá svou přirozenou danost a chce šiji sám vytvořit. Podle biblického příběhu o stvoření k podstatě člověka náleží, že jej Bůh stvořil jako muže a ženu. Tato dualita je pro lidskou bytost zásadní, tak, jak ji Bůh ustanovil, avšak tento výchozí fakt je odmítán. Už neplatí, co čteme ve zprávě o stvoření: ,Muže a ženu je stvořil1 (Gn 1,27). Muž a žena jako realita stvoření, jako přirozenost lidské bytosti již neexistují. Člověk se postavil proti své přirozenosti, je z něj pouze duch a vůle. Manipulace s přírodou, které v souvislosti s životním prostředím tolik litujeme, se zde stává zásadní volbou člověka vůči sobě samému. [...] Pokud však již neexistuje rozdíl mezi mužem a ženou jako danost stvoření, neexis¬tuje ani rodina jako předznamenání všeho stvořeného. Také potomstvo pozbývá své role a zvláštní důstojnosti, která mu dosud byla vyhrazena. [...] V boji o rodinu je v sázce sám člověk. A je stále zřejmější, že po¬píráním Boha se rozkládá také lidská důstojnost. Kdo hájí Boha, hájí člověka.“
Kdo hájí Boha, hájí dítě a jeho právo narodit se z otce a matky. Bez toho již neexistuje jasný vztah mezi rodiči a dětmi. Mizí na oltáři poli¬ticky korektního myšlení, jež předstírá boj proti diskriminaci homose¬xuálů toužících po dítěti. Kdo tedy řídí pochod do propasti, v níž děti nikdy nepoznají svůj původ? Narodí se procesem umělého oplodně¬ní a po celý život ponesou tíhu anonymního zrození. Hrozí, že tento systém zmate samotný pojem rodičovství a z dětí udělá natrvalo lidi bez kořenů. Jak je možné odmítnout dítěti právo znát a milovat biolo¬gického otce a biologickou matku? Lidé by o tom měli uvažovat, než budou následky nezvratné. Zákonodárství, které těmto praktikám na¬pomáhá, je hluboce nespravedlivé. Dostáváme se k nepředstavitelným nerovnostem, kdy bude lidstvo rozděleno vedví, na ty, kdo své rodiče budou znát, a na ty, kteří budou o tuto radost připraveni, věčné sirotky. Vím, že osoby žijící v homosexuálním svazku jsou schopny lásky k dě¬tem. Tvrdím však, že nemohou uspokojit všechny potřeby těchto dětí. Svým čtenářům kladu prostou otázku: když odhlédneme od jakékoli ideologie, nevíte snad ve vší upřímnosti ze zkušenosti, jak potřebné je mít otce a matku?
Genderová ideologie redukuje otcovství a mateřství na úlohy, které se hrají, a tím do hloubky ničí sám pojem rodiny. Ze záhadných důvo¬dů jsme po celých několik posledních desetiletí dvacátého století byli svědky hluboké nenávisti k rodině. V literárních dílech a filmech velice často vypadala jako místo útisku a potlačování osobnosti. Opravdu je to naše zkušenost? Samozřejmě, patologické případy existují. Je však rovněž možné říci, že rodina je velkou záštitou lásky! Je posledním úto¬čištěm všech, kdo vědí, že jsou v ohrožení. Když jde všechno špatně, přirozeně se obracíme na rodinu. Zdá se nicméně, že instituce rodiny na sebe soustředila všechny útoky a veškeré pohrdání, od rozvodu přes potrat a antikoncepci až po gender. Svatý Jan Pavel II. napsal v Dopise rodinám: „Je zřejmé, že se rodina v podobné kulturní situaci musí cítit v ohrožení, protože je napadána u samého základu. Vše, co odporuje civilizaci lásky, odporuje zároveň celé pravdě o člověku a stává se pro něj hrozbou: nedovoluje mu, aby nalezl sám sebe a cítil se v bezpečí jako manžel, rodič, dítě. Takzvaný ,bezpečný sex‘, propagovaný tech-nickou civilizací1, je z pohledu globálních potřeb člověka ve skutečnos¬ti radikálně nebezpečný, a to dokonce velmi vážně. Člověk je totiž při něm v nebezpečí a uvádí do nebezpečí také rodinu. Do jakého nebezpe¬čí? Jedná se o ztrátu pravdy o sobě samotném, s níž se pojí riziko ztráty svobody, a následně ztráty samotné lásky.,Poznáte pravdu,1 říká Ježíš, ,a pravda vás osvobodí1 (Jan 8,32): pravda, jedině pravda vás připraví k lásce, kterou bychom mohli nazvat,krásnou1.114
Jsem přesvědčen, že rodina je vskutku realitou, kterou dábel nemů¬že vystát. Je místem lásky a bezplatného sebedarování par excellence, a proto vyvolává jeho nenávist a útoky. Na ještě hlubší úrovni je spojení otce, matky a dítěte stopou plodné jednoty Nejsvětější Trojice. Skrze na¬rušení rodiny chce dábel zhanobit trojiční jednotu. Především se snaží připravit nevinné děti o šťastné mládí v lásce. Ten, který je „vrahem od počátku“, ničením rodin pouze opakuje vraždění svátých Neviňátek. Bůh se stal dítětem, a proto je pro dábla nevinnost každého dítěte, kte¬rá odráží nevinnost samotného Boha, nesnesitelná. Je tedy naléhavě nutné chránit a podporovat rodiny. Nejde jen o morální povinnost, je to součást duchovního boje. Manželům je třeba pomáhat, aby se věrně milovali po celý život. Jsou nositeli obrazu věrnosti samotného Boha k jeho lidu, a zejména k těm nejslabším a k dětem: „Právě rodina, za¬ložená na manželství muže a ženy, je největší pomoc, kterou lze dětem poskytovat. Ony chtějí být milovány matkou a otcem, kteří se mají rádi, a potřebují bydlet, vyrůstat a žít společně s oběma rodiči, protože ma¬teřské a otcovské postavy se ve výchově dětí, budování jejich osobnos¬tí a jejich identity vzájemně doplňují. Je proto důležité, aby se učinilo všechno proto, aby mohly růst ve sjednocené a stabilní rodině. Proto je třeba povzbuzovat manžele, aby nikdy neztráceli ze zřetele hluboké dů-
4 Dopis rodinám papeže Jana Pavla II. v Roce rodiny 1994, rodiny.cz/wp-content/ uploads/2017/12/jan-pavel-ii-rodinam.pdf.
vody a svátostnost svého manželského svazku a upevňovali jej naslou¬cháním Božímu Slovu, modlitbou, ustavičným dialogem, vzájemným přijetím a vzájemným odpuštěním. Neklidné rodinné prostředí, rozdě¬lení rodičovského páru a zvláště odloučení rozvodem se neobejde bez důsledků pro jejich děti, zatímco podpora rodiny a prosazování jejího pravého dobra, jejích práv, jednoty a stability je ten nejlepší způsob, jak bránit práva a autentické požadavky neplnoletých,“ prohlásil Benedikt XVI. v alokuci před Papežskou radou pro rodinu v roce 2010.5
Zdá se, že papež František naznačuje vývoj nauky Církve v otázce ho-mosexuálních manželství a LGBTpráv.
Nejprve bych moc rád zdůraznil, že osobu nemůžeme redukovat na její sexuální orientaci. Raději než o „LGBT“ hovořím o osobách s ho-mosexuálním chováním nebo homosexuální orientací. Tyto osoby pře¬devším Bůh miluje jako každého muže a každou ženu. Pán při svém utrpení prolil krev za každého z nich. Musíme jim projevovat maximál¬ní soucit. Jako skuteční pastýři musíme jít i k těm, kteří se agresivně dožadují uznání legitimity svého chování. Jsou to ztracené ovce, které musíme jít hledat daleko, abychom šije mohli dát na ramena a donést je zpět do ovčince, i kdyby to pro nás znamenalo riziko. Prvním pro¬jevem lásky, který jim dlužíme, je pravda. Od Církve nikdo neočekává servilní řeč. Partnerství mezi dvěma osobami stejného pohlaví nikdy nebude manželstvím. Tento výrok není žádným odsuzováním. Ta¬koví lidé mohou projevovat něhu a velkorysost, ale nikdy nemohou předstírat, že prožívají to, co je vlastní manželství, totiž darování těla v plodné lásce. Jsem přesvědčen, že papež nás v tomto ohledu nevybízí k podpoře nejednoznačností. Jako syn svátého Ignáce, jemuž vděčíme za nádherná Duchovní cvičení, ví, že Kristovou korouhví není zmatek a narážky. Vyzývá nás k lásce skrze pravdu a k pravdě v lásce.
Jsem přesvědčen, že prvními oběťmi LGBT ideologie jsou osoby s homosexuální orientací. Militantní aktivisté je vedou k tomu, aby ce¬lou svou identitu zredukovali na sexuální chování. Tak se například ho¬voří o „gay komunitě“, jako by se jednalo o zvláštní druh lidí se společ¬nou kulturou, s osobitým způsobem oblékání a mluvy, s vyhrazenými
městskými čtvrtěmi, a dokonce s vlastními obchody a restauracemi. Označují se podobně jako etnická komunita! Mám občas dojem, že gay ideologie nevědomky pěstuje jakousi formu komunitarismu. Pro¬sím věřící, kteří prožívají homosexuální pokušení, aby se nenechali za¬vřít do tohoto vězení LGBT ideologie. Křtem jste se stali Božími dětmi! Vaše místo, tak jako všech křesťanů, je v Církvi. A bude-li pro vás du¬chovní boj někdy příliš těžký, bratrská láska vás podepře.
Pokud jde o muže Církve, kteří úmyslně živí nejasnosti ohledně křes-ťanského náhledu na homosexuální chování a tvrdí, že všechny formy sexuality jsou si přísně rovny, říkám jim, že konají dílo knížete lži a že jim chybí láska k lidem. Proč to dělají? Aby si omluvili vlastní chová¬ní? Protože usilují o popularitu? Jak mohou lidem, kteří po nich žádají Boží slovo, předkládat ideologické řeči?
Velice rád bych kněžím prostě připomněl slova svátého Ireneje z Lyo¬nu v díle Adversus haereses: „Omyl se vskutku nechce ukazovat takový, jaký je, ze strachu, že takto obnažený by nebyl uznáván, avšak oděje-li se podvodně do šatu pravděpodobnosti, jeví se zrakům nevědomých - ač je to směšné - díky tomuto vnějšímu vzhledu pravdivější než pravda sama.“ Mějme se na pozoru, abychom se nestali spoluviníky! Na věč¬nosti se budeme odpovídat za ty, které jsme oklamali.
Co máme dělat? Bez ustání připomínat Boží plán, který je vyjádřen v přirozenosti muže a ženy. Je to nedílná součást našeho evangelizač¬ního poslání. Nemáme právo opouštět ty, kdo od nás očekávají, že jim ukážeme cestu svatosti, a to včetně oblasti sexuality. Chci zdůraznit prorockou pronikavost slov Jana Pavla II., který v exhortaci Ecclesia in Europa napsal: „Církev v Evropě musí v každém svém vyjádření věrně předkládat pravdu o manželství a rodině. Palčivě v sobě pociťuje tuto potřebu, protože ví, že tento úkol ji kvalifikuje v síle evangelizačního poslání, které jí svěřil její Ženich a Pán a které dnes znovu vyvstává s neobvyklou naléhavostí. Nemálo kulturních, společenských a po¬litických faktorů totiž přispívá k tomu, že vyvolávají stále zřejmější krizi rodiny. Různou měrou ohrožují pravdu a důstojnost lidské osoby a ohrožují samu ideu rodiny tím, zeji překrucují. Stále více bývá popí¬rána hodnota nerozlučitelnosti manželství; požaduje se právní uznání faktického soužití, jež se staví na roveň právoplatným manželstvím; nechybí pokusy zprávoplatnit existenci párů, kde pohlavní rozdílnost není podstatná. V tomto kontextu se od církve žádá, aby s novou silou hlásala to, co evangelium říká o manželství a o rodině a aby ukázala na význam a hodnotu spásonosného Božího plánu“ (č. 90).
V této zásadní otázce rodiny lidé celého světa od Církve očekávají jas¬nou, pevnou a stabilní nauku.
V naší první knize Bůh, nebo nic, která vyšla v roce 2015, jste vyslovil názor, že na Západě se tělo ženy často zneužívá, degraduje a tupí. Změnilo se na něm něco?
Naopak, situace se stále zhoršuje. Reklama ženské tělo často snižuje na úroveň zboží využívaného pro komerční účely. Vystavuje se, dává na odiv na plakátech, vydává na pospas pohledům všech. Zdá se, že toto pohrdání a ponižování se pokládá za normální. Na tělo ženy se pohlíží jako na předmět určený k vyvolávání smyslné touhy. Muži jsou vybízeni, aby na posvátné, mateřské tělo hleděli pohledem blížícím se znásilnění či přinejmenším násilné nadvládě. V Itálii se tato degrada¬ce mimo stěny kostelů bezostyšně projevuje všude. Když se vztah ženy k muži prezentuje jedině ve své erotické a sexuální stránce, žena na tom vždycky tratí. Reklama ji karikuje jako pouhý prestižní doplněk manžela, přinejmenším v měšťáckém prostředí. Žena se nevědomky stala objektem sloužícím muži.
Některá feministická hnutí chtějí podporovat důstojnost žen, jsem však přesvědčen, že nejdou ke kořenu problému. Podle slov Margaret Sangerové, zakladatelky Mezinárodní federace pro plánované rodičov¬ství, se snaží „osvobodit ženu od otroctví reprodukce“, čímž ji zbavu¬jí velikosti mateřství, které je jedním ze základů její důstojnosti. Toto „osvobození“ je falešné a iluzorní. Problém může dokonce ještě zvýraz¬nit. Část feministického hnutí si to neuvědomuje, ale nutí ženy k tomu, aby se na sebe dívaly z hlediska zvrácených povýšených mužů, kteří ženy snižují na předmět rozkoše. Z tohoto vězení, od tohoto falešného a ponižujícího pohledu je třeba se osvobodit! Ženy nedosáhnou eman¬cipace odmítnutím svého niterného ženství, nýbrž naopak tím, že ho přivítají jako bohatství. Šťastné nebudou tím, že přijmou muži inspiro¬vanou psychologii, nýbrž tím, že objeví hlubokou důstojnost své žen¬ské specifičnosti.
Chtěl bych se vrátit k jádru problému. Vypůjčím si slova dominikán¬ského teologa Jeana-Miguela Garriguese, která pronesl v přednášce na téma „Muž a žena v Božím plánu“: „Z teologického pohledu se zdá, že kořen krize tajemství ženy souvisí s jevem desakralizace. Sekulariza¬ce vlastně smazává rozměr posvátnosti. Žena je jako pilíř posvátného v dějinách lidstva.“ Žena má vskutku nad mužem přirozenou převahu, protože každý muž přichází na svět skrze ni. Toto spojení s počátkem jí dává zvláštní jemnost a hloubku vůči všemu, co se týká řádu života. Ona je tou, která dává život. Žena zná ze zkušenosti posvátné tajemství počátku života lidské bytosti. Její schopnost uvítat v lůně nový život ji predisponuje k přijímání tajemství milosti, to znamená Božího života, který se přichází skrýt a vyrašit v naší duši. Proto se v Bibli Bůh před¬stavuje jako Ženich a žádá po nás, abychom se od ženy učili ho přijímat. Každá duše se musí naučit vstoupit do tohoto tajemství nevěsty. Sama Církev je v podstatě nevěstou a matkou. Ženy mají v Církvi nesmír¬nou odpovědnost naučit muže posvátnému snubnímu tajemství. Vůči Bohu je každý tvor jakoby manželkou. Proto byly ženy historicky prv¬ní, kdo objevil tajemství zasvěceného života, života v řeholi. To ony ho předaly mužům. Žena uvádí do světa posvátno. Od doby Panny Marie přichází Bůh skrze ženy. Dovedou jeho přítomnost uvítat a střežit. Za to je třeba jim zde vzdát hold. Jan Pavel 11. napsal v roce 1988 v apoštol¬ském listě Mulieris dignitatem: „Týto naše úvahy [...] jsou zaměřeny na to, abychom poznali v ,Božím daru1, co on, Stvořitel a Vykupitel, svě¬řuje ženě, každé ženě. V Kristově Duchu může totiž žena objevit celý smysl svého ženství a uzpůsobit se takto pro .opravdové darování sebe1 druhým a tak ,nalézt sebe samu1. V Mariánském roce si církev přeje poděkovat Nejsvětější Trojici za ,tajemství ženy1, - každé ženy - a za to, co je věčnou mírou její ženské důstojnosti, za,velká Boží díla1, která se v historii lidských generací naplnila na ní a jejím prostřednictvím. Vždyť konec konců, neuskutečnilo se v ní a jejím prostřednictvím to, co je největší v dějinách člověka na zemi: že se sám Bůh stal člověkem?
Církev tedy vzdává díky za všechny ženy a za každou z nich: za matky, sestry, manželky; za ženy, zasvěcené Bohu v panenství; za ženy, věnující se mnoha a mnoha lidským bytostem, jež očekávají nezištnou lásku jiného člověka; za ženy, které bdí nad lidskou bytostí v rodině, jež je základním znamením lidského společenství; za ženy, které pracují v zaměstnání; za ženy, které nesou někdy velkou společenskou zodpovědnost; za ženy,dokonalé* i za ženy,slabé*, za všechny: tak jak vyšly z Božího srdce, v celé kráse a bohatosti svého ženství, tak jak byly obejmuty jeho věčnou Láskou; tak jak jsou spolu s mužem poutnicemi na této zemi, kteráje vtomto čase,vlastí* lidí a mění se leckdy v,slzavé údolí*; tak jak přijímají zároveň s mužem společnou odpovědnost za osudy lidstva, podle každodenních potřeb a podle konečného určení, které má lidská rodina v Bohu, v lůně nevýslovné Trojice. Církev děkuje za všechny projevy ženského ,tvůrčího ducha*, které se vyskytly v prů-běhu dějin, mezi všemi lidmi a národy. Děkuje za všechna charizmata, která Duch svátý uštědřuje ženám v dějinách Božího lidu, za všechna vítězství, za něž vděčí jejich víře, naději a lásce: děkuje za všechny plo¬dy ženské svatosti“ (č. 31).
Proto je Církev v první linii obrany důstojnosti žen. V Africe pravidel¬ně odsuzuje praxi ženské obřízky. Ta se objevila ještě před animismem, islámem a křesťanstvím. Někteří badatelé nacházejí její počátek v Nu- bii na Africkém rohu, v oblastech, které odpovídají dnešnímu Egyp¬tu a Súdánu. Jsem přesvědčen, že boj proti tomuto nepřijatelnému mrzačení bude nakonec vítězný. Navzdory zdání je však žena v Africe a v Asii hluboce respektována. Tamní společnosti by se nikdy neodvᬞily redukovat ji na určité ponižující obrazy, jak se s tím setkáváme na Západě. Někdo mi může namítnout, že africká žena je naprogramo¬vána k tomu, aby měla děti. Takové karikování početné africké rodiny jen prozrazuje zpupnost. Odsuzuji pokrytectví, které spočívá v tvrzení, že západní žena je respektována a rozvíjí se, protože je osvobozena od „břemene“ mateřství, a že je ve všech směrech rovnoprávná s mužem.
Opravdu jste si jist, že základní známkou postmodernity je negace postavy otce?
Domnívám se, že problém je hlubší. Dá se hovořit o krizi mužské postavy.
Stavět obě pohlaví proti sobě je smrtelně nebezpečné. Muž a žena se vzájemně doplňují. Jeden pro druhého jsou životně důležitou potřebou. Tuto rozdílnost se mají snažit kultivovat, aby se každý z nich mohl plně realizovat. Dovolte mi zopakovat, co jsem řekl už v knize Bůh, nebo nic: „Africká životní moudrost tvrdí: Muž není nic bez ženy, žena není nic bez muže a oba nejsou ničím bez třetího, jímž je dítě.“ Bůh chtěl, aby se vzájemně neoddělitelně doplňovali a jeden aby byl štěstím a radostí druhého. Každý z nich je pro druhého vzácným darem od Boha. Oba se navzájem přijímají v lásce a s díkůvzdáním Bohu.
Válka pohlaví, která se stupidně rozpoutala, jako by chtěla nahradit skomírající třídní boj, přináší leda karikaturu mužství a ženství. Muž¬nost se dnes redukuje na určitou formu násilí či vulgární hrubosti. Já jsem naopak přesvědčen, že mužskou duši charakterizuje povolání k otcovství ve všech podobách: tělesnému, duchovnímu, intelektu¬álnímu či uměleckému. Mužská duše bývá občas pokoušena k násilí, protože muž své mužství prožívá jako určitou sílu. Je povolán k roz¬víjení síly mravní, ctnosti, která mu umožňuje věnovat svou energii službě dobru. Tehdy zjistí, že má dost síly k tomu, aby sloužil dobru druhých, a zejména společnému dobru rodiny a společnosti. Dovolte mi připomenout krásné postavy křesťanských politiků, jako byl an-glický filosof Thomas More nebo bývalý starosta Florencie Giorgio La Píra. To jsou příklady odvahy a mužné neohroženosti tváří v tvář politickým či finančním mocnostem své doby. Mužská duše může být rovněž pokoušena k potěšení z nadřazenosti a k pohrdání všemi, kdo se jí jeví jako slabší a bezmocnější. Toto pokušení v současné době ožívá v novopohanských a eugenických hnutích. Muž proto musí ob¬jevit, že jeho mužnost se rozvíjí ve službě a obraně slabých a křeh¬kých, zejména žen a dětí. Zde myslím na francouzského krále sváté¬ho Ludvíka, který klekal před malomocnými, o něž pečoval, nebo na Cypriána Rugambu, rwandského manžela, který se po životě v hří¬chu a násilí stal velmi laskavým ochráncem svého domova. Konečně je pokušením muže také mravní lenost. Mužná duše ji potírá velko¬dušností, která napomáhá objevení skutečného smyslu autority jako služby růstu těch, kdo jsou muži svěřeni. Vrchol této velkodušnosti se uplatňuje v otcovství, které slovem i příkladem vede, povzbuzuje a utvrzuje dítě.
Chtěl bych říci mužům, že jejich duše je stvořena k hrdinství, nikoli k pohodlné polovičatosti. Svatý Pavel přece píše: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev“ (Ef 5,25). Jak Kristus miloval Církev? Tak, že se za ni obětoval až k smrti na kříži. K tomu je tedy povolán každý manžel: milovat jako Kristus! Nedomnívejme se, že hrdinství musí být vždy vidět. Existuje tichá každodenní svatost, je¬jímž příkladem je svátý Josef. Předpokládá rozvinutí vnitřní mužnosti, již naše společnost ignoruje a pohrdá jí, a to natolik, že otcové pochy¬bují sami o sobě a někdy je to i ponižuje.
Společnost bez otce však nemůže být vyrovnaná. Vím, že obrazy otce se ve společenském diskursu a v tom, jak se zpodobovaly, často měnily. Skutečný problém je však jinde. Jestliže se změní, dokonce překroutí, symbolická podoba toho, co znamená být otcem, nemůže být šťastná ani matka a dítě. V posledních letech došlo ke zmatení symboliky pohlaví. Otec je symbolem předávání, odlišnosti a jina¬kosti, což jsou skutečnosti, které se pro moderní svět staly obtížně srozumitelnými.
A konečně se ptám, jak se budou děti moci modlit Otčenáš, jestliže už nebudou mít důvěrnou zkušenost laskavého a spravedlivého otce. Otec rodiny je prvním obrazem věčného Otce a toto označení jistě patří kjeho nejslavnějším titulům.
Dá se hovořit o komercializaci těla?
Z prostituce, pornografie a jejich odvozenin se staly velké trhy. Vinu na vědomých útocích na ženy nesou politici, kteří nepřijímají vhodná opatření pro boj proti prostituci. Prostituce není v mnoha směrech nic jiného než moderní forma otroctví. Jsme svědky provozování skuteč¬ného obchodu s lidmi z jednoho kontinentu na druhý. Západ si kupuje sexuální otrokyně v nejchudších zemích a zakrývá to rouškou mravní pseudosvobody. Tělesným vykořisťováním ve formě prostituce se ne¬zabývá žádná seriózní legislativa. Zacházení s tisíci žen z východní Ev¬ropy, které přicházejí na Západ pronajímat svá těla, je ostudné. Musím rovněž odsoudit pokrytectví bohatých zemí, které nadále tolerují sexu¬ální turistiku do Asie i jinam, jež zneužívá chudobu žen, za současného povyku médií toužících osvobozovat ženy z chudých zemí od otroctví, jemuž jsou vystaveny.
Jsme ostatně svědky jisté formy erotizace celých velkých částí společ¬nosti. Zejména mám na mysli pornografii na internetu. Mladí lidé jsou bezbranní vydáni napospas těmto násilným vizuálním útokům, což rodiče znepokojuje, protože chránit před tím děti je nanejvýš obtížné. Vždyť které vlády přijímají odvážná opatření, aby pohoršení pornogra¬fie skončilo? Jsou snad vysvětlením pro velké ticho mnoha vedoucích představitelů finanční zájmy, které jsou v pozadí těchto aktivit? Snad¬nost, s níž se děti na internetu dostanou k pornografickému obsahu, se rovná znásilňování svědomí nezletilých. Jsem přesvědčen, že ještě nedokážeme dohlédnout psychické a duchovní následky této invaze pornografie pro celou generaci dětí a mládeže. Na poplach začínají zvonit lékaři, kteří se setkávají s mnoha mladými lidmi narušenými stá¬le násilnějšími výjevy nebo závislými na pornografii. Kdo jim řekne, že všechny tyto obrazy nepředstavují pravdu o sexualitě? Kdo jim řekne, že sexualita má být darováním sebe a něhou, nikoli násilím a poníže¬ním? V první linii obrany pravdy a důstojnosti sexuality je opět Církev. V této i v mnoha jiných oblastech je strážkyní a ochránkyní toho, co je v člověku nejlidštějšího.
Velmi málo známou hanebností je ostatně i obchod s orgány, zejmé¬na mezi chudými a bohatými zeměmi. Mafiánské bandy vraždí děti, odebírají jim orgány a prodávají je bohatým pacientům. Mezitím zá¬padní společnosti všude vykřikují výzvy k respektování lidských práv.
Kdo ví, že na Západě se vyráběly kosmetické produkty z ostatků potracených lidských plodů? Řada skandálů spojených s touto praxí zasáhla americkou organizaci Planned Parenthood. Občas mám po¬cit, že o lidských právech si mohou nejvíc vykřičet plíce právě ty nej¬nemorálnější a nejbezbožnější společnosti, aby tak lépe zakryly svou hanbu.
Ve vaší pěkné knize Un temps pour mourir (Čas umírat) mě velmi zasáhlo svědectví otce opata benediktinského kláštera v En Calcat, doma Davida ďHamonvillea, který připomíná zaměření na rentabilitu, jež může převládnout ve francouzských nemocnicích. Je-li nemocný rentabilní, může se léčit. Pokud není, můžeme ho nechat zemřít.
Lidské tělo se stalo shlukem buněk, s nímž chtějí disponovat finanční a politické síly. Šílenství po penězích a liberální ideologie mění tento svět ve skutečné peklo. Dnes si můžeme koupit cokoli, od orgánů až po sperma a břicha náhradních matek.
V rozporu s tím, co se neustále tvrdí, moderní doba hluboce pohr¬dá tělem. Dělá z něj věc. Paradoxně zde neporovnatelnou důstojnost těla odvážně hájí Církev, tak často obviňovaná z opomíjení tělesných skutečností. Mám za to, že křesťané, učedníci Boha, který na sebe vzal tělo, nemohou lidským tělem nikdy pohrdat, ani ho vydávat napospas nenasytnosti obchodníků či bezskrupulózních experimentátorů. My kněží, kteří denně držíme v rukou eucharistické Tělo Páně, známe dobře křehkost i cenu těla. Toto privilegium snad sdílíme s matkami, jež mají zkušenost s péčí o svá křehká a vzácná novorozeňata. Podle vzoru Jana Pavla II. vjeho Dopise rodinám z února 1994 si nikdy nepřestávejme při¬pomínat, že „když je lidské tělo považováno za nezávislé na duchu a na myšlení a je využíváno jako materiál, podobně jako těla zvířecí - a to se děje například při manipulaci s lidskými zárodky a plody - pak jdeme vstříc nevyhnutelné a hrozné etické porážce. V podobné antropologické perspektivě se lidská rodina ocitá ve zkušenosti nového manicheismu, v němž je tělo stavěno do radikálního protikladu proti duchu: tělo nežije z ducha a duch neoživuje tělo. Člověk tak přestává žít jako osoba a sub¬jekt. Navzdory opačným záměrům a prohlášením se stává výlučně objek-tem. Tato neomanichejská civilizace vede například k takovému pohledu na lidskou sexualitu, jenž ji považuje spíše za půdu vhodnou k manipu¬laci a vykořisťování než za skutečnost onoho prvotního úžasu, jímž byl Adam ráno po stvoření tak uchvácen, že při pohledu na Evu zvolal: ,Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!‘ (Gn 2,23). Je to úžas zaznívající ze slov Písně písní:,Učarovala jsi mi, sestro, má nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí‘ (Pis 4,9). Jak daleko jsou některé moderní koncepce od hlubokého chápání mužství a ženství, které nám poskytuje Boží zjevení! V lidské sexualitě nám umožňuje odhalit bohatství osoby, která dochází pravého docenění v rodině a vyjadřuje své hluboké povolá¬ní také v panenství a v celibátu pro Boží království“ (č. 19).
Bez Boha je lidská důstojnost zpochybněna. „Není-li Boha, všechno je dovoleno,“ prohlásil Dostojevskij. Bez Boha nakonec nastane to nej¬horší. Člověk skončí v opovržení.
Jednadvacáté století bude jistě dobou nových utopií, transhumanis- mu, úsilí o dokonalého, věčného člověka. Znepokojuje vás to?
Současná revoluce se nazývá „vylepšené lidstvo“ neboli transhuma- nismus. Její prostředky zahrnují nanotechnologie, biotechnologie, in¬formatiku a neurovědu (tzv. NBIC komplex). Cílem je překonat lidská omezení a vytvořit nadčlověka. Tento teoretický projekt je na nejlepší cestě k realizaci. Zde docházíme na sám kraj procesu sebeodmítnutí, nenávisti k vlastní přirozenosti, která charakterizuje moderního člo¬věka. Člověk se nenávidí do té míry, že se chce vynalézt znovu. Tím ale silně riskuje, že se nenapravitelně znetvoří. Před takovou vyhlídkou by se měl každý přemýšlející člověk chvět. A skutečně lze dobře vnímat, že mnozí jsou z toho silně na rozpacích. Tvrdilo se, že lidská svoboda je absolutní hodnotou. Stvořitele jsme odmítli. Samotným pojmem přirozenosti jsme pohrdli. Co zbývá? Jsme sami a bezbranní, vydaní bez obrany něčemu, co se nakonec bude podobat noční můře. Pře¬kročili jsme všechny hranice, ale nevšimli jsme si, že nás chrání. Za hranicí není nic než nekonečná prázdnota. Dnes se někteří lidé dobré vůle, někteří zákonodárci snaží tento pohyb zbrzdit. Uvědomujeme si, že takzvaný pokrok je příliš rychlý. O rychlost však ani tak nejde. Toto hnutí samo nás vede k nicotě. Hovoříme o posthumanismu, ale po humanismu už není nic. Jsme uzavřeni v představě, podle níž je všechno možné ve chvíli, kdy to dovoluje zákon. Tento právní pozi- tivismus povýšený na princip dnes dospívá ke svému konci. Už není schopen nás chránit. Neplní nadále svou roli, která spočívala v tom, že stanovoval, co je podle práva a co je spravedlivé. Lidé jsou pone¬cháni sami sobě. Jak lze tento úprk vpřed zastavit? Kde najít hranici, jež ochrání lidstvo? Kde hledat princip, podle něhož bychom se mohli řídit? Benedikt XVI. pronesl v projevu před německým parlamentem prorocká slova, která znějí jako varování všemu lidstvu, zároveň po¬korné a slavnostní: „Je-li pozitivistický rozum sám o sobě nahlížen jako dostačující kultura a všechny ostatní kulturní skutečnosti jsou vypovězeny do stavu subkultury, pak člověka redukuje, ba dokonce ohrožuje jeho lidství. [...] Vyhraněnost pozitivistického rozumu, který není s to vnímat nic víc než funkčnost, se podobá betonovým stavbám bez oken, v nichž si sami vyrábíme světlo i klima a nechceme již obojí čerpat z širého Božího světa. [...] Je třeba znovu rozevřít okna, spatřit dálky světa, oblohu a zemi a učit se to vše správně používat.“
„Jak to uskutečnit? Jak vstoupit do šíře, do celku? Jak může rozum opětovně nalézt svou velikost, aniž by sklouzl do iracionality? Jak se může znovu přirozenost objevit ve své skutečné hloubce, se svý¬mi nároky a se svým pokynem? [...] Jestliže v našem zacházení se skutečností něco nefunguje, musíme všichni vážně uvažovat o celku a jsme všichni odkázáni na dotazování se po základech naší kultury vůbec. Dovolte mi, prosím, abych se ještě okamžik u tohoto tématu zastavil. Význam, kterého mezitím ekologie nabyla, je nepopiratelný. Musíme naslouchat řeči přírody a přiměřeněji odpovídat. Chtěl bych se však důrazně zmínit ještě o jednom aspektu, který byl v minulosti a je i dnes dalekosáhle opomíjen. Existuje totiž také ekologie člověka. Také člověk má přirozenost, jíž musí dbát a s níž nemůže libovolně manipulovat. Člověk není pouze sebeutvářející se svoboda. Člověk ne¬tvoří sebe sama. Je duchem a vůlí, avšak rovněž přirozeností, a jeho vůle je spravedlivá pouze tehdy, naslouchá-li přirozenosti, respektuje ji a přijímá sebe sama jako toho, jímž je a jenž sám sebe nestvořil. Právě takto a pouze takto se uskutečňuje skutečná lidská svoboda. [...] [V dů¬sledku toho] může přirozenost obsahovat normy pouze tehdy, pokud je do ní vložila vůle. To by opětovně předpokládalo Boha Stvořitele, jehož vůle vstoupila do přirozenosti. [...] Je skutečně nesmyslné uvažovat nad tím, zda objektivní rozum, projevující se v přírodě, nepředpokládá stvořitelský rozum, Creator Spiritus?“
Dostáváme se na konec cyklu. Otázka transhumanismu před nás staví nutnost civilizačního rozhodnutí. Můžeme pokračovat stále stej¬ným směrem, pak ale doslova riskujeme, že se vzdáme svého lidství. Chceme-li zůstat lidmi, musíme akceptovat svou přirozenost tvorů a znovu se obrátit ke Stvořiteli. Svět se rozhodl utvářet se bez Boha, žít bez Boha, uvažovat o sobě bez Boha. Je na nejlepší cestě ke strašlivé zkušenosti: všude, kde není Bůh, je peklo. Co jiného je peklo, než být zbaven Boha. Transhumanistická filosofie to ilustruje dokonale. Bez Boha zbývá už jen to, co není lidské - to, co je „posthumánní“. Víc než kdy jindy stojíme před jednoduchou alternativou: Bůh, nebo nic!
Filosof Guy Coq nedávno v přednášce nazvané „Tvář Boha, tvář člo¬věka“ uvedl: „Barbarství, to znamená možnost zničení základů civili¬zace, postupuje po malých krůčcích. Nepostaví se před nás a neřekne: Tady jsem. Bojte se. Podívejte se, jakou nehumánnost přináším. [...] Naše civilizace je jako podnapilý člověk potácející se kolem propasti. O několik kroků se přiblíží, o několik dalších se od ní zase vzdálí. Neví však přesně, kde se okraj propasti nachází. Může se stát, že jediný další krok směrem k němu způsobí definitivní katastrofu. A byl to jen malý krůček navíc. Chce-li se člověk, který se vydává na procházku, vyhnout nejhoršímu, musí svou cestu pečlivě promyslet a snažit se pochopit, že takovému kroku by se měl vyhnout.“
Pokušení transhumanismu je tímto malým krůčkem navíc, který nás vrhá do prázdna. Vyrábění upravených či „vylepšených“ lidských bytostí by nás dovedlo ke zrušení hranice mezi subjektem a objektem, člověkem a věcí. Když se dnes dívám na nějakého člověka, uvědomuji si, že to není věc, kterou si lze koupit a použít ji, nýbrž jedinec jako já sám. Kdo zítra určí hranici mezi člověkem a ne-člověkem? Stane-li se lidská bytost produktem výroby, kdo dokáže posoudit její základní důstojnost?
Uvědomujeme si dobře, co říkáme, když hovoříme o „vylepšených“ lidech? Bude existovat několik druhů lidí - lidé méně kvalitní a lidé vylepšení? Jaká bude hodnota, cena, jaká budou práva jedněch a dru¬hých? Třesu se při pomyšlení, že brzy se možná někteří lidé budou moci považovat za nadřazené jiným kvůli svým technickým protézám.
Je třeba zdůraznit, že tento projekt prolamuje logiku medicíny. Už nejde o léčení, o nápravu nešťastně poškozené přirozenosti. Jde o vy¬tváření, vynalézání nové, patentované rasy. Jan Pavel II. napsal v en¬cyklice Fides et ratio: „[Následkem pozitivistického myšlení] se ně¬kteří vědci, zcela postrádající etické myšlení, vystavují nebezpečí, že středem jejich zájmu už nebude lidská osoba v celistvosti jejího života. Dokonce někteří z nich, vědomi si možností, jaké má technologický pokrok, kromě toho že ustupují logice trhu, propadají i pokušení de- miurgické moci nad přírodou a nad samou lidskou bytostí“ (č. 46). Bláhoví stoupenci „vylepšeného“ člověka hovoří o zavádění rozsáhlé¬ho programu zdokonalování populace. Předpokládá se zvyšování IQ. Očekává se přidávání nových schopností pomocí implantace zařízení na bázi informačních technologií do mozku. Lidé se mají stát výkon-nými a efektivními. Už techniky umělého oplodnění, výběr embryí před jejich zavedením do dělohy, všeobecné rozšíření prenatální dia¬gnostiky genetických onemocnění postupně razily logice poznamena¬né eugenikou cestu do lidské mentality. Ničení embryí - to znamená maličkých lidských bytostí -, která nevyhovují naší normě, nám při¬padá normální. Kdo bude normu určovat zítra? Kdo stanoví, jestli je ten nebo onen dostatečně výkonný, nebo musí být vylepšen? Neusiluje transhumanismus o vytvoření panské rasy? Týto otázky jsou děsivé, až nás z nich mrazí do morku kostí. Měli bychom se poučit z vražedných šílenství dvacátého století.
Tváří v tvář tomuto pokušení všemohoucnosti chci vykřičet svou lásku a nekonečnou úctu k slabosti. Vy nemocní, vy slabí tělesně či rozumově, vy, kteří trpíte postižením či znetvořením, vy jste velicí! Máte zvláštní důstojnost, protože se jedinečným způsobem podobá¬te Kristu ukřižovanému. Dovolte mi, abych vám řekl, že celá Církev před vámi pokleká, protože v sobě nosíte jeho obraz, jeho přítomnost. Chceme vám sloužit, milovat vás, utěšovat vás a upokojovat. Také se od vás chceme učit. Vy nám hlásáte evangelium utrpení. Jste poklad. Ukazujete nám cestu, jak připomněl kardinál Ratzinger v přednášce na mezinárodním setkání, které pořádala Papežská rada pro pastoraci zdravotníků: „Na trpících lidech, v nichž je nádhera stvoření navenek zastřena, spočívá Boží světlo. Jsou zvláštním způsobem podobni Kris¬tu ukřižovanému, ikoně lásky, a mají některé společné rysy s tím, který jediný je ,obrazem samotného Boha1. Můžeme na ně vztáhnout slova, která Tertulián pronesl o Kristu:,Jakkoli ubohé je jeho tělo [...], bude to vždy můj Kristus1 (Adv. Marc. III, 17, 2). Ať je jejich utrpení jakko¬li veliké, ať jsou jakkoli znetvořeni a zohyzděni ve své lidské existenci, vždy budou privilegovanými syny našeho Pána a vždy v sobě ponesou obzvláštním způsobem jeho obraz.“
Kříž je konečnou odpovědí na tuto ideologii, která sní o tom, že skrze slabost skoncuje s každou konečností: s únavou, bolestí, nemocí a do¬konce smrtí. Já jsem naopak přesvědčen, že přijatá a milovaná koneč- nostjejádrem naší civilizace. Prométheovský sen o nekonečném životě, o nekonečné moci je lest, dábelské pokušení. Transhumanismus nám slibuje, že se z nás „konkrétně“ stanou bohové. Tato utopie je jednou z nejnebezpečnějších v dějinách lidstva: dosud nikdy se tvor nechtěl tak definitivně vzdálit od Otce. Plní se Nietzscheho slova v knize Ra¬dostná věda: „Bůh je mrtev! [...] A my jsme ho zabili! [...] To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži [...]. Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni?“
Vědci se mně a mé nevědomosti určitě vysmějí. Já jako muž víry bych však chtěl prohlásit beze studu a beze strachu, že „nadčlověk“ je mýtus a že tento prométheovský projekt je zásadně mylný.
Toto bláznovství paradoxně vyjadřuje nostalgii po ztraceném ráji. Před prvotním hříchem člověk neměl poznat smrt a měl věčně přebý¬vat v Boží blízkosti. Zdá se, že chce vlastními silami znovu získat dobro, které svou vinou ztratil. V hloubi duše víme, že smrt a utrpení nemo¬hou mít poslední slovo. Cítíme v sobě povolání k věčnosti a k neko¬nečnu. Člověk nicméně nemůže přestat být svou přirozeností tvorem nekonečně vzdáleným od Stvořitele. Člověku se lidským úsilím nikdy nepodaří vrátit se k Bohu, pozvednout se až k němu a žít jeho životem. Božím životem, který nazýváme milostí posvěcující, může člověk žít jen tehdy, když mu ho Bůh dá zcela zdarma jako dar. Člověk na něj nemá žádné právo; z Boží strany je to čistě obdarování z lásky, které nekonečně převyšuje všechny možnosti lidské přirozenosti. Člověk je od základu závislý na Bohu. Ví, že je Bohem povolám k cíli, který ho přesahuje. Bůh tomu tak chtěl, že na tomto světě nenacházíme plné uskutečnění svého štěstí. Nestvořil nás k pouhé přirozené dokonalosti. Když nás učinil ke svému obrazu a podobě, měl cíl, který dokonalost přirozenosti nekonečně převyšuje. Existujeme pouze pro tento nadpři¬rozený život. Bůh stvořil lidi pro věčnost.
Svatost je nejvyšší plnost, která nás pozvedá až do Božích výšin. Naše dokonalost, naše svatost je dílem Boha a jeho milosti. Nekonečná propast mezi řádem přirozeným a nadpřirozeným, mezi životem lidské přirozenosti a životem milosti, který je životem samotného Boha darovaným lidem, nezmizí nikdy. Svatost předpokládá přirozenost a neprotiřečí jí, ale nekonečněji převyšuje.
Církev je prodloužením poslání Krista, který chce člověka vést k do-konalosti, pozvednout k Bohu: „Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami“ (Žid 13,7-9).

NENÁVIST K ŽIVOTU
NICOLAS DIAT: Otázky potratu a sexuálních a reprodukčních práv jsou vždy oblastí vážných střetů mezi Církví a médii. Papež František však neváhá nazývat potrat „genocidou v bílých rukavičkách
KARDINÁL ROBERT SARAH: V mnoha zemích dnes existuje, slovy sváté¬ho Jana Pavla II., „koalice proti životu“. Jestliže vláda může z vlastní pravomoci povolit legální likvidaci dítěte, jsou možné jakékoli úchyl¬ky. Legalizace potratu je základem všech takovýchto zločinů. Kdo má právo na život? Kdo je odsouzen k smrti? Patří dítě s Downovým syn¬dromem bez milosti mezi druhořadé lidské bytosti? Boží přikázání je jasné: „Nezabiješ.“
Matka Tereza se domnívala, že společnost, v níž má matka právo zabít své dítě, je bytostně barbarská. Obhájci tohoto zločinu se snaží dávat mu slušivá jména, aby zmírnili jeho závažnost. „Přerušení těho¬tenství“ zní sluchu i svědomí lépe. Celé populace jsou v této otázce uko¬lébávány, a jak se zdá, nechápou, co je v sázce. Vraždění trvá. Vražda se stává něčím dobrým, omluvitelným, legitimním. Stává se právem. Katolická církev se rozhodně staví proti tomuto masovému zločinu proti lidskosti. Naši odpůrci se snaží nás z diskuse vyloučit a naše slova umlčet. Naše argumenty jsou pokládány za tmářské. Určité lobby ve¬lebí svobodu zvolit smrt místo oslavy radosti z nového života a dětství. Někteří lidé dokonce mateřství označují za zotročení a porobu ženy.
Cynické zákony legalizující potrat ohrožují základy práva a završují společenský rozvrat a sebedestrukci státu. Problém je o to větší, že Ev¬ropa prodělává bezprecedentní demografickou krizi. Již není zajištěna
obnova populace. V některých zemích, například v Itálii, způsobuje stárnutí obyvatelstva vážné problémy.
V současné době je třeba připustit, že máme daleko k doporučením, která Pavel VI. v encyklice Humanae vitae adresoval vládám: „Chce¬me nyní vyzvat vládnoucí činitele, kteří nesou hlavní odpovědnost za blaho společnosti a mohou velmi mnoho přispět k zachovávání mrav¬nosti: Nedopusťte, aby poklesla mravnost vašeho lidu. Nedovolte, aby se skrze legislativu do rodiny - základní buňky společnosti - zaváděly praktiky odporující přirozenému a Božímu zákonu. Veřejná autorita může a má zvolit k řešení problému růstu obyvatelstva jiné cesty: pro¬zíravou rodinnou politiku a moudré vzdělávání obyvatelstva, aby byl chráněn jak mravní zákon, tak svoboda občanů“ (č. 23). Absence de¬mografické politiky skutečně podporující rodinu je mi hlubokou záha¬dou. I z obyčejného lidského pohledu je zřejmé, že situace je naléhavá. Jsem přesvědčen, že v tomto směřování ke smrti velice schází naděje. Tyto země jako by už nevěřily ve vlastní budoucnost.
Tragédie potratu mezitím dál působí spoušť. Jejími oběťmi jsou nena¬rozené děti, ale i matky, jež jsou terčem velkého tlaku. Mnoho žen v sobě po léta nosí toto strašlivé zranění způsobené vědomím, že zabily své dítě. Rád bych připomněl prorocká slova Matky Terezy při převzetí Nobelovy ceny. Tato postavou malá, ale před Bohem velká žena v přítomnosti nor¬ského krále a celého Nobelova výboru připomněla slova starozákonních proroků, aby nám před oči postavila pravdu. Odvážila se tvrdit, že potrat ohrožuje mír ve světě: „Chci se vám dnes s něčím svěřit,“ řekla. „Největ¬ším ničitelem míru je dnes zločin páchaný na nevinných nenarozených dětech. Jestliže může matka zabít vlastní dítě v děloze, co nám zabrání - vám nebo mně -, abychom se mezi sebou zabíjeli? Písmo říká: ,1 kdyby matka zapomněla na své dítě, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.11 kdyby matka zapomněla... Ale dnes jsou zabíjeny milió¬ny nenarozených dětí a neříkáme nic. Čteme v novinách, že tam či onde bylo zabito tolik a tolik lidí, co všechno bylo zničeno, ale nikdo nehovoří o miliónech maličkých, kteří byli počati se stejným životem jako vy a já, se životem Božím. A neříkáme nic. Připouštíme to, abychom se přizpů¬sobili názorům zemí, které potrat legalizovaly. Tyto národy jsou ty nej¬chudší. Bojí se svých maličkých, bojí se nenarozených dětí a tyto děti mu¬sejí zemřít. Protože nechtějí živit další dítě, vychovávat další dítě, musí toto dítě zemřít. [...] Proto vás dnes vyzývám, abychom tu dnes přijali toto pevné rozhodnutí: zachráníme všechny děti, všechny nenarozené, dáme jim šanci se narodit. A co pro to uděláme? Budeme proti potratu bojovat adopcí. Dobrý Bůh už tak nádherně požehnal práci, kterou děláme, že jsme mohly zachránit tisíce dětí. Tisíce dětí našly domov, kde jsou milovány. Přinesly jsme tolik radosti do domácností, kde nebylo dítě! Proto dnes v přítomnosti Jeho Veličenstva a vás všech, kteří přicházíte z různých zemí, žádám: Modleme se, abychom měli odvahu bránit nenarozené děti a dát dětem možnost se narodit a být milovány. Domnívám se, že tak s milostí Boží budeme moci do světa přinášet pokoj. Máme k tomu možnost. Tady v Norsku si žijete - s Božím požehnáním - pohodlně. Jsem si však jista, že v rodinách, v mnoha našich domovech snad nemáme hlad po kousku chleba, ale možná je v rodině někdo, kdo není chtěn, kdo není milován, o koho se nikdo nestará, kdo je zapome¬nut. Existuje láska. Láska začíná doma. Láska, má-li být opravdová, musí bolet. [...] Vždyť dítě je nejkrásnějším Božím darem rodině, zemi a celému světu. Bůh vám žehnej!“
Myslím, že jen žena mohla promlouvat tak odvážně a jen světice tak jasně. Matka Tereza mi připomíná ženy, které stály pod křížem, zatím¬co vyděšení apoštolově utekli. Proto k nám ostatním, kněžím a bisku¬pům, kteří jsme často ustrašení a nepřipomínáme pravdu, onoho dne promluvil Duch svátý skrze ženu.
Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae odsoudil šíření znepokojivé „kultury smrti“, která se projevuje nejen bratrovražednými válkami, masakry či genocidami, ale především „útoky na vznikající život a na život lidí starých a nemocných“. Jak máme úhlu pohledu bývalého papeže rozumět?
Naše současné společnosti jsou morbidní. Proti kultuře smrti bo¬jovali všichni papežové minulého století. Situace je v zásadě dosti zvláštní. Vždyť žádný člověk nemůže mít rád smrt. K přemítání o konci pozemského života máme přirozený odpor. Postmoderní společnosti nicméně neváhají smrt pod pozlátkem klamných progresivistických ideologií rozsévat.
Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae, která vyšla v roce 1995, napsal: „Jak je možné, že vznikla taková situace? Je tu více příčin, které je třeba brát v úvahu. Samotným základem je určitý úpadek lidské kul¬tury, který s sebou nese pochybnosti o principech poznání a morálky a působí, že je stále obtížnější jasně vidět hodnotu člověka a jeho prá¬va a povinnosti. K tomu přistupují rozmanité obtíže životních situací a vztahů, někdy ještě zhoršené stavem společnosti, v nichž jednotlivci, manželé i rodiny jsou ponecháni sami se svými obavami. Jsou to vždy případy extrémní chudoby, úzkosti nebo zoufalství, kde snaha o přežití, nesnesitelná bolest nebo spáchané násilí, zvláště vůči ženám, způso¬bují, že myšlenky na ochranu a zachování života někdy vyžadují stateč¬nost až heroickou. Toto vše vysvětluje, alespoň částečně, jak se mohlo chápání hodnoty života dnes tak ,oslabit1 nebo zpochybnit, i když svě¬domí nám neustále připomíná, že život je posvátné a nedotknutelné dobro. Stále více se to ukazuje na faktu, že zločiny proti počínajícímu a končícímu životu se lidé pokoušejí zakrývat různými názory lékařské vědy, které mají odvracet pozornost od toho, že se zde jedná o právo na existenci jedné určité lidské osoby. Ve skutečnosti, i když jsou tu mnohé a závažné důvody z oblasti sociální problematiky, které mohou vysvětlovat tuto velmi rozšířenou morální nejistotu a rovněž pochyb¬nosti jednotlivců o jejich osobní zodpovědnosti, přece zůstává pravdou, že stojíme před daleko větší skutečností, která může být označena jako opravdová a vlastní struktura hříchu, vyznačující se spojením s kul¬turou namířenou proti lidské solidaritě, s jakousi počínající,kulturou smrti*“ (č. 11-12).
Velký polský papež zažil ukrutnosti války - několik jeho židovských přátel se nevrátilo z vyhlazovacích táborů - a řady dalších hrůz. Ode¬dávna znal hybné síly těchto smrtonosných vášní.
Na šíření kultury smrti pracují i mezinárodní instituce. Chudé země, kde je rodina stále základním bodem, v němž je ukotven život společ¬nosti, jsou přednostním terčem eugenických a malthusiánských poli¬tik. Velké nadace v rukou západních miliardářů vypracovávají projekty na vyhlazování nenarozených dětí. Tento boj za šíření smrti za každou cenu je obludný. Jde o neomalené využívání ekonomické moci k ničení slabých a bezbranných.
Je v tom velký paradox. Obyvatel Západu, který v nejvyšší míře vyu¬žívá radostí života, proti životu zuřivě bojuje. Nenávist k životu je ne¬návist k lásce. Láska vždy vede k životu. Ten, kdo skutečně miluje, má život. Velmi rád bych připomněl krásná slova svátého apoštola Jana: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry.
Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život. Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce - jak v něm může zůstávat Boží láska? Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí ne¬obviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha“ (1 Jan 3,14-21).
Kultura smrti je dílem kontrakultury živých mrtvých. Stojíme zde před mylným pojetím cíle, k němuž je člověk určen. Skutečná civilizace je založena na radosti z daru života.
Narodil jsem se v Guineji v době diktatury Sékou Tourého. Pocho¬pil jsem, že jedinou odpovědí na násilí revoluční diktatury je milovat ze všech sil. Diktatury se nemáme bát, ale místo strachu rozsévat lás¬ku: „Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach počítá s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k doko¬nalosti“ (1 Jan 4,18). S pomocí Boží milosti jsem se snažil vštípit do srdce každého Guinejce a každé rodiny kousek Božího srdce, aby do¬kázali milovat a odpouštět jako On. Věděli jsme, že naši zatčení bratři jsou mučeni. Režim se snažil z nich vynutit hypotetická tajemství. Za¬kázali mi navštívit ve vězení mého předchůdce v Konakry Mons. Tchi- dimba, nebylo však pochyb, že se mu dostalo toho nejhoršího zacháze¬ní. O mnoha lidech zavřených v žalářích Sékou Tourého jsme neměli žádné zprávy. Prostřednictvím některých strážců jsme se občas dozvě¬děli o smrti někoho z nich za hrozného utrpení. Rodiny nikdy nedostaly jejich těla. Přisluhovači režimu byli mimořádně zvrácení; líbilo se jim pozorovat smrt vězněných. Tváří v tvář těmto ďábelským hrůzám bylo třeba guinejský lid vést k tomu, aby miloval a odpouštěl jako Bůh. Proti násilí a nenávisti se můžeme postavit jen tehdy, skryjeme-li se v Bohu, abychom byli schopni nezměrné lásky.
Jedině v Bohu je naděje. Život a láska se soustřeďují v Otci.
Další formou pohrdání lidským životem je euthanasie.
Při pomyšlení na utrpení a umírání se západního člověka zmocňuje panika. Když už nám nekyne žádná rozkoš, proč zůstávat na této zemi? Stejně jako v případě potratu zde pozorujeme významový posun, který se snaží usnadnit změnu myšlení. Hovoří se o „důstojném umírání“. Vždyť kdo by chtěl umírat v bolestech? Zastánci euthanasie využívají k prosazování svých názorů mravní a psychické tísně nemocných, kteří se ocitli na konci života, a jejich rodin. Projevují falešný soucit, jenž není ničím jiným než pokryteckým podněcováním smrti.
Církev odjakživa umí doprovázet umírající. Kolik kněží, řeholníků a řeholnic strávilo dlouhé hodiny s lidmi na konci života? Lidé na kon¬ci své životní cesty nepotřebují bezcitnou injekční stříkačku, která jim přichází dát smrt. Potřebují soucitnou a láskyplnou ruku. Opět uvažuji o znepokojujících slovech matky Terezy: „Naši chudí, naši úžasní lidé jsou naprosto hodni lásky. Nepotřebují naši lítost ani blahosklonný soucit. Potřebují naši chápavou lásku, naši úctu, potřebují, abychom s nimi zacházeli důstojně. Myslím, že my tu máme zkušenost s tou nej¬větší chudobou, s těmi, kteří riskují smrt kvůli kousku chleba. Umí¬rají však s velkou důstojností. Nikdy nezapomenu na muže, kterého jsem jednoho dne sebrala na ulici. Byl pokrytý hmyzem, jedině obličej měl čistý. Přesto tento muž, když jsme ho přinesly do našeho domova, řekl: „Žil jsem jako zvíře na ulici, ale zemřu jako anděl, o kterého se starají a který je milován.“ Zemřel podivuhodně krásně. Odešel domů, k Bohu, neboť smrt není ničím jiným než návratem domů, do Božího domu. Protože zakusil tuto lásku, protože pocítil, že je chtěn, milován, že pro někoho něco znamená, zažil ve svých posledních okamžicích radost ze života.“
Zemřít důstojně znamená zemřít milován. Všechno ostatní je lež. Dobře to vědí lidé, kteří se s neúnavnou velkodušností angažují v pa¬liativní péči, aby zmírňovali bolest, doprovázeli druhé v osamělosti a projevovali člověku lásku: případy, kdy nemocný žádá o euthanasii, jsou extrémně vzácné. Pokud tomu tak je, za jeho přáním se skrývá nějaká tíseň. Jsem přesvědčen, že diskutuje-li se dnes o euthanasii, je to v zásadě proto, že my zdraví nesneseme přítomnost nemocných a tr¬pících. Dožadují se naší lásky a soucitu, a my nemáme odvahu se jim podívat do očí. Nemáme pro ně dost lásky. Naše společnost je vyprahlá nedostatkem lásky, a proto se chce zbavit těch, kteří ji nejvíce potřebu¬jí. Choďte na návštěvy do nemocnic, běžte každý den prostě držet za ruku někoho nemocného nebo starého, opuštěného člověka! Prosím vás o to, prožijte tuto zkušenost. Na vlastním těle zakusíte, co znamená milovat. „Navrhuji vám toto: milujme se navzájem, až to bude bolet. Nezapomínejte však, že existuje mnoho dětí, mnoho mužů a žen, kteří nemají, co máte vy. Pamatujte na to, abyste je milovali až tolik, že to bude bolet,“ řekla také matka Tereza.
Odpovědí na euthanasii je láska až k smrti! Euthanasie vychází v zá¬sadě z ekonomické logiky. Lidí, kteří se stali pro společnost neužitečný¬mi a nákladnými, je třeba se zbavit. Rentabilita je důležitější než život.
Média se na tomto boji v plné míře podílejí, neboť tvrdí, že euthana¬sie zmírňuje bolesti a umožňuje připravit milosrdnou, šťastnou smrt. Ochotně a energicky referují o podrobnostech obzvlášť dojemných pří¬padů, které vyvolávají emoce veřejnosti.
Euthanasie je sebevražda v zastoupení a zákonem schválená vražda. Prosté ochabnutí úcty k lidskému životu může mít nedozírné následky. Belgie či Velká Británie chtějí dovolit euthanasii nezletilých bez sou¬hlasu rodičů. Cožpak už neplatí, že lékaři mají sloužit výhradně životu? Mají se z nich stát vykonavatelé rozsudku smrti? Pro některé lidi se z euthanasie stává léčebná metoda. Máme se lékaře bát jako kata?
Napadá mě výrok profesora Jéróma Lejeunea, francouzského geneti¬ka a objevitele příčiny Downova syndromu: „Úroveň civilizace se měří podle úcty, kterou má ke svým nejslabším členům.“
Církev nesmí mít strach bojovat vhod či nevhod. Byli belgičtí bisku¬pové dost odvážní, když se v Belgii legalizovala euthanasie? Pomohli tito Boží služebníci dostatečně králi Filipovi, dobrému, laskavému člo¬věku a důstojnému dědici krále Baudoina, v okamžiku legalizace eu¬thanasie nezletilých? Vím, že američtí, polští, francouzští či španělští biskupové projevují ve všech těchto otázkách velkou odvahu.
Jak bude náš svět vypadat za sto let? Potrat, komercializace těla, se¬xuální úchylky, gender, rozvolnění manželství i euthanasie jsou jen různé stránky téhož boje západních elit, které znají jen tři zásady: pe¬níze, moc a rozkoš. Tito lidé tančí na mrtvolách stovek tisíc slabých, které úmyslně obětovali pro udržení své nadvlády.
Církev je poslední záštitou před novou světovou etikou, příšernou a sebevražednou. Musí osvěcovat všechna svědomí. Když slunce Círk¬ve zajde, trpí lidé zimou. K porážce těchto nových herezí je třeba znovu nalézt odvahu svátého Atanáše a svátého Ireneje. Jan Pavel II. ktomu otevřel cestu. Již na začátku svého pontifikátu, v roce 1980, napsal v encyklice Dives in misericordia: „Církev, která má před očima obraz generace, k níž náležíme, sdílí neklid tolika lidí naší doby. Kromě toho ji musí znepokojovat úpadek mnoha základních hodnot, které jsou ne¬zpochybnitelným základem nejen křesťanské morálky, ale prostě lid¬ské cti a morální kultury, jako je např. úcta k lidskému životu již od okamžiku početí, respektování nerozlučitelnosti manželství, stálost rodiny. Morální přizpůsobivost zasahuje především tyto nejcitlivější oblasti života člověka a společnosti. Stejnou měrou postupuje krize pravdy v mezilidských vztazích: lze pozorovat menší úsilí o mluvení pravdy, ve vztazích k druhým lidem hledání pouze prospěchu, slábnou¬cí smysl pro opravdové společné dobro a jeho snadný zánik. Konečně vše, co ztrácí svůj posvátný charakter, stává se vzápětí také nelidským: člověk i společnost, pro které už není nic svaté, podléhají - přes všech¬no zdání - morálnímu úpadku“ (č. 12).
Podobně encyklika Jana Pavla II. Evangelium vitae zůstává proroc¬kým dokumentem, hymnou na život vrženou do tváře světa ve chvíli, kdy se podle jejích slov množí „útoky proti životu“, zejména ve formě potratu a euthanasie. Tak může být dítě před narozením odsouzeno k smrti v lůně své matky, přičemž strašlivá logika zabíjení dětí pokra¬čuje euthanasií snažící se skoncovat s lidmi s těžkým postižením a oso¬bami na konci života. Je to obrovský paradox: ve chvíli, kdy většina společností ruší trest smrti pro vrahy, zavádí jej pro lidi nevinné a zra¬nitelné, od nenarozených dětí až po nemocné a staré nebo i ty, kteří jsou jen unaveni životem. Ve všech těchto případech ztrácíme smysl pro solidaritu s muži a ženami v těžkých situacích.
Západní společnost se tím vrací k nejstarším reflexům společností nejprimitivnějších, které si osobovaly právo nad životem a smrtí dětí i určitých dalších kategorií obyvatelstva. Potrat stejně jako euthana¬sie jsou jen nové, antiseptické podoby tichého barbarství. Medicína nesmí být světským ramenem moci, která rozdává smrt. Posláním lé¬kařů je chránit život, nikoli ho brát. Před čtyřmi sty lety napsal Pascal v Myšlenkách: „Pravým smyslem moci je poskytovat ochranu.“ Ni¬koli vraždit.
Jsem přesvědčen, že je naléhavě třeba, aby Církev reagovala budo¬váním „oáz života“, míst, kde budou těhotné ženy přijímány a dopro¬vázeny až do porodu bez výčitek a s radostí, míst, kde budou postižené děti při narození vítány s nadšením a nebude se s nimi jednat jako se selháním medicíny, míst, kde budou nemocní umírat důstojně a obklo¬peni láskou. Některé řeholní kongregace už teď konají obdivuhodnou práci. Mám na mysli Sestry katolických porodnic v Africe a v Evropě i všechny, kteří působí v oblasti paliativní péče. Musíme obdivovat mimořádné dílo Domu Jeanne Garnierové v Paříži, který přijímá ne¬mocné na konci života. Kardinál Lustiger, jeho nástupce kardinál Vingt-Trois a nyní Mons. Aupetit se ve francouzském hlavním městě nikdy nebáli hlásat evangelium života. To by mělo být naléhavým úko¬lem všech biskupů. V každé diecézi bychom měli bojovat proti kultuře smrti nejen slovy, ale mnohem více konkrétní realizací kultury života. Evangelium není utopie, je třeba ho uvádět do praxe. Vždyť Pán Je¬žíš nám říká: „Já jsem přišel, aby měli život a aby ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10). Církev je vzorem civilizace života.
Jaké místo má podle vás v lidských dějinách šoa?
Myslím, že šoa bylo největším pohoršením lidstva, největším zloči¬nem v moderních dějinách. Nenávist k židovskému lidu a vůle ho zničit je ohavnost. Nebyl snad v pozadí plán zabít Boha vyhlazením národa, který byl po staletí nositelem památky na jeho Smlouvu? V tomto ohle¬du vždy velice rád cituji výjimečný text Benedikta XVI., který při ná¬vštěvě koncentračního tábora v Osvětimi 28. května 2006 prohlásil: „Mluvit na tomto místě hrůzy, tolika zločinů spáchaných na Bohu a na člověku, které nemají v dějinách obdoby, je téměř nemožné a zvláště obtížné a tíživé pro křesťana, pro papeže pocházejícího z Německa. Na místě, jako je tohle, se nedostává slov, nakonec zbude jen ustrnulé ml¬čení, mlčení, jež je vnitřním křikem k Bohu: Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit? A za tohoto mlčení se ve svém nitru hlu¬boce skláníme před nesčetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto mlčení se však později stává nahlas vyslovenou žádostí o odpuštění, o smíření, prosbou k živému Bohu, aby už nikdy nic podobného nepřipustil. [...] Papež Jan Pavel II. zde byl jako syn polského národa. Já jsem zde jako syn národa německého, a právě pro¬to mohu a musím říci jako on: nemohl jsem sem nepřijít. Musel jsem přijít. Byla a je to povinnost vzhledem k pravdě a k těm, kdo trpěli, je to povinnost před Bohem být zde jako nástupce Jana Pavla II. a jako syn německého národa, syn toho národa, nad nímž skupina zločinců získa¬la prostřednictvím lživých slibů moc s odvoláním na perspektivu veli¬kosti, znovuzískání národní cti a důležitosti, s vyhlídkou na blahobyt, a také silou teroru a zastrašování, což způsobilo, že náš národ mohl být využit a zneužit jako nástroj jejich nezřízené touhy ničit a ovládat. Ano, nemohl jsem sem nepřijít. [...] A to je důvodem, proč jsme zde i dnes: chceme prosit o milost smíření především s Bohem, který jediný může otevřít a očistit naše srdce, ale také s lidmi, již zde trpěli, a nakonec naléhavě prosit o milost smíření pro všechny, kdo v této hodině našich dějin vinou nenávisti a násilí rozdmychaného nenávistí znovu trpí. Kolik na tomto místě vyvstává otázek! Znovu a znovu se ptáme: Kde byl tehdy Bůh? Proč mlčel? Jak mohl strpět to nezměrné ničení, tento tri¬umf zla? Napadnou nás slova 44. žalmu, nářek trpícího Izraele: ,Když jsi nás rozdrtil na strastiplném místě, a přikryl jsi nás temnotou... Pro tebe jsme přece stále vražděni, mají nás jen za jateční ovce! Vzbuď se, proč spíš, Pane? Probuď se, neodháněj nás navždy! Proč skrýváš svou tvář, zapomínáš na naši bídu a útisk? Vždyť do prachu je sražena naše duše, na zemi leží naše tělo. Povstaň nám na pomoc a vysvoboď nás pro svou lásku!4 (Ž 43,20.23-27). Toto úzkostné volání trpícího Izraele k Bohu v dobách krajní tísně je zároveň voláním o pomoc těch, kteří během dějin - včera, dnes i zítra - trpí pro lásku k Bohu, pro lásku k pravdě a k dobru, a je jich mnoho, i dnes! My nemůžeme odhalit ta¬jemství Boha - vidíme pouze zlomky a nepřísluší nám soudit Boha a dějiny. Nehájili bychom totiž člověka, ale pouze přispívali k jeho zničení. Ne - nakonec musíme zůstat u pokorného a naléhavého volání k Bohu: Probuď se! Nezapomeň na svého tvora, člověka! A naše volání k Bohu musí být zároveň křikem, který proniká naším srdcem, aby¬chom v sobě probudili skrytou přítomnost Boha, aby jeho moc, jež do našich srdcí vložil, v nás nebyla zavalena a udušena bahnem sobectví, strachu z lidí, lhostejnosti a prospěchářství. Vyrážíme tento křik před Bohem a zároveň k našemu srdci právě v tuto hodinu, kdy dochází k novým neštěstím, kdy se zdá, že se z lidských srdcí znovu vynořují všechny temné síly: na jedné straně zneužívaní Božího jména pro ospravedlňování slepého násilí vůči nevinným lidem, na straně druhé cynismus, který nezná Boha a vysmívá se víře v Něho. My voláme k Bohu, aby pobízel lidi, aby se polepšili, aby uznali, že násilí nevede k míru, nýbrž vyvolává jen nové násilí - spirálu ničení, v níž všichni nakonec mohou být jen poraženými. Bůh, v něhož věříme, je Bohem rozumu - ale rozumu, který není neutrální matematikou vesmíru, ný¬brž který je jedno s láskou, s dobrem. Prosíme Boha, voláme k lidem, aby tento rozum, rozum lásky a uznání síly smíření a pokoje převládl nad okolními hrozbami iracionality a falešného rozumu, odloučeného od Boha. Místo, kde se nacházíme, je památným místem, místem šoa. Minulost není nikdy pouze minulostí. Týká se i nás a ukazuje nám cesty, na které se nesmíme vydat a na které ano. Jako Jan Pavel II. i já jsem kráčel podél náhrobních kamenů, jež oběti tohoto místa připomínají v různých jazycích: [...] Všechny tyto pamětní desky mluví o lidské bo¬lesti, jejich prostřednictvím můžeme pochopit, jak cynická byla ona moc, co jednala s lidmi jako s věcmi a neuznávala člověka jako Boží obraz. Některé kameny vybízejí k tomu, abychom se u nich blíže poza¬stavili. Jednou z nich je deska v hebrejštině. Mocipáni Třetí říše chtěli zahubit všechen židovský lid. Vymazat ho ze seznamu národů země. Slova žalmu jsme stále vražděni, mají nás za jateční ovce‘ se tehdy hro¬zivě naplnila. Tito násilní zločinci v podstatě chtěli s vyhlazením tohoto národa zabít onoho Boha, který povolal Abraháma, jenž ve svém pro¬slovu na hoře Sinaji stanovil směrodatné principy lidstva, které zůsta¬nou platné navždy. Jestliže je tento lid svou prostou existencí svědec¬tvím onoho Boha, co mluvil k člověku a bere ho za svědka, měl tedy onen Bůh konečně zahynout a moc měla začít patřit pouze člověku - jim samotným, již se považovali za silné, již se dokázali zmocnit světa. Zničením Izraele chtěli nakonec vyrvat i kořeny, z nichž vyrůstá křesťanská víra, a definitivněji nahradit jimi vytvořenou vírou, vírou vlády nad člověkem, vládou silnějšího. Dalším významným náhrobním kamenem je kámen v polském jazyce. V první fázi, a především, mělo dojít k likvidaci kulturní elity a tak k vymazání národa jako nezávislého historického subjektu. Měla být zachována jeho existence, ale na nejnižší úrovni, na úrovni otroků. Jiný kámen, který vybízí k zamyšlení, je psán v jazyce Sintiů a Romů. I tyto kočovné národy měly být odsouzeny k zániku. V obecných dějinách, podle ideologie, jež uznáva¬la pouze to, co je prokazatelně užitečné, byly započítány k nepotřeb¬ným. Vše ostatní pak mělo být označeno jako lebensunwertes Leben - život nehodný toho, aby byl žit. Pamětní deska v ruštině pak připomíná obrovské množství ruských vojáků, kteří se stali obětí střetu s nacistic¬kým režimem hrůzy. Zároveň však také nabízí možnost k zamyšlení nad tragickým významem jejich poslání: národy osvobozené od jedné diktatury se staly obětí diktatury nové, totiž Stalina a komunistické ideologie. Také všechny ostatní pamětní desky v mnoha evropských jazycích vypovídají o utrpení lidí celého světadílu. Jistě by se hluboce dotklo našeho srdce, kdybychom na oběti nevzpomněli jen takto všeobecně, nýbrž kdybychom viděli tváře jednotlivých osob, které zde v temnotě teroru zahynuly. Cítím jako osobní povinnost zastavit se i před kamenem německým. Pohlíží z něj na nás tváře Židovky Edith Steinové a Němky Terezie Benedikty od Kříže, která spolu se svou sest-rou zmizela v hrůze noci německo-nacistického koncentračního tábo¬ra; jako křesťanka a Židovka přijala svůj úděl, že zemře spolu se svým národem a za něj. Němci, kteří tehdy byli dopravováni do Osvětimi a Birkenau a kteří zde zemřeli, byli viděni jako Abschaum derNation - jako vyvrhelové společnosti. Avšak nyní je s vděčností pokládáme za svědky pravdy a dobra, které ani v našem národě nevymizelo. Děkuje¬me těmto lidem, že se nepodřídili moci zla a stojí nyní před námi jako světla v temné noci. S hlubokou úctou a vděčností se skláníme přede všemi, kdo jako tři mladíci tváří v tvář hrozbě babylonské pece dokáza¬li odpovědět:,Pouze náš Bůh nás může osvobodit. Ale i kdyby nás neo- svobodil, věř, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme‘ (Dan 3,17). Ano, za těmito pamětními deskami se skrývá osud nesčetných lidských bytostí. Burcují naši paměť, burcují naše srdce. Nechtějí v nás vyvolávat nenávist, naopak, chtějí nám ukázat, jak strašné je dílo nenávisti. Chtějí, aby rozum uznal zlo jako zlo a odmítl je, chtějí v nás vzbudit odvahu bojovat o dobro, postavit se zlu na odpor. Chtějí, abychom pocítili to, co ústy Antigony vyjadřuje Sofoklés tváří v tvář hrůze, jež ji obklopuje:,Nejsem zde proto, abych nenáviděla spolu s ostatními, nýbrž abych spolu s nimi milovala.1 Díky Bohu, s očišťováním paměti, ke kterému nás vede toto místo hrůzy, kolem něj vyrůstají početné iniciativy, jež chtějí posílit dobro a učinit přítrž zlu. Před chvílí jsem mohl požehnat Centru pro dialog a modlitbu. V naší bezprostřední blízkosti žijí svůj skrytý život sestry karmelitky, které jsou zvláštním způsobem spojeny s tajemstvím Kristova kříže a připomínají nám víru křesťanů, že Bůh sám sestoupil do pekla utrpení a trpí spolu s námi. [...] V Osvětimi a Birkenau lidstvo prošlo ,temnotou rokle“. Právě proto bych chtěl návštěvu tohoto místa zakončit modlitbou důvěry, žalmem Izraele, který je zároveň také mod¬litbou křesťanů: .Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpo¬činout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha... přebývat smím v Hospo¬dinově domě na dlouhé, předlouhé časy“ (Ž 22,1—4.6).“
Když vládne velké násilí, imperialismus jakéhokoli druhu - ať krvavý či maskovaný -, brutalita, bezostyšný, trvalý nepořádek, lidé se často diví Boží trpělivosti a Božímu mlčení a pohoršují se nad tím. Toto ml¬čení před barbarstvím a před zločiny je pro mnohé lidi dostatečným dů¬vodem, proč nevěřit v Boha. Kdybychom věděli, jak živá je Boží netrpě¬livost! Nedokáže ji překonat nic menšího než nekonečnost jeho lásky. Bůh si nepřeje zlo. Jsem smutný, když slýchám: „Bůh dovoluje zlo!“ Tak to není. Bůh zlo nedovoluje. Trpí jím. Byl jím zraněn až k smrti. On první je jím zasažen! Čím obludnější je zlo, tím je zřetelnější, že Bůh je jeho první obětí. Bůh je jako matka: Matka může z lásky trpět s dítětem, víc než ono a pro ně. Úplně zdravá matka může agónii svého dítěte prožívat bolestněji než ono samo, protože láska se identifikuje s milovanou bytostí. Toho je schopna jen ona.
Jak si můžeme myslet, že Boží láskaje méně mateřská než láska mat¬ky, když přitom veškerá láska všech matek, nevyjímaje Pannu Marii, je jen kapkou v oceánu Boží mateřské něhy? Nikdo netrpí, aniž v něm, před ním, více než on a pro něj trpěl i Bůh.
Mlčení je nejmocnější a láskou nejnabitější řečí a tato absence slov je nejbezprostřednější přítomností uprostřed lidského utrpení. Bůh-Lás- ka byl tiše přítomen i v Osvětimi-Birkenau a toto trýzněné území ta¬jemně zaplavoval svou něhou. Nikdo nemůže vědět, jak Bůh do svého náručí přijímal všechny, kteří se v plynových komorách odebírali na věčnost.
Kdybychom o tom pochybovali, museli bychom úplně ztratit vědomí důstojnosti naší svobody. Bůh nám dal naprostou svobodu. Nestvořil ji jako něco jednou provždy daného a neměnného. Je to náš úkol, který musíme vykonat, ať s netrpělivostí nebo trpělivě, „podle pravdy a v lás¬ce“ (Ef 4,15).
Mohli jsme si myslet, že po šoa se už hrůzy genocidy nebudou nikdy opakovat. Bohužel tomu tak není...
Jestliže věříme, že člověk je Božím obrazem, je nemožné, abychom na něm páchali sebemenší násilí. Zabitím člověka zabíjíme Boha. Ne¬návist k člověku je nenávistí k Bohu. Jestliže působíme utrpení člověku, působíme ho i Bohu. Genocida, systematické a plánovité vyhlazování národnostní, etnické či náboženské skupiny je dokonalým ďáblovým znamením, bojem, urážkou, radikální vzpourou proti samotnému Bohu.
Z mnoha mužů a žen v Africe se stávali otroci. Jako dítě jsem slý¬chal vyprávění starých lidí o deportovaných vesničanech. Věděli jsme, kde se na pobřeží, na břehu oceánu kdysi nacházely budovy, kde se před naloděním tísnili otroci. Byli pouhým zbožím, které nemělo žád¬nou hodnotu. Už jako malé dítě jsem znal hanebný osud určený mno¬ha mým bratřím. Věděl jsem, že byli prodáváni jako zvířata. Nikdy se nevrátili. Tento obchod trval po staletí. Bezbranné obyvatelstvo, které bylo jeho obětí, nemělo čím na tyto rány odpovídat. Černí otroci měli menší cenu než kus nábytku nebo obilné pole. Toto ponižování, toto pokořování, toto absolutní odmítání, tento promyšlený a propagovaný obchod s otroky, který sprostě prováděly křesťanské a muslimské země, znaly všechny oblasti Afriky. I já jsem synem této tragické historie.
Papež František po nástupu na Petrův stolec nevybíravě zkritizoval dvě politické genocidy naší doby. Dnel2.dubna2015,na druhou neděli po Velikonocích, koncelebroval mši svátou pro věřící arménského ritu s patriarchou Nersesem Bedrosem XIX. Tarmounim, která rozpoutala velkou diplomatickou bouři - Turecko okamžitě odvolalo svého velvy¬slance do Ankary ke konzultacím. Tuto reakci vyvolal úvodní pozdrav nejvyššího pontifika adresovaný přítomným věřícím. Připomněl v něm „první genocidu 20. století“, která v roce 1915 zasáhla arménský lid. Turecko stále neuznává, že měla povahu úmyslného vyhlazování.
V roce 2018 se papež neobyčejně důrazně vyjádřil na téma potratu: „Za účelem poklidného života se likviduje nevinný.“ V ten červnový den během přijetí zástupců rodinných sdružení ve Vatikánu papež Fran¬tišek přirovnal potrat v případě postižení dítěte k „eugenice v bílých rukavičkách“: „Slyšel jsem, že je prý v módě nebo že je běžné, když se během prvních měsíců těhotenství dělají vyšetření a zdá se, že dítě by na tom nemuselo být dobře, nabízí se nejprve řešení: dáme jej pryč. [...] V minulém století byl celý svět pohoršen tím, co pro čistotu rasy dělali nacisté. Dnes činíme totéž v bílých rukavičkách.“ Papež se rov¬něž tázal: „Proč už na ulicích nevídáme lidi trpasličího vzrůstu? Pro¬tože protokol mnoha lékařů říká: narodí se s postižením, zbavíme se ho.“ Podle nástupce svátého Petra Západ v podobě dramatu potratu prožívá určitou formu skryté, aseptické a ničivé genocidy.
Charles Péguy ve svých Cahiers de la Quinzaine napsal: „Moderní svět degraduje. Znehodnocuje obec; znehodnocuje člověka. Znevažuje lásku; znevažuje ženu. Hanobí lidské pokolení; hanobí dítě. Tupí ná¬rod; tupí rodinu. Dokonce degradoval, s úspěchem znevážil i to, co se znevažuje snad ze všeho na světě nejobtížněji: smrt.“ K jakým úvahám vás inspirují slova tohoto velkého spisovatele?
V lidských vztazích jsme vynalezli spravedlnost bez lásky, která se rychle stává rozzuřenou šelmou. Jsme stejně lhostejní k pravdě jako ke lži. Chceme být stále bohatší a nevidíme, že jsme stále chudší. Podobáme se bytostem, které ztratily těžiště. Nedokážeme milovat, protože ignorujeme opravdovou lásku Boží. Naše doba se velice ráda pozoruje v zrcadle. Lidé bezmezné milují sami sebe. Prožíváme tri¬umf egoismu.
Když se obrátíme zády k Bohu, zastíráme lásku. Pro křesťana je Bůh všemohoucí. To však neznamená ovládání nebo moc druhé rozdrtit. Bůh je láska, protože miluje a dává bez míry. Bůh se věčně rozdává. Bůh existuje, je přítomen proto, aby se dával. Nemůže jinak. Boží pří¬tomnost v mém životě způsobuje neschopnost znehodnotit lásku, ne¬schopnost ponížit muže či ženu, protože není většího důkazu lásky než obětovat svůj život.
Mučedníci a hrdinové existují v každé době. Svatý Maxmilián Kol- be a Arnaud Beltramejsou živoucími příklady velikosti a vznešenosti lásky.
Rád bych opět citoval slova Jana Pavla II., který v exhortaci Ecclesia in Europa vydané v roce 2003 napsal: „U kořene ztráty naděje stojí po¬kus o prosazení antropologie bez Boha a bez Krista. Tento druh myšle¬ní vedl k názoru na člověka jako na absolutní střed skutečnosti a uměle mu dává zaujmout místo Boha; zapomíná se, že člověk nestvořil Boha, nýbrž Bůh člověka. To, že lidé zapomněli na Boha, vedlo k tomu, že opustili člověka, a proto se není co divit, že se v tomto kontextu otevřel velmi rozsáhlý prostor pro volný rozvoj nihilismu ve filosofii, relativis¬mu v gnozeologii a morálce a pragmatismu, ba až cynického hédonis- mu v utváření každodenního života. Evropská kultura působí dojmem tiché apostaze ze strany nasyceného člověka, který žije, jako by Bůh neexistoval. Za tohoto stavu věcí se nedávno objevily pokusy prezento¬vat evropskou kulturu bez přínosu křesťanství, které ovlivnilo její his¬torický vývoj a její univerzální rozšíření. Stojíme tváří v tvář nové rodící se kultuře, z velké části ovlivněné hromadnými sdělovacími prostředky, jejíž rysy a obsah často odporují evangeliu a důstojnosti lidské osoby. Součástí takové kultury je stále rozšířenější náboženský agnosticismus spojený s hlubším morálním a právním relativismem, který žije ze ztráty pravdy o člověku jako základu nezcizitelných práv každého jed¬notlivce. Znamení slábnoucí naděje se někdy projevují zneklidňujícími formami toho, co lze nazvat,kulturou smrti1“ (č. 9).
Zaráží mě talent moderního člověka zohyzdit všechno, čeho se do¬tkne. Pozorujte vesmír: obraz planet a hvězd je strhující svou krásou. Všechno tam má své místo. Řád vesmíru dýchá pokojem. Pozorujte svět, hory, řeky, krajinu: všechno dýchá pokojnou krásou. Pozorujte tvář dítěte, které se směje na celé kolo, tvář starce zbrázděnou léty. Bůh své stvoření udělal s takovou láskou, že neustále vyvolává dojem vzne¬šenosti a krásy. Podívejte se však, co dělá moderní svět!
Jsem přesvědčen, že člověk, třeba chudý, třeba unavený či nemoc¬ný, je krásný, pokud zůstává prostý a opravdový, to znamená, že šije vědom a je šťastný z toho, že je tvorem. Modernita deformuje krásu Stvořitele, která se odráží ve tváři dítěte stejně jako umírajícího. Tento odraz je pro ni tak nesnesitelný, že ho chce znetvořit, protože je pro ni neustálou výčitkou, kterou nemůže tolerovat. Chce ho znehodnotit. Vzpomínám si na jednu velice krásnou knihu polského autora, který byl v době Sovětského svazu ještě jako dítě deportován do gulagu na Sibiři. V okamžiku, kdy nastupoval do vlaku, který ho odvážel do tábo¬ra, se tázal, proč je s ním deportována i jeho matka, která je tak krásná. Co je v očích dítěte krásnějšího než maminčina tvář? Odpovídá: „Tam přece taky potřebovali mít takovou krásu, kterou kolem sebe rozdávala moje matka. Krása je nezbytná tam, kde se člověk mění ve zvíře, nebo tam, kde se ho snaží proměnit v ďábla.“ Tuto úvahu Piotra Bednarské- ho bych podepsal. Moderní svět degraduje a hyzdí nejposvátnější sku¬tečnosti: dítě, matku, smrt. Nikdy však z našich srdcí nedokáže beze zbytku vyrvat vnitřní krásu, kterou tam vložil Bůh. K té nemá přístup. Všude, kde kvete svatost, se alespoň trochu šíří krása samotného Boha. V knize s názvem Modrý sníh, z níž jsem právě citoval, volá dítě od¬halující zrůdnost sovětského systému koncentračních táborů a násilné smrti: „Krista ukřižovali. Kvůli nám. Byl mladý, moudrý a krásný. Mi¬loval a byl milován, hlásal lásku, a přesto ho zabili. [...] Může za to lás¬ka? [...] Teprve teď jako kdyby se ve mně něco provalilo. Přitiskl jsem se k zemi a všechnu tu hořkost jsem ze sebe vyplakal. A když už jsem neměl slzy, když jsem měl oči suché jako písek v poušti, otevřelo se mi srdce. Začal jsem plakat znovu, tentokrát jsem však plakal v duchu, ronil jsem slzy, které viděl jenom On, který nás stvořil.“ Vnitřní slzy, které vidí jen Bůh, omývají svět od vší ohyzdnosti a nízkosti. Propůjču¬jí mu jeho krásu. Děti, matky, starci a světci to vědí, aleje to tajemství, jež sdílejí s Bohem a jež očím světa zůstává nedostupně uzavřeno.
III. ČÁST
Úpadek pravdy, mravní dekadence
a politické bloudění
,ynucuje se nám přirovnání k zániku římské říše. Ještě sice fungovala jako velký historický rámec, ale prakticky už žila z těch, kdo ji měli rozložit, protože sama už neměla žádnou životní energii. “
Kardinál Joseph Ratzinger, Evropa: její základy dnes a zítra
KAM KRÁČÍ SVĚT?
NICOLAS DIAT: Jak vnímáte moderní skepsi vůči minulosti a tradicím?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Moderní západní člověk minulostí pohrdá. Je pyšný na svou civilizaci, kterou považuje za nadřazenou všem, které jí předcházely. K této iluzi ho vedou pokroky na poli vědy a techniky; jeho domýšlivost se opírá o nejnovější revoluci v komunikačních tech¬nologiích, zejména v podobě internetu.
Moderní člověk trpí ztrátou paměti. Usilujeme o rozchod s minulostí, zatímco to, co je nové, se stává modlou. Podle mého názoru existuje určitá forma agresivního nepřátelství vůči tradici a obecněji vzato vůči celému dědictví minulosti.
Jenomže život v neustálé změně moderního člověka připravuje o kompas. Mladí mohou odsuzovat omyly předcházejících generací. Dokážu pochopit, že chtějí v některých věcech obrátit list. Jak bychom mohli vyčítat mladým Němcům po válce, že už nechtěli myslet na pří¬zraky nacistické minulosti? Ani nejčernější stránky historie by však ne¬měly být zapomenuty. Například udržovat vzpomínku na šoa je velice důležité.
Tradice je v zásadě souhlas s budoucností, která vyrůstá z minulosti. Ztráta paměti Západu mě však konsternuje. Velice jsme se vzdálili od malé základní školy v mé guinejské vesnici, kde jsem se dozvěděl, že moji předkové byli Galové... Tato výuka se mohla zdát zvláštní, ale nebyla traumatizující. Vycházela z opravdové vůle otevřít francouz¬skou identitu Guinejcům v době, kdy byla naše země francouzskou kolonií.
Krize paměti nutně musí vést ke krizi kulturní. Podmínkou po¬kroku je předávání toho, čeho bylo dosaženo v minulosti. Člověk je fyzicky i ontologicky spojen s dějinami těch, kdo tu byli před ním. Společnost, která odmítá minulost, se odtrhává od své budoucnosti. Je to společnost mrtvá, společnost bez paměti, společnost postižená Alzheimerem.
Tato současná tendence platí i pro křesťanství. Kdyby se Církev trvale odstřihla od svých dlouhých dějin, netrvalo by dlouho a byla by ztrace¬ná. Emmanuel Mounier v knize L’Affrontement chrétien (Křesťanské střetnutí) vysvětluje, že tato snaha o rozchod s minulostí vyvolala spo¬jenou dekadenci v západní civilizaci a v křesťanství. Křesťanství v jeho počátcích posilovala „civilizační svěžest“; dnes v tomto ohledu trpí ochablostí. Podle něj však jde především o jeho vnitřní krizi. Mezi křes¬ťanskou civilizací a křesťanským náboženstvím existuje jistá prostup¬nost. Jestliže se křesťanství paktuje se světem, místo aby ho osvěcovalo, nejsou křesťané věrni základu své víry. Vlažnost křesťanství a Církve vyvolává dekadentnost civilizace. Křesťanství je světlem světa. Jestliže už nezáří, přispívá k tomu, že se lidstvo noří do temnot.
Jak se díváte na složitý vztah moderních lidí k myšlence kořenů?
Kořen je počátkem a výživou života. Zasazuje život do úrodné půdy a přivádí do něj životadárnou mízu. Noří se do vody, aby se život zelenal v každém ročním období. Umožňuje rašení a vznik květů a plodů. Ži¬vot bez kořenů se nazývá smrt. Složitý vztah moderních lidí k myšlen¬ce kořenů vychází z antropologické krize, o níž byla řeč výše. Moderní člověk se bojí, že se mu kořeny stanou jařmem. Raději se k nim nezná. Považuje se za svobodného, třebaže ve skutečnosti je jen zranitelnější. Je jako suchý list spadlý ze stromu a vydaný každému větru.
Tento problém je západní záležitostí. V Africe a Asii jsme ke svým kořenům stále připoutaní. Spojují naše životy a dějiny hlouběji s naším dávným původem. Etnika, náboženství a kultury mají starobylé dějiny, z nichž se živí i nadále. Minulost a budoucnost se v nich vzájemně ne¬oddělitelně překrývají. Toto zakotvení není determinismus; je to pod¬mínka naší svobody.
Odmítnutí křesťanských kořenů v evropské ústavě je nejzřetelnějším symptomem tohoto postoje. Evropské instituce se dnes redukují na ekonomickou a administrativní strukturu. Mimo finanční zájmy úzké oligarchie Evropa produkuje ideologie, živí je utopií a ztrácí duši. Od¬střihla se od toho, čím v hloubce je. Zapírá sama sebe.
Západ občas dělá dojem, že jeho jediným horizontem je pokrok.
Pokrok je mocnou modlou západních společností. Představuje alfu a omegu, která má umožnit příchod nového člověka. Pokrok vede ke zrodu čistě technické společnosti dbající výhradně na blahobyt a nad¬bytek hmotných statků, po nichž moderní člověk prahne.
Denně se na nás valí aktuální události a nové informace. Každý z nás je vyzýván, aby se přizpůsobil, změnil. Postmoderní člověk je věčným nomádem, kymácející se loutkou, vydanou každému závanu větru.
Posedlost pokrokem vedla ke vzniku virtuálního člověka. Jak by se někdo takový mohl setkat s Bohem? Pohyb a nestabilnost jsou nejne¬smiřitelnějšími nepřáteli kontemplace.
Svatý Augustin ve Vyznáních napsal: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ Bůh je smyslem i každého opravdového pokroku. Rychlost a umělost nás k Bohu ne¬přivedou. Člověk okamžiku není člověkem Božím. Nakonec přestane chápat smysl vlastního života.
Za takového stavu zkázy nepřekvapuje, že ani neprojevujeme žádné znepokojení nad nástupem humanoidních robotů vybavených umělou inteligencí. Jsme neurčitě ohromeni, ale přitom máme jistotu, že tyto hybridy opatřené mozkem složeným ze sítě umělých neuronů jsou pro lidstvo šancí. Ve skutečnosti však ohlašují jeho pomalou smrt.
Církev vždy rozhodujícím způsobem přispívala k technickému po¬kroku. Ke kolika vědeckým objevům došlo v křesťanském prostředí, dokonce v klášterech? Církev musí i dnes podporovat každý vědecký pokrok, který skutečně slouží člověku. Proto musí zůstat sama sebou a nepřestávat hlásat to, co jí svěřil Kristus.
Ohlašuje příchod společnosti robotů definitivní smrt Boha?
Především je třeba hovořit o smrti člověka. Často myslím na Pau¬la Tibbetse, pilota bombardovacího letounu Enola Gay, který svrhnul atomovou bombu na Hirošimu. To byl člověk civilizace strojů par exce¬llence, poslušný a nezodpovědný.
Georges Bernanos v knize La France contre les robots (Francie proti robotům) tento jev jasnozřivě pojmenoval: „Ve více či méně záludném boji proti vnitřnímu životu se civilizace strojů neřídí - přinejmenším nikoli přímo - žádným ideologickým plánem. Brání svůj základní prin¬cip, jímž je primát jednání. Svoboda jednání v ní nevyvolává obavu; po¬chybnosti má o svobodě myšlení.“
V našem světě má člověk místo pouze v míře, v níž je užitečný v rám¬ci rozsáhlé pavučiny robotů. Člověk zredukovaný na výkonnou sílu už není ve vlastním slova smyslu člověkem, nýbrž chladným vykonavate¬lem, který už dávno rezignoval na používání svého svobodného úsud¬ku. Ztratil kontakt se svou duší. Bernanos pokračuje: „Duše! Člověk by se skoro začervenal, když dnes píše toto posvátné slovo. [...] Člověk má kontakt se svou duší jen skrze vnitřní život a v civilizaci strojů se vnitřní život postupně stává něčím abnormálním.“
Kontemplativní člověk je ten, kdo se nepodřizuje technickému impe¬rativu produkce. Ví, že smrt člověka ohlašuje smrt Boha a smrt Boha konec lidstva.
Bez Boha může svět následovat jen utopie a modly. Bez Boha žije svět v prázdnotě, v nicotě, v permanentním neklidu a utrpení. Jestliže člověk už nehledá Boha, jestliže si vytváří vlastní bohy sloužící jeho rozvoji, pak pravý Bůh z obzoru světa mizí.
Z našich společností uniká Život života. Bůh však zůstává živý v nás. Je v naší duši, neboť člověk je Božím příbytkem, jeho nejposvátnějším chrámem.
Pokrok nás paradoxně může přimět k tomu, že objevíme Boha. Měl by být nejpříznivějším prostředím k trvalému objevování toho, co Bůh chtěl. Všechny vědecké či technické objevy vyprávějí o Božím stvoření. Povrchní nátěr vědy od Boha vzdaluje, ale hluboká a moudrá věda nás k němu přibližuje.
Diagnostikovala Církev správně důsledky posthumanismu?
Pravda se nemění. Je věčná. Jmenuje se Ježíš Kristus, a „Ježíš Kris¬tus je stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8). Lidstvo nikdy nezahyne. Kristus ho zachrání. Posthumanita je lež. Činí si nárok na nezávislost na Stvořiteli, toho ale nikdy nemůže zabít.
Zdá se, že fundamentalistický liberalismus je od nynějška jediným pravidlem světa. Hlásá zrušení všech pravidel, hranic i morálky. Poně¬vadž Bůh je mrtev, nepočítá už se žádným božstvím a náboženství se stává nadbytečným.
Blaise Pascal v díle Preface pour un traité de vide (Předmluva k po¬jednání o prázdnotě) napsal: „Celý sled lidí v průběhu tolika staletí je třeba považovat za téhož člověka, který stále trvá a trvale se učí.“ Filo¬sof Velkého století má pravdu. Představa, že jeden druh člověka může být překonán jiným, je arogantní a hloupá. Mezi Adamem a dnešním člověkem není žádný rozdíl ani ontologický, ani pokud jde o jejich schopnost hřešit a bouřit se proti Bohu. Jediný bezvýznamný rozdíl spočívá v tom, že dnešní člověk je uvyklý luxusu a vlastní mobilní tele¬fon, zatímco Adam a Eva zjistili, že jsou nazí.
Co z nás takových, jací jsme dnes, „lidských, příliš lidských“, zů¬stane, až otevírající se vyhlídky na klonování a umělé dělohy odstraní rození dětí, až budeme nemoci udržovat v uctivé vzdálenosti pomocí pokroku v nanomedicíně a biotechnologiích a až už nám nebude na¬hánět strach smrt, protože budeme schopni své vědomí uložit na elek¬tronický nosič? Budeme konečně osvobozeni od své tělesné schránky? Člověk fascinovaný neuvěřitelnými možnostmi stroje touží odhodit do starého železa tělo z masa a krve a odít se do kůže z křemíku a oceli. To je falešné osvobození!
Jak to, že se vzhledem k obrovským rizikům neptáme politiků a mocných? Je zřejmé, že stojíme před velice závažným mravním di¬lematem. Nad celou genetikou se vznáší přízrak eugeniky, plození je¬dinců vybraných podle určitých kritérií. Budou státy moci sterilizovat lidi posouzené jako „slabomyslní“ a povzbuzovat nositele žádoucích vlastností, aby měli co nejvíce dětí? Stanou se novou normou práv¬ní ustanovení nacistické eugenické politiky, jejichž následkem bylo vyhlazení celých velkých skupin lidí a lékařské experimenty na jedin¬cích pokládaných za geneticky podřadné a označovaných za Unter- menschen, „podlidi“?
Rád bych připomenul slova Dodatkového protokolu rady Evropy o zákazu klonování lidských bytostí: „Umělá výroba lidské bytosti ces¬tou úmyslného stvoření geneticky shodných lidských bytostí je v roz¬poru s lidskou důstojností, a jako taková tedy zakládá zneužití biologie a medicíny.“ Jsou to jasnozřivá a odvážná slova. Znamená to, že Evro¬pa ještě zcela neztratila zděděnou moudrost.
Zemdleli jsme v omamných výparech velkého spánku. Zapomněli jsme na slova Zjevení svátého Jana: „Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný“ (Zj 1,8).
Zdá se, že člověk jednadvacátého století volá: „Po mně potopa. “Není tento skok do prázdna doprovázen téměř sebevražednou vůlí nic ne¬předávat dál?
Pojem dědictví je mrtvý. Normou je prázdnota. Podle velekněží nového světa se kultura, hodnoty, náboženství a tradice nesmějí předávat. Mají být pohřbeny v zapomnění, a aby bylo zajištěno, že už o nich nikdy neuslyšíme, bude hrob zapečetěn pomocí jejich vypuštění ze školních osnov.
Vůle nic nepředávat dál má původ v touze po smrti. Jak to, že se roz-hodujeme nepředávat to, co nám dala minulost? Tato soběstačná pý¬chaje strašlivá, zdrcující, dusivá. Západní společnosti nejsou schopny zajistit a zprostředkovat předávání kulturního dědictví a zkušeností minulosti od doby, kdy z rozchodu s minulostí udělaly hybnou sílu modernity. Odmítnout jakékoli dědictví, udělat z minulosti a z kultury, která tu byla před námi, tabula rasa, pohrdat vzory a vztahem mezi rodiči a dětmi, systematicky odmítat postavu otce: tato moderní gesta, která společnost drží v diktatuře přítomnosti, hrozí nejhoršími kata¬strofami lidskými, politickými a dokonce i ekonomickými.
Mám dojem, že z dějin západních zemí se stalo pole trosek. Jak mů¬žeme předávat něco, co už neexistuje? Zmizí všechno? Zmizí křesťan¬ství, dějiny, civilizace i samotní lidé, aby byli nahrazeni roboty?
Nové generace jsou připravovány o staleté dědictví, na němž by moh¬ly budovat své životy. Mladý člověk vidí jesličky a sotva chápe, co ta věc znamená. Vidí obraz ve slavném muzeu a není schopen poznat na něm významné biblické postavy. Čte román z 19. století a nechápe už nic ze života a kultury té doby. Bez dějin, bez kořenů, bez orientačních bodů se ztrácí v bažinách virtuálnosti. Za těchto podmínek se z minulosti stává terra incognita a z přítomnosti tyranie.
Hybnou silou modernity je tedy rozchod s minulostí?
Západní lidé, aby se zdáli moderní, dnes cítí povinnost být v neustá¬lém postoji roztržky s minulostí.
Globalizované elity chtějí vytvořit nový svět, novou kulturu, nové¬ho člověka, novou etiku. Jediné, co se nesnaží udělat znovu, je slunce, měsíc, hory, vzduch a země. Motorem jejich politického projektu je rozchod s minulostí. Nechtějí se k ní vztahovat. Lidé, kteří si i nadále činí nárok na hodnoty starého světa, musejí zmizet po dobrém nebo po zlém. Jsou vyháněni a zesměšňováni. Podle zastánců nového světa tito podlidé patří k podřadné rase. Je třeba je zahnat a zničit. Tato touha po rozchodu s minulostí je tragicky pubertální. Moudrý člověk šije vědom toho, že je dědicem, a je na to hrdý.
Občas se zděšením konstatuji podobné postoje i uprostřed Církve. Co by bylo z Církve, v níž by byli eliminováni ti, kteří lnou ke křesťan¬ské tradici a jsou věrní neměnnému učení Toho, který je „stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8)?
Žije naše doba ve věčné přítomnosti?
Život v přítomnosti, kterou bychom chtěli mít bez konce, představuje odmítnutí věčnosti. Přítomnost získává nepřiměřený význam a Bůh se stává neviditelným. Člověk se stále více snaží unikat do paralelních skutečností. Zaráží mě, kolik lidí tráví nekonečnou dobu s mobilem v ruce v zaujetí obrázky, blikáním, přeludy. Věčná přítomnost je věčnou iluzí, malým vězením. Mobil nás neustále odvádí od nás samotných a odtrhuje nás od jakéhokoli vnitřního života. Dává nám pocit, že jsme pořád na cestě přes kontinenty, protože nám umožňuje být neustále v kontaktu se všemi. Ve skutečnosti nás však zbavuje všeho vnitřní¬ho a uvádí nás do světa pomíjivosti. Způsobuje, že ztrácíme skutečný kontakt, a vede nás k tomu, co je vzdálené a nedostupné. Dává nám pocit, že tvoříme prostor a čas, že jsme bohové schopní komunikovat, aniž by nás mohla zastavit jakákoli překážka. Hloupé komunikační přístroje kradou ticho, ničí bohatství samoty a vysmívají se intimitě. Často se jim podaří odtrhnout nás od láskyplného života s Bohem a na¬směrovat nás na to, co je okrajové, mimo nás samotné uprostřed světa.
I přítomnost však patří Bohu. Otec přebývá ve všech časových rovi¬nách. Bůh je. Jestliže člověk zná svou identitu a správně žije v přítom¬nosti, může se znovu zakořenit v Bohu.
Putujeme časem, abychom důvěrněji našli Boha. Čas je dlouhý po¬chod k Pánu.
Jde kult hic et nunc ruku v ruce s odmítnutím věčnosti?
V moderním světě se z přítomnosti stala modla. Jenomže člověk je zrozen pro věčnost. Věčný život má vepsaný v nitru. Kultura přítom¬ného okamžiku proto vytváří neustálé nervózní napětí. Současný člo¬věk musí dokázat tuto nebezpečnou modloslužbu bezprostřednosti opustit. Opravdový klid a pokoj může znovu nalézt, jen spočine-li v Bohu.
Kult hic et nunc je plodem filosofické krize a krize kultury moderní doby. Jak můžeme chápat, že největší poklady nejsou ty, jichž se mů¬žeme dotknout rukou? Otevření se Bohu je úkonem víry, který nelze kvantitativně vyjádřit.
Jsem přesvědčen, že západní svět musí pochopit, že nadměrné lpění na hmotných věcech je past. Materialistická postindustriální civilizace, jako je ta naše, je předurčená k blízké smrti. A civilizace transhumanistická by byla ještě větší katastrofou. Lidstvo si musí uvědomit, že se materiálně i duchovně nachází ve slepé uličce. Otu¬povat se drobnými sobeckými, umělými, pomíjivými rozkošemi není k ničemu. Georges Bernanos po pravdě prohlásil v přednášce prone¬sené v Riu de Janeiro 22. prosince 1944: „K naději dojdeme jedině skrze pravdu a za cenu velkého úsilí. Abychom znovu nalezli naději, musíme projít zoufalstvím. Když dojdeme až na konec noci, objevíme novou jitřenku.“
Náš svět se neobejde bez pravdy a naděje v Boha. Tato cesta pravdy nás povede k obrovskému utrpení. Naučme se odpoutat od hmotných
statků a moci. Úzkostlivě přilněme k Bohu a jeho slovu života. Potom všichni společně dospějeme k jednotě ve víře a k poznání pravdy, která má jméno: Ježíš Kristus.
NENÁVIST, VÝSMĚCH A CYNISMUS
NICOLAS DIAT: Jak se díváte na totality dvacátého století a jejich po¬hrobky?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Ono století naneštěstí zažilo ty nejstrašnější politické režimy a ideologické systémy. Víme, kolik milionů lidských životů zničil nacismus a komunismus.
V mé vlasti, Guineji, jsme dlouho žili v marxistické diktatuře Sékou Tourého. Náš lid zakusil ztrátu svobody, násilí politické policie, hlad a bídu. Součástí každodenního života bylo svévolné zatýkání, deporta¬ce do táborů, mučení, politické procesy. Guinejskou zemi zavlažovaly potoky slz a krve. Politické a ideologické násilí neušetřilo nikoho.
Totalita se šířila jako mor na všech kontinentech, lýto režimy ničily člověka, likvidovaly víru a kulturní hodnoty, pošlapávaly lidská práva a svobody, třebaže jejich ambicí bylo člověka změnit.
Zejména nacistický režim si představoval, že vytvoří bezchybnou, panskou rasu. Snaha vyhladit židovský lid, vyvolený lid Boží, pozna¬menala celé dějiny lidstva jako cejch.
Vjednadvacátém století má totalita ještě ničivější podobu. Její modlo- služebné uctívání naprosté a absolutní svobody, které se nejagresivněji projevuje v genderové ideologii a transhumanismu. Nacismus, fašismus a komunismus mají strašlivé následovníky. Jedná se o zmíněné ideolo¬gie, které odporují lidské důstojnosti a podporují potrat a euthanasii, ale také o islámský fanatismus, jenž vraždí a vyvolává vládu strachu. Exis¬tují indicie, které umožňují odhalit u těchto hnutí tentýž dábelský původ. Vidíme u nich tutéž nenávist k člověku, tutéž ničivou pýchu.
Vzhledem k současnému historickému kontextu je naléhavě třeba, aby Církev ústy svých představitelů ohlašovala všem lidem definitiv¬ním způsobem vůli Stvořitele týkající se člověka, rodiny, manželství, posvátnosti lidské osoby a úcty k ní. Kolik lidí dobré vůle by se k tomu¬to úkonu jasnozřivé odvahy Církve připojilo!
Ateistická ideologie dvacátého století chtěla člověka odtrhnout od Boha. Nové ideologie nyní touží mrzačit a ovládat lidskou přirozenost. Člověk si vysnil svůj vlastní pozemský ráj. Byl to palčivý neúspěch. Nyní chce změnit svou vlastní lidskou přirozenost.
Jan Pavel II. ze všech sil bojoval za pád komunismu. Nyní musí Církev chránit ty nejzranitelnější před šílenstvím transhumanismu a genderové ideologie, která zřejmě dokonale uspokojuje kapitalis¬tické a liberální síly.
Jak můžeme definovat nové pokusy o proměnu světa?
Chantal Delsolová v knize La Haine du monde (Nenávist ke světu) píše, že „žijeme dosud v době demiurgů. Ti se nacházejí uvnitř stej¬ného hnutí jako představitelé nedávných totalit. Jsou součástí téhož procesu.“ Nenávist k Bohu se nemění.
Člověk, který se dobrovolně zbavil Boha, usiluje o proměnu svého těla. Nástroji této soudobé demiurgie jsou věda a nové technologie. Člověk a příroda se musejí sklonit pod nemilosrdné jařmo bádání. Za¬slíbení je prosté: vylepšený člověk bude nesmrtelný, jeho intelektuální kapacita nevyčerpatelná a jeho fyzické síly se zdesateronásobí. Geneti¬ka je nový bůh. Nikdo neví, jakou pohromou to může skončit, a přesto pokračujeme v tomto bláhovém směru. Hrozí katastrofa? Odpověď šílených ideologů je neměnné prostá: ve vnuceném pochodu je třeba pokračovat! Za tento scestný proces sebezničení zaplatíme vysokou cenu. Vylepšený člověk povede k člověku umenšenému. Tato zrůdná cesta skončí komercializací člověka a jeho proměnou ve zboží.
Naprosté osvobození lidské bytosti skrývá plánovitou revoltu, která má ukázat Bohu, že jsme schopni všechno dokázat i bez něj, opravit jeho mezery a jeho neschopnost udělat dokonalého člověka. Řeka oddělená od pramene může ještě nějakou dobu proudit. Nakonec ale vyschne. Stejný osud čeká strom odťatý od kořenů. Jak zabrzdit úchyl¬ky bezmezné lidské pýchy? Jak znovu nalézt zdrženlivost? Církev zná pouta mezi člověkem a jeho Stvořitelem. Ví, že váza potřebuje hrnčíře, chléb pekaře, dům zedníka. Dítě potřebuje rodiče. A člověk potřebuje Boha. Slovo Církve je světlo. Připomíná nám, že člověk má božský pů¬vod. Úsilí o nezávislost je iluze. Tvor bez Boha je jako kámen, který se bezcílně valí směrem k propasti.
Zdá se, že naše doba je rozpolcená mezi výsměch a cynismus...
Opak výsměchu vždy spočívá v posvátnu. Vždyť výsměch se snaží špinit, deptat a pokořovat. K ničemu nemá respekt. Posvátno naopak znamená úctu a mlčení. Zbožštění výsměchu nevyhnutelně vede k bar¬barství. V tomto ohledu se připojuji k analýze Chantal Delsolové v její knize La Haine du monde: „Používání sarkasmu a ničení dobré pověs¬ti, sebeúcty a takříkajíc duše se může ukázat horší a krutější než holé násilí. Vždyť jizvy na těle poznamenají člověka často méně než jizvy na duši. Stejně tak banalizování chování dříve pokládaného za závažně nemravné umožňuje přerozdělení žebříčku hodnot s větší jistotou než jakákoli fyzická hrozba.“
Jsem přesvědčen, že boj za civilizaci zahrnuje i to, že nebudeme po¬užívat zbraně zla. Musíme se mít na pozoru před výsměchem. Dobro postupuje v tichu. Křesťané a lidé dobré vůle nesmějí přijímat bojovou logiku pro ovládnutí mediálního prostoru. Skutečný boj se odehrá¬vá v srdcích. Svědomí, které tiše respektuje tajemství Boha i člověka, účinně porazí řvaní ideologů v médiích.
Jedině Církev brání autentický humanismus. Církev je poslední bašta, jediná bezpečná obrana člověka a jeho důstojnosti. Některé agentury OSN spolu s evropskými institucemi, které mají k dispozici značné fi¬nanční i technické prostředky, zahájily agresivní válku proti její nauce. Národy už nedokážou uvažovat. Jsou umrtvené, hypnotizované a ne¬schopné promyšlených reakcí. Jediným bohem globalizovaných elit, kterým na budoucnosti člověka vůbec nezáleží, je zisk.
Není transhumanismus toužící vytvořit věčného člověka utopií, jejíž velkou výhodou je to, že neukazuje svou skutečnou tvář?
Transhumanismus živí šílený plán na urychlení evoluce posouváním hranic lidské bytosti a vytvářením nových forem života. Podporuje genetický výzkum, který má v blízké budoucnosti umožnit zrod hyb¬ridu, člověko-stroje. Vědci propagující transhumanismus chtějí usku¬tečnit to, co je bez jakýchkoli pochyb nejstarším snem, který Satan zlo¬volně podsunul Adamovi a Evě. V Bibli totiž had takto uklidňuje ženu: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,4-5).
Plán na vylepšení lidské bytosti tedy není nový. Smrtka s kosou člo¬věka děsila vždycky, protože ho konfrontuje s neznámým, protože ničí samo jeho bytí. Transhumanismus chce vyléčit smrt tím, že věk smrti posune k věčnosti a zruší ho. Opěvovatelé transhumanismu ohlašují smrt smrti. Člověk už nebude umírat. Bude věčný.
Tuto chmurnou budoucnost popisuje ve své knize Chantal Delsolo- vá: „Svoboda jednotlivce zavazuje. Tvrdí se, že bude existovat několik různých forem člověka - v polovině 21. století se bude populace ky- borgů mísit s tradičními lidmi, jakousi obdobou amišů. Jinými slovy, úkol trvalé obnovy, povolání tvořit věci vždy nové, což předpokládá přijetí smrti, připadne skupině dobrovolníků, kteří zůstanou smrtelní. Ti zachrání srdce světa. Nesmrtelní lidé totiž nebudou mít děti: progra¬mem společnosti nesmrtelných je nulová porodnost, nulová úmrtnost jako v románu Globalia od Christopha Ruffina. Plán Silicon Valley na nesmrtelnost zapomíná, že příroda je věčná obnova, která vyjadřuje věčné mládí světa, nový začátek, neomezený sled úsvitů - nic jiného. A současně - ty dvě věci jsou spolu spojeny - stále znovu začínající různost, počínaje jedinečnými, pokaždé novými bytostmi. Diverzita, jedinečnost a naděje mohou existovat jen při akceptování smrti.“ Prav¬divě uzavírá: „Jádrem a středem revolučních utopií a současně jádrem a středem současné doby je, slovy Hannah Arendtové, zbytečný člověk, který není ani bezvýznamný, ani důležitý, protože je vykořeněný ve smyslu zbavení pout a vztahů.“
Toto hnutí předpokládá přijetí filosofie trvalé evoluce. Podle té není inteligence duchovní schopností, nýbrž výsledkem vývoje hmoty bě¬hem dějin. Proto nelze zpochybňovat vhodnost - natož pak morálnost - změn genomu, zavádění elektronických čipů do těla či připojování inteligentních protéz. Člověk vládnoucí technickou mocí se má stát pá¬nem evoluce a přispět ke zrodu posthumanity.
Je v tom velký paradox, neboť se zde objevuje určitý druh nové nos¬talgie po ztraceném ráji. Před prvotním hříchem neexistovala únava, nemoc ani smrt. Naše naděje však není v člověku ani ve vědě. Je v Bohu. Pro křesťany duše přežívá, i když se pozemské tělo rozpadlo. Podle Bo¬žího plánu tuto tělesnou schránku jednoho dne znovu obdržíme. Vzkří¬šení neboli věčný život je dílem Otce, nikoli člověka. Konstatuji však, že Církev už se nevěnuje kázáním o duši, věčnosti a posledních věcech. Kněží mají strach, že se stanou terčem posměchu. Symbolem tohoto falešného studuje vypuštění Dies irae z pohřebních obřadů.
Máme být radostní a plní naděje. Skrze vědu člověk hledá věčnost. Tu nám však daruje jedině Bůh. Přijde čas, kdy budeme věčně žít s ním.
V postmoderním světě se z věčnosti stává obchodní záležitost. V nej¬lepším ze všech světů láska k bližnímu zmizí natolik, nakolik budou všichni silní a věční. Peklo na zemi.
Církev nemá právo na průměrnost. Jestliže odmítá kritizovat pro- métheovské sny naší doby, těžce selhává ve svém božském poslání. Pokud nenavrhuje žádnou nápravu transhumanistických úchylek, zra¬zuje Krista. Přizpůsobuje-li se duchu doby, vzdaluje se od Boha. Ne¬bezpečí je značné. Co se nepodařilo utopiím dvacátého století, o to se pokouší postmoderní Západ.
Jak se za této situace můžeme vrátit k moudrosti? Je třeba naslouchat Bohu. Přijmout svou konečnost. Kristus nás svým vtělením učí, že ces¬ta ke štěstí nespočívá v popření toho, že jsme tvory. Naopak přišel vzít na sebe naše tělo. Ukazuje nám cestu, on, dokonalý člověk. Vždyť se nechtěl vymanit z žádné naší lidské omezenosti. Není mu cizí nic, co tvoří naše lidství. I utrpení můžeme prožívat v lásce jako on. Ulevovat trpícím je skutek lásky; popírat utrpení je iluze. Kristus nám ukazuje, že smrt, pokud ji přijmeme, nám otevírá věčný život. Transhumanis- tická ideologie je inspirována truchlivým pokušením napodobit zmrt¬výchvstání. Nad smrtí může zvítězit jen Bůh, který se stal člověkem. Definitivněji porazil tím, že jí prošel s láskou. Svou smrtí smrt porazil. Nabízí nám svůj život, který jediný je životem věčným.
KRIZE EVROPY
NICOLAS DIAT: V této kapitole bude osnovu našich úvah tvořit význam¬ná kniha Josepha Ratzingera Evropa: její základy dnes a zítra. Rok před svým zvolením na Petrův stolec kardinál napsal: „Na Západě existuje jakási podivná nenávist k sobě samému, která může být po¬kládána jen za cosi chorobného. Západ se chvályhodně snaží plně se otevřít chápání cizích hodnot, ale nemiluje sám sebe. Ze svých vlast¬ních dějin vidí teď jen to, co je zavrženíhodné a destruktivní, a není už schopný vnímat to, co je veliké a čisté. Chce-li Evropa přežít, po¬třebuje nově přijmout samu sebe j...]“1 Prorocký ráz Ratzingerových slov nás musí překvapovat.
KARDINÁL ROBERT SARAH: Postupem let je problém Evropy stále závaž-nější i přes její ekonomický rozvoj. Vědeckotechnický pokrok, nadby¬tek hmotných statků a rozpad veškeré vlastní identity Evropu zaslepily, narušily její rovnováhu a vedly k pýše, bezbožnosti a ateismu. Člověk či organizace odmítající své kořeny a neuznávající nadále své vlastní bytí se zříká sebe sama a zakouší ztrátu paměti. Jako by Evropa byla naprogramována na sebezničení. Nemá žádnou vizi své budoucnosti, kromě hospodářských a vojenských plánů. Její židovsko-křesťanské kořeny jsou zapomenuty. Vypadá to, že Západ se nenávidí a je připra¬ven spáchat sebevraždu.
Evropa se chce otevírat všem kulturám - což může být chvályhodným zdrojem obohacení - a všem náboženstvím světa, ale už nemá ráda
samu sebe. Stačí pozorovat zhoršování znalostí mateřštiny u nových generací.
Evropa ztratila svou vznešenost. Všechny části společnosti zachva¬cuje ohyzdnost. Vážnými zlyjsou domýšlivost a pýcha. Hledání pravdy už neexistuje. Zlo a dobro se vzájemně zaměňují. Lež už se za sebe ne¬stydí: jistým způsobem se hrdě vystavuje na odiv. Řeč se změnila v ná¬stroj hospodářské či finanční války. Žijeme ve zmatku. Vznikají nová slova, ale hlavně je nesmíme přesně definovat. Nevíme už, kdo je muž či žena. Pohlaví už není objektivní skutečností. Neustále se redefinuje rodina, manželství i lidská osoba.
Obraz, který zde vykreslujete, je strašlivý. Je Evropa už mrtvá?
Myslím, že umírá. Proces sebezničení se dosud dá zvrátit, ale času ubývá. Už několik let se pád zrychluje. Všechny civilizace, které igno¬rovaly výsostnou důstojnost lidské osoby, zmizely. Stejně jako za časů římské říše dnes Evropa manipuluje lidským životem, komercializuje ho, zahrává si s ním, a tak vytváří podmínky pro své zničení.
Odmítání života, zabíjení nenarozených dětí, postižených a starých lidí, ničení rodiny a mravních a duchovních hodnot - hle, první jedná¬ní sebevraždy celé populace. Bezmocně přihlížíme úpadku civilizace. Sebevražedný skok Evropy je v dějinách lidstva unikátní.
Musím nicméně dodat, že kromě institucí, které se zdají být sebe¬vražedné a dekadentní, existují v Evropě i opravdové zárodky obnovy. Setkal jsem se s mnoha velkorysými rodinami hluboce zakořeněnými v křesťanské víře. Viděl jsem i krásné, věrné a horlivé řeholní komunity. Připomněly mi křesťany, kteří v upadající římské říši opatrovali sko¬mírající plamének civilizace. Chci je povzbudit. Chci jim říct: Vaším posláním není záchrana umírajícího světa. Žádná civilizace nemá za¬slíbení věčného života. Vaším posláním je žít věrně a bez kompromisů podle víry, kterou jste přijali od Krista. Tak zachráníte dědictví tolika staletí, aniž byste si to sami uvědomovali. Nemějte strach kvůli tomu, že je vás málo!
Nejde o to vyhrát volby nebo ovlivnit veřejné mínění. Jde o to žít pod¬le Evangelia. Ne o něm uvažovat jako o utopii, ale konkrétně ho zakusit. Víra je jako oheň. Chce-li ji člověk předávat, musí sám hořet. Opatrujte tento posvátný oheň! Ať vás zahřívá uprostřed zimy Západu. Když je noc ozařována ohněm, lidé se kolem něj postupně shromažďují. V tom musí být vaše naděje.
Joseph Ratzinger v knize Evropa: její základy dnes a zítra dále na¬psal: „Zdá se, že Evropa se právě v této hodině největšího úspěchu vnitřně vyprázdnila, že ji v jistém smyslu ochromila krize její oběhové soustavy, že tato krize ohrožuje její život, že je obrazně řečeno závislá na transplantacích, které však nutně zahladí její totožnost. Tomuto vnitřnímu ochabnutí nosných duchovních sil odpovídá skutečnost, že Evropa také po etnické stránce vypadá, jako by dožívala.íí2 Toto drsné konstatování se podobá i vašim analýzám...
Když kardinál Ratzinger hovořil o transplantacích, narážel tím už tehdy na migraci. Co nevidět poznáme, že v Evropě dojde k neobyčejně nebezpečné nerovnováze demografické, kulturní i náboženské. Evropa je neplodná, neobnovuje se, nemá dostatečnou porodnost. Její dům se plní cizinci, protože je „prázdný, vyčištěný a vyzdobený“ (Mt 12,44). Evropa se zbavila svých historických a křesťanských pokladů.
Zdá se, že evropské technokratické struktury se z přílivu migrantů radují a povzbuzují ho. Uvažují výhradně v ekonomických pojmech. Potřebují pracovníky, které budou moci špatně platit. Identitu a kul¬turu jednotlivých národů ignorují. Stačí se podívat na pohrdání proje¬vované polské vládě. Liberální ideologie vítězí nad každým jiným pří¬stupem. Stejně jako v Betlémě je Bůh jediným chudým, pro něhož se v zájezdním útulku nenašlo místo.
Evropa usiluje o boj proti všem formám diskriminace na základě rasy a náboženství. V této oblasti došlo ke skutečnému pokroku, jehož však bylo využito k prosazování utopických představ. Zmizení vlastí a kolonizace kultur pokrokem být nemohou. Evropský multikulturní podnik využívá špatně pochopeného ideálu univerzální lásky k bližní¬mu. Láska však neznamená odmítnutí sebe. Spočívá v tom, že druhému nabízíme to nejlepší, co máme a čím jsme. Jenže to nejlepší, co Evropa může nabídnout světu, je její identita, její civilizace do hloubky pro¬sáklá křesťanstvím. Co však nabízíme nově přicházejícím muslimům kromě bezbožnosti a barbarského konzumismu? Jak se můžeme divit, že hledají útočiště v islámském fundamentalismu? Evropané mají být
hrdí na svou morálku a zvyklosti inspirované Evangeliem. Nejcennější dar, který Evropa může dát imigrantům žijícím na její půdě, není na prvním místě finanční podpora, tím méně individualistický, sekulari¬zovaný způsob života, ale podíl na svých křesťanských kořenech. Při¬jmout to, čím jsme, je základní podmínka pro přijímání druhých. Tváří v tvář nebezpečí radikálního islamismu by Evropa měla umět pevně stanovit, za jakých podmínek mohou mít druzí účast na jejím životě a civilizaci, ona však sama o sobě pochybuje a za svoje křesťanské kořeny se stydí. Proto nakonec vyvolává pohrdání.
Joseph Ratzinger pokračuje: „Mnohokulturnost, ke které se ustavičně a vášnivě vybízí a napomáhá, znamená někdy z velké části opuštění a zapření toho, co je vlastní, útěk od vlastních věcí. Ale mnohokultur¬nost nemůže obstát bez společných trvalých prvků, bez orientačních bodů, počínaje vlastními hodnotami. Jistě nemůže obstát, pokud ne¬bude respektovat to, co je posvátné.í<3
Zahradu obohacuje každý druh květin, které v ní rostou. Každý druh je jiný a všechny jsou krásné. Prolínající se barvy, odstíny a vůně vy¬tvářejí rajské místo. Kdyby se květiny navzájem podobaly, krása by zmizela. Kardinál Ratzinger měl pravdu, když uvažoval, že „pro kul¬tury světa je absolutní profánnost, jaká se vyvinula na Západě, něco hluboce cizího. Jsou přesvědčeny, že svět bez Boha nemá budoucnost. Proto nás právě mnohokulturnost vyzývá, abychom se znovu vrátili do sebe.“ Domnívám se, že jestliže migranti, kteří přicházejí do Evropy, jí nakonec začnou pohrdat, je to v zásadě proto, že v ní nenacházejí nic posvátného.
V Africe a Asii není profánní nic. Všechno je posvátné. Všechno je spojeno s Bohem a závisí na něm. V Bohu všechno dosahuje plnosti. I ta nejmenší skutečnost souvisí s ním. Od svého zdroje je neoddělitel¬ná. Profánní kultura je jako neznámá, opovrženíhodná země, „studna bez vody“ (2 P 2,17). Afričan svět bez Boha nedokáže pochopit. Jako by řeka už neměla pramen nebo dům základy. Svět bez Boha a bez mo¬rálky je jako mrtvě narozené dítě. Tiberiadské jezero by neexistovalo, nebýt pramenů Jordánu. Svět bez Boha a bez mravních a nábožen¬
ských hodnot je smrtící iluze. Technický pokrok se snaží člověka uko¬lébat do stále hlubšího spánku. Egyptská a římská civilizace zanikly, třebaže podaly pozoruhodné hrdinské výkony. Člověk bez Boha se kojí iluzí, že je nesmrtelný.
Kardinál Ratzinger věděl, že patologie existuje i v náboženství, ale byl vždy přesvědčen, že patologie rozumu naprosto odloučeného od Boha je mnohem nebezpečnější.
Lhostejnost vůči Bohu je závažnou patologií, neboť vede k sebeo slavě člověka. V této krizi víry je strašlivá arogance. Při čtení Písma Svatého lze u našich současníků s úžasem konstatovat základní omyl v úsudku, totiž že lidé zjevně přikládají velkou důležitost věcem, které důležité nejsou. Na první místo se například klade vidina peněz, ma¬teriálního bohatství nebo politické moci. Naopak Bohu, který by měl být pokladem a zdrojem každého lidského rozvoje, se v lidském srdci dostává jen lhostejnosti a pohrdání. Člověk se domnívá, že Boha nepo¬třebuje, že může vzít svůj osud do vlastních rukou, plně se realizovat sám a vybudovat si svět dneška a zítřka.
Bůh se ujímá iniciativy ve všem, doprovází nás, podporuje a usku¬tečňuje naše opravdové lidství a naše štěstí. Člověk však už bohužel nechce uznat, že bloudí. Je spokojen s tím, čeho dosáhne bez Boha. Je spokojen se svou dekadencí. Je spokojen s chaosem. Brzy bude spoko¬jen s tím, že ho nahradí roboti nebo translidé. Když to říkám, chvěji se hrůzou.
Není snad nejlepší zárukou naší svobody skutečnost, že existují hod¬noty, které nikdo nemůže změnit?
Rozhodující je, aby se život společností řídil základními hodnota¬mi. Relativismus se živí popíráním hodnot, aby tak mohl nastolit svou zhoubnou nadvládu. V relativistickém režimu lze manipulovat čímkoli, včetně lidského života. Tak vyhasíná svoboda. Skutečné hodnoty však nikdy nezemřou.
Západní projekt spočívá v odtržení člověka od Boha, čímž se má člověk stát nezávislým. Může se zdát, že tento podnik vítězí, je však odsouzen k nezdaru. Své lidství nemůžeme prožívat v plnosti, jsme- li odtrženi od svého původu. Dobro, krása, pravda, láska a štěstí pocházejí od Boha. Bez něj má člověk ze štěstí strach. Povolání ke štěs¬tí se stává obtížnějším než smrt. Pro řadu našich současníků pochází štěstí z obyčejné spotřeby a absolutní svobody, kterou vjejím vyjádření nic neomezuje. Každý následuje své touhy, sklony a choutky. Tato ma¬terialistická slast je agónií. Pud, rozkoš, žádostivost jsou jedinými pány těchto rozčarovaných životů. Je to téměř zvířecká vulgárnost. Člověk však vždy zůstane Božím stvořením. Opravdová svoboda spočívá v zá¬pase o sjednocení a soulad s vůlí Otce. Alexandr Solženicyn a všichni vězni sovětských gulagů znali cenu této cesty. Věděli, že Bůh má vždy poslední slovo. Je marné ho popírat, Bůh zůstane stále Bohem. Pře¬bývá uprostřed nás, protože to on nás plně uskutečňuje. Všichni věřící v mé zemi, kteří trpěli za marxistické diktatury Sékou Tourého, dokáží mluvit o svobodě. A vždycky vám potvrdí, že svoboda je nezbytně spo¬jena s pravdou. V Africe se říká, že svoboda a pravda jsou jako olej: je marné snažit se je utopit nebo zničit, stejně jako olej vždycky vyjdou na povrch.
Svoboda západního světa se zadrhla na mělčině. Jednoho dne však bude možné ji obnovit, pokud lidé a ti, kdo je vedou, nebudou tvrdohlavě setrvávat v omylu. Zdá se, že koalice sil zla, které se maskují nátěrem ryzích úmyslů, má navrch. U Boha však není nic nemožného.
Další poznámka kardinála Ratzingera udivuje svou přiléhavostí na naši dobu: „Kdyby šly západní státy touto jedinou cestou [laicismu], která by chtěla vybudovat stát pouhého rozumu, odtržený od každého historického kořene, [...] nemohly by nadlouho odolávat tlaku ideolo¬gií a politických teokracií.
To je prorocká věta. Není těžké pochopit, kde se dnes nachází tlak a teokracie, o nichž hovoří kardinál Ratzinger. Řadu západních států ohrožuje relativistický liberalismus a radikální islamismus. Teokracie mají přesvědčení zakořeněné v historii, které jim dává neporazitelnou bojovou sílu. Vůči těmto systémům představuje materialismus a hédo- nismus nekonečnou slabost. Jak se bude Západ, který už nemá žádnou vnitřní energii, bránit proti útokům neseným tak strašlivou vůlí ovlá¬dat a dobývat? Jediná síla Západu spočívá v divoké vůli k sebezničení.
Velebení imaginární síly občas připomíná poslední okamžiky Sovět¬ského svazu. Bezmocně asistujeme přechodu od věku lidského k věku bestiálnímu. Střetávají se dvě barbarství, materialistické a islamistické. Bojím se, že poslední slovo bude mít to druhé. Napadají mě velmi sil¬ná slova kardinála Ratzingera v rozhovoru, který se odehrál v červenci 1987 a byl zveřejněn v roce 2008 v knize Ser cristiano en la era neopa- gana (Být křesťanem v novopohanské éře): ,\e jménu nejednoznačné¬ho výkladu pluralismu a náboženské svobody jsme naprosto opustili nárok křesťanů na účast na utváření veřejného řádu. Představa státu ve vztahu k hodnotám zcela neutrálního, státu, který se distancuje od jakéhokoli náboženského a mravního řádu, je absurdní. I Bultmann říkal, že je-li nekřesťanský stát představitelný, stát ateistický si před¬stavit nelze. Jsem přesvědčen, že je velmi důležité připomínat svědomí lidí politický a společenský rozměr křesťanství a jeho neopominutelný veřejný charakter.“ Krize Evropy je v zásadě krizí duchovní a jejím ko¬řenem je odmítnutí přítomnosti Boha ve veřejném životě.
Závěr kardinála Ratzingera jako by popisoval svíčku těsně před zhasnutím: „Stát odmítá náboženský základ a má za to, že je založen výhradně na rozumu a na svých institucích. Protože je rozum křehký, ukázalo se, že i tyto systémy jsou křehké a snadno se stávají oběťmi diktatur. Přežívají jen proto, že části starého mravního svědomí žijí dál i bez předešlých odůvodnění a umožňují základní mravní konsensus.<<7
Drží ještě neviditelný, křehký a upachtěný křesťanský řád na Západě ve svých starobylých rukou národy, které stvořil? Možné to je. Avšak stát, který odmítne všechny mravní normy, je dříve či později odsou¬zen k zániku. Svatý Pavel jasně říká, že skutečná moc pochází od Boha. Mediokracie se snaží zničit zbytky křesťanství všemi prostředky. Medi¬ální systém, opravdová policie prosazující jednotné myšlení, spěchá od bitvy k bitvě za proměnu člověka.
Nevěnuje-li Evropa tomuto varování patřičnou pozornost, zanikne. Rozchod s Bohem povede k antropologické revoluci, jaká v dějinách
lidstva nemá obdoby. Na závěr této úvahy bych rád citoval jasnozři¬vá slova z projevu kardinála Ratzingera při jeho přijetí do Akademie etických a politických věd 6. listopadu 1992 pronesená pod klenbou Francouzského institutu: „Vraťme se k otázce: Jak můžeme v zájmu práva a dobra vrátit našim společnostem sílu proti naivitě a cynismu, aniž by tato síla zákona byla vnucená či dokonce svévolně definovaná vnějším nátlakem? V tomto směru mi vždy připadala působivá analýza Charlese Alexise Clérela de Tocqueville v knize Demokracie v Americe, základním díle zastánců politického liberalismu. Nezbytnou podmín¬ku toho, že si toto zřízení, samo o sobě křehké, přesto zachová soudrž¬nost a umožňuje řád svobod v rámci svobody prožívané ve společenství, spatřoval tento velký politický myslitel ve skutečnosti, že v Americe je živé základní mravní přesvědčení vycházející z protestantismu, které tvoří základ demokratických institucí a mechanismů. Bez společných etických přesvědčení tedy instituce nemohou trvat a být efektivní. Nemohou totiž vycházet z čistě empirického rozumu. Rozhodnutí vět¬šiny nebudou skutečně humánní a rozumná, nebudou-li předpokládat existenci základního lidského smyslu a respektovat ho jako opravdové společné dobro, podmínku všech ostatních dober. Taková přesvědčení vyžadují odpovídající lidské postoje, které se nemohou rozvinout, ne- jsou-li brány v úvahu historické základy dané kultury a eticko-nábožen- ské soudy, jež jsou v nich obsaženy. Odtrhnout se od velkých etických a náboženských sil svých dějin se pro kulturu i národ rovná sebevraždě. Kultivace základních mravních soudů, jejich zachovávání a ochrana, aniž by byly násilně vnucovány, se mi jeví jako podmínka zachování svobody tváří v tvář všem nihilismům a jejich totalitním důsledkům.“
Znepokojují mě nakonec i důsledky zničení křesťanské Evropy pro všechny ostatní části světa. Misionáři ze Starého světa dlouho nesli slo¬va Evangelia a nauku křesťanských hodnot do Afriky či Asie. Umožnili celým populacím zbavit se starých pohanských náboženství a nalézt Krista. Plodem těchto dějin jsem i já. Bůh svěřil Evropě zvláštní odpo¬vědnost. Po dlouhá staletí na toto povolání velkodušně odpovídala. Její nový horlivý egoismus bude nutně mít své důsledky. Chci však i nadále věřit v Evropu, třebaže jsem si vědom, že její choroba se zdá nezvratná. Starý kontinent neprochází tragédií proto, že ignoruje význam svého poslání, ale proto, že mu to stále méně vadí. V sázce je lidská civiliza¬ce a Evropanům je to jedno. Tančí na okraji sopky. Některé země se nicméně postupně probouzejí. Jejich hlasy jsou slyšet. Mám na mysli Polsko, Slovensko, Rakousko, Itálii a Maďarsko. Mějme tedy naději!
10
OMYLY ZÁPADU
NICOLAS DIAT: V naší první knize Bůh, nebo nic jste dokazoval sou¬vislost mezi osvícenskou ideologií a nenáboženským humanismem. Mohli bychom se k těmto úvahám ještě vrátit?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Alexandr Solženicyn ve slavném projevu na Harvardu v roce 1978 hovořil s upřímností a otevřeností, které některé lidi ze Západu, již uvyklé „politické korektnosti“, nemálo překvapily: „Avšak zeptáte-li se mě, zda chci své zemi doporučit jako vzor dnešní Západ tak, jak je, budu muset otevřeně odpovědět: Nikoli, vaši společ¬nost bych jako ideál pro přeměnu naší společnosti doporučit nemohl. Západní systém ve své nynější duchovně vyčerpané podobě není láka¬vý z hlediska bohatého duchovního rozvoje, ke kterému se naše země v tomto století protrpěla.“1
Jak se můžeme divit nezměrné krizi, kterou Západ prochází, když člověk nepřikládá důležitost ničemu kromě vlastního rozumu a hmot¬ných statků? Osvícenskou ideologii v zásadě charakterizuje tvrzení, že rozum, má-li být sám sebou, se musí zbavit veškerého osvícení Bohem. Osvícenci toužili vypovědět Boha z naší země co nejdál. Kult Nejvyšší bytosti za Francouzské revoluce dokonale vystihuje toto dě¬tinské chování do všech těžkých důsledků. Domýšlivost a vzpoura člověka se nakonec obrátily proti němu samotnému. Žádná civilizace se nikdy do takové míry nehlásila k ateismu a nenáboženskosti. Žád¬ná civilizace nikdy tolik nevěřila, že k pokroku v životě stačí samotný rozum.
Proč by měl být humanismus nutně nenáboženský? Starost o člově¬ka by měla Západ naopak vést blíž k Bohu. Jsem hluboce přesvědčen, že rozum se nemůže plně rozvinout, neotevře-li se světlu víry.
Domníváte se, že existuje určitá forma faktické nadvlády práva nad mravností?
Ateistické společnosti nevyhnutelně ztrácejí metafyzický smysl. Transcendentní skutečnosti jsou jim cizí. Člověk se domnívá, že je do¬statečně mocný, aby vzal svůj osud do vlastních rukou.
Moderní člověk už svého Stvořitele nechce. Pošlapává tedy postupně mravní pravidla a nahrazuje je takzvanými demokratickými právními předpisy. Nejprimitivnější touhy se stávají mírou všeho. Mravní normu ponenáhlu přepisuje většina, často zastupovaná parlamentní státní mocí a manipulovaná médii.
V tomto bloudění je jediným kritériem individuální svoboda a jedi¬ným cílem osobní uspokojení. Každý si může dělat, co chce. Mravním zákonem se opovrhuje. Mediální velekněží okuřují primitivní pudy. Chce-li člověk skoncovat se životem, může. Chce-li se muž stát ženou, může. Chce-li se dívka prodávat na internetu, může. Chce-li si dospí¬vající prohlížet internetovou pornografii, může. Chce-li jít žena na po¬trat, může. Je to její právo. Možné je všechno.
Tento obraz může vypadat jako karikatura, je to nicméně skuteč¬nost. Dospěli jsme až k civilizaci, v níž vládne chaos tužeb. A čím víc do toho zmatku zabředáme, tím víc se prosazuje toto zjištění: jak¬mile se primitivní rozkoše vyčerpají, člověk raději skoncuje se živo¬tem. Dá přednost nicotě. Mimo tento svět nemá žádnou naději. Už nehledí k nebi. Vzpouzí se ve svých frustracích. Západní lidé se stali největšími konzumenty antidepresiv. Ordinace psychologů a dalších terapeutů jsou stále plné. Fenoménem doby se staly sebevraždy mla¬distvých.
V Africe sebevraždy téměř neexistují. Neexistují v tradičních spo¬lečnostech. Člověk je plně integrován ve své malé komunitě. Respek¬tuje zákony přírody a zvyky svého lidu. Základem jeho života zůstává Bůh. Po krátkém pobytu na zemi ho čeká onen svět. Přijde-li smrt, přijímá ji jako cestu, která nás vede z této země do vlasti, kde nás očekávají naši předkové.
Na mém kontinentu se všichni lidé z jednoho kmene navzájem pod¬porují. Nikdo není na okraji. Večer spolu všichni rozprávějí. Peníze nejsou nijak životně důležité. Skutečný význam mají jen mezilidské vztahy a vztah člověka k Bohu. Chudí jsou šťastní; tančí štěstím a ra¬dostí ze života.
Mediální a finanční síly na Západě aktivně podporují nová práva, ovlivňují veřejnost a vyvolávají pocity viny. V zájmu popularizace eu¬thanasie neustále šíří poselství, která mají zvrátit proslulé „veřejné mínění“. Když sdělovací prostředky vykonají své dílo, přispěchají in¬stituty pro výzkum veřejného mínění, které učeně vysvětlí, že většina se změnila... Doba tedy dozrála. Beze studu vzniká svět lží, mediálních masáží a manipulací, svět otroků. Postupy duševní manipulace jsou neobyčejně rafinované. Pomocí velkého kouzelnického triku se zlo mění v dobro.
Neodsoudí-li Církev iluzi, kterou vytvářejí tato nová práva, vznikne chaos a zavede svět do temnot. Pavel VI. projevil prorockou odvahu encyklikou Humanae vitae o manželství a regulaci porodnosti. Jan Pa¬vel II. bez ustání hovořil o zkáze, kterou působí kultura smrti. Benedikt XVI. vyzýval Evropu, aby znovu objevila své křesťanské kořeny. Franti¬šek dnes odmítá hospodářské vykořisťování člověka člověkem. Západ¬ní vlády poslední papeže nenásledovaly. Zlo se zhoršovalo. Nesmíme však složit ruce do klína.
Jan Pavel II. pravidelně kritizoval ideál svobody, která zdegenerovala v libovůli a uvolnění vášní. Jak se na to díváte vy?
Existuje diktatura nespoutané svobody. Alexandr Solženicyn rychle pochopil, že Západ už skutečný smysl svobody nezná. V projevu na Harvardu prohlásil: „Celé toto svedení svobody na stranu zla se událo postupně. Kořenilo však zřejmě v lidumilné humanistické představě, že člověk, pán tohoto světa, v sobě nechová vnitřní zlo, že kazy života pramení výhradně v nespravedlivých společenských poměrech, které je třeba uvést do pořádku.“2 Solženicyn nabízí objektivní kritiku zá¬padní idolatrie svobody. Jeho úvaha o svobodě, jak je prožívána na Západě, si zasluhuje pozornost.
Bývalý vězeň gulagu adresoval jménem utlačovaných národů velmi pronikavou výzvu národům svobodným. Chtěl upozornit na kořen zla:
„Západní svět se dostal do rozhodujícího okamžiku,“ napsal v knize L’Erreur de 1’Occident (OmylZápadu)} „V nadcházejících letech bude hrát o existenci civilizace, kterou stvořil. Domnívám se, že si toho není vědom. Čas rozežral vaši představu svobody. Zachovali jste to slovo, ale dali mu jiný obsah. Zapomněli jste na smysl svobody. Když ji Ev¬ropa v 18. století vydobyla, byl to posvátný pojem. Svoboda vycházela z udatnosti a hrdinství. Na to jste zapomněli. Tato svoboda, která pro nás je stále ještě plamenem, jenž rozjasňuje naši noc, se u vás stala re¬alitou zakrnělou a někdy i klamnou, protože je plná pozlátka, hojnosti a prázdnoty. Kvůli přízraku oné dávné svobody již nejste schopni obětí, ale leda tak kompromisu. [...] Máte dojem, že demokracie mohou trvat. Jenomže o tom nevíte nic. Vnitřní vůle je důležitější než politika. Kdyby ve vás představitelé Východu cítili sebemenší zápal, sebemenší životní nadšení pro to, aby u vás svobody nadále trvaly a prakticky se šířily, kdyby pochopili, že jste připraveni třeba hned v tomto okamžiku oběto¬vat život, museli by se vzdát. Bitva se neodehrává mezi vámi a jimi, ale mezi vámi navzájem a ve vás. V hloubi duše se domníváte, že svobodu máte jednou provždy, a proto si dovolujete ten luxus jí pohrdat. Účast¬níte se ohromné bitvy a chováte se, jako by šlo o partii ping-pongu. Kar¬ty, které máte, jsou patrně stále ještě trumfý - pod jedinou podmínkou, totiž že ve všech vašich postojích bude zřejmá vaše vůle s nimi hrát a nikdo nebude moci pochybovat o vašem odhodlání.“
Tento muž léta trpěl v sovětských gulazích. Uvažuje o ceně pravé, zdravé svobody. V této době mravního úpadku a všeobecné rezignace nás vyzývá k duchovnímu odporu a k tomu, abychom si dali práci s roz¬lišováním, co je to svoboda. Tuto energickou, silnou výzvu tváří v tvář zhroucení Západu nelze umlčet.
Slovo „svoboda“ zůstává, ale jeho hluboký smysl už neexistuje. Sta¬la se z něj prázdná skořápka. Lidé si pletou svobodu a prostopášnost. Není snad svoboda dcerou pravdy, která ji vede ke konání dobra a hle¬dání krásy? Nebo je jen prostředkem k dosažení toho, co je příjemné? Západní svoboda je jako stínové divadlo.
3 Alexandre SOUENITSYNE, L’Erreurde 1’Occident. Paris: Grasset, 1980.
Opravdová svoboda znamená dobývání, konkrétní boj, který vyža¬duje sebeobětování, kázeň a úsilí. Především je k němu třeba sebeo- vládání a rozlišování vlastních slabostí a kvalit. Svoboda je plamen, který osvěcuje. Je opakem slepého citu, který nás vede k vášním a do propasti.
Jen ti, kteří zažili ztrátu svobody, dokáží pochopit její skutečný smysl. Znají její hloubku.
Svoboda je dnes publicistickým sloganem. Kupuje se a prodává pod¬le přání burzovního trhu. Obávám se, že západní parlamentní většiny se vyrábějí jednoduše pomocí peněz, rétorické omáčky, mediálních di- vadýlek, dobře zajištěných volebních systémů, úprav volebních obvodů a tisíců různých tlaků či úskoků. Západní kultura, která měla světu svobodu přinášet, už neví, jaký je její smysl.
Církev musí mluvit o Kristu-osvoboditeli. Přichází zpřetrhat řetězy zla a hříchu. Svoboda je od Boha. Jestliže Církev přestává hlásat svobo¬du chtěnou Bohem, těžce se zpronevěřuje svému poslání. Člověk není od přirozenosti dobrý. Prvotní hřích existuje. Svoboda přichází skrze zřeknutí se tohoto hříchu. Jen Bůh nám může pomoci. Tuto pravdu musí Církev bez ustání opakovat.
Člověk má občas dojem, že práva jednotlivce jsou výsměchem právům společnosti...
Zapomněli jsme, že společné dobro je nejhlubším, nejintimnějším dobrem jednotlivých osob. V orchestru je provedení symfonie, kterou hrají všichni hudebníci, největším dobrem každého z nich. V rodině je společné dobro prvním dobrem všech. Dnes se společnost a jednotli¬vec často staví proti sobě. Hospodářské politiky velice často zanechá¬vají lidi na kraji cesty, zbavené všeho, pokryté ranami a polomrtvé. Strašlivě mě šokuje, v jaké nouzi se ocitají rodiny chudých zemědělců. Je to nepopsatelný skandál, o němž se mlčí.
Je však rovněž pravda, že osobní rozvoj nesmí být na úkor společ¬ného osudu. V hédonistických západních společnostech se upřed¬nostňuje rozkoš jednotlivce, což vede k poškozování správného chodu společnosti. Individuální volby a sklony mohou společnost znečišťovat a destabilizovat její základy. Vládne zde jistá forma diktatury osobního rozvoje.
Individualismus je zkáza. Se znepokojením konstatuji, že u evrop¬ských vůdců samotných se projevují příznaky očividného individualis¬mu. Mnozí z nich například nechtějí založit rodinu a nemají děti. Jak je možné za takových podmínek prosazovat ambiciózní rodinnou politi¬ku? Jak lze v rodinách pěstovat touhu po dětech a lásku k nim?
Moc médií se často zpochybňuje. V našich společnostech však hrají významnou roli...
Moc médií spočívá ve svádění, ovlivňování, psychologickém nátla¬ku a vytváření děsivé stádnosti. Mladí lidé představují snadnou kořist. Tváří vtvář chaotické změti obrazů jsou často bezbranní. Domnívají se, že snadno získají jakousi novou svobodu. Ve skutečnosti jsou však zot¬ročení, spoutaní a dezorientovaní, neschopní položit si zásadní životní otázky. Všemu, co jim vnucují média, nedokáží dospěle čelit, protože jim k tomu schází moudrost, rozlišování, zkušenost a vzdělání. Jsou vystaveni neutuchajícímu proudu informací, které vpadají do jejich pa¬nenské a panické čistoty a olupují je o ni.
Se smutkem konstatuji, že do pasti mocné mediální hrubosti padli i kněží. Stali se na těchto způsobech komunikace závislými. Těmto nástrahám propadají také někteří seminaristé. Místo aby si v nitru postupně utvářeli „klášter“, který jim umožní být ve stále důvěrněj¬ším kontaktu s Bohem, mrhají vzácným časem, jenž by měl být věno¬ván tichu, modlitbě a rozjímavé četbě Božího slova. Televize, internet a všemožné jiné komunikační technologie jim kradou čas určený pro Boha.
Média zaplavila i slavné papežské mše svaté v bazilice svátého Petra ve Vatikánu. S obřady se zachází jako s divadelním představením. Jsme svědky procesu neuvěřitelné desakralizace. Vím, že nemocným a sta¬rým obrazovka umožňuje tímto způsobem živit jejich víru. Avšak sle¬dováním pořadu v televizi Boha nenajdeme. Bůh je reálná přítomnost ukrytá ve svatostánku. Důvěrné setkání nemůže být nikdy nahrazeno obrazem. Otec nedává duši růst skrze fiktivního prostředníka. Mýlíme se, jestliže předstíráme víru, že sledováním televizního vysílání jsme se setkali s Bohem a měli účast na eucharistické oběti. Nikdo nebude
tvrdit, že se zúčastnil pohřbu své matky, pokud jen sledoval natočený videozáznam z obřadu. Vydat náš poměr k Bohu na milost technickým prostředkům by znamenalo ho znehodnotit. Žádný skutečně důvěrný a osobní lidský vztah nelze budovat prostřednictvím stroje. Žádný stroj, žádná technika, žádný robot nemůže nahradit člověka v jeho vztahu k Bohu.
Média mají mnoho co dělat s naší ztrátou smyslu pro modlitbu a kon- templaci. Jsou to zloději posvátného ohně. Na životě naší duše jim vůbec nezáleží. Rád bych zde zopakoval vzkaz, který jsem už adreso¬val kněžím: nemodlete se oficium na mobilu. Nemůžete manipulovat s přístrojem, kde je všechno možné, a zároveň se modlit. Stejně tak pro mešní liturgii máme misál. Milujte posvátnou knihu, jíž je váš breviář. Vždyť posvátné oficium je skutečná liturgie.
Média jsou velkým odpůrcem ticha. Bez ticha se nemůže rozvíjet ani rozum. Jsem přesvědčen, že v postní době bychom měli zavést velký mediální půst. Křesťané by měli jít příkladem v naprosté čtyři- cetidenní zdrženlivosti od obrazovky. Taková praxe by měla skutečné důsledky nejen pro náš vztah k Bohu, ale i mezi námi navzájem. Je to opravdu civilizační problém. Ale jsme toho schopni. Ptám se všech svých křesťanských čtenářů: odvážíme se aspoň na čtyřicet dnů v roce zlomit svá elektronická pouta? Byl by to prorocký postoj.
Pius XI. a jeho nástupce Pius XII. se médii hodně zabýva¬li v souvislosti s rozšířením možností evangelizace. Založením Vatikánského rozhlasu se Vatikán stal průkopníkem. Tehdy existovala krásná naděje. Bohužel evangelizace nebyla nikdy tak slabá, i přes uplatnění těchto nových komunikačních technologií. To proto, že evangelizace není komunikace, ale především svědectví. Koná se tělesně, s námahou a utrpením. Naším vzorem jsou utrpení Kristova. Evangelizace je nové vtělení Božího Slova.
Opustil bych svou guinejskou vesničku, kdybych byl neměl možnost setkat se s misionářem naprosto uchváceným Kristem, stravovaným touhou pro něj zemřít, posedlým hlásáním Evangelia? Dotkl se mě pří¬klad kněží-misionářů v našem kostelíku. Neposlouchal jsem je v rádiu. Vídal jsem otce Marcela Bracquemonda a jeho spolubratry, otce An- drého Mettana, Andrého Besnira a Daniela Denouala v přítmí chóru. Základem evangelizace je modlitba.
Je velice naléhavé znovuobjevit smysl pro autentickou křesťanskou askezi. K dobrému využívání médií je také nutná veliká pokora. U no¬vinářů je tato vlastnost nezbytná.
Nedávno jsem si s radostí přečetl rozhovor s Mons. Batutem, bisku¬pem z Blois, v němž vysvětloval, že „liturgie není show“. Novinář se ho zeptal, kde je třeba začít, chceme-li uvést mladé do tajemství křes¬ťanské liturgie. Odpověď uvádím v plném znění: „Je potřeba je vytáh¬nout od tabletu a smartphonů, dostat je z neschopnosti prožívat ticho... Ticho je pro ně to nejobtížnější, ale také to nejplodnější. Mladí jsou schopní pochopit, že důležité není, jestli se člověk při mši nudí nebo ne, ale jestli tam jde. Je třeba je přimět, aby překonali afektivní stránku, která je podněcuje někdy na 99 procent. To nejdůležitější není jim litur¬gii vysvětlovat, ale přivést je k tomu, aby ji prožívali! Kolikrát jsem při krásných liturgiích viděl mladé lidi v slzách? Plakali, protože objevili něco nového, co proměňuje. Prožili zkušenost s Bohem.“ Určitě je nut¬né vytáhnout mladé od tabletů a smartphonů, aby mohli zakusit Boha. Navrhuji všem kněžím, aby šli příkladem.
Nemělo na dlouhou siestu Západu vliv také hromadění majetku?
Bůh chce, aby byl člověk na této zemi šťastný. Pozemský život je předzvěst věčné blaženosti. Na zlepšování životních podmínek tedy není nic špatného.
Dnes však dochází k převrácení cílů. Konzum se stal cílem sám o sobě. Kapitalistický materialismus triumfoval nad materialismem marxistickým. Jsou to nicméně dvojčata. Otupují duchovní rozměr člověka, který se stává otrokem konzumu. Primát ducha podle nich musí být nahrazen primátem hmoty.
Čím víc se člověk zabydluje v materiálních věcech a čím víc si v nich libuje, tím větší má sklon vzdalovat se Bohu. Říká to sám Kristus: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“ (Mt 19,23-24).
Mniši si v protikladu k tomuto chlácholivému životu dobrovolně volí chudobu, aby se mohli lépe přiblížit Bohu. Askeze jim umožňuje rozví¬jet mimořádnou kulturu života. Platí o nich slova páté knihy Mojžíšovy: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. Proto budeš dbát na přikázání Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát“ (Dt 8,2-6).
Velcí světci, Benedikt z Nursie, Bruno z Kolína nad Rýnem či František z Assisi si zvolili chudobu, aby mohli lépe rozvíjet svůj duchovní život. Založili mimořádná střediska duchovního života i civilizace.
Panna Maria se často zjevovala chudým dětem. V Lurdech či ve Fati- mě ji viděli pasáčci, kteří neměli nic, ale Kristova Matka je vyznamena¬la. Bůh miluje chudá, prostá, laskavá srdce hořící láskou. Čisté srdce je nejkrásnějším Božím chrámem.
Víra a chudoba jsou sestry. Pohodlí často vede k aroganci a sobectví.
Neodporuje honba za pohodlím a posedlost hmotnými statky životu duše?
Moderní člověk pečuje o tělo a úplně zanedbává duši. Hovoří o růstu ekonomiky, o penězích, produkci, blahobytu, pracovních podmínkách a letní dovolené, jak je den dlouhý, Boha však už nezná.
Nejde o to být proti pohodlí. Lze se setkat s velice bohatými lidmi, kteří přesto neztratili svůj duchovní rozměr - zachovávají si víru jako Job a Boha kladou do středu svého života i činnosti.
Existuje nicméně moderní posedlost penězi a luxusem. Nakupování se zdá být synonymem pro štěstí. Tato léčka provázená žárlivostí a zᬚtí se stává otroctvím, lýto iluzorní závody vytrvale podporuje reklama, která velice pošpiňuje vztahy mezi lidmi. Jak můžeme akceptovat, že se vylepuje všude, na sebemenší kousek volné zdi v našich městech a vesnicích? Její odstranění nebo přinejmenším omezení je otázkou veřejného zdraví. Vím, že některá města v Brazílii už měla odvahu ji ve veřejných prostorách zakázat. Je to prorocký a statečný postoj. Křesťané by se měli spojit s lidmi dobré vůle a tuto invazi ohyzdnosti a vulgarity z našich obcí vytlačit. Pak možná znovuobjevíme zálibu v uměleckých dílech, která všem lidem zdarma poskytují útěchu krásy!
Pokud tato posedlost konzumem a pohodlím pronikne do nitra Círk¬ve, vede ke zradě slibů daných Kristu. Bůh, jehož následujeme, je chudý a pokorný. Kněze a biskupy příliš ovlivňuje světská mentalita. Musejí si dávat pozor, aby nepadli do propasti plné bahna. Nejlepším prostřed¬kem, jak tomu zabránit, je pravidelně se uchylovat do kláštera. Návště¬vy na těchto místech jsou často jediným způsobem, jak znovu nalézt cestu Evangelia. Dobrovolná chudoba mnichů, jejich mlčení, ponoření do Boha, zdrženlivost jsou vzorem, podle něhož můžeme restruktura¬lizovat svůj život a přeorientovat ho více na Boha a jeho Církev.
Znáte hodně současných kněží ochotných odjet hlásat Krista do nejodlehlejších oblastí a riskovat tím vlastní život, jako byli někdejší misionáři? Hmotné pohodlí vede ke světské, měšťácké byrokratizaci kněžstva.
Co soudíte o vztazích mezi Západem, Ruskem a pravoslavím?
Jan Pavel II. byl přesvědčen, že Evropa musí dýchat oběma plícemi. Východní Evropa se dnes nerozumně snaží Rusko izolovat. Proč se pouštět do výsměchu této velké zemi? Západ se honosí neuvěřitelnou arogancí. Duchovní a kulturní dědictví pravoslavné církve je nedostiž¬né. Probuzení víry, které následovalo po pádu komunismu, představu¬je nesmírnou naději. Je to plod krve mučedníků. Svědectví Alexandra Solženicyna v listu Figaro v roce 1985 je působivé: „Svět nikdy před¬tím nepoznal tak organizovanou bezbožnost, tak militantní ateismus a tak úporné nepřátelství vůči náboženství, jaké znamenal marxistický aparát. Nenávist k Bohu je ve filosofickém systému Marxe a Lenina a v jádru jejich psychologie hlavní hybnou silou, zásadnější než všech-ny jejich politické a ekonomické záměry. Militantní ateismus není v ko-munistické politice náhodný či okrajový. Není to sekundární důsledek, nýbrž stěžejní pilíř. Dvacátá léta v SSSR byla svědkem nepřetržitého proudu obětí a mučedníků z řad pravoslavného kléru. Zabiti byli dva patriarchové, z nichž jeden, Benjamin z Petrohradu, byl ve své diecé¬zi zvolen lidovým hlasováním. Sám patriarcha Tichon prošel rukama Čeky-GPU a později zemřel za podezřelých okolností. Zahynul velký počet arcibiskupů a biskupů. Desítky tisíc kněží, mnichů a řeholnic, které čekisté nutili zříci se Božího slova, byly mučeny, zabíjeny v pod¬zemních kobkách, posílány do táborů, vypovídány do pusté tundry dál¬ného severu nebo ve stáří vyhazovány na ulici bez obživy a bez přístře¬ší. Všichni tito křesťanští mučedníci šli neochvějně na smrt pro víru; případy odpadnutí byly vzácné. Pro desítky miliónů laiků byl přístup k církvi uzavřen a své děti nesměly vychovávat ve víře: věřícím rodičům byly odebírány děti a oni sami byli vězněni, zatímco dětem se výhrůž¬kami a lžemi měla sebrat víra.“
Pravoslavná církev v Rusku se do značné míry znovu ujala úlohy morálního základu společnosti, kterou měla před rokem 1917. To vy¬volává politický odpor, ale také hlubokou nenávist postkřesťanských západních elit nejen vůči Rusku, ale i vůči Ruské pravoslavné církvi a potažmo vůči pravoslavnému křesťanství jako takovému. Otevřeně politický útok, který se snaží postavit proti sobě Ukrajinu a Ruskou pravoslavnou církev pod autoritou patriarchy Kirilla je nebezpečná a hloupá provokace. Já jsem naopak přesvědčen, že evropští křesťané se musejí spojit v uplatňování svého dědictví, to jest především dědic¬tví světců a mučedníků.
11
NELÍTOSTNÍ NEPŘÁTELÉ
NICOLAS DIAT: Proč neúnavně kritizujete to, co nazýváte psychologic¬kou, mravní a duchovní slabostí obyvatel Západu?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Západ se postupně odtrhává od zdroje živo¬ta. Jak bychom mohli zapomenout na učení proroka Jeremiáše, který klade Bohu do úst následující slova: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustil mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“ (Jr 2,13)? Rozchod s Bohem nemůže nebýt fatální. Ne¬lze si představit, že by duchovní, mravní a psychologické následky byly jiné než vážné. Obyvatelé Západu si však přes všechny znepokojivé symptomy odmítají připustit pochybnosti. Vezměme si například umě¬ní, architekturu, poezii, malířství nebo hudbu. Jak lze nevidět strašlivý úpadek? Krása nám mizí z obzoru a ošklivost se povyšuje na nepřekro- čitelnou normu.
Popírání reality na Západě je plodem hrozné pýchy, dobrovolné slepoty, puzení ke smrti. Oslavují se a propagují falešné hodnoty. Še¬rednost se stala krásou, nemorálnost pokrokem. Uvědomuje si Západ doopravdy propast, kterou si hloubí přímo pod nohama? Je těžké si představit, že by tak skvělá civilizace mohla chtít opustit tolik bohat¬ství, aniž by tuto ztrátu vůbec chápala. Hnutí, které vede k vytváření hodnot, jež jimi ve skutečnosti nejsou, a k proměňování zlata v bláto, kritizovat musíme.
Zdá se, že Západ je spokojený, když se jeho kostely mění ve sportovi¬ště, jeho románské kaple se hroutí a jeho náboženskému dědictví hro¬zí naprosté zesvětštění. Rusko naproti tomu za opravy pravoslavných
klenotů utrácí vysoké částky. Západ si ani na okamžik neuvědomuje nedozírné následky své ochablosti a zbabělosti ve vztahu k dějinám křesťanského umění.
Byl byste ochoten mluvit dokonce o postmoderní kolonizaci Afriky?
V mém vlastním životě v Africe jsem mohl ocenit nejkrásnější plody západní kolonizace. Kulturní, mravní a náboženské hodnoty, které mé zemi dali Francouzi, představovaly veliké bohatství. Kolonizátoři při¬nášeli bohaté a živé starobylé tradice zušlechtěné křesťanstvím. Jejich pojetí důstojnosti člověka, lidských práv a hodnot bylo osvobozující. Francie mi dala podivuhodný jazyk. Misionáři z této země mi přinesli pravého Boha. Nebojím se říci, že jsem dítětem konstruktivní koloni¬zace. Dnes však západní lidé přicházejí do Afriky s hodnotami faleš¬nými a zločinnými. Šíření jedu, který hrozí zničit tradičního afrického člověka, nemohu akceptovat. Proč chce Západ zbořit to, co sám vy¬budoval? Skutečným nepřítelem Západu je sám Západ, jeho uzavírání se Bohu a duchovním hodnotám, které je součástí procesu osudného sebezničení.
Co soudíte o globalizaci?
Zemi stvořil Bůh. Přál si pestrý svět. Lidé se sobě navzájem nepo¬dobají. I příroda představuje mnohostranné bohatství, které ustanovil Bůh. Otec myslel na to, aby se jeho děti navzájem obohacovaly.
Dnešní globalizace však Božímu plánu odporuje. Vede k uniformitě lidstva. Chce odtrhnout člověka od jeho kořenů, náboženství, kultu¬ry, dějin, zvyklostí i předků. Takový člověk se stává bezdomovcem bez vlasti, bezzemkem. Je doma všude a nikde. Člověk je však bohatý zemí, kde se narodil a vyrostl. Z tohoto konkrétního geografického prostoru čerpá neocenitelné zdroje. Země nemůže být oceánem bez hranic. Ta¬ková planeta by se snadno mohla stát noční můrou.
Bůh chtěl své stvoření umístit do zahrady, do země, na kontinent. Národy jsou velké rodiny. Bůh si přál člověka, který má kořeny. On ví, jak jsou pro naše zdraví důležité vztahy. Člověk nebyl stvořen k tomu, aby byl ekonomickým činitelem či spotřebitelem. Lidstvo je součástí Božího plánu, který nám ustavičně popisuje Bible. Bůh se snaží nás chránit, ale jestliže se lidé odchýlí z cest, které stanovil, zabloudí.
Země, například státy visegrádské skupiny, které se na této cestě od¬mítají ztratit, jsou stigmatizovány, někdy dokonce napadány. Globali- zace se stává povinnou léčbou. Celosvětová vlast je tekuté kontinuum, prostor bez identity, země bez dějin.
Jak může v této bezuzdné globalizaci existovat Afrika?
Africký kontinent byl dlouho rozčleněn do království. Mandinkové obývali území bez vytyčených a definovaných hranic, kde jediná po¬mezí určují zákony předků. Skutečné vztahy uvnitř království neměly ekonomický charakter. Nejpevnějším poutem mezi lidmi byla zvyková inspirace. Iniciace v tomto pořádku představovala rozhodující přecho¬dový rituál nutný k dokonalé přináležitosti k rodině předků.
Národy, které známe dnes, vynalezla kolonizace. Tradice, hodnoty a svátky předků kolonizátoři nikdy úplně nezrušili. Odtrhnout mladé lidi od jejich kořenů se snaží až globalizace. Nechce se mi věřit, že by se jí to mohlo podařit. Což se dá život postavit jen na modloslužebné víře v ekonomické, finanční a obchodní zákony?
Jaký je váš názor na rozhodující otázku migrace?
Existuje velká iluze, která se snaží lidi přesvědčit, že dojde ke zrušení všech hranic. Migrační proudy samozřejmě existovaly vždycky. Hledá¬ní lepšího života nebo útěk před ozbrojenými konflikty nejsou ničím novým. Současné pohyby se však odlišují svou velikostí. Mnoho lidí podstupuje neuvěřitelné riziko. Cena, kterou musejí zaplatit, je vysoká. Západ se Afričanům prezentuje jako ráj na zemi. Hlad, násilí a válka mohou tyto lidi vést k tomu, že riskují život, jen aby se dostali do Evro¬py. Ale jak se můžeme smířit s tím, že některé země přicházejí o tolik svých synů? Jak se mají rozvíjet, jestliže si tolik pracovních sil volí exil? Co je to za podivné humanitární organizace, které brázdí Afriku, aby mladé lidi přiměly k útěku slibováním lepšího života v Evropě? Proč je skutečným výsledkem cesty mých afrických bratří do vysněného ráje tak často smrt, otroctví a vykořisťování? Tyto příběhy mě pobu¬řují. Mafiánské sítě pašeráků je třeba co nejenergičtěji likvidovat. Je zvláštní, že zůstávají naprosto bez trestu. Situace v Libyi je z tohoto hlediska katastrofální. Tato země byla cynicky zpustošena, aby bylo možné drancovat její ropu. Proč mají západní vlády tak málo plánů na její rekonstrukci? Nejsem sijist, zeje na všech stranách respektován a ochraňován lidský život.
Přednedávnem vykládal generál Gomart, bývalý velitel francouzské vojenské rozvědky, který z armády v květnu 2017 odešel: „Tato invaze migrantů do Evropy je plánovaná, kontrolovaná a akceptovaná. [...] Francouzské vojenské i civilní úřady vědí o veškerém obchodu s mig¬rací v oblasti Středozemního moře.“ Generálovým úkolem totiž bylo shromažďovat veškeré informace, které by Francii mohly pomáhat při rozhodování. Analyzoval obchod s migrací na Blízkém Východě a ve Středomoří, který zachytily francouzské tajné služby. Tý znaly místa, kde si pašeráci předávají svůj lidský náklad a kde jsou migranti uby¬továni. Francouzská rozvědka sledovala jejich přípravy na odjezd do Evropy už od libyjských a kyperských pláží, neboť migrační trasy se nemění.
Před každým vyplutím volají pašeráci na italské koordinační centrum mořských záchranářů, takže evropské lodi sbírají proudy migrantů pří¬mo na moři, aby je mohly dopravit do bezpečného přístavu ze strachu, aby nezabloudily k africkým břehům... Invaze není nepředvídatelná. Není v tom tudíž žádné tajemství, všechno se ví. Ví se, kde si pašerá¬ci opatřují lodi. Ví se, že Turecko vydává falešné pasy a že přijímající úřady raději zavírají oči. Francouzská rozvědka je o obchodu s migrací v Africe informovaná do nejmenších podrobností.
Je třeba udělat všechno pro to, aby lidé mohli zůstat v zemi, kde se narodili. Ve vodách Středozemního moře každodenně umírají stovky Afričanů. Stále mě pronásleduje příběh dvou mladých Guinejců, kteří se pokusili tajně utéct z Konakry. Vlezli si do nákladového prostoru le¬tadla a během letu zmrzli. Přátelé mi vyprávěli o mladých lidech, kteří cestou z Afriky zemřeli v chladicích boxech lodí přepravujících banány. Takové barbarství nesmí pokračovat.
V Evropě migranti přicházejí o svou důstojnost. Lidské bytosti jsou umisťovány do táborů a odsouzeny celé dny nečinně čekat. Džungle u Calais ve Francii byla ostuda. Jak se může doopravdy rozvíjet člo¬věk bez práce? Kulturní a náboženská vykořeněnost Afričanů, kteří se ocitli v západních zemích, jež samy prodělávají bezprecedentní krizi, je smrtící půdou.
Jediné trvalé řešení spočívá v ekonomickém rozvoji Afriky. Hlavy stá¬tů mého kontinentu nesou velkou odpovědnost. Evropa se nesmí stát hrobem Afriky.
Nejsem si jist, že tzv. marrákešská deklarace, jejímž cílem je posílit spolupráci mezi státy v oblasti migrační problematiky a kterou v roce 2018 podepsalo několik zemí včetně Francie, představuje nějaký sku¬tečný pokrok. Tento dokument slibuje bezpečnou, spořádanou a re¬gulovanou migraci. Obávám se, že povede k pravému opaku. Proč se nikdo neptal lidí v zemích, které ho podepsaly? Vlády těchto států, na¬příklad Francie, se domnívají, že lidé nejsou schopni správně posoudit otázky, které jsou pro budoucnost světa tak důležité? Mají globalizova- né elity strach z demokratické reakce na příliv migrantů? Deklaraci od¬mítly podepsat tak různorodé země, jako je Itálie, Austrálie, Chorvat¬sko, Estonsko, Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Polsko, Švýcarsko, Česká republika či Spojené státy. Naproti tomu mě udivuje, že Svatý stolec nezasáhl a nepokusil se text, který mi připadá výrazně nedosta-tečný, upravit a doplnit.
Co mají evropské vlády dělat pro migranty, kteří se už nacházejí na evropské půdě?
Pokud vlády tyto muže a ženy už přijaly, předpokládá to, že mají přes¬ný plán, jak jim všestranně garantovat důstojný život se střechou nad hlavou, prací, stabilním rodinným a náboženským životem. Opak by byl nezodpovědný a znepokojivý. Bohužel konstatuji, že všechny tyto podmínky zdaleka nejsou splněny. Nabízet migrantům pohostinství bez přesného plánu jejich integrace je zločin.
Znepokojuje vás islámský totalitarismus?
Útoky páchané radikálními islamisty jsou na denním pořádku. Násilné činy na Blízkém Východě, v Africe i v Evropě nemají konce. Seznam postižených míst se stále prodlužuje: Paříž, Nice, Brusel, Kolín nad Rýnem, Berlín, Stockholm, Londýn, Ouagadougou, Grand-Basam, Nairobi. Obzvlášť mě zasáhly strašlivé zločiny spáchané na egyptských koptech.
Občas se ptám, zda západní vlády zavádějí odpovídající politiky boje proti terorismu. Jak mohl tak beztrestně vzniknout a vyrůst Islámský stát? Nechci kritizovat vynaložené úsilí, je však do značné míry nedo¬statečné. Náboženské příčiny se neřeší. Mnozí islamističtí teroristé jsou v Evropě už po několik generací. Jsou to děti konzumní společnos¬ti. Ze zklamání evropským nihilismem se vrhají do náruče radikálního islamismu. Jsem přesvědčen, že příčiny terorismu jsou z velké části náboženské. Tento jev neporazíme, pokud mladým potomkům imig- rantů nenabídneme opravdovou duchovní perspektivu. Ateistickou společnost odmítají. Odmítají se integrovat do sekularizovaného světa. Kdo bude mít odvahu nabídnout jim Evropu hrdou na své křesťanské dědictví? Kdo bude mít odvahu je vyzvat, aby přijali identitu založenou na křesťanské morálce a hodnotách? Evangelizace mladých Evropanů muslimského původu by měla být pastorační prioritou. Jsem přesvěd¬čen, že od nás očekávají jasné a pevné svědectví. My jsme však ve jmé¬nu špatně pochopeného mezináboženského dialogu v hlásání Krista ustrašení a nesmělí.
Proti zfanatizovanému fundamentalistickému islamismu, který se snaží útočit a ubližovat křesťanům i muslimům, musíme statečně bo¬jovat. Ve vlasti jsem měl možnost poznat duchovní islám inspirovaný súfismem. Muslimové tam povzbuzují křesťany v jejich vlastní praxi.
Na Západě došlo k silnému úpadku křesťanské morálky. Mnohé mus¬limy to upřímně šokuje. Migranti mířící do Evropy jsou většinou mus¬limští mladíci. Jak si můžeme představovat, že se jich po příjezdu do evropských zemí nedotkne neuvěřitelné pohanství, které tam vládne?
Pozorujeme také opravdovou bázlivost vlád při přijímání pronásle¬dovaných křesťanů. Tato skutečnost byla obzvlášť zjevná za administ¬rativy prezidenta Obamy. Symbolem této podivné praxe je Trudeauova vláda v Kanadě.
Západ trpí ztrátou základní orientace. Odmítání vlastních křesťan¬ských kořenů je jedním z aspektů. V tomto kontextu ho jeho utopický filantropismus vydává všanc útokům radikálního islamismu. Pokud Evropa znovuobjeví svou identitu, dokáže zvednout hlavu a potřít terorismus. Identita je základem opravdového vzájemného respektu.
V takzvané otevřené společnosti bez vlastní identityjsou lidé, kteří mají nějaký systém hodnot, nutně vítězi.
Jaký máte názor na vojenské intervence západních zemí ve světě?
Západní vlády si činí nároky na vnucování svého typu politického režimu v celém světě. Proč by se měla americká demokracie vyvážet do všech světových stran? Vnucovat všem zemím stejná pravidla je absurdní. Dokonalá demokracie neexistuje. Je třeba připomínat pro¬blémy, které způsobuje legislativa týkající se trestu smrti ve Spojených státech? Vážím si víc rodinné politiky Ruska než rodinné politiky Velké Británie, Kanady či Francie.
Obamova administrativa chtěla přinést svobodu Syřanům. Dnes se tato země podobá zbořeništi. Je zřejmé, že režim prezidenta Assada není nejlepší. Zneužívání moci baasistickým režimem je nepřijatelné. Ochrana křesťanské menšiny nesmí vést k tomu, že se zapomene na nejhorší masové zločiny, k nimž tam došlo. Bez intervence Ruska by se byl islamistický režim nakonec zmocnil všeho. Křesťané v této zemi za své přežití vděčí Moskvě. Rusko splnilo svou roli ochránce křesťan¬ských menšin, převážně pravoslavných. Ruská vláda se snažila chránit náboženství, ale i kulturu.
V Iráku západní koalice svrhla Saddáma Husajna a vznikl chaos. Jan Pavel II. udělal všechno pro to, aby k vojenské intervenci proti Saddá- mu Husajnovi nedošlo. Dnes víme, že přítomnost chemických zbraní, která byla záminkou pro invazi, byla nestydatá lež. Jaké skryté finanční zájmy byly za touto iniciativou? Západní intervencionismus ve jménu demokracie může vést k odklonu od svobody.
Pád libyjského vůdce vyvolal záplavu migrace, kterou známe, a zni¬čení všech politických struktur v zemi. Proč se Nicolas Sarkozy ukva¬peně rozhodl odstranit režim, aniž by předvídal, co přijde potom? Francie nese za libyjskou tragédii vážnou odpovědnost. Jaká absence smyslu pro morálku! Opravdu se v souvislosti se Sýrií odvažujeme ho¬vořit o „úctě k lidským právům“? Opravdu mluvíme o pokroku civili¬zace? Když pomyslíme, jak byli Saddám Husajn a Muammar Kaddáfí mučeni a zabiti... Oprávněně se domníváme, že tito dva muži měli na rukou spoustu krve. Musel však Západ inscenovat krutost jejich umí¬rání a smrti? I největší zločinci mají právo na důstojnou smrt. Jen Bůh je soudce. Tragédie Západu je stále táž. Bůh zmizel a jeho místo zaujaly státy.
Západ musí zpytovat svědomí. Kolik zemí zažilo výsměch svým nej-základnějším právům ze strany západních mocností? Jak můžeme říci, že některé národy mají menší důstojnost nebojsou méně civilizované než jiné? Žádný stát nemá právo vnucovat svou politickou, ekonomic¬kou či kulturní vizi. Západ světu přinesl velké ideály, ale jeho sklon vnucovat jiným svůj politický systém je odsouzeníhodný. Proč nechce přijímat jiné národy?
Bloudění Západu je fatální. O celém základu jeho geopolitické linie je nutno pochybovat.
12
ZRÁDNÉ SVODY ÚDAJNĚ
EMANCIPOVANÉHO ŽIVOTA
NICOLAS DIAT: Moderní život se čím dál tím víc podobá permanentní¬mu večírku...
KARDINÁL ROBERT SARAH: Lidé se zdají být posedlí jednotvárností a smutkem. Aby zažehnali strach, bezcílně bloumají a neustále se na¬třásají. Jenomže jejich radosti jsou falešné, protože vycházejí ze smut¬ného panování rozkoše a uvolněnosti.
Mravní a duchovní bída v západních společnostech, takzvaně rozvi¬nutých, je nesmírná. Večírek se stává jediným prostředkem, jak zapo¬menout na nicotu, v níž se lidé utápějí.
Čím víc se člověk ničí, tím víc potřebuje najít ve své vnitřní krizi po¬moc, a na konci tohoto zmateného hledání mu jako zázračný recept připadají asijské filosofie.
Člověk běhá ze zábavy na dovolenou, z cesty na hostinu. Život je velkou hrou a exotika lákadlem. Už ani pohřeb nesmí být smutný. Až do poslední chvíle je třeba zpívat a smát se. Jak to, že lidé tleska¬jí, když je mrtvý přinášen do kostela nebo vynášen ven? Jak mohou snižovat chvíli tak naplněnou emocemi a posvátnem? Naše lehko¬vážnost a povrchnost před tajemstvím je stupidní. Před smrtí máme zachovat mlčení, usebrat se, modlit se a obrátit se k Bohu a tak se pokusit vstoupit do velkého Božího tajemství, v němž se zemřelý už nachází. Smrt není snadná. Dobře to ukazuje vaše kniha Un temps pour mourir. Derniers jours de la vie des moines (Čas umírat. Poslední
dny života mnichů). Člověk chce zaplašit smrt, odstranit zármutek. Smutek a slzy už nesnese.
Vnitřní ani fyzické utrpení už nemají právo na existenci. Postižené je třeba schovat, na nemocné zapomenout a staré lidi zavřít do domova. Stáří není legrace. Proto je třeba ho ukrýt za pochmurné zdi domovů důchodců.
Pokud jde o věci týkající se Boha a náboženství, je lhostejnost konec¬konců mlčky předpokládaným pravidlem.
Náboženské svátky byly nahrazeny ubohými komerčními událostmi, které předstírají velkorysost. Tento falešně zářivý život je vrcholem de¬kadentní civilizace. Honba za rozkoší, úspěchem, rozvojem vede člově¬ka stále dál od Boha. Život se stal svátkem bez Boha.
Pascal v Myšlenkách napsal: „Všechno neštěstí lidí má jediný původ - a to, že nedovedou pokojně setrvat v jedné místnosti.“ Filosof správ¬ně poukazuje na to, že člověk při vší své pýše a žádostivosti nemůže vnitřní pokoj a opravdové štěstí nalézt jinde než v Bohu. Podle něj je neustálá nespokojenost člověka se životem, který vede, a přání na něj zapomenout výsledkem toho, že vztah mezi ním a jeho Stvořitelem na¬rušilo smrtící „rozptýlení“. Uzavírá: „Lidé si nijak nemohli pomoci od smrti, bídy, nevědomosti, a tak je napadlo, že na to nebudou myslet, aby měli pocit štěstí.“
Rozhodli jsme se použít všech úskoků tohoto světa, jen abychom ne¬slyšeli Boží hudbu. Nebeské nástroje však nepřestanou hrát jen proto, že někteří jsou k nim hluší.
Vnáší druhé knize Síla ticha jsme věnovali dlouhou úvahu boji hluku proti tichu v moderní době.
Modernímu světu je třeba pomoci pochopit, že hluk se stal mocnou diktaturou, která ho nepřestává ponižovat. Daleko od hluku může člo¬věk znovu nalézt Boha. Když světla zhasnou a zvuky umlknou, může ve svém srdci zaslechnout Boží hlas.
Večírková civilizace se snaží ticho udusit všemi způsoby. Slibuje cito¬vé rozptýlení, povrchnost a hédonismus. Hluk je dvojčetem lži. Ticho je sídlem pravdy, příbytkem Božím.
Jak máme své současníky přesvědčit, že život není večírek a ticho osvobozuje? Musíme jim pomoci pochopit, že ticho je nezbytnou sou¬částí každého opravdového setkání. Probojovat se k vnitřnímu tichu je vždycky obtížné. Oázu v tomto úsilí nabízejí kláštery.
Řekl byste, že existuje nevyhnutelný boj mezi honbou za požitky a vnitřním životem?
Moderní člověk svůj vnitřní život tolik zanedbává, že už ani neví, co to znamená. Noří se do bahna vášní a stará se jen o to, aby se bavil a užíval si všech rozkoší světa. Nezajímá ho, že žije ve světě, kde vládne zlo, násilí, zkaženost, uvolněné mravy, perverze, ateismus a dokonce pohrdání Bohem.
Přehnanost je normou. V dějinách vždycky existovala období, kdy se obdivovala špinavost, brutalita, obscénnost, nečistota a zběsilost. Naše doba je v tomto ohledu o to znepokojivější, že Bůh je ve společ¬nosti mrtev. Tato velká absence je ze všech hrozeb pro lidstvo nejhorší. Existuje nebezpečí, že křesťana nahradí člověk bez morálky.
Církev musí bezpodmínečně plnit svou úlohu. Tato práce je o to složitější, že zmizel mravní konsensus vycházející ze židovsko-křes- ťanské civilizace, která svět ovlivňovala po několik staletí. Všech¬no zaplavil smrtící příliv filosofického relativismu, který kritizoval Benedikt XVI. Ještě jako kardinál Ratzinger při zahájení konkláve v roce 2005 odvážně prohlásil: „Zavádí se diktatura relativismu, kte¬rá neuznává nic za konečné (definitivní) a která ponechává jako jedi¬né měřítko pouze vlastní já a vlastní chutě.“ V knize Lumiére de mon¬de (Světlo světa), která vyšla v roce 2010, v této úvaze pokračoval: „Je obecně známo, že pojem pravdy je v současné době předmětem podezření. Skutečně se hodně zneužíval. Ve jménu pravdy se ospra¬vedlňovala netolerance a krutost. Když někdo řekne ,toto je pravda1 nebo ,já mám pravdu1, vzbuzuje to v nás strach. Pravdu nikdy nemá¬me; v nejlepším případě má ona nás. Nikdo nezpochybňuje, že v této věci je třeba být opatrný a obezřetný. Avšak potlačovat pravdu tím, že ji jednoduše označíme za nedosažitelnou, znamená ji naprosto zli¬kvidovat. Velká část dnešních filosofů ovšem trvá na tom, že člověk pravdy není schopen. Kdybychom se na to však dívali takto, nebyla by už možná ani etika. Neměli bychom žádnou normu.“
Člověk vzdálený od pravdy se rozptyluje marnými rozkošemi. Zmaten urovnává cestu nejnemravnějším zábavám.
Smrt vnitřního života se považuje téměř za dobro. Rozkoš a omyl pyš¬ně a výsměšně kráčejí ruku v ruce. Jsme svědky pomsty pudů. Sebeovlá- dání, určité hygieny mysli a srdce se dosahuje pomocí zdrženlivosti.
Bohužel královské já je jediným soudcem svého jednání. Je ponechá¬no jen svému vlastnímu úsudku. Jak však může posuzovat sám sebe člověk, který nemá odpovídající výchovu a kulturu?
Abychom mohli znovu objevit vnitřní život hodný toho jména, mu¬síme především pěstovat ticho. Je obtížné, ale uschopňuje člověka k tomu, aby se dal vést Bohem. Ticho se rodí z ticha. Skrze tichého Boha můžeme dospět k tichu. Světlo, které pak vytryskne, člověka ne¬přestává překvapovat. Ticho je důležitější než jakékoli jiné lidské dílo, neboť vyjadřuje Boha. Opravdová revoluce vychází z ticha a vede nás k Bohu a k druhým, abychom jim mohli pokorně a velkodušně sloužit.
Jen ticho a rozjímání osvětlené Božími skutečnostmi mohou způso¬bit znovuzrození vnitřního života. Modernímu člověku je třeba poskyt¬nout prostředky, aby dokázal znovuobjevit cestu svého srdce a unikl chladné zimě nízkých pudů.
Dalo by se hovořit o jakémsi panteonu modernistických model?
Modla peněz tam vládne všem ostatním. Jedno přísloví říká: „Když mluví peníze, i ďábel naslouchá!“ Peníze ovládají svět. Posedlostí sou¬časného světa je kult zlatého telete.
Další modlou je svoboda. Západní člověk nesnese jakékoli omezo¬vání. Ve vztahu k mravním normám si činí nárok na absolutní volnost. Bůh mu nemá co upírat žádné jeho právo. Celý život se v současné době skládá z práv. Modly jsou však vždycky prolhané.
Třetí bohyní je demokracie. Bohužel bohyní krvežíznivou. Ve jménu demokracie se masakrují celé národy a kultury, zejména na Blízkém Východě a v Africe. Její velekněží - západní lidé - prolévají potoky krve, jen aby svůj kult vnutili celému světu.
Podle mého názoru jsou lidé především v zajetí moci peněz.
Právník Grégor Puppinck v knize Les Droits de rhomme dénaturé (Práva člověka zbaveného přirozenosti) píše: „Lidská práva? Po dru¬hé světové válce se jevila jako univerzální příslib míru a spravedlnosti. Dnes se změnila v ideologické bitevní pole, terén, kde se spolu střetáva¬jí válčící civilizace. Vždyť lidská práva jsou především odrazem našeho chápání člověka. To se však od sepsání Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 velice změnilo. Tato poválečná deklarace byla ještě inspirovaná přirozenými právy, zatímco zdůrazňování individualismu vyprodukovalo nová protipřirozená práva, jako je právo na euthana¬sii a na potrat nebo na homosexualitu, což pak zase vedlo ke vzniku transpřirozených, translidských práv, jež dnes garantují moc transfor¬movat a redefinovat přirozenost, například právo na eugeniku, právo na dítě nebo na změnu pohlaví. V jádru této transformace zaznamená¬váme vývoj, který svědčí o hluboké proměně pojmu lidské důstojnosti, jež má sklon se redukovat na pouhou individuální vůli, na pohrdání tělem nebo na ducha, který je v opozici k tělu a předpokládá napros¬té popření přirozenosti a podmíněnosti jakožto osvobození a pokrok. Práva člověka jsou pak diskrétními souputníky transhumanismu a ote¬vírají cestu k překonání zastupitelské demokracie.“
Moderní člověk je nevědomý. Neměří všechny důsledky svých činů. Žije v klamu, aby zamaskoval své zločiny. Iluzi dává přednost před sku¬tečností. Falešné modly dovedly Západ ke zhroucení. Bossuet v Kázá¬ní o cti burcoval: „Lidé už se téměř ani nesnaží vyhnout se neřestem; jde jen o to najít pro ně okázalá jména a čestné záminky. [...] Jméno a důstojnost dobrého člověka udržuje spíše šarm a důvtip než čestnost a ctnost, a člověk je vlastně pro svět až dost ctnostný a spořádaný, když má dost obratnosti, aby uměl ve věcech chodit, a dost šikovnosti, aby se uměl krýt.“
Odvaha k odporu může přijít teprve po překonání všech klamných svodů údajně emancipovaného života. Láska k Bohu a k bližním, trpě¬livé a vytrvalé úsilí o dobro jsou více než kdy dřív projevem disidentství, které svět potřebuje.
13
ÚPADEK ODVAHY A SMRTÍCÍ UTOPIE
„NEJLEPŠÍHO ZE VŠECH SVĚTŮ“
NICOLAS DIAT: Jak se dá definovat moderní civilizace blahobytu?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Přemrštěný kult blahobytu, jímž se bohužel vyznačuje naše doba, postupně otupuje vůli a odvahu. Odvahu definu¬je síla charakteru a pevná odhodlanost člověka v obtížných situacích. Je nepřítelem strachu, jenomže naše doba žije v neustálých obavách, úzkosti, nejnerozumnějších posedlostech, úzkostné iracionalitě.
Odvaha se neobejde bez opravdové vnitřní síly. Boj může existovat jen tehdy, opírá-li se o mravní a duchovní hodnoty. Odvážní lidé se vyznačují odhodláním překonávat překážky. Často konstatujeme, že naše odvaha pochází z našeho vztahu k Bohu. Nebe dělá hrdiny. My bohužel svůj zájem ustavičně věnujeme výhradně blahobytu a užívání hmotných statků. Západní člověk se největší část svého života zabý¬vá tímto úsilím o životní rozkoše bez utrpení a bez překážek. Pracovat tedy potřebuje proto, aby uspokojil svou posedlost vlastněním a spo¬třebou. Primát ducha byl nahrazen primátem hmoty.
Proč byly obrovské zástupy mladých při Světových dnech mládeže tak nadšené a šťastné kolem Jana Pavla II., Benedikta XVI. a dnes pa¬peže Františka a podnikaly dlouhé a nákladné cesty, aby se s nimi se¬tkaly a slyšely je? Proč tito Boží muži přitahují mladé ke slovu, které za¬paluje? Protože jako sportovci potřebují trenéra, i mladí lidé potřebují vzory, hrdiny, kteří by je vedli k tomu, aby se věnovali nějakému po¬slání a vznešeným úkolům. Chtějí silná, provokující slova, slova, která by byla výzvou pro jejich energii. Touží po hrdinství, po ušlechtilosti
v chování a po intenzivně duchovním životě. Jsou plní fyzické energie, ohromných duchovních rezerv, které jsou jakoby uvězněny, uzavřeny v hlubinách jejich srdce. Toto řekl jeden z nich ve sloupku časopisu Fi- garo littéraire krátce po událostech, které 13. listopadu 2015 otřásly nejen Francií, ale celým světem: „Naše civilizace trpí strašlivým zlem, možná smrtelným, které se nazývá duchovní prázdnota. Máme chléb, stroje, vnější svobodu, ale nejsme přece utvořeni jen z hmoty. To nej¬lepší v nás hladoví. Podle mě vyšli mladí lidé do ulic kvůli zhroucení základních duchovních hodnot - náboženství, umění, lásky. Bojují, protože jim chybí duše. Mládež celého světa povstala - nevědomky, ale hluboce a energicky-, aby zachránila ducha.“
Neignoruji, že nevěřící vznášejí proti Církvi opodstatněné výtky. Spi¬sovatel a dramatik Eugěne lonesco prohlásil v rozhovoru s Yvesem de Gibonem, který vyšel v publikaci L’Église sous leur regard (Církev jejich pohledem)'. „Aby Církev neztratila věřící, způsobila, že lidé už nevědí, co je nadpřirozeno a posvátno. Náboženský cit je v každém z nás. Ne¬může se rozvíjet, pokud bude Církev zkažená tolika a tolika kompromi¬sy. Kéž by byla nad naší dobou. Jedině potom by se lidé snažili vystou¬pit až k ní.“
Musíme mít pokoru a odvahu taková slova přijmout; připomínají nám skutečné poslání Církve. Není politické ani sociální. Nemůže vy¬padat jako poslání nějaké neziskovky. Spočívá v zásadě v přivádění lidí k Bohu a v úsilí o to, aby se lidské srdce opět stalo posvátným chrámem, chrámem a příbytkem Božím.
Vím, že někteří lidé se domnívají, že duchovní život je možný jen při určitém hmotném rozvoji. To je vážný omyl. Velká období duchovního rozkvětu jsou často plodem chudoby. I dnes najdeme v chudých ze¬mích velká duchovní díla. Mám na mysli především Indii Matky Terezy.
Křesťanství se rozšířilo skrze ty nejubožejší, kteří jako první pocho¬pili revoluční sílu Evangelia, ať to bylo v Palestině, v Korintu, v Římě či jinde. Jedno kantikum z páté knihy Mojžíšovy připomíná výčitky Izrae¬li. Je to jakási ozvěna různých období, kdy vyvolený národ opustil Boha a dal přednost penězům a hmotnému bohatství: „Izrael ztučněl a zbuj¬něl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opo¬vrhl, potupil Skálu své spásy“ (Dt 32,15). Postoj velkých duchovních osobností ke komfortu se nikdy nezměnil. Kazatelova slova jsou stále zdrojem inspirace: „Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. ,Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí?“1 (Kaz 4,8). Není urputnost, s níž se člověk lopotí, aby dosáhl bohatství - tato „honba za větrem“, abychom si vypůjčili Kazatelovu metaforu - marným nezříze¬ným pachtěním se za uspokojením, které nám stále uniká?
Tak praví Šalamoun. Vykonal veliké věci, měl domy, stromy, stáda, služebníky a služebnice, poklady. Musel nicméně konstatovat: „A hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není“ (Kaz 2,11).
Kazatel se rozhlíží kolem sebe, a co vidí? Je sám; není, kdo by mu po¬mohl; nemá syna ani bratra a jeho dřina je bez konce. Naříká si: „Pro koho se tedy trápím a zbavuji svou duši štěstí?“ Ani všechno bohatství, které tento muž získal, ho nemůže uspokojit.
Toho, kdo má rád peníze, peníze neuspokojí. Majetku přibývá a při¬bývá i těch, kteří ho rozežírají. Jaký prospěch z toho má majitel? Sta¬rosti, které má boháč o svoje jmění, mu nedávají spát.
Chizkijáš ukazoval svůj majetek poslům babylonského krále. Prorok mu řekl: „Slyš slovo Hospodina zástupů! Hle, přijdou dny a bude od¬neseno do Babylóna všechno, co je v tvém domě, poklady, které nahro¬madili tvoji otcové až do tohoto dne. Nic tu nezbude, praví Hospodin“ (Iz 39,5-6).
V souvislosti s celou touto prázdnotou mi připadá důležité připome¬nout varování žalmisty: „Na bohatství, když se rozmnoží, nelpěte srd¬cem“ (Ž 61,11).
Mocnosti peněz nemají žádný zájem na růstu opravdového humani¬smu. Uvedly člověka do zrádné dřímoty. Společnost blahobytu ho mr- začí. Člověk je odtržen od věčnosti. V zájmu svého vnitřního života se musí vyzbrojit odvahou. Boj proti diktatuře hmoty není snadný. Naši současníci uvázli v jakémsi lepidle. Avšak mladí, přesycení těmito or¬giemi hmotných statků a znechucení prázdnotou, která se tím vytváří v člověku, burcují tento stále méně lidský svět a silou své energie nás táhnou k našim kořenům, k Bohu a k duchovním hodnotám.
Je třeba se rozhodnout v Pascalově sázce. Musíme si vybrat trans- cendenci a přitakat tomu, co není vidět.
Co je podle vás hlavní utopií naší doby?
Nejnebezpečnější a nejsilnější je utopie konzumismu. Je člověk stvo¬řen pro Boha, nebo proto, aby svůj život strávil konzumem? V kapita¬listickém systému se dokonce můžeme tázat, zda má člověk, který už nemá „tržní hodnotu“, ve světě ovládaném výhradně finančními toky ještě nějaké místo.
V těchto společnostech je vrcholem pozemského života dosahování hmotného komfortu a masivní produkce spotřebních předmětů.
Věta svátého Ignáce z Loyoly se zřejmě stala jen smutnou relikvií po-minuvšího světa: „Jak pustá se mi zdá země, když pohlédnu k nebi!“
Hmotný pokrok samozřejmě existuje a může člověku přinášet oprav¬dový prospěch, skutečný lidský a pozemský blahobyt. V postmoderním světě je však využívání tohoto rozvoje zvrácené.
Správná spotřeba by nám měla napomáhat ke zkvalitnění nitra po stránce mravní i duchovní. Máme se snažit být stále lepšími lidmi tím, že se bez ustání přibližujeme k Bohu. Pokud nás věci tohoto světa od¬vracejí od takového směřování, můžeme si být jisti, že jdeme po špatné cestě.
Kristus chtěl vždy připomínat lidem, kteří hledali Boží království, že už je v jejich srdci. Základními praktikami, jak neutonout v dusivém materialismu, jsou život z víry, vytrvalost v modlitbě, obrácení duše k Bohu a láska k bližnímu. Prospěch, který můžeme získat z hmotných statků, závisí na bohatosti našeho mravního života.
Vnitřní kvalita člověka povede kjeho autentickému růstu. Musíme se odpoutat od vnějšího shonu, abychom se mohli skrýt do nejtajnějších záhybů své duše a tam hledat jas Božího osvícení a ticho, které je tak obtížné si zachovat. V našem nitru stále probíhá boj mezi tělesným člo¬věkem, který se odvrací od Boha a žije v hříchu, neboť se stává kořistí svých tělesných a světských žádostí, a člověkem duchovním, který se otevírá milosti a posvěcuje se následováním zákona Ducha a Boží vůle.
Svatý Pavel připomíná tuto skutečnost, když píše Korinťanům: „A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditel¬né, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně“ (2 Kor 4,16-18).
Skutečná materiální hodnota závisí na mravním a duchovním bohat¬ství. Největší krize není ta ekonomická. Je to krize v zásadě duchov¬ní. Utilitaristická filosofie ukazuje netušenou moc zkaženosti. Neo¬mezený produktivismus nevyhnutelně vede k lidským, kulturním či ekologickým katastrofám. Konzumismus je utopie, která člověka kazí a redukuje na čistě pozemský rozměr. Toto náboženství přítomného okamžiku nehledí na nic jiného než na praktický zájem zisku. Na člově¬ku už nezáleží. Je jen na obtíž. Proč ho v určitých případech nenahradit robotem? Jsem přesvědčen, že si naléhavě potřebujeme připomenout prožitek bezplatnosti. Pro skutky nejhlouběji lidské je typické, že jsou zdarma. Bezplatnost je podmínkou přátelství, krásy, studia, kontem- place a modlitby. Svět, kde nic není zadarmo, je nelidský. Vyzývám křesťany, aby na poušti triumfující rentability budovali oázy bezplat¬nosti. Musíme si položit otázku: Děláme každý den něco zdarma? Není to volitelný přídavek k duši, ale podmínka přežití našeho lidství.
Je kult konzumismu, který bez ustání kritizujete, zlatým teletem po- stmoderní éry?
Izrael ve Starém zákoně opustil Boha a vyrobil si modlu, kterou by mohl nosit s sebou, navzdory Boží péči, jež se projevila osvobozením z egyptského otroctví, podivuhodným přechodem Rudého moře su¬chou nohou a darováním many. Chtěl mít Boha, který by se podřizoval jeho choutkám. Místo aby se nechal utvářet, vychovávat a vést Pánem, Bohem zástupů, odlil si modlu, zlaté tele vyrobené z náušnic žen a odli¬té Áronem, a před touto soškou vyhlásil: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země“ (Ex 32,4). Tak člověk projevuje všechnu svou nedůslednost, nevděk a nízkost.
Dnes jsme se do éry zlatého telete vrátili. Peníze jsou ústřední staros¬tí západního světa, ale i mnoha lidí po celém světě. Kristova nauka je prostá: „Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a dru¬hým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Lk 16,13).
Peníze nás údajně osvobozují od otroctví a chudoby. Ač to nechce¬me připustit, jsme nicméně vězni v okovech materialismu. Zlaté tele není schopné dovést nás do zaslíbené země. Proto nás prodává dal¬ším bohům, vulgárním a marným: hédonismu, sobectví a konzumi- smu.
Bouřlivé vody našich vášní převládají nad rozumem. Postmoderní člověk je veden do nejhoršího bahna. Tato ďábelská hnutí se Bohu hnusí. Rád by nám přišel na pomoc, ale my jeho lásku odmítáme. Zla¬té tele ničí lidstvo. Člověk je mrzačen v nejkrásnější části své bytosti. Často kritizujete utopii jednoho planetárního náboženství. Můžete nám vysvětlit, co tím myslíte?
Snem globalizované západní elity je právě zavedení nového celo¬světového náboženství. Podle této malé skupiny se starobylá vyznání, a zejména katolická Církev, musejí transformovat, nebo zahynout. Mu¬sejí opustit své učení i mravní nauku. Je třeba dospět k celosvětovému, planetárnímu náboženství, k náboženství bez Boha, bez věrouky a bez mravního učení, náboženství konsenzu. Ve skutečnosti by toto nábo¬ženství nakonec sloužilo výhradně finančním zájmům.
Náboženství je osobní vztah mezi člověkem a Bohem. Jak by bylo mož¬né představit si život této lásky v zajetí beztvaré kaše celosvětové ideolo¬gie? Úsilí o planetární náboženské srozumění je klamné a hloupé.
Máme zde co do činění s politickým, ideologickým, ateistickým pří¬stupem, úchylnou, nepřijatelnou diktaturou.
Podle vás jsme svědky vzniku utopie světa bez hranic.
Dobrým příkladem této utopie je bohužel Evropská unie. Potlačení dávných hranic mlčky opomíjí identitu starých národů. Kořeny, tisí¬ciletá kultura a dějiny země už nic neznamenají. Jedinými závaznými normami jsou obchod a volný pohyb zboží. Nepřekvapuje, že se lidé bouří, protože vidí, jak se rozplývá jejich vlastní identita, jejich dějiny, jazyk a zvláštnosti. Projekt, který spočívá v úsilí o zničení dějin států na oltáři finančních zájmů, je nebezpečnou utopií.
Dokážu pochopit myšlenku spolupráce národů. Dokážu pochopit určité otevření hranic kvůli snazšímu ekonomickému pohybu. Ale libe¬rální, libertariánská ideologie je postavená na hlavu. Na toto sobecké blouznění Evropa umírá.
Elity v OSN sní o světové vládě, která by řídila kdysi tak rozdílné národy, kultury a tradice. Je to sen, který hraničí s šílenstvím a vy¬značuje se pohrdáním bohatstvím jednotlivých národů. Co se stane z Afriky, která v průběhu dějin zažila tolik ponižování? Budeme mít ještě právo na život? Stačí pozorovat dílo velkých dobročinných na¬dací v našich zemích, abychom pochopili, co v očích miliardářů, kteří je financují, znamenají Afričané. Jsou přesvědčeni, že vědí lépe než my, jaká politika je pro náš kontinent nejlepší. Ve skutečnosti je tato elita posedlá dvěma věcmi: drastickým snížením africké porodnosti a ekonomickým rozvojem sloužícím zájmům nadnárodních západ-ních společností.
Tato utopie hodlá v každém případě zvítězit. Zdá se, že svět, v němž žijeme, své hranice ve skutečnosti již zničil. Proč nikdy nebylo tolik vá¬lek? Chaos v Sýrii, v Libyi, v Afghánistánu, ve Středoafrické republice je nepopsatelný. Chtějí oslabovat, ničit, ovládat, aby mohli hromadit a vládnout jako absolutní páni.
Má mít z globalizace prospěch několik privilegovaných? Netráví snad západní armády svůj čas bojem proti chudým? Smlouvy o do¬dávkách zbraní, které nahrávají velkým mocnostem a umožňují vedení války v Jemenu, jsou ostudné. Ve dne se organizují humanitární kon¬ference, v noci se prodávají zbraně. Nezdá se, že by diplomaté a ti, kdo rozhodují, jevili zájem o tisíce jemenských dětí, které ve strašlivých hygienických podmínkách umírají hladem. Ve srovnání s velkolepými zbrojními smlouvami neznamenají nic.
V Africe Západ dodává zbraně obyvatelstvu, které se rve mezi sebou. Zatímco se chudí mezi sebou zabíjejí, velké mezinárodní skupiny plení přírodní bohatství válčících zemí.
Globalistická ideologie vychází výhradně z finančních zájmů. S chu¬dými a slabými nemají slitování. Všechna práva patří mocným.
Mnozí myslitelé kritizují utopii transparentnosti. K jakým úvahám to inspiruje vás?
Žijeme v takzvaných otevřených společnostech, kde nás nové komu¬nikační prostředky mají informovat o sebemenší události. Ve skuteč¬nosti dezinformace nebyly nikdy tak silné. Otec lži a kníže tohoto světa se zmocnil srdcí těch, kdo mají moc.
Transparentní společnost je vybavena prostředky kontroly, které jsou pro její občany nebezpečné. Politické a finanční síly se snaží je ovlád¬nout, aby tak mohly ovlivňovat názory.
Zejména na sociálních sítích lidé dobrovolně poskytují mnoho in¬formací o svém soukromém životě a pomáhají tak posilovat nástroje kontroly, o nichž jsem se zmiňoval.
V době umělé inteligence je režim transparentnosti falšováním sku¬tečné svobody. Bylo relativně snadné pochopit mechanismus kontroly nad svědomím lidí v tradičních diktaturách. Tyranie postmoderních režimů je rafinovanější.
Skutečná transparentnost je založena na velikosti vztahu mezi Bo¬hem a lidmi. Cestu nám udává svátý Pavel v listě Filipanům: „Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spra¬vedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály“ (Flp 4,8).
Člověk se musí mít na pozoru, potřebuje umět analyzovat data a pro¬kazovat kritického ducha a schopnost rozlišování. Nesmí považovat za bernou minci každou informaci, která se mu předkládá na stříbrném podnose. Často kolují falešné zprávy. Především je nemáme opakovat, jinak se budou nakonec pokládat za pravdivé.
Člověk, který doopravdy miluje Boha, se snaží být diskrétní. Člověk bez Boha se neustále vystavuje světlu světa. Je nahý, zmítaný vichry pověstí, uvězněný ve smršti lží a pomluv.
Liberálům zvláště hrozí, že propadnou utopii rovnostářství.
Od časů osvícenství se obecně připouští, že spravedlnost je nereali¬zovatelná bez rovnosti mezi lidmi. Víme však, že tento stav je neusku¬tečnitelný. Úsilí o rovnost vedlo v minulém století k tragédii komunis¬mu a marxismu, které se snažily vybudovat ráj na zemi. Politiky boje proti společenským nerovnostem je naopak nutno pozorně sledovat. Sliby rovnosti jsou často praporem, jímž mávají nejsobečtější finanční síly. Potřebují udržovat tuto iluzi, aby se lidé nebouřili.
Můžeme se nad tím rozhořčovat, ale nerovnost je bohužel součástí lidské existence. Tato pečeť poznamenává všechny etapy života. Ani smrt se z tohoto těžkého pravidla nevymyká. Jak bychom mohli popřít, že v nemoci a ve smrti si Evropan a Afričan nejsou rovni? Jedni umíra¬jí staří, druzí mladí. Jedni umírají náhle, bez utrpení, jiní musejí pod¬stoupit dlouhou agónii. Je to spravedlivé? Rodíme se s velice odlišnými životními možnostmi.
Utopie rovnostářství ničí smysl lidské existence. Moudrost přikazu¬je, aby se člověk bránil svým vrtochům, které mají revoluční a pyšnou podstatu.
Musíme své životy svěřovat do Božích rukou. On je naším nejlepším vůdcem, naším útočištěm. On nás stvořil a je jediný, kdo zná smysl na¬šich osudů.
Co říci o utopii digitální revoluce a tyranii formátování mysli?
Dnes musíme s odvahou odolávat nadřazenosti techniky a techniků. Musíme si vybrat mezi tím, co nás nese vzhůru, k pravdě, a tím, co nás táhne dolů. Víme, že média dokážou mravní úsudek formovat i de¬formovat. V krizi, kterou procházíme, mohou naši civilizaci stejně tak zachránit jako smrtelně zkazit. Zdá se, že naši současníci si určitou představu o světě vytvářejí stále více podle nich. Kdysi bylo k odhalení pravdy nutno pracovat, hledat, vynakládat úsilí. Dnes stačí otevřít in¬ternet a člověk má přístup k ohromujícímu množství faktů. Jsme zba¬veni potřeby přemýšlet a vytvářet si kritický úsudek. Moderní člověk ztratil pojem pomalu plynoucího času. Chová se výhradně jako spotře¬bitel. Je naléhavě nutné dosáhnout vnitřní zralosti a více si uvědomo¬vat svou odpovědnost.
Ochrana přírody je velmi důležitá, někteří filosofové, například Alain Finkielkrautf však přesto varují před ekologistickou utopií.
3 Francouzský konzervativní filosof (*1949). Ve svých knihách kritizuje modernismus, multikulturalismus, zbožštění lidských práv a další agendu liberální levice. Česky vyšly jeho knihy Destrukce myšlení, Co kdyby láska nikdy neskončila a Jediné to je přesné. (Pozn. překl.)
Afričané naneštěstí problém ničení přírody dobře znají. Přírodní zdroje, například rudy, se často nestydatě rabují kvůli finančním zá¬jmům. Bohaté země však nechtějí mít s lidskými a sociálními důsledky, které bezbrannému obyvatelstvu způsobily, nic společného.
Papež František se do těchto otázek radikálně pustil v encyklice Lau- dato sť. Zde jsou prorocká slova, jimiž tento text začíná: „Naléhavá výzva k ochraně našeho společného domova zahrnuje snahu sjedno¬tit celou lidskou rodinu v hledání udržitelného a integrálního rozvoje, jímž odpovídá na věci, které se mění. Stvořitel nás neopouští, nikdy ve svém plánu lásky nečiní krok zpět, nelituje, že nás stvořil. Lidstvo má ještě schopnost spolupracovat při vytváření svého společného do¬mova. Rád bych vyjádřil uznání, dodal odvahu a poděkoval všem, kdo se v nejrůznějších oblastech lidské aktivity snaží zajistit ochranu do¬mova, který navzájem sdílíme. Zvláštní vděčnost si zasluhují zvláště ti, kdo usilovně bojují za řešení dramatických následků, které zhoršová¬ní životního prostředí přináší do životů nejchudších lidí tohoto světa. Mladí lidé od nás žádají změnu. Ptají se, jak je možné chtít budovat lepší budoucnost a nemyslet přitom na krizi životního prostředí a utr¬pení vyloučených. Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o způsobu, jímž pojímáme budoucnost planety. Je třeba, abychom se dojednání zapojili všichni, vždyť krize životního prostředí a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech. Světové ekologické hnutí již ušlo dlouhou a bohatou cestu a dalo vzniknout početným občanským sdružením, která přispěla k obecnému povědomí. Mnohé snahy nalézt konkrétní řešení krize životního prostředí bohužel často narážejí nejenom na od¬por mocných, ale také na nezájem ostatních. Postoje, které i mezi vě¬řícími kladou překážky na cestách k těmto řešením, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v řešení technická. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. Jak řekli biskupové Jihoafrické republiky, ,k nápravě škod způsobených lidmi na Božím stvoření je nezbytný talent a zapojení všech1. Všichni mů¬žeme spolupracovat jako nástroje Boží v péči o stvoření, každý podle vlastní kultury a zkušenosti, vlastní iniciativy a schopností“ (č. 13-14).
Tuto cestu zahájil již Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate: „Téma rozvoje je dnes silně vázáno také na povinnosti, které vyplývají ze vztahu člověka k přirozenému životnímu prostředí. Bůh ho daro¬val všem a jeho užívání pro nás představuje odpovědnost vůči chudým, vůči budoucím generacím i celému lidstvu. Pokud se příroda a v první řadě lidská bytost považuje za plod náhody či evolučního determinis¬mu, ve svědomí se oslabuje vědomí odpovědnosti. Pokud nedokážeme v přírodě vycítit náměty k dokončování a úkoly k naplňování, dopadne to buď tak, že ji považujeme za nedotknutelné tabu anebo naopak, že ji zneužíváme. Oba tyto postoje nejsou v souladu s křesťanským po¬hledem na přírodu, plod Božího stvoření. [...] Způsoby, jakými lidstvo zachází s životním prostředím, závisejí na způsobech, jakými zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k vážnému pře¬hodnocení svého životního stylu, kterýv mnoha částech světa inklinuje k požitkářství a konzumismu, lhostejno ke škodám, jaké z toho plynou. Je nutná účinná změna mentality, která povede k přijetí nových stylů života, v nichž by určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu1. Každé porušení solidarity a občanského přátelství působí škody životnímu prostředí, stejně tak jako zhoršení životního prostředí vyvolává nespokojenost v sociálních vztazích. Pří¬roda je zejména v naší době natolik integrována do sociálního a kultur¬ního pohybu, že už téměř nepředstavuje nezávisle proměnnou. Eroze a vyčerpanost půdy některých zemědělských oblastí jsou také plodem zbídačení populací, které je obývají, a jejich zaostávání na rovině po¬znání. Podnícením ekonomického a kulturního rozvoje těchto populací se také chrání příroda. A kromě toho, kolik jen přírodních zdrojů je ni¬čeno válkami! Pokoj národů a mezi národy by také umožnil větší ochra¬nu přírody. Hromadění zásob zdrojů, zejména vody, vyvolává konflikty, které devastují dotčené národy. Pokojná dohoda o užívání zdrojů může chránit přírodu a současně blahobyt zainteresovaných společností. Církev má odpovědnost za stvoření a musí tuto odpovědnost uplatňo¬vat také na veřejnosti. A když tak činí, má bránit nejenom zemi, vodu a vzduch, dary stvoření, které patří všem. Má hájit především člověka proti sebezničení. Je nutné, aby existovalo něco jako správně pojímaná ekologie člověka. Přírodní úpadek je totiž úzce spjat s kulturou, která utváří lidské soužití; je-li uvnitř společnosti respektována ,humánní ekologie1, pak z toho má prospěch také ekologie životního prostředí. Tak jako jsou lidské ctnosti mezi sebou spojeny, takže oslabení jedné vystavuje riziku ty ostatní, tak také ekologický systém stojí na respek¬tování plánu, který se týká jak zdravého soužití ve společnosti, tak i dobrých vztahů k přírodě. Na ochranu přírody nestačí jen oživovat nebo omezovat ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta. Jsou to důle¬žité nástroje, ale rozhodujícím problémem je celkový morální stav spo¬lečnosti. Pokud není respektováno právo na život a přirozenou smrt, zavádí-li se umělé početí, těhotenství a narození člověka, jsou-li lidská embrya obětována výzkumu, pak běžné svědomí končí u ztráty pojmu humánní ekologie a s ním také ekologie životního prostředí. Je tady rozpor, žádá-li se po nových generacích respekt k životnímu prostře¬dí, a přitom jim výchova a zákony nepomáhají respektovat sebe samy. Kniha přírody je jedna a nedělitelná, jak po stránce životního prostředí, tak po stránce života, sexuality, manželství, rodiny, sociálních vztahů, jedním slovem integrálního lidského rozvoje. Povinnosti, které máme vůči životnímu prostředí, se pojí s povinnostmi, které máme vůči lid¬ské osobě chápané samostatně i ve vztahu s druhými. Nelze vymáhat jedny a pošlapávat druhé. Toto je závažný protiklad dnešní mentali¬ty a praxe, která ponižuje lidskou osobu, otřásá životním prostředím a škodí společnosti“ (č. 48; 51).
Opravdová úcta k přírodě se rodí z kontemplativního postoje. Nedá se nadekretovat. Vyžaduje hluboké obrácení srdce a smysl pro láskypl¬nou adoraci Stvořitele.
14
TVÁŘ POSTMODERNÍCH DEMOKRACIÍ
A KAPITALISMUS
NICOLAS DIAT: Jak byste definoval cynismus, o němž tak často hovoříte v souvislosti s vládnutím ve společnosti?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Ve starořečtině je toto slovo odvozeno od kuón, kunos, což znamená „pes“. Teoretikem cynismu byl Antisthenés, věrný učedník Gorgiův. V dospělosti se přidal k Sokratovi. Od něj pře¬vzal především pevnost charakteru, z níž učinil jakýsi poslední cíl člo¬věka. Tak dospěl až k soběstačnosti jedince v morálce a k praktickému pohrdání institucemi, které Sókratés respektoval i za cenu vlastního života. Pohrdání konvencemi dovedl do extrému Díogenes ze Sinópé, jehož radikální individualismus se projevuje opovážlivostí, kterou se vyznačují všichni filosofové označovaní za kyniky kvůli svým názorům a jízlivým a obscénním výrokům - odtud přirovnání k psům. Nebrali žádné ohledy na veřejné dobro. Slušnost, zdvořilost a úcta k druhému se v jejich uvažování nevyskytovaly.
Dnes mravní normy a štěstí národů záludně podupává cynismus mnoha vlád a finančních firem. Média tomuto neblahému vývoji účin¬ně sekundují.
Války a hospodářské krize jsou často plodem nestoudné politiky, jejíž skutečné motivace se zamlčují.
Postačí uvést jediný příklad. Kdo dodává zbraně, které používají dět¬ští vojáci? Chudé země na výrobu tohoto vojenského materiálu nemají prostředky. Odsuzuji takovéto lhaní. Duch nadvlády a ekonomických zájmů obyvatel Západu drtí a rozvrací státy Blízkého Východu, Libyi,
Sýrii i vzdálenější Afghánistán. Za jejich trestuhodné lhostejnosti od¬cházejí do boje tisíce dětí. Přitom když v boji zemře italský nebo fran¬couzský voják, ihned se nařídí státní pohřeb. Evropské lhaní, které v morálce praktikuje dvojí metr, je skandální.
Často si připomínám beznadějné výzvy Jana Pavla II. ve snaze zabrá¬nit první válce v Iráku. Chápal, že toto tažení, které nechtělo přiznat barvu, je jen obchodní válkou, která se rozpoutala ve jménu falešných humanitárních principů. Vojensko-petrolejářskému komplexu na prá¬vech iráckého lidu vůbec nezáleželo. Dějiny daly polskému papeži za¬pravdu. Tyto machiavelské pletichy, jimiž chce dekadentní Západ celé¬mu světu vnutit svou antropologickou vizi a morálku, je třeba odsoudit.
V Africe tuto komercializaci zájmů chudých dobře známe. Západní ideologie tam umožňuje beztrestné masakrování. Velkým bohatstvím našeho kontinentu je rodina. Vlády zemí Severu se rozhodly tuto ne¬porovnatelnou přednost rozbít. Často mi přichází na mysl odporná věta prezidenta Emmanuela Macrona na summitu G20 v Hamburku v červenci 2017: „Když v některých zemích stále připadá na jednu ženu sedm až osm dětí, můžete se rozhodnout utratit tam miliardy eur, a stejně nic nestabilizujete.“ Jak je možné připomínat nezávislost afric¬kých zemí, když se někdo odvažuje takto hovořit?
Je třeba kritizovat výprodej přírodních zdrojů Afriky, z něhož profi¬tují cizinci a k němuž dochází ve spolupachatelství s národními politic¬kými lídry. Afrika je doslova drancována, vykořisťována nadnárodními společnostmi a západními vládami. Podporují válku a pomocí zbraní se chtějí zmocnit nerostných zdrojů Afriky. Zatímco Afričané válčí mezi sebou, oni využívají africké podzemí. Znečišťují životní prostředí a kontinent ponechávají v chronické chudobě. Trh se zbraněmi v Afri¬ce je hrůza, která decimuje africké obyvatelstvo a vytváří permanentní nestabilitu a zášť, jež ničí národy. Biskupové Demokratické republiky Kongo se nedávno pokusili se vzbouřit, když 25. června 2017 prohlá¬sili: „Hospodářská politika naší země je stále více zaměřená navenek, organizovaná ke škodě Konžanů, ale ve prospěch cizích ekonomik: nerostné zdroje jsou drancovány, úplatky státním úředníkům dusí a zabíjejí konžskou ekonomiku nekalou soutěží, kterou řídí ti, jejichž úkolem je chránit náš lid! To vše vede k bídě konžského obyvatelstva a bezbřehému banditismu.“
Musíme bojovat proti korupci všeho druhu, proti lžím, proti pohr¬dání národy, jejich kulturou a vírou. Jediným cílem je společné dobro. Obrana života a mravnosti je vznešený boj, který se líbí Bohu.
Marguerite Yourcenarová v knize Les Yeux ouverts (Otevřené oči) napsala: „Odsuzuji ignoranci, která v tomto okamžiku vládne v de¬mokraciích stejně jako v totalitních režimech. Je tak silná, často tak naprostá, že bychom se mohli domnívat, že si ji systém, ne-li režim, přeje. Často jsem uvažovala, jaká by měla být výchova dětí. Domní¬vám se, že potřebujeme základní výuku, velmi jednoduchou, kde by se dítě naučilo, že existuje uprostřed vesmíru, na planetě, o jejíž zdroje by později mělo pečovat, že závisí na vzduchu, vodě, na všech živých bytostech a že sebemenší chyba či sebemenší násilí hrozí všechno zni¬čit. Jak máme reagovat na vzrůstající nevzdělanost naší doby?
U kořene úpadku Západu je kulturní krize a krize identity. Západ už neví, kým je, protože už neví a vědět nechce, kdo ho stvořil, kdo ho založil takový, jaký byl a jaký je. Mnoho zemí dnes nezná vlastní dějiny. Toto sebeochromení přirozeně vede k dekadenci, která otevírá cestu novým barbarským civilizacím. Jsem si jist, že zpohanštění Západu po¬vede ke zpohanštění celého světa a úpadek Západu vyvolá všeobecné kataklysma, naprostý kulturní, demografický a náboženský rozvrat.
Souběžně s tímto jevem - rozvojem nevzdělanosti - se elity, které si velké literární, vědecké či politické poznání chrání pro sebe, rozhodly odstranit každou zmínku o morální či křesťanské kultuře. Křesťanská kultura je láska k moudrosti vtělené v člověku, Božím Synu Ježíši Kris¬tu. V něm všechny životy nacházejí smysl. Moderní kultura se metodic¬ky odtrhává od Boha, a proto už nedokáže nabídnout jednotnou vizi vesmíru.
I temná noc tohoto světa je však stále krásná, protože existuje Bůh.
Soudobá nevzdělanost je zhoubou člověka, který se téměř vrátil do animálního stadia. Rozředění kultury plodí jistý perverzní, prázdný sentimentalismus. Musíme se znovu naučit znát Ježíše Krista, věřit, že nás miluje a že zemřel z lásky k nám. Musíme se znovu naučit ka¬techismus Katolické církve. Musíme mít odvahu a odhodlání poznat
1 Marguerite YOURCENAR, Les Yeux ouverts: Entretiens avec Matthieu Galey. Paris: Édi- tions du Centurion, 1980.
základní pravdy vyznání katolické víry. Proč by se mnozí katolíci měli spokojovat s negramotnou zbožností bez argumentů, s náboženstvím ovládaným emočními křečemi, sentimentalitou, slepou morálkou zba¬venou základu solidní nauky?
Kultura nás vede k jasnosti. Je však třeba projít náročnými etapami, intenzivní prací a inteligentně vedenými boji.
Římané měli zásadu Ars sine scientia nihil est, „umění bez vědění není ničím“. Kdo se neopírá o rozum, ztroskotá. Bez apelu na rozum není možná víra. Mystické sjednocení s Bohem bez pomoci rozumové¬ho uvažování je nebezpečným kvietismem.
Sama etymologie slova „kultura“ obsahuje ideu růstu. Bez práce a bez úsilí není kultury. Abychom mohli znovuobjevit autentický smy¬sl kultury, musíme vědět, jaké pojetí lidství chceme zavádět. Přejeme si svět, kde je člověk obrazem Božím, nebo zemi odtrženou od jaké¬hokoli vztahu k transcendentním skutečnostem, naprosto sekulari¬zovaný svět, svět bez Boha? V prvním případě dokážeme vypěstovat vznešenou a krásnou kulturu, v druhém se budeme postupně blížit k divošství. Štěstí spočívá ve stále bohatším zdokonalování kultury zděděné po předcích pod Božím pohledem. Barbarství nekulturnos- ti je ovládáno hledáním nekonečné rozkoše a uspokojováním našich pudů a vášní.
Jak by se daly vystihnout lži, které neustále odhalujete?
Lež je maska, za niž se člověk skrývá, aby klamal a kazil své lidské bratry. Bloudí však a lže i sám sobě, někdy natolik, že už nedokáže najít pevnou zem.
Lež je běžnou praxí světa, který se už nebojí Boha.
Lež je propast, kde je dábel neomezeným pánem. Bůh tam není pří¬tomen. Chce-li se člověk vrátit na povrch, musí přijmout světlo pravdy.
Lhář je člověk, který si naočkovává nevyléčitelnou smrtelnou nemoc. Náš svět je dnes v nebezpečí, že bude kvůli svým lžím odsouzen ke zmizení. Drama prolhaného světa odtrženého od Boha obdivuhodně evokuje báseň Charlese Baudelaira „Láska ke lži“ ve sbírce Květy zla-.1
2 Charles BAUDELAIRE, Květy zla. Praha: SNKLU, 1962, s. 193-194. Překlad Svatopluk Kadlec.
Když zdálky vidím tě, má netečnice drahá, za hudby, jejíž tříšť strop zhurta sráží zpět, jít krokem souladným, jenž cestou zvolna váhá, a nyvým pohledem se kolem rozhlížet, když pátrám v světle lamp v tvé zabarvené tváři, s chorobným půvabem v té chvíli rozkvětu, kde ohně večera ti nití ranní záři, a v očích vábivých jak oči portrétu, já dím: Je nádherná, má divně svěží čelo. To pevná památka ji zdobí jako hrad, a srdce, zhmožděné jak broskev, jako tělo je s to již znalecky, vší vášní milovat. Ach, jsi plod podzimu se svrchovanou chutí, jsi váza smuteční, slz vyčkávající, jsi vůně, která v nás sny o oasách budí, jsi měkká poduška či košík květin, rci! Jsou oči tklivější, já dobře vím to, ony, ve kterých není nic ze vzácných tajemství, etuje bez skvostů, falešné medailóny, hlubší a prázdnější, než, Nebesa, jste vy! Co však tu nestačí tvé zdání, krásko moje, mé srdce těšící, když prchá před pravdou? Co je tu bezcitnost a všechny tupost tvoje? Masko či okraso, já zdravím krásu tvou!
Naše doba se odsuzuje svou nenávistí k pravdě ke zmizení. Evangeli¬um říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32).
Satan je prvním mezi lháři. Svatý Jan napsal: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá. On byl vrah od počátku a nedrží se prav¬dy, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži“ (Jan 8,44). Každá lež je otroctvím; spoutává nás, aniž bychom si to uvědomovali. Vede nás do neklidných vod satanových.
Domníváte se, že západní demokracie jsou rukojmími finanční oli- garchie?
Obecně se uznává, že demokracie je ideální politický režim. Známe výrok Winstona Churchilla: „Demokracie je nejhorší ze všech systémů, kromě všech ostatních.“ Tento aforismus je v politické diskusi jedním z nejpoužívanějších.
Demokracie jsou dnes nicméně rukojmími mocných finančních oli- garchií. Staly se z nich privilegované systémy malých mocných sku¬pin, které střeží především své burzovní zájmy. Vláda lidu nad lidem se změnila v podřízenost lidu penězům.
V Guineji jsem za vlády Sékou Tourého poznal marxistickou demo¬kracii. Tvrdilo se, že všechna moc patří lidu. Ve skutečnosti byl lid utis¬kován, trápen hladem, deptán.
Na Západě po katastrofách nacismu a komunismu existovala vůle zajistit úspěch takzvaných liberálních demokracií. Týto režimy chtějí být otevřené, tolerantní a pokrokové. Moc lidu se nicméně stala iluzí, které se denně snaží dodávat důvěryhodnost média.
Jak můžeme nadále předstírat, že suverénemje lid? Všimněme si, jak nestoudně je lid bez ustání zbavován moci ve prospěch malé privilego¬vané skupiny.
Demokracie je nemocná. Korupce západních vlád si v ničem nezadá s korupcí v chudých zemích na Jihu. Pobuřuje mě násilí, které se uplat¬ňuje proti francouzským manifestantům zvaným „žluté vesty“. V zá¬padních demokraciích se stále častějším modem operandi stává represe. Mimo to nemohu věřit, že byrokratické instituce Evropské unie chtějí skutečně hájit zájmy národů. Demokracie se zbožšťuje. Jenomže nyní vykazuje totalitní sklony. Znepokojuje mě, když vidím západní moc¬nosti předstírat, že v chudých zemích pomocí zbraní zavádějí demokra¬cii. Lidé v nich nevědí nic o vlastnostech režimu, který má být násilím údajně upevněn.
Jaká je podle vás pravda o kapitalismu v praxi?
Došlo k sémantickému posunu. Už se nehovoří o kapitalismu, ný¬brž o ekonomickém liberalismu nebo o decentralizované ekonomice.
Zastánci kapitalismu tvrdí, že volná hospodářská soutěž je jedinou možnou cestou k pokroku. Zisky firem mají umožnit zlepšení životní úrovně všech a zajistit více možnosti rozvoje, pohodlí a blahobytu.
Ve skutečnosti se kapitalismus opírá o modlu peněz. Návnada zisku postupně ničí společenské vazby. Kapitalismus požírá sám sebe. Trh krok za krokem ničí hodnotu práce. Člověk se stává zbožím. Už nepatří sám sobě. Výsledkem je nová forma otroctví, systém, kde je velká část obyvatelstva závislá na malé kastě.
Má za těchto podmínek ještě smysl solidarita a rozvoj?
Pravdu o kapitalismu je třeba posuzovat podle míry svobody, kterou si každý může uchovat a rozvíjet. Je jasné, že jak vedoucí pracovníci, tak zaměstnanci jsou dnes zachyceni v soukolí rozhodnutí státu i me¬zinárodních institucí, která omezují jejich svobodu. Často mám pocit, že cenou za materiální blahobyt Západu je jistý mravní úpadek obyva¬tel. Je tedy třeba jasně potvrdit rozdíl mezi ekonomikou založenou na svobodě podnikání a kapitalistickým systémem založeným na honbě za ziskem. Z ekonomické svobody vyplývá odpovědnost člověka před Bohem i před spoluobčany. Není absolutní, bez pravidel a bez hranic. Slouží dobru všech. Jejím cílem je přátelství všech ve společnosti. Musí být proto ovládána určitou střídmostí a umírněností, aby se nestala za¬slepenou a násilnickou. Svoboda, která neusiluje o nic než o zisk, na¬konec zničí sama sebe.
Jaký je vztah mezi konzumní společností, masovou kulturou a unifor- mizacíživotních stylů?
Kapitalismus má sklon redukovat lidstvo na jedinou ústřední posta¬vu: spotřebitele. Všechny ekonomické síly se snaží vytvořit kupujícího, který by byl stejný na kterémkoli místě zeměkoule. Australský spotře¬bitel se má přesně podobat španělskému nebo rumunskému. Kulturní a národní identity nesmějí brzdit vytváření tohoto zaměnitelného člo¬věka.
Standardizace spotřebních výrobků je dokonalým odrazem vyprah¬losti této bezduché civilizace. Konzumní společnost vybízí ke stále větší výrobě, k hromadění a spotřebě stále většího množství hmotných stat¬ků. Klade před člověka nepředstavitelnou hojnost hmotných věcí, které
výbuchem. Ale když tvrdím, že dvě a dvě je pět nebo čtyři a půl, jsem svobodnější? Spíš hloupější. Svoboda je podstatně spojena s pravdou.
Jan Pavel II. chtěl dát odpověď učitelského úřadu na tuto krizi prav¬dy v roce 1993 encyklikou Veritatis splendor: „Jas pravdy se odráží ve všech Stvořitelových dílech, zejména pak v člověku, který byl stvořen k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1,26). Pravda osvěcuje rozum a dává obsah svobodě tak, že člověk je veden k tomu, aby poznal a mi¬loval Pána. Proto se také žalmista modlí:,Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!1 (Ž 4,7)“ (úvod k encyklice).
Všichni vzbouřenci z roku 68 energicky křičeli, požadovali absolutní svobodu člověka, i proti Bohu. Tato velká a vznešená touha však vedla k úchylkám, které ničily člověka zevnitř.
Jak by se daly řešit nerovnosti pocházející z globalizace a napravit situace veliké bídy?
Západní člověk se už od doby osvícenství považuje za model, za nad-člověka, za mistra, který může jiným národům diktovat, co je člověk, svoboda, demokracie, kultura, společnost, ekonomika a právo. V době obchodování s černými otroky měl Afričan menší hodnotu než nábytek v domě jeho pána. Někteří obchodníci si dokonce kladli teologickou otázku, zda Afričané mají duši. V Církvi se však světci otroků a malič¬kých vždycky zastávali. Mám na mysli Annu Marii Javouhey, která bo¬jovala proti vládám za respektování svobody otroků v Guyaně v 19. sto¬letí. Myslím také na svátého Petra Klavera, apoštola otroků, svátého Martina de Porres, černého dominikána ze 17. století, nebo na svátou Josefínu Bakhitu, otrokyni, která se na počátku 20. století stala řehol- nicí kongregace kanosiánek. Jev, který si připomínáme, není tak dávný. Ve Spojených státech skončila rasová segregace a diskriminační praxe teprve v roce 1964 a režim apartheidu v Jižní Africe v roce 1994.
V katolické Církvi se vždy zvedaly hlasy odsuzující otroctví. V Římě o tom najdeme velmi krásný doklad. Na fasádě kostela San Tommaso in Formis je mozaika z úplného počátku 13. století. Představuje Krista na trůnu držícího jednou rukou bílého otroka, druhou černého a oba sou¬časně vysvobozuje z řetězů. Uprostřed středověku jsou zde vyobrazeni běloch a černoch jako naprosto rovnocenní. Církev opět předběhla dobu. Trvalo několik staletí, než křesťané a svět její poselství plně přijali. lze konzumovat, a má sklon vyvolávat stále větší chamtivost. Hojnost materiálních statků je téměř děsivá. Zdá se, že lidská bytost je povinna konzumovat to, co má hned u nosu.
Materialismus se snaží vyvolávat nekonečnou potřebu požitků. Po¬třeby vnitřního života naprosto nezná. Avšak aby se člověk mohl rozví¬jet, musí být uznáván ve své jedinečnosti. Podstata kapitalismu tomuto principu odporuje. Kapitalismus vězní člověka v něm samotném, izo¬luje ho, činí ho závislým.
Masová spotřeba vede k jisté formě nebezpečné, neplodné stádnosti. Uniformita životního styluje rakovinou postmoderního světa. Lidé se stávají nevědomými příslušníky velkého planetárního stáda, které ne¬přemýšlí, nebouří se a dá se vést do budoucnosti, která mu už nepatří.
Izolovanost jedinců a degradace osob odsouzených nebýt již ničím než částečkou ztracenou v mase spotřebitelů jsou dvě nejstrašnější dít¬ka kapitalismu.
Boží stvoření je ničeno. Své srdce spaluje na oltáři umělého štěstí. Už neví, jak chutnají skutečné radosti. Je zvířetem, které jí, pije, sytí se a užívá si. Kritický úsudek se stal chimérou z minulosti.
Globalizované lidstvo bez hranic je peklo.
Domníváte se, že ekonomický liberalismus a společenské libertinství kráčejí ruku v ruce?
Liberální kapitalismus potřebuje připravit lidi o víru a o morálku. Mobilizuje všechny síly, aby dosáhl anarchistického libertinství. Avšak duch lhostejnosti vůči zlu, který všechno toleruje, v důsledku toho nechrání nic.
Přelom v této smrtící alianci mezi ekonomickým liberalismem a spo-lečenským libertinstvím znamenal květen 1968.
Oficiální myslitelé, Jean-Paul Sartre či Michel Foucault, velebili osvobození pudů. Chtěli rozbít všechna tabu, společenská prostředí a instituce, osvobodit spontánnost. Ti, kteří se hlásili k této dekon- struktivistické linii, rádi oznamovali smrt Boha.
Toto hnutí spočívá na mylném pojetí svobody.
Ovzduší doby správně shrnul otec Henri de Lubac: „Jeden říká: dvě a dvě jsou čtyři. Druhý odpovídá: dvě a dvě je pět. A člověk zlaté střední cesty navrhuje: čtyři a půl.“ Revoluce v květnu 68 byla anarchistickým
výbuchem. Ale když tvrdím, že dvě a dvě je pět nebo čtyři a půl, jsem svobodnější? Spíš hloupější. Svoboda je podstatně spojena s pravdou.
Jan Pavel II. chtěl dát odpověď učitelského úřadu na tuto krizi prav¬dy v roce 1993 encyklikou Veritatis splendor: „Jas pravdy se odráží ve všech Stvořitelových dílech, zejména pak v člověku, který byl stvořen k Božímu obrazu a podobě (srov. Gn 1,26). Pravda osvěcuje rozum a dává obsah svobodě tak, že člověk je veden k tomu, aby poznal a mi¬loval Pána. Proto se také žalmista modlí: .Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!1 (Ž 4,7)“ (úvod k encyklice).
Všichni vzbouřenci z roku 68 energicky křičeli, požadovali absolutní svobodu člověka, i proti Bohu. Tato velká a vznešená touha však vedla k úchylkám, které ničily člověka zevnitř.
Jak by se daly řešit nerovnosti pocházející z globalizace a napravit situace veliké bídy?
Západní člověk se už od doby osvícenství považuje za model, za nad¬člověka, za mistra, který může jiným národům diktovat, co je člověk, svoboda, demokracie, kultura, společnost, ekonomika a právo. V době obchodování s černými otroky měl Afričan menší hodnotu než nábytek v domě jeho pána. Někteří obchodníci si dokonce kladli teologickou otázku, zda Afričané mají duši. V Církvi se však světci otroků a malič¬kých vždycky zastávali. Mám na mysli Annu Marii Javouhey, která bo¬jovala proti vládám za respektování svobody otroků v Guyaně v 19. sto¬letí. Myslím také na svátého Petra Klavera, apoštola otroků, svátého Martina de Porres, černého dominikána ze 17. století, nebo na svátou Josefínu Bakhitu, otrokyni, která se na počátku 20. století stala řehol- nicí kongregace kanosiánek. Jev, který si připomínáme, není tak dávný. Ve Spojených státech skončila rasová segregace a diskriminační praxe teprve v roce 1964 a režim apartheidu v Jižní Africe v roce 1994.
V katolické Církvi se vždy zvedaly hlasy odsuzující otroctví. V Římě o tom najdeme velmi krásný doklad. Na fasádě kostela San Tommaso in Formis je mozaika z úplného počátku 13. století. Představuje Krista na trůnu držícího jednou rukou bílého otroka, druhou černého a oba sou¬časně vysvobozuje z řetězů. Uprostřed středověku jsou zde vyobrazeni běloch a černoch jako naprosto rovnocenní. Církev opět předběhla dobu. Trvalo několik staletí, než křesťané a svět její poselství plně přijali.
Z jiného hlediska kapitalismus vytvořil v Evropě proletariát, který I
žil v bídných a nedůstojných podmínkách. Buržoazní třída od své- 1
ho počátku drtila bezbranné drobné dělnictvo. Není marné přečíst si ]
znovu několik stránek z Emila Zoly, abychom pochopili, v jaké míře |
k tomu docházelo. I když mnozí křesťanští zaměstnavatelé zaváděli I
zákony na ochranu dělníků, duch kapitalismu prosazoval zákon své I
nadvlády. I
Nepřekvapuje mě zjištění, že kapitalismus tento druh rozporu šíří |
v celosvětovém měřítku. Je cynický. Bohatí jsou povoláni k tomu, aby i
se stále více obohacovali, zatímco chudí mají zůstávat ve stále stejné |
nouzi. Humanistické řeči jsou jen lživé pozlátko. Elity si žádnou změnu I
nepřejí. Skutky nahrazuje sentimentalismus a laciný soucit. ]
Kdo způsobil války a bídu, které Afričany nutí utíkat z vlasti? Kdo
zničil Irák, Libyi, Demokratickou republiku Kongo kvůli jejich nerost- |
nému bohatství? Nadnárodní společnosti bez skrupulí ekonomicky pustoší celé národy a plení jejich národní hospodářství. Neokolonia- listická politika, která s jejich vládami jedná jako s nesvéprávnými, je |
hanebná. Jak se tedy můžeme divit davům obyvatel, kteří z takových |
situací utíkají? Zakrýváme pravdu a pak se ptáme, zda se mají přijímat I
lidé, kteří se dostanou k evropským břehům. A to nemluvím o mafián- |
ských praktikách těch, kdo z bídy migrantů profitují. I
Otázka Afriky, zapomenutého a vykořisťovaného kontinentu, byla I
vždy v centru vašich úvah. I
Jan Pavel II. v exhortaci Ecclesia in Africa v roce 1994 použil ne- j
obyčejně poučná slova: „Současnou Afriku můžeme přirovnat i
k muži, který sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupi- a
či. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli (srov. |
Lk 10,30-37). Afrika je světadíl, kde takříkajíc na okraji cesty leží ne- j
sčetné lidské bytosti - muži a ženy, děti a mladí lidé - nemocní, zra- I
nění, bezmocní, marginalizovaní a opuštění. Zoufale potřebují dobré |
Samaritány, kteří by jim přišli na pomoc. Přeji si, aby Církev trpělivě I
a neúnavně pokračovala ve svém díle dobrého Samaritána. Po dlouhou 1
dobu totiž Afričany těžce zkoušely dnes již zmizelé režimy, které oslabí- I
ly jejich schopnost reagovat: zraněný člověk musí nejprve znovu nalézt 1
veškeré zdroje svého lidství. Synové a dcery Afriky potřebují chápavou I přítomnost a pastorační péči. Je nutno pomoci jim sebrat energii ke společnému dobru.“
Je třeba vědět, že nejbohatší africké země jsou trvale ve válce. V Kongu-Kinshase mezinárodní firmy těží rudy bez valné kontro¬ly, protože vlády jsou příliš oslabeny stálými válkami. Kdo různým válčícím stranám distribuuje zbraně? Komu tento zločin přináší pro¬spěch? Angola prožívala řadu let stejnou situaci. Pod ní se nacházejí největší zásoby diamantů v Africe. Stejně tak lesní bohatství Gabonu a Středoafrické republiky do jisté míry vysvětluje krvavé konflikty v těchto dvou zemích.
Konečně se nepřestávám ptát po příčinách, které umožnily vydat Libyi nejnebezpečnějším mafiánským silám, jež hrají prvořadou roli v kupčení s migrací.
Je vylepšený člověk vrcholným snem kapitalismu?
Kapitalismus už nepotřebuje lidi, nýbrž spotřebitele. Jeho jediným cílem je zvyšovat výrobní a spotřební kapacity. Vylepšený člověk, plod technologické revoluce, je posledním ztělesněním systému v zájmu zvyšování jeho zisku. Stačí se podívat na vývoj, který probíhá ve světě mocného farmaceutického průmyslu. Smazávání hranic mezi klasic¬kou terapeutickou medicínou a medicínou zaměřenou na vylepšování člověka představuje jednu ze základních charakteristik biomedicíny počátku 21. století. Nové léky a lékařské technologie mohou být v sou¬časné biomedicíně použity nejen k léčení nemocných, ale také ke zvy¬šování některých lidských schopností. V medicíně už nejde jen o léčbu. Uskutečňuje se prométheovský sen. „Nevím, v čem by měl být součas¬ný člověk tak dokonalý, že by nebylo potřeba usilovat o vylepšení.“ Ten¬to strašlivý výrok biologa Francise Cricka, který s Jamesem Watsonem v roce 1953 spoluobjevil strukturu DNA, by se mohl stát heslem sou¬časného transhumanistického hnutí.
V současných představách se objevuje robot jako model budoucího lidstva. Už jsem řekl, že člověk touží hodit do starého železa své tělo z masa a krve, aby se mohl odít do silikonu a oceli. Buňky stárnou, tělo se opotřebovává, zatímco kov lze nahradit. Proto transhumanisté
zkoumají metody, jak stahovat údaje z mozku a transplantovat osob¬nost do jiného těla. Pak by bylo dosaženo nesmrtelnosti. Jak zdrcující touha stát se strojem! Jaký typ člověka by z toho vzešel?
Připomíná mi to slova proroka Daniela: „Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rá¬zem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlátě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi“ (Da 2,31-35).
Pro postmoderní kapitalismus je člověk zdroj jako každý jiný. Jediné, na čem záleží, je bůh peněz.
Prvotní účel společnosti, to znamená zachování lidského rodu a och¬rana osob, se dostává do rozporu s cílem kapitalismu, který před lidskou bytostí dává přednost zisku.
Jestliže lidé nejsou nic než spotřebitelé, nutně si musejí být navzájem nepřáteli. Společnost se pak stává rozlehlým bitevním polem bezuzd- né konkurence. Abychom v sobě dokázali poznávat bratry, musíme přijít na to, že máme téhož Otce. Potom se budeme o sebe navzájem starat zadarmo. Víc než kdy jindy se nás Bůh táže: Co jsi udělal se svým bratrem?
15
SMUTECNÍ POCHOD DEKADENCE
NICOLAS DIAT: Jak bychom mohli definovat dekadenci? Jak se projevo¬vala v římské říši?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Svatý Augustin v Sermo 81 cituje žalm 102: „Divíš se, že svět upadá? Že svět stárne? Pomysli na člověka: narodí se, vyroste a zestárne. Stáří má mnohé nevýhody: kašel, katar, slábnoucí zrak; člověk pociťuje úzkost a připadá si strašlivě unavený. Když ze¬stárne, bez ustání si stěžuje. Svět zestárnul, je plný tíživých zkoušek. [...] Nesnaž se upínat na tento starý svět, neodmítej znovu nalézt své mládí v Kristu, který ti praví: Svět se stářím zadýchává; neměj strach, neboť tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.“
Zdá se, že tato slova starého biskupa z Hippa popisují Řím podlome¬ný nemravností, hříchy z chlípnosti, krutými, krvežíznivými hrami, při nichž se obětovali otroci pro potěšení Římanů, kteří žádali jen jedinou věc, panem et circenses, chléb a hry. Zachvátila je zběsilá honba za roz¬koší. Rádi se dívali, jak v cirku, kde vyhladovělé divoké šelmy požírají lidi, teče krev. Hrozná morálka doby!
Řím však byl oblehnut. Město, které dobylo svět, bylo poraženo. Hlavní město starověku se zhroutilo.
Dlouhá léta bylo pánem světa. Dobytí Věčného města symbolizuje pád a zmizení tisícileté civilizace.
Jestliže může zaniknout Řím, naříká svátý Jeroným ve svých Dopi¬sech, jaká jistota ještě zbývá? Svět se hroutí tak rychle. Kdo by si po¬myslel, že Řím, vybudovaný díky vítězstvím nad celým světem, se zřítí natolik, že se z něj stane „hrob národů, jimž byl matkou“.
Když na počátku 5. století Vizigóti Alaricha I. přitáhli až k Římu, byl biskup z Hippa smutný, ale snažil se vidět v Římu víc než paláce a vítězné oblouky: „Snad Řím nezahyne, nezahynou-li Římané. Nejde o kameny a dřevo, o velké památníky a rozlehlé hradby.“ To, čeho se Augustin obával, přišlo náhle a velmi bolestně. Alarichovy jednotky to¬tiž 24. srpna 410 napadly hlavní město říše. Pád Města zapříčinil dran¬cování, požáry, znásilňování a masakry. Pohané obviňovali křesťany: „Všechno se zhroutilo kvůli křesťanskému Bohu!“ Byli přesvědčeni, že jejich bohové se mstí za to, že byli odstaveni ve prospěch tohoto nové¬ho náboženství. I sami křesťané byli bezradní. Třebaže císařové proti Církvi spojili všechny své síly, podařilo sejí obrátit říši, a ta se ve 4. sto¬letí stala křesťanskou. Potom Církev zažila vzedmutí barbarských inva¬zí, její život však rozproudila nová míza a sama obrátila barbary, aby je mohla vést ke Kristu. Mladost Říma tak jako ta naše se mohla obnovit jen obrácením ke Kristu. To jí dalo energii a sílu.
Církev inspirovala a zformovala středověk a stvořila Evropu. Zažila zmizení středověké civilizace, která vznikla a šířila se pod jejím vlivem. Zažila zrod moderního světa, který se jejímu vlivu stále více zpronevě¬řoval a postavil se radikálně proti jejímu učení.
Staletí míjejí, Církev zůstává. Naše doba znovu ukazuje na konec ci¬vilizace, jenž je provázen nezbytným podílem úzkosti a strachu.
Při pohledu na světové dějiny Montesquieu ve svém díle Causes de la grandeur et de la décadence des romains napsal, že „více států zaniklo na zkaženost mravů než na porušování zákonů“.1 Boj proti znečištění ovzduší a vody a za zachování přírodních zdrojů se stal úctyhodnou starostí společnosti a předmětem nové vědy, ekologie. Pro naši budoucnost však existují i jiná vážná nebezpečí, totiž po¬četné formy znečištění mravního. I ony otravují vzduch, který dýchá¬me. Deformují naše svědomí, převracejí náš úsudek a citlivost, ničí skutečnost lásky, vedou k úpadku člověka. Hlavním výchozím bodem tohoto mravního znečištění je Západ. Proto riskuje, že zmizí, stejně jako antický Řím.
Proč kladete takový důraz na problém mravní vyčerpanosti?
1 Česky knihu v roce 2010 vydalo nakladatelství Akropolis pod názvem Sláva a úpadek říše římské v překladu Dany Melanové. Zde se však jedná o překlad vlastní. (Pozn. překl.)
Pro horlivé stoupence postmodernity jsou tradiční hodnoty vzešlé z židovsko-křesťanské civilizace staromódní, nepotřebné a nebezpeč¬né. Nikdy nedocházelo k tolika provokacím proti rodině. Pod pláštíkem humanismu a bratrství se zesměšňuje důstojnost člověka. Zkaženost mravů a násilí proti ženám dosahují stupňů, jež stěží najdou srovnání.
Západ je zamořen myšlenkami, které vedou k deformaci svědomí a znetvořují lidskou citlivost.
Zlo, násilí, zločiny, sexuální zvrácenost existovaly vždycky. V ději¬nách jistě byla období, kdy stejně jako dnes vládla nízkost, obscénnost, necudnost, erotická nespoutanost a sexuální opojení. Na rozdíl od těchto epoch však nyní kraluje institucionalizovaná hédonistická kul¬tura, která ohrožuje lidský život do budoucna. Ještě nedávno se mladí lidé koupali v rozlehlém jezeře nezpochybňovaných hodnot vzešlých z židovsko-křesťanské civilizace. Dnes jsou tyto hodnoty odvrhovány jako zaostalé, chatrné a překonané.
Opřen o rozum se Západ snaží skoncovat se „starým světem“. Zamě¬ňování dobra a zla je největším dramatem naší doby. Zdá se, že inteli¬gence už není schopna tento rozdíl zpracovat. Rozum už neví, co škodí lidské přirozenosti, lidské existenci, a co je naopak nepoškozuje. Až příliš mnoho mladých lidí i dospělých důležitost velkých principů svě¬ta buď nezná, nebojí kategoricky odmítá. Ztratili jsme kompas, podle něhož se má řídit mravní úsudek člověka.
I když rozum je stále schopen nalézt pravdu, zdá se, že je ztracen v bažinách a mlhách, které ho oslepují a brání mu ji najít.
Západní člověk je sám sobě znečišťovatelem. Mezi znečištěním příro¬dy a znečištěním člověka můžeme pozorovat působivou paralelu. Víme, že určité chemické prostředky není ke zvyšování zemědělských výnosů radno používat, ale přesto to stále děláme. Totéž platí pro mravní život: člověk ztratil smysl pro absolutno. Zůstal polapen v umrtvujícím ateis¬mu. Proto je roztříštěný a deprimovaný a nemůže najít cestu.
Jedna věta z druhého listu svátého apoštola Petra nastoluje neoby¬čejně aktuální problém: „A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně“ (2 P 3,11).
Oslabování vzdělávacích struktur je ohromující, lý jsou nicméně po¬čátkem všech velkých reforem. Pro toto ochuzování je příznačný stav výuky historie. Tento vznešený předmět, který kdysi představoval zá¬klad humanitních věd, se nyní odsouvá téměř mezi zbytečnosti.
V řadě západních zemí vyvolala vůle rozejít se s minulostí a s veškerý¬mi jejími tradicemi situaci zakuklené občanské války. Člověk už nemá rád sám sebe. Nemá rád bližního ani zemi svých předků. Nesnáší svou kulturu a hodnoty minulosti. Bojujeme proti svému náboženskému, kulturnímu a historickému dědictví i proti samým svým kořenům.
Existuje nová forma diktatury a kulturní kolonizace, která živí nevra¬živost části národů. Tato válka hodnot je dramatická. Evropa už nemá žádné pojivo, protože své křesťanské kořeny popírá. Postupně propadá násilí a partikularismu. Na obzoru číhají občanské války. Národy se tříští, jejich specifika mizí. Občané se utíkají k umělým ideálům. Své pocity si pletou s budováním společného projektu.
Ve jménu modernity a pokroku pálíme všechno, co se vztahuje k mi¬nulosti.
Nejde o to chovat nostalgii po ztracené minulosti. Je však nutné, aby mladí lidé měli jasnou identitu, aby znali historii, jejímiž jsou dědi¬ci. Na hlubší úrovni se domnívám, že mladí obyvatelé Západu usilují o svět, v němž by každou generaci nedrtila tíživá povinnost přebudovat všechno od nuly. Je čas vrátit jim svobodu přijímat od svých otců jistoty a pravidla vzešlá ze zkušeností. Povinnost všechno neustále vynalézat znovu je vyčerpávající. Přijímat znamená svobodu.
Co se nám však místo ní nabízí? Zastánci genderu chtějí dekonstru- ovat rodinu. Genderová teorie dokonce postupuje na vyšší, rozhodující příčku a mění se v hnutí „queer“. To se nezastaví u pouhé dekonstruk- ce subjektu: chce především rozložit společenský řád. Jde o zasévání zmatku v sexuálních identitách a chování, podezíravost ve vztahu ke zděděným normám, které se chápou jako vyjádření lidské přirozenosti, o změnu vnitřního uspořádání kultury a společenských vztahů promě¬nou přístupu k sexualitě.
Jan Pavel II. rád hovořil o nihilistické vášni pro ničení.
Postmoderní člověk ničení miluje. Přitahují ho morbidní věci. Z to¬hoto hlediska je výmluvné současné umění. Milováno a obdivováno je to, co je šeredné. Kvapem se šíří virus děsivosti, na místo harmonie nastoupila nesrozumitelnost.
Dávné struktury naší společnosti jsou atakovány a odsuzovány k po¬stupnému úpadku. Domnívám se, že v současnosti se dostáváme na nový vrchol v podobě ničení samotného člověka. Západnímu člověku, často velice aktivnímu, bystrému a neklidnému, stále nespokojenému se sebou, vždy nakloněnému neustálému vylepšování sebe i druhých, je naléhavě nutno pomoci, aby nalezl úlevu v pokorném a rozhodném přijetí svých slabostí a omezení. Není člověk víc bytost kontemplativní než aktivní, není víc než jen výrobce předmětů? Člověk netvoří sám sebe; mnohé přijímá jako dědictví.
V závěru naší knihy Síla ticha1 zdůrazňujeme, že vzrušení, aktivismus a hluk, které jsou tak příznačné pro naši dobu, působí na vnitřní život jako destruktivní síla. Hluk je úhlavním nepřítelem uvažování, pokoje a lásky. Jenže se stal něčím normálním. Tvoří součást našeho prostředí a způsobu života. Brání nám však zabývat se svým vnitřním životem.
A smutnou a banální součástí naší každodennosti jsou také sklony lidí k sebevraždě...
Moderní člověk bez rozmyslu konzumuje, neodolatelně přitahován hojností zboží a reklamními pobídkami, které ho vybízejí, aby si ne¬spoutané užíval. Dříve nebo později však pochopí nekonečný smutek své existence a uvědomí si, že už nedokáže vidět nebe. Je zajatcem zrádného kruhu: produkovat, konzumovat, produkovat ještě víc a ještě víc konzumovat.
Z hmotného hlediska je člověk obézní. Z duchovního pohledu je jako ubohý bezdomovec. Dlouho nebyl nešťastný. Svět mu připadal plný materiálních příslibů.
Dekadence naší společnosti lidi pomalu obklopuje úzkostnou mlhou. Neúprosně mizí instituce, kultury i dějiny.
Musíme rozjímat nad ruinami Fórum románům, abychom pochopili konečnost civilizací.
Sebevražda Západu je dramatická. Jeho zřeknutí se sebe vede celé lidstvo do slepé uličky. Západ už nemá sílu, nemá děti, morálku, naději. Jediná jeho naděje na přežití spočívá ve znovunalezení toho, který řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6).
2 Robert SARAH a Nicolas Diat, Síla ticha: proti diktatuře hluku. Brno: Kartuziánské nakla¬datelství, 2018.
Úpadek Západu je výsledkem toho, že křesťané opustili své poslá¬ní. Už nehledí k nebi. Jsou rukojmími nových paradigmat. Zesvětštěli. Modlitební život, který by je měl živit, posilovat, přimět je zářit, je sám v nebezpečí kontaminace duchem sebepředvádění a senzacechtivosti. Modlitba však živila světce a všechny Ježíšovy učedníky po víc než dva tisíce let. Je jediným velkým lékem.
16
NÁBOŽENSKÁ SVOBODA
NICOLAS DIAT: Benedikt XVI. prohlásil v roce 2008 v majestátní kryp¬tě chrámu Neposkvrněného Početí Panny Marie ve Washingtonu před více než čtyřmi stovkami amerických biskupů: „Respekt ke svobodě náboženství je hluboce zakořeněn v americkém povědomí a tato sku¬tečnost přispěla k tomu, že vaše země přitahovala celé generace imi- grantů, aby si hledali nový domov, kde budou moci svobodně uctívat Boha podle vlastních náboženských přesvědčení.“ Jsou podle vás Spojené státy příkladem náboženské svobody, který by ostatní národy měly napodobovat?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Někteří lidé tak slova Benedikta XVI. po¬chopili. Domnívali se, že Spojené státy lze povýšit na archetyp otevře¬né společnosti, který by se měl vyvážet do celého světa, dokonce mu být vnucen. Bezpochyby zapomněli na větu, která vámi uváděnému ci¬tátu předchází. Papež ve skutečnosti připomněl: „[Váš lid] má důvěru v Boha a neváhá se ve veřejných projevech odvolávat na mravní důvody, zakořeněné v biblické víře.“. Benedikt XVI. tak chtěl připomenout ob¬jektivní základy autentické náboženské svobody.
Velkým pokušením politických společností je zapomínat, že samy sobě nejsou ani základem, ani konečným cílem. Stát nemůže nikdy aspirovat na dokonalost, nikdy nám nemůže slíbit naprosté štěstí ani absolutní svobodu. Pozemské společnosti budou vždy nedokonalé. Domnívám se, že křesťanům je třeba připomínat, že naše naděje není z tohoto světa. Na zemi nikdy nevznikne Boží království. Čím víc na to politická společnost zapomíná, čím víc sama sebe prezentuje jako nepřekročitelný horizont, tím totalitnější se stává.
V tomto smyslu chci důrazně připomenout, co říkal Benedikt XVI.: mezi komunistickým přeludem, nacistickou iluzí a demokratickým liberalismem, jak ho známe dnes, existuje hluboká příbuznost.
V nejzákladnějších bodech se všechny tři tyto ideologie navzájem podobají. Chtějí člověka učinit šťastným po dobrém nebo po zlém. Komunismus a nacismus vynalezly vyhlazovací tábory. Liberálně de¬mokratické ideologii slouží mediální perzekuce a indoktrinace již těch nejmenších. To jsou známky společnosti, která se pokládá za jedinou perspektivu lidstva, za jediný politický, ekonomický i společenský vzor. Křesťané budou pro měkké i tvrdé diktatury vždy třískou vraženou do masa. Vždyť bez ustání připomínají, že nejsme stvořeni pro tento svět. Naše vlastje vnebi!
To neznamená, že naše pozemské otčiny nic neznamenají a že by¬chom neměli usilovat o to, aby se staly místy lidského rozvoje, bratrství, poctivosti, pravdy a spravedlnosti. Naopak se musíme snažit žít v nich v jednotě a být hrdí na svou kulturu. Z tohoto hlediska musíme kon¬statovat selhání liberálně demokratické ideologie. Národy Západu trpí hlubokou krizí identity. Nevědí už, proč vlastně tvoří národ.
I v tomto Benedikt XVI. zdůraznil zásadní příbuznost mezi totalitami a liberální ideologií. Jestliže je demokratický stát v podstatě jen shluk pouhých jednotlivců, stane se z většiny nakonec nutně utlačovatel. Je to jen vyjádření svobody zbavené smyslu, vydané na pospas názoro¬vé libovůli a manipulacím mocných a bohatých. „Svoboda jednotlivce zbavená obsahu samu sebe ruší,“ napsal Benedikt XVI. v knize Valeurs pour un temple de crise (Hodnoty pro období krize). „Co udržuje spo¬lečnost pohromadě a poskytuje jí mír, je právo,“ napsal dále v knize Naděje pro Evropu?2 Společnost, která jako svůj základ odmítá objek¬tivní dobro, se mění v diktaturu prázdnoty.
Církev musí apelovat na demokratické společnosti ve věci zákla¬du práva. Společnost založená jen na sobě samé se dříve či pozdě¬ji zhroutí. Ohromila mě prorocká odvaha Benedikta XVI. pokaždé, když se obracel na národní parlamenty, ve Westminsteru v roce 2010 i v Berlíně v roce 2011. Pokaždé trval na jednom: „Tam, kde se Bůh a jím stanovená základní forma lidské existence potlačuje a odsouvá do oblasti privátní, čistě subjektivní, tam se pojem práva ruší, a tím i základy míru.“ Tento výrok, který zopakoval v knize Naděje pro Evropu?, vysvětluje zásadní věc. Právo potřebuje trans¬cendentní základ přijatý člověkem. Nemůže ustanovit samo sebe. Ji¬nak politická autorita propadá prométheovskému pokušení a mění se v totalitní moc.
Chcete říci, že ani demokratické společnosti nemusejí být společnost¬mi spravedlivými?
Rád bych ocitoval hezký výrok svátého Augustina: Remota itaque justitia quid šunt regna nisi magna latrocinia („Státy, z nichž je vyhná¬na spravedlnost, jsou jen velkými lotrovskými bandami.“). Tuto úvahu svátého Augustina vhodně rozvíjí kardinál Joseph Ratzinger. V kni¬ze Naděje pro Evropu? napsal: „Konstitutivními prvky uspořádaných společenství lotrů jsou svou povahou holá, pragmatická, a tudíž nutně stranická, skupinou určovaná kritéria. Něco jiného než tato společen¬ství, to jest než veliká skupina řídící se jen svými cíli, existuje jen tehdy, když do hry vstoupí spravedlnost, která se neměří podle skupinového zájmu, ale podle univerzálního kritéria. Teprve tomu říkáme spravedl¬nost“, která ustavuje stát. Zahrnuje v sobě jako orientační body Stvo¬řitele i stvořené. To znamená, že stát, ze zásady vůči Bohu agnostický, který staví na mínění většiny, klesá na úroveň bandy lotrů.“ Lotrovská banda nevytváří společenství, nýbrž jen momentální seskupení na zá¬kladě zájmů, které se náhodou shodují. Stát, který určování práva svě¬řuje kolísajícím většinám, značně riskuje, že se promění v bandu lotrů. „Kde je vyloučen Bůh,“ pokračuje kardinál Ratzinger, „tam je - v růz¬ných křiklavých i umírněných podobách - nastolen princip lotrovské bandy. To začíná být zřetelné tam, kde je řízení zabíjení nevinných - nenarozených - zahalováno do zdání práva, neboť má za sebou krytí zájmem většiny.“
Tvrdím, že demokratická forma státu je cenná, neboť všem lidem dává možnost uvědomit si svou svobodnou odpovědnost ve společ¬nosti, sama v sobě však nemá základ skutečného práva. Demokratická společnost svou formou potřebuje obsah: právo, dobro. Jinak je její uspořádání založeno na nicotě. Spravedlnost je opravdu cílem, ale i vnitřním měřítkem každé politiky. Politika je víc než obyčejná tech-nika určování veřejných norem: její původ i cíl tkví právě ve spravedl¬nosti, která má etickou povahu. Stát je tak nevyhnutelně konfrontován s otázkou: jak uskutečňovat spravedlnost tady a ted?
Kde však tento obsah, tento základ vezmeme?Má nám ho dát Církev? Neriskovali bychom tím, že upadneme do nějaké formy teokracie?
Tím jste se dostal přímo k jádru problému opravdové náboženské svobody. Každý člověk musí mít možnost svobodně hledat pravdu, ze¬jména v náboženských záležitostech. Ve veřejné diskusi musí zůstat za¬chována svoboda vyjadřování. Musí však být založena na objektivním obsahu společném všem lidem. Benedikt XVI. v anglickém parlamentu připomněl, že „podle katolické tradice jsou objektivní normy vedoucí ke správnému jednání přístupné rozumu nezávisle na obsahu zjevení. V tomto duchu není úlohou náboženství v politické debatě poskytovat normy, jako by nebyly nevěřícím známy - a ještě méně navrhovat kon¬krétní politická řešení, což by rovněž bylo mimo kompetenci nábožen¬ství - ale spíš pomáhat očišťovat a osvětlovat rozum v úsilí o objevová¬ní principů.“ V encyklice Deus caritas est se vyjadřuje ještě mnohem explicitněji a přesněji: „Sociální nauka církve předkládá argumenty na základě rozumu a přirozeného zákona, vychází tedy z toho, co je v sou¬ladu s přirozeností každé lidské bytosti. Církev ví, že jejím úkolem není, aby politickými prostředky zmíněnou nauku prosazovala. Chce na¬pomáhat při formování svědomí lidí v politice a přispívat k tomu, aby vzrůstalo vnímání skutečných požadavků spravedlnosti a zároveň také odhodlání podle toho jednat, a to i kdyby to bylo v rozporu s vlastními osobními zájmy. To znamená, že budování spravedlivého sociálního a státního uspořádání, jehož prostřednictvím by se každému dostávalo toho, co mu přísluší, představuje základní úkol, s nímž se musí stále znovu potýkat každá nová generace. Jelikož se jedná o politický úkol, nemůže to být bezprostřední úloha církve. Protože to však je zároveň prvořadý lidský úkol, církev má povinnost prostřednictvím očišťování rozumu a etické formace poskytovat svůj vlastní příspěvek k tomu, aby se požadavky spravedlnosti stávaly srozumitelnými a politicky usku¬tečnitelnými. Církev nemůže a nesmí vzít do svých rukou politický boj, aby tak budovala tu nej spravedlivější možnou lidskou společnost. Ne¬může a nesmí se postavit na místo státu. Zároveň ale nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost. Do tohoto usilování se musí zapojovat prostřednictvím racionální argumentace a musí pro¬bouzet duchovní síly, bez nichž by se spravedlnost, která vždy vyžaduje odříkání, nemohla prosadit ani se rozvíjet“ (č. 28).
Zde je dobře popsán princip náboženské svobody. Lidé musejí svo¬bodně objevovat a uvádět do života objektivní normy, jež jsou jakoby gramatikou naší lidské přirozenosti. Církev je zde proto, aby osvěcova¬la svobodný rozum člověka, korigovala ho, očišťovala ho od pokušení všemohoucnosti. Lidé si musejí uvědomit, že rozum, který se nenechá očistit, ústí v totalitarismus, i když se třeba odívá do hávu demokratic¬kých procedur. Vzpomeňme si, že i Hitler byl zvolen v souladu s demo¬kratickými pravidly.
Jaká je tedy úloha křesťanů v politice?
Především musejí budovat hráz proti totalitní svévoli, která se zbavu¬je přirozeného zákona. Musejí to dělat ve jménu svého svědomí. Vždyť právě do svědomí Stvořitel tento objektivní řád vepsal. Oddělovat od sebe křesťana najedná straně a občana na straně druhé je nesprávné a škodlivé.
Křesťané se tedy musejí „stavět za schopnost člověka poznávat pravdu jako omezení každé moci,“ abychom si vypůjčili slova Bene¬dikta XVI. z knihy Valeurs pour un temps de crise. Pravda je skutečně ochranou proti pokušení neomezené moci. Musíme se zastávat zároveň schopnosti člověka k této pravdě dospět i jeho práva ji svobodně hle¬dat, dokud ji nenalezne. Tento objektivní přirozený řád, který křesťané musejí hájit, patří všem lidem. K tomu, abychom ho poznali, není nutné vyznávat křesťanskou víru. Je přístupný všem lidem dobré vůle. Křesťané se nemusejí zdráhat ho prosazovat. Mají hovořit bez bázně, protože nejednají jménem jedné strany proti druhé. Jsou svědky prav¬dy, obránci lidské přirozenosti. Pro svědectví o této pravdě však musejí být připraveni trpět a umírat.
Jsou křesťané někdy povoláni k tomu, aby kladli odpor politické au¬toritě?
Často jsou povoláni k odporu duchovnímu. Tváří v tvář státu, který vyžaduje spolupráci se zlem nebo zlo vnucuje, jsou křesťané jménem svého svědomí povoláni i k mučednictví, vrcholu křesťanského poli¬tického svědectví. „Nad nespravedlností nelze vposledku zvítězit jinak než utrpením, dobrovolným utrpením těch, kdo zůstávají věrni svému svědomí a jsou tak svým utrpením a celou svou existencí skutečnými svědky konce každé moci,“ napsal kardinál Ratzinger v knize Église, oecuménisme etpolitique (Církev, ekumenismus a politika), Především je nutno nenechat se koupit nebo zkorumpovat penězi. Kristus a apo¬štolově neměli k uskutečnění svého poslání vůbec žádné prostředky. Mnozí se domnívají, že peníze přispívají k poslání Církve a napomá¬hají mu. Kéž by otevřeli oči a podívali se na církve na Západě, které žijí v nadbytku. Vzkvétaly více a byly misijnější, horlivější, věrnější a dyna¬mičtější ve svědectví evangeliu, když byly neseny vírou v Ježíše Krista a chudší na finanční prostředky. Pokud upřednostňujeme a zdůrazňu¬jeme materiální prostředky, Církev tím dusíme.
Ve Spojených státech někteří lidé raději všechno ztratili, než by za Obamovy administrativy spolupracovali na ničení přirozeného řádu. Duchovní odpor je nejlepší službou, jakou křesťané mohou poskytnout politické společnosti. Jsem přesvědčen, že v lidské společnosti bude křesťan vždycky více či méně disidentem. Občas ho zavřou do vězení, aby ho umlčeli. Častěji budou jeho slovo diskreditovat pomocí konfor- mistické ironie či mediálního lynče.
Ale nejsou snad křesťané méně pronásledováni v západních demokraciích než v zemích ovládaných islámem?
Nejdestruktivnější pronásledování křesťanů dnes probíhá v západ¬ních demokraciích. Křesťané jsou stále více marginalizováni, terori¬zováni, ponižováni, zesměšňováni. Je také nutno litovat vzrůstajícího počtu odpadajících, kteří jsou křesťany jen podle jména. Dosud svou víru praktikují, ale bez přesvědčení, jen jako čistě kulturní či společen¬ský úkon. Tím však neignoruji miliony hrdinských křesťanů, hluboce věrných Kristu a jeho učení. Vzpomeňte si na Kristovo varování: „Ne¬bojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte!“ (Lk 12,4-5).
V pluralistických demokraciích jsou totalitní sklony plodem rozumu, který odmítá dát se očistit náboženstvím. To plodí měkkou diktaturu relativismu a zakuklené pronásledování, které pomalu uspává svědomí a bere lidem jejich skutečnou svobodu. Fanatický, fundamentalistický islám prožívá opačné pokušení, totiž pokušení náboženství, které od¬mítá dát se očistit rozumem. Křesťané vědí, že Bůh se projevuje skrze svědomí. Mezi dílem Boha Stvořitele a Zjevením není žádné napětí. Můžeme proto tvrdit, že lidské důstojnosti odpovídá svobodně hledat a nacházet pravdu. Křesťané důvěřují rozumu; náboženskou svobodu žádají proto, aby si všichni mohli zvolit pravdu. Islamismus naopak vnucuje svou víru v rozporu s rozumem, silou, násilím. Hlásá boha, který může nařizovat něco, co odporuje lidské důstojnosti a znásilňuje svědomí a svobodu. Fanatický, fundamentalistický islamismus prosa¬zuje náboženství založené čistě na poslušnosti vůči vnějšímu zákonu, který se nezjevuje ve svědomí, nýbrž je vynucován politickou společ¬ností. I zde mají křesťané důležitou úlohu politického odboje. V mnoha zemích Blízkého Východu se jedině oni staví na odpor nikoli ve jménu nějaké strany usilující o získání moci a o její vnucení druhým, nýbrž ve jménu práv svědomí otevřeného pravdě.
Mučedníci islamismu tváří v tvář násilí křičí do světa o „moci bez¬mocných“. Myslím na všechny tyto bratry a sestry v Egyptě, v Pákis¬tánu, Sýrii, Iráku, Nigérii a Súdánu. Pro nás, kteří neprožíváme krva¬vé pronásledování, jsou vzorem. Jsou však i výčitkou těm z nás, kdo činí kompromisy s mocí lži. Kladou otázky našemu zburžoaznělému křesťanství, které jde z kompromisu do kompromisu, jen aby se vy¬hnulo jakýmkoli nesnázím. Říkají nám s oslňující jasností: jestliže se křesťanství na Západě paktuje s dekadencí, je to proto, že křesťané ne¬jsou věrní podstatě své víry. Tváře těchto mučedníků jsou skutečným světlem pro Církev naší doby. Jejich příklad je skutečně základem naší naděje. Jsou tváří Krista dnes.
„Mučedníci [...] jsou pravou slávou církve,“ napsal papež František v listopadu loňského roku františkánům do Sýrie. Charakteristický způsob, jak se křesťan účastní dějin spásy lidstva, nemůže nikdo uká¬zat lépe než mučedník. Horizontem mučedníků je Boží království. Jsou pravou slávou Církve a naší nadějí. Toto svědectví je zároveň napome¬nutím, abychom se neztratili ani uprostřed vichřice. „Oceán života nám nejednou připravuje bouře, avšak z existenciálních příbojů k nám dospívá nečekané znamení záchrany, Maria, Pánova Matka v tichu a ohromení hledící na nevinného ukřižovaného Syna, který naplňuje smysl života a lidem přináší spásu,“ uzavřel František.
IV. ČÁST
Znovunalezená naděje:
praktikování křesťanských ctností
,y tomto životě spočívá ctnost v tom, že milujeme to, co je třeba milovat. Dokázat se pro ni rozhodnout je prozíravost; nedat se od ní odvrátit žádnými obtížemi je statečnost;
nenechat se rozptylovat pokušením je umírněnost;
nedovolit, aby nás od ní odvedla pýcha, je spravedlnost. “
Svatý Augustin, list 155
17
BŮH OTVÍRÁ SVOU RUKU
NICOLAS DIAT: Obraz stavu světa a Církve, který líčíte, je velice temný. Jak začít cestu k obnově? Jaký program byste navrhoval?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Žádný program nemám. Mít program znamená chtít uskutečnit nějaké lidské dílo. Církev není instituce, kterou bychom měli budovat či tvarovat podle svých představ. Je třeba prostě přijímat od Boha, co nám chce dát.
Na tento sklon vypracovávat církevní programy nás upozornil již Jan Pavel II. v apoštolském listě Novo millenio ineunte: „Nejde tedy o vymýš¬lení nějakého,nového programu*. Program už tuje; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruza¬lémě. Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog. Tento odvěký program je naším programem pro třetí tisíciletí“ (č. 29).
Přichází mi na mysl velice krásný text kardinála Ratzingera, v němž se táže, jaká by měla být reforma Církve. Církev přirovnává k soše. Když Michelangelo dostal kus mramoru, uvnitř nezformovaného kamene už viděl uvězněnou sochu. Sochařství podle něj spočívalo v odstraňování toho, co bylo kolem této sochy nadbytečné. Stejně tak my nemáme vy¬tvářet tělo Církve podle svých nepatrných myšlenek. Církev nemáme vy¬nalézat. Ona je dílem Ježíšovým. Máme jen odstraňovat to, co je nadby¬tečné, co na toto dílo nakupily naše hříchy a kompromisy se světem, až nakonec zastřely její krásu. Ano, odstraňme všechny vrstvy světskosti,
zbabělosti, hříchů, které očím všech zakrývají svatost, nádheru a krásu Církve Boží. Co potom najdeme? Především křesťanské ctnosti. Bůh nám je dává k povznesení naší lidské přirozenosti. Dostáváme je při křtu jako doprovod spojený s přítomností Nejsvětější Trojice v naší duši. Představují naši duchovní dynamiku.
Slovo ctnost v řečtině znamená výtečnost. Ctnosti vedou každou naši schopnost k dokonalejšímu naplnění. Jestliže se opíráme o křesťanské ctnosti, máme jistotu, že nepadneme.
Kterou ctnost byste připomenul jako první?
Chtěl bych začít připomenutím významu prozíravosti. Tato ctnost nás vede k tomu, abychom nacházeli konkrétní prostředky, jak usku¬tečnit zvolené cíle. Stále více propadáme pokušení odhmotněného křesťanství. Často slýchám hlásání „náboženství dobrých úmyslů“. I z nejlepších úmyslů, nepromění-li se v realitu, se však nakonec sta¬nou sny či přeludy.
Velkodušné myšlenky či velké touhy nestačí. Je třeba je také uvést do praxe. Už jsem zdůraznil typickou patologii moderního ducha: pod zá¬minkou „duchovnosti“ pohrdáme konkrétními prostředky a podléhá¬me pokušení křesťanství tak „čistého“, že je nakonec čistě intelektuál¬ní. V hloubi duše odpíráme Bohu možnost se vtělit a vstoupit do centra našich životů. Ptám se sám sebe, zda za tímto postojem není subtilní forma pýchy. Neodmítáme tím jednoduše svou stvořenou přirozenost s jejími omezeními? Neodmítáme tuto přirozenost přijmout jako dar, jehož původci nejsme my sami? Není v tom skrytá ozvěna luciferské vzpoury proti postavení tvora?
Náš vztah k Bohu se musí opírat o postoje a gesta. To nejdůležitější se samozřejmě odehrává v srdci. Stává se však, že člověk nakonec začne pohrdat konkrétními prostředky, jimiž se tento vnitřní vztah k Bohu zachovává a rozvíjí. Prozíravost spočívá v tom, že přejdeme k činu. Ji¬nak i ty nejlepší úmysly zůstanou jen zbožným přáním.
Uveďme si několik příkladů. Často se dozvídám o domněle osvíce¬ných křesťanech, kteří pohrdají lidovými formami náboženské pra¬xe, jako jsou poutě, růženec, procesí k poctě Nejsvětější svátosti Těla a Krve Ježíše Krista či poklekání před Ježíšem v Eucharistii. Proč se tolik stavět proti víře a zbožnosti? Jaká by byla lidská láska, která by se nikdy neprojevovala navenek? Čistá niternost je iluzorní. Prozíravost nás učí, že potřebujeme posvátná gesta. Potřebujeme pokorně a z lásky pokleknout, mlčet, zpívat. Tato vnější znamení jsou nezbytná. Svatý Pavel VI. se to nebál připomenout při generální audienci 15. června 1965: „Sluší se připomenout, že vnější projevy náboženského cítění nejsou jen právem, ale i povinností vzhledem k samotné přirozenosti člověka, který z vnějších znamení čerpá povzbuzení pro svou vnitřní aktivitu, jež se vnějšími znameními vyjadřuje, a tak nabývá veškerého svého významu a společenské hodnoty. [...] V důsledku toho vnější ná-boženské projevy, pokud nejsou pověrou ani cílem samy o sobě, slouží k tomu, abychom Boží věci takříkajíc oděli hávem, který našim schop¬nostem umožňuje je poznávat. Jaksi nám dovolují přinést nebeské ve¬lebnosti daň pozemské oběti.“
Platí to i v oblasti pokání. Bojíme se, abychom nebyli příliš materia¬lističtí, a tak pod záminkou větší duchovnosti redukujeme půst na čis¬tě vnitřní hnutí. Aby se však křesťanský půst mohl stát postem srdce, musí být nejprve postem těla. Tak by se půst v postní době měl stát krásným obřadem křesťanského společenství. Křesťanský asketismus není nepřítelem těla, nýbrž disciplínou zaměřenou na sebeovládání a na to, aby se i naše tělo zapojilo do usilování naší duše o svatost.
Myslím také na život kněží. Učení posledních papežů klade obdi¬vuhodně základy opravdové kněžské spirituality. Zbývá převést je do konkrétních prostředků. Benedikt XVI. a František předpokládali du¬chovní reformu života kněží, která by měla začít duchovní reformou života kurie. Křesťanská prozíravost spočívá v hledání konkrétních prostředků ve světle víry. Spíš než abychom kopírovali byrokratické instituce sekulárního světa, měli bychom se vrátit k metodám, které od prvních dob křesťanství používali apoštolově. Říkají nám to Skutky apoštolů: Chtějí-li kněží evangelium konkrétně uskutečňovat, musejí svůj život soustředit na Boží slovo, společnou modlitbu a sloužení Eu¬charistie. Musejí se znovu co nejpozorněji a nejvážněji zaposlouchat do slov svátého Pavla: „Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista“ (1 Kor 11,1). Aby si zachovali čistotu, musejí vést společný život v chu¬době, lásce a poslušnosti. Jak se můžeme divit plíživé invazi sekula- rismu do mentality pastýřů, kteří žijí v nadbytku? V této oblasti spo¬čívá křesťanská prozíravost v přijímání konkrétních způsobů života v chudobě. Nemůžeme se spokojit s údajným duchem chudoby, který se vznáší nad životem konkrétně zaměřeným na konzumování hmot¬ných statků. Svatý Jan Pavel II. prohlásil v kázání v září 2001: „Cesta chudoby nám umožní předávat našim současníkům plody spásy. Jako biskupové jsme povoláni k chudobě ve službě evangeliu.“
Život kněží musí také konkrétně následovat přikázání svatosti. Jak Benedikt XVI. připomněl irským katolíkům 19. března 2010, nejhlubší příčiny rozmnožení případů zneužívání mladistvých tkví v opuštění tohoto ideálu: „Velmi mnoho svátostných úkonů a projevů zbožnos¬ti, které živí víru a umožňují jí růst, jako například častá zpověď, denní modlitba a každoroční duchovní obnova, bylo opomíjeno. Rozhodují¬cí v tomto období byla i tendence, patrná též mezi kněžími a řeholníky, osvojovat si způsoby myšlení a posuzování světských skutečností bez dostatečné souvislosti s evangeliem.“1 Jak může kněz zůstat věrný, není- li jeho život strukturován prostředky, jako je zpověď a duchovní vedení?
Je však třeba jít ještě dál. Benedikt XVI. mezi příčinami množících se případů nevěrnosti ve vztahu k celibátu uvádí „dobře míněnou, ale přesto mylnou tendenci nepostihovat situace, které jsou v rozporu s církevním právem“.2 Podle mého názoru je tento bod obzvlášť dů¬ležitý. Potřebujeme znovu objevit smysl trestu. Kněz, který udělá chy¬bu, má být potrestán. Znamená to prokázat mu lásku, neboť mu tím je umožněno se napravit a činit pokání. Je to však také spravedlivé ve vztahu k Božímu lidu. Kněz, který se prohřeší proti čistotě, má dostat trest. Kanonické právo (kánon 1340) předpokládá různé způsoby tres¬tu. Takový kněz by měl být na určitou dobu poslán do kláštera činit po¬kání. My jsme se pod rouškou milosrdenství spokojili s geografickým překládáním provinilých kněží, dokonce i v dramatických případech pedofilních skutků. Poškodilo to věrohodnost celé Církve. Znovuobje¬vit smysl trestního právaje naléhavou nezbytností. Kdo ví, kolik kn재ských duší mohlo být zachráněno, kdyby tu byla snaha je napravit dřív, než došlo k něčemu nenapravitelnému?
Chci připomenout biskupům, že v sázce je jejich otcovská odpo¬vědnost. Může otec rodiny vychovávat děti, aniž by je někdy trestal?
1 Překlad: česká sekce Vatikánského rozhlasu, radiovaticana.cz/clanek. php?id=12563.
2 Tamtéž.
Domnívám se, že zbavovat se tohoto prostředku pod záminkou milo¬srdenství nebo tzv. „dospělé víry“ je nejpregnantnějším projevem kle- rikalismu, který tak často kritizuje papež František.
Nestačí nějaké jednání odsuzovat; je třeba podniknout konkrétní kroky. Být prozíravý znamená věnovat se konkrétním způsobům, jak dosáhnout spojení s Kristem a žít jako křesťan. To předpokládá nežít pod taktovkou světa. Je čas znovuobjevit odvahu k nonkonformismu. Křesťané musejí mít odvahu vytvářet oázy, kde bude možné dýchat, kde bude prostě možné křesťansky žít. Naše společenství musejí být takovými oázami uprostřed pouště. Musíme mít možnost věnovat čas modlitbě, liturgii a blíženské lásce.
Svět se organizuje proti Bohu. Naše společenství musejí být uspořádána tak, aby se nespokojovala s tím, že Bohu dají prostor, nýbrž stavěla ho do středu. Překvapuje mě, kolik křesťanských rodin se rozhoduje usadit se vedle kláštera nebo v živé farnosti. Chtějí žít v rytmu Církve a ze svého života udělat opravdovou liturgii. Chtějí, aby jejich děti neměly jen abstraktní představy o křesťanství, ale aby zažily konkrétní prostředí proniknuté Boží přítomností a intenzivním životem modlitby a lásky: „Musíme otevírat místa, kde by mohli lidé hledající Boha udělat zkušenost s vírou,“ řekl Benedikt XVI.
Nedomnívejme se, že dokážeme žít jako křesťané, budeme-li pře¬jímat všechny postoje bezbožného světa. Jak říkal arcibiskup Fulton Sheen, jestliže nebudeme žít, jak věříme, nakonec budeme věřit, jak žijeme.
Být křesťanem není jen dispozice duše, nýbrž způsob života. Mniši tento stav berou vážně. V klášteře je všechno uspořádáno tak, aby nám to připomínalo Boží přítomnost a nezbytnost bratrské lásky. Křesťan¬ští laici si musejí svůj každodenní, konkrétní život zařídit tak, aby je ne¬vzdaloval od Boha a umožňoval jim žít ve skutečném souladu s jejich vírou. Z toho vyplývá nutnost znovu promyslet všechny společenské a profesní vztahy, způsob, jak odpočíváme, vzděláváme se, získáváme informace a vychováváme děti. Nemůžeme se spoléhat na svět, jehož základem je ateismus. Křesťanská prozíravost nám přikazuje přijít na způsoby osobního, rodinného a společenského života, které jsou uspořádány podle Krista.
Umírněnost má dnes špatnou pověst. Patří jí mezi křesťanskými ctnostmi ještě místo?
Jak můžeme tvrdit, že jsme učedníky Krista, který neměl, kde by hla¬vu složil, jestliže žijeme v nadbytku? Jak může kněz tvrdit, že následuje Krista, když mu nic nechybí, když žije měšťáckým a světským způso¬bem života, když ho jeho kněžské svěcení v ničem neodlišuje od lidí světa? Umírněnost je ctnost, která nás vede k úsilí o dokonalost v uží¬vání příjemných věcí. Ty jsou samy o sobě dobré, protože je stvořil Bůh.
Konzumní společnost dělá z rozkoše a vlastnictví cíl sám o sobě a modlu. Konzumismus za každou cenu jako každá modloslužba odvra¬cí člověka od Boha. Umírněnost je měřítkem, jednoduchou střídmostí, která v nás chrání vnitřní život a otevírá cestu kontemplaci. Víte, jak blízko mám k mnichům. Jejich život prostoupený chválou a hledáním Boha nás učí růst v Boží vůli a neustále směřovat k dokonalosti. S nimi se trpělivě učíme přecházet od tělesného k duchovnímu. V klášteře zjiš¬ťujeme, že askeze je jen ukázňování síly duše v ovládání těla, aby i tělo mělo účast na nádheře duchovních skutečností. Proto mohl svátý Ber¬nard z Clairvaux napsat Guigovi, převorovi Velké Kartouzy: „Protože jsme tělesní a rodíme se ze žádostivosti těla, je samozřejmé, že naše žá¬dostivost, to jest láska, v nás musí začínat skrze tělo, avšak je-li usměr¬něna na správnou cestu, pod vedením milosti činí postupně pokrok, až nakonec pod vlivem Ducha Božího dospěje k dokonalosti; neboť není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné. Potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. Proto musíme nejprve na sobě nést po¬dobnost s člověkem pozemským, než poneseme podobnost s tím, který je z nebe.“ Mniši jsou zrcadlem a příkladem k následování. Hleďte na jejich příklad. Vedou prostý, střídmý a pokorný život. Nevěřte tomu, že pohrdají tělem. Naopak ho dokážou klást na správné místo. Znají ne¬zbytnost kontemplace. Mniši ostatně zpravidla žijí dlouho. Zdravotně jsou na tom lépe než většina obyvatel Západu přecpaných více či méně nekvalitními spotřebními produkty.
Jsem přesvědčen, že musíme znovuobjevit smysl pro uměřenost. Překvapuje mě skutečnost, že lidé v bohatých zemích se už nedokážou radovat a uspořádat prostou oslavu. Radost nemusí nutně vyžadovat nadbytek, přehánění, rozhazování peněz. Křesťanská umírněnost se projevuje v prostých a střízlivých rodinných radostech. Moderní ko¬munikační technologie, které šíří stále přemrštěnější obrazy, nane¬štěstí vytvářejí žádostivost a žárlivost. Přemrštěnost se stala pravidlem. Vyprávěli mi, že některé rodiny o několik let odkládají křty či sňatky, jen aby mohly uspořádat luxusnější oslavu. Taková zvrácenost! Nedo-statek umírněnosti, který se mění v pýchu přemrštěnosti.
Umírněnost by měla vládnout také našemu vztahu k technice. Moc, kterou představují technické prostředky, v nás podporuje pokušení. Chceme být stále výkonnější, stále více připojení k internetu, stále méně závislí na svém těle. Nedostatek umírněnosti nás může vést k lu- ciferskému postoji odmítání všech omezení. Proto říká papež Franti¬šek v encyklice Laudato sť, že člověk obklopený technologiemi „bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, ný¬brž o moc, o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova“ (č. 108).
Místo abychom přírodu vděčně přijímali a podřizovali se možnos¬tem, které nám poskytuje, chceme ji vlastnit, ovládnout a zotročit. Jsme neklidní jako někdo, kdo chce mít stále víc a trápí se tím, že nemá dost. Toto konstatování platí stejně tak pro jednotlivce jako pro národy. Smutek a nepokoj jsou jedovatými plody nedostatku umírněnosti.
Vyzývám naopak k radostnému sebeomezování. Alexandr Solženi- cyn poznamenal v projevu v Lichtenštejnsku v roce 1993: „Přišel čas omezovat své touhy. Dospět k obětování a odříkání je obtížné, proto¬že zlatý klíček umírněnosti jak v soukromém, tak ve veřejném životě a v politice jsme už dávno hodili na dno oceánu. Sebeomezování je však prvotním a nejmoudřejším činem každého člověka, který dosáhl svobody. [...] Je to jen jeden ze způsobů, jak dosvědčit smysl pro oprav¬dové duchovní uspokojení ne tím, že se něčeho zmocníme, ale tím, že se toho zřekneme. Jinými slovy sebeomezováním. [...] Omezovat sám sebe je jedinou cestou k zachování všech, tím, co nám pomůže znovu nalézt vědomí Nejvyššího, který je tam nad námi, stejně jako jeden ztracený pocit: pokoru před ním.“ Tato úvaha je velmi důležitá. To, oč v konečném důsledku v umírněnosti jde, je naše schopnost adorace. Nadbytečný konzum umrtvuje kontemplativní život a dává člověku iluzi moci. Konzumní společnost omamuje, staví člověka proti Bohu. Západní člověk vzdoruje Bohu a odmítá se mu klanět jako opilec, který vrávorá, protože přebral. Považuje se za všemocného, třebaže nikdy nebyl tak slabý.
Nedostatek umírněnosti a konzum ničí přátelství mezi lidmi a naru¬šují pouta, která spojují národy. „Jestliže se nenaučíme pevně omezo¬vat své touhy a nároky, podřizovat své zájmy mravním kritériím, bude lidstvo nuceno vzájemně se rozsápat, neboť nejhorší stránky lidské přirozenosti začnou cenit zuby. [...] Jestliže se osoba neorientuje na vyšší hodnoty, než je pouhá starost o sebe, nevyhnutelně nabude vrchu zkaženost a dekadence,“ řekl dále Alexandr Solženicyn v tomtéž textu.
Vymanit se z této logiky je obtížné. Konzumní společnost je systém, který zdánlivě spoutává všechny lidi. Jsem přesvědčen, že je třeba mít odvahu k prorockým činům. Úkolem křesťanů naší doby je vynaléza¬vost, i když to předpokládá jistou marginalizaci. Kardinál Ratzinger napsal v knize O víře dnes: „Je na čase, aby si křesťan opět uvědomil, že my křesťané jsme příslušníci menšiny lidstva a často stojíme v opo¬zici k tomu, co je jeho mentalitě samozřejmé, chvályhodné a přirozené, k tomu, co Nový zákon - jistě ne v pozitivním smyslu - nazývá pu¬chem světa“. Je na čase aktivovat v sobě znovu odvahu k nonkonformi- smu, schopnost jít proti proudu, schopnost ukázat na mnohotvárnost na nás působících kulturních vlivů a schopnost zříci se jisté pokoncilní, euforické solidarity se světem.“
Umírněnost je zdrojem radosti a laskavosti. Křesťané musejí vyna¬lézt nové formy práce a spotřeby. I v této oblasti jsou v konzumním světě vnitřními disidenty.
Hovoříte o odporování světu. Neprojevuje se právě v tom ctnost sta¬tečnosti?
Máte pravdu. Statečnost je ctnost, která nám umožňuje čelit těles¬ným i duchovním nebezpečím. Opravdová křesťanská statečnost se leckdy uhasila s odvoláním na to, že je třeba být hodný a laskavý. Je¬žíš nám však říká, že máme být solí země, nikoli cukrem pro svět!
Blahoslavení mírní! Běda změkčilým a vlažným! Křesťané si muse¬jí znovu osvojit krásnou ctnost statečnosti, která se tak dobře snoubí s mírností. Musejí vědět, že pro svět budou vždy znamením, jemuž se
odporuje. Pán od nás nežádal, abychom neměli nepřátele, ale abychom je milovali!
Křesťanská statečnost nám má dávat odvahu bez bázně čelit pohrda¬vému smíchu konformistů, médií a údajných elit. Musíme znovu nabýt smělosti vzdorovat sekularistické inkvizici, která rozdává osvědčení o dobrém chování a pronáší odsudky z výše své samozvané autority. My se však nevztahujeme k tomuto světu! Potlesk světa nepotřebuje¬me; naše vlast je v nebi.
Naše statečnost není strnulost, násilí či rigidnost. Je to důvěrypl- ná a radostná jistota, která svátého Pavla přiměla zvolat: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,30).
Naše statečnost je založena na víře v Boha. Nemáme strach vzdoro¬vat tomuto světu, protože to neděláme kvůli časné moci. Naše stateč¬nost se neopírá o peníze, mocný nátlak médií, vliv či vojenskou sílu. Je statečností Ježíšovou. V lednu 2013, několik týdnů před svou rezignací, pronesl unavený Benedikt XVI. slabým hlasem: „Bůh se zdá slabým, myslíme-li na Ježíše Krista, který se modlí a nechává se zabít. Zdánlivě slabošský postoj, plný trpělivosti, mírnosti a lásky dokazuje, že toto je pravý způsob mocného bytí! Toto je Boží moc! A tato moc zvítězí!“5 Jediná a opravdová moc Boha je moc lásky, která pro naši spásu umírá na kříži.
Křesťanská statečnost je statečností mučedníků, kteří se usmívají na své katy. Před nedávném mi někdo vypravoval příběh o patnáctiletém Tuaregovi, který se chystal zabít mladého malijského křesťana, svého vrstevníka. Vzal zbraň, a když se přiblížil k oběti, kterou si vybral, mla¬dý Malijec se na něj usmál a řekl mu: „Než mě zabiješ, chci ti jen říct, že pro tebe mám vzkaz: Ježíš tě miluje.“ Tuareg utekl, přemožen sta¬tečností a pravdou. Obrátil se. Ztloukli ho a mučili. Musel uprchnout z vlasti i od rodiny. Násilník se stal z Kristovy síly statečným člověkem. V jedné homilii z října 2011 Benedikt XVI. řekl: ,,[A z toho plyne pro toho], kdo chce být Pánovým učedníkem, Jeho vyslancem, aby byl připraven také na smrt a mučednictví, hotov ztratit vlastní život pro Něho. [...] Musíme být připraveni osobně platit a v první osobě trpět neporozuměním, odmítáním a pronásledováním. Pokoj není vytvářen mečem dobyvatelem, nýbrž mečem trpitele, který dovede vlastní život darovat.“6
Na této zemi už se mučednictví neomezuje jen na muslimské země. Být dnes otcem či matkou rodiny vyžaduje velkou statečnost. Od¬vážit se dobrodružství křesťanské rodiny si žádá skutečnou velko¬dušnost, ctnost, která nás vybízí ke konání velkých skutků. Chci říci všem křesťanským rodičům, kteří jsou slávou Církve jednadvacátého století: Vaše svědectví je občas mučednictvím všedního dne. Když se rozhodnete dávat život, musíte čelit pohrdání světa. Musíte se vyrov¬návat s nejistotou a nestálostí zítřka. Avšak vaše poslání je veliké. Jste nositeli naděje pro svět i pro Církev. Úsměvy a radost vašich dětí jsou vaší nejkrásnější odměnou. Buďte pevní! Lněte k víře! Svou věrností Kristovu učení o manželství a rodině, svými každodenními znameními lásky rozséváte semeno naděje. Brzy vyroste úroda.
Jsem si vědom i toho, kolik statečnosti potřebují kněží a zasvěcené osoby. Drazí kněží, občas pracujete ve tmě, s pocitem selhání. I když se zdá, že lodkou zmítá bouře, vydržte! Nepoddávejte se zmateným řečem. Neopouštějte tradici Církve: to by znamenalo odtrhnout se od svých kořenů. Do lodky naráží vichřice. Teče do ní spousta vody. Veď¬te lodičku pevně, jinými slovy držte se pevně nauky a intenzivně se modlete. Dívejte se na Krista, a ne na poryvy větru. Nebojte se! Pán Ježíš je s námi. To on drží kormidlo. Církev je jediná loď, která nikdy neztroskotá! Bez ustání se držme kříže. On je opravdovým zname¬ním křesťanské statečnosti, statečnosti, která všechno dává, ale nic neopouští!
Všem křesťanům bych rád řekl, že naší silou proti tomuto světu ná¬silí a lži je pravda Kristova. Alexandr Solženicyn prohlásil v roce 1972, kdy mu byla udělena Nobelova cena: „Násilí nežije samo a nemůže žít samo, je nevyhnutelně propleteno se lží. Mezi nimi je příbuzenské, na¬prosto přirozené hluboké spojení. [...] Každý, kdo jednou prohlásil ná¬silí za svou metodu, neúprosně si musí vybrat lež za svůj princip. Násilí, jakmile se zrodí, jedná otevřeně, dokonce je pyšné samo na sebe. Ale
když zesílí a upevní se, cítí zřídnutí vzduchu kolem sebe a dál nemůže existovat jinak než zamlženo do lži, maskujíc se její krasomluvou. Ne vždycky a ne nutně svírá hrdlo, častěji žádá od poddaných jen přísahu lži, jen účast na lži. Prostý krok prostého, statečného člověka: neúčast¬nit se lži, nepodporovat lživé jednání. To může přijít na svět, i vládnout ve světě — ale ne skrze mne! [...] A jakmile bude rozváta lež, ošklivě se zjeví nahota násilí a sešlé násilí padne.“
To jsou prorocká slova! Dospěli jsme do éry, kdy svět bez ustání vy¬žaduje naši účast na lži. Křesťanská statečnost je statečností pravdy a naší víry, statečností Boží lásky, jež je nám vylita do srdce skrze Du¬cha Svatého, který nám byl dán (Řím 5,5). Pravda je prostředím, kde se autenticky žije víra a láska. Proto musíme vytvářet ostrůvky pravdy. Každá křesťanská rodina, každá škola, každá farnost se musejí stát os¬trůvkem, odkud je vypovězena veškerá lež, místem, kde odmítáme veš¬kerý kompromis s ideologií světa, s jeho relativismem a svody. Lidské vztahy se musejí opět stát pravdivými a prostými. Je naší povinností do všeho vnášet pravdu, do našich povolání, do našich profesionálních, politických a společenských vztahů. Hle, křesťanská statečnost: odmí¬tání lži. Pravda nás osvobodí, pravda je naší silou!
Když vás tak poslouchám, mám dojem, že proměnit se musejí všechny lidské vztahy křesťanů. Ctnost, jíž se tyto vztahy řídí a jež má umož¬nit změnu, je spravedlnost, že?
Ano, spravedlnost je ctnost, která způsobuje, že člověk dává každé¬mu, co mu náleží. Samozřejmě počínaje našimi rodiči. To oni nám dali život! Chci ještě jednou vzdát hold všem rodičům světa. Musíme šíjích vážit. Láska dětí je formou spravedlnosti. Křesťané musejí mít smysl pro úctu ke svým předkům. Afrika tuto ctnost znala. Na našem konti¬nentě se na starého člověka nedíváme jako na obtíž, protože je třeba se o něj starat a živit ho, když už nic neprodukuje. Staří lidé zajišťují kon¬tinuitu. Jsou našimi archívy, našimi knihovnami a strážci našich tradic. Bez nich se z lidí stávají sirotci, kteří nikam nepatří, bez původu, bez paměti, bez dějin, kultury, tradice. Jestliže nebudeme ctít své předky, nedokážeme milovat svou vlast, která nám poskytuje identitu. Utváří nás svým jazykem, zvyky, dějinami a kulturou. Papež František napsal 1. listopadu 2018: „Neexistuje laboratorní identita, nic takového není. Každá identita má svůj příběh a příslušnost k rodině, zemi, společen¬ství. Nelze hovořit o totožnosti, aniž bychom zmínili příslušnost. Iden¬tita je příslušnost. [...] Nedejte se oklamat. Pečujte o svou příslušnost. Možná mezi sebou vidíme lidi, kteří si ničeho neváží [...], vidíme, že se každý ptá: prodávám svou příslušnost? Prodávám dějiny své národa? Prodávám kulturu svého lidu? Prodávám kulturu a to, co jsem obdržel ve své rodině? Prodávám soudržnost svého života? [...] Neprodávejte to, co je v nás nejhlubší, to znamená příslušnost, identitu.“
Spravedlnost spočívá především v tom, že uznáváme, že jsme dědici svých dějin. Musíme být hrdí na svou vlast, uvědomovat si, že svým narozením patříme ke společenství, které má společné dědictví a osud, ale přitom nepropadat nacionalistickému modlářství. Přijatá identita je zárukou bratrství mezi národy. I migranti, když se definitivně usadí v zemi, která je přijme, se musejí připojit k tomuto pocitu přináleži- tosti ke společenství se společným dědictvím a osudem. Jejich identita se tím rozšiřuje, poněkud se mění. Stávají se dědici na základě adop¬ce. Přijímají všechny povinnosti synů, spočívající v tom, že ctí a milují zemi, která je adoptovala.
Když jsou lidé odtrženi od svého dědictví, když se jim odmítá tento pocit přináležitosti, stávají se z nich kulturní sirotci: destabilizuje je to, vykořeňuje, vydává všanc barbarství. Být barbarem znamená žít bez připoutanosti k nějakému dědictví, ať již historickému, kulturnímu či národnímu. Dojímá mě, jak Ježíš v evangeliu miluje svůj národ a chvě¬je se soucitem nad utrpením lidí. Svou vlast má rád tolik, že pláče nad Jeruzalémem. Má hluboký vztah ke svému městu, které ztělesňuje osud a dějiny jeho lidu. Bez tohoto životně důležitého pocitu přinále¬žitosti si připadáme sami, ztracení a opuštění. Láska dětí k rodičům je druhem křesťanské spravedlnosti, na niž se často zapomíná, třebaže je velmi podstatná. Pocit rodinné příslušnosti, základ každé civilizace, je o to důležitější, že žijeme v době, kdy se vztahy mezi národy i mezi lidmi redukují na hospodářskou soutěž.
Ve skutečnosti nám vládne ideologie, podle níž může ekonomika ponechaná sama sobě nahradit při řízení vztahů mezi lidmi ctnost spravedlnosti. Tržní liberalismus sdílí tento postulát s marxismem. Je¬den i druhý chtějí člověka zredukovat na výrobce a spotřebitele. Jeden i druhý odmítají jakoukoli myšlenku na spravedlnost, která by nebyla striktně výsledkem nějaké ekonomické struktury. Jde o dvě totalitní ideologie. Projekt, který odmítá regulaci trhu pomocí ctnosti spra¬vedlnosti, člověka vydává všepohlcujícímu mechanismu konkuren¬ce a globalizovaného zisku. Jan Pavel II. řekl v jedné katechezi v září 2001: „Jako biskupové jsme povoláni k tomu, abychom byli služebníky zjeveného Slova, kteří, je-li toho třeba, pozvedají hlas na obranu těch nejposlednějších, jsou proroky odvážně poukazujícími na společen¬ské hříchy spojené s konzumismem, hédonismem, ekonomikou, která hloubí nepřijatelnou propast mezi luxusem a bídou, mezi malým po¬čtem ,zlých boháčů1 a nesčetnými,Lazary1 odsouzenými k chudobě.“ Aby taková slova byla věrohodná, musí být náš život opravdu prostý, odpoutaný od hmotných statků, skutečně chudý!
Abychom mohli rozvinout spravedlivou ekonomiku, potřebujeme opravdovou svobodu podnikání. Tato svoboda však musí být prostou¬pena ctností spravedlnosti. Naše svoboda má cíl, má obsah, musí se rozvíjet do podoby přátelství. Nemůže dát volný průchod majetnickým choutkám a nechat péči o regulaci těchto nezřízených přání na hypote¬tických zákonech trhu.
Učitelský úřad Benedikta XVI. tuto zásadu potvrdil v encyklice Cari- tas in veritate: „V tržních vztazích mohou a mají mít své místo v nor¬mální ekonomické činnosti také princip dobročinnosti a logika daru jakožto výraz bratrství“ (č. 36). Samu podstatu ekonomických vztahů je třeba znovu promyslet. Neredukují se jen na vztahy tržní. Musejí se stát v pravém slova smyslu spravedlivými vztahy mezi spravedlivými lidmi. Ekonomické vztahy tedy v zásadě musejí být současně tržní i otevřené pro dobročinnost.
Benedikt XVI. prohlásil v poselství z 1. ledna 2012: „Nemůžeme přehlížet to, že určité proudy moderní kultury za podpory racionali- stických a individualistických ekonomických principů odcizily pojem spravedlnosti jeho transcendentním kořenům a odloučily ho od lásky a solidarity: Lidská obec se nerozvíjí pouze díky vztahům založeným na právech a povinnostech, ale mnohem víc a na prvním místě díky vztahům, charakterizovaným nezištností, milosrdenstvím a společen¬stvím. Láska v lidských vztazích také vždy zjevuje lásku Boží a kaž¬dému úsilí o spravedlnost ve světě dodává teologální a spásonosnou hodnotu.“ V tomto pojetí ekonomiky je hloubka, která mě udivuje. Svoboda otevírá ekonomické vztahy vztahům spravedlnosti, která se rozvíjí v bratrské lásce, jež vzdává Bohu chválu. Nedokážeme ani změ¬řit, jak hluboce Benedikt XVI. obnovil sociální nauku Církve. Zpraco¬val její důkladnou syntézu a pojmu spravedlnosti dal celou jeho šíři ve spojení s pojmem lásky.
Láska spravedlnost přesahuje, protože milovat znamená dávat, da¬rovat se druhému. Bez spravedlnosti, která vede k tomu, že druhému dáváme, co je jeho, to znamená, co mu patří vzhledem kjeho bytí a jed¬nání, však nemůže existovat. Nemohu „dát“ druhému, co je moje, po¬kud jsem mu nejdřív nedal, co je podle spravedlnosti jeho. Kdo druhé miluje blíženskou láskou, ten je k nim především spravedlivý. Sprave¬dlnost nejenže není lásce cizí, nejenže není alternativou či paralelní cestou k lásce, nýbrž je od ní neoddělitelná. Její vlastní. Spravedlnost se stává první cestou lásky nebo, jak říkal Pavel VI., jejím „minimem“, integrální součástí lásky, láskou „činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18). Be¬nedikt XVI. ostatně říká v encyklice Deus caritas est: „Lásky - caritas - bude vždy potřeba, a to i v té nejspravedlivější společnosti. Neexistuje žádné spravedlivé státní uspořádání, jemuž by se podařilo to, aby služ¬ba lásky byla zbytečná. Ten, kdo se chce zbavit lásky, směřuje k tomu, že se zbaví člověka jakožto člověka. Vždy bude existovat utrpení, které volá po útěše a pomoci. Vždy bude existovat osamocenost. [...] Tvrzení, že spravedlivé struktury by měly učinit díla lásky něčím nadbytečným, v sobě ve skutečnosti skrývá materialistické pojímání člověka. Jedná se o předsudek, podle něhož by člověk žil,pouze chlebem4 (srov. Mt 4,4; Dt 8,3), což je mínění, které člověka ponižuje a zneuznává právě to, co je nejvlastnějším způsobem lidské“ (č. 28).
Vztahy v naší globalizované společnosti se však odvíjejí opačně a blíží se hranici, za níž systém ztratí rovnováhu a zhroutí se. Západ pohlcuje násilí, které si dělá čím dál tím méně těžkou hlavu z omezení uložených staletími vlády zákona. Navíc nejde jen o brutální sílu, která navenek triumfuje, ale o její nadšené omlouvání.
Světa se zmocňuje cynické přesvědčení, že síla zmůže všechno a že spravedlnost je bezmocná. Dostojevského běsi se před našima očima kradou světem a zamořují krajiny, kde jsme šije před nedávném ani nedokázali představit. Pustošením a teroristickými činy, nihilistickými výbuchy a požáry v posledních letech dávají najevo vůli otřásat civiliza¬cí a ničit ji. A může se jim to podařit.
Svět, najednou civilizovaný a plachý, nepřišel na jiný způsob odporu proti brutálnímu znovuzrození barbarství, než jsou úsměvy a ústupky. Duch kapitulantství je chorobou vůle bohatých národů. Je to trvalý stav duše těch, kdo se oddávají honbě za prosperitou za každou cenu, pro něž se hmotný blahobyt stal cílem pozemského života. Tito lidé - a v dnešním světě je jich mnoho - si zvolili pasivitu a hanebný ústup, jen aby si o něco prodloužili každodenní radovánky a vyhnuli se zítřej¬ším problémům. Cenou za zbabělost je vždycky zlo. Vítězství dosáhne¬me jen tehdy, budeme-li mít odvahu přinášet oběti.
18
CO MÁME DÉLAT?
NICOLAS DIAT: Vaše diagnóza se zdá být dost pochmurná. Neschází vám naděje?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Naděje není blažený optimismus! Zdrojem naděje věřícího je Bůh. Opravdu doufat můžeme jen do té míry, v níž se spoléháme na Boha a jsme otevřeni jeho vlivu. Naděje je stálý boj. Neoháníme se v něm jinými zbraněmi než modlitbou, tichem, Božím slovem a vírou. Je nutné, aby povstali muži a ženy, kteří mají odva¬hu a duchovní energii hovořit a jednat, a rozsévali kolem sebe semena zdravého rozumu, pravdy, lásky a pokoje. Ano, naděje je těžký boj! Ka¬techismus katolické církve říká, že to je „božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme se na své síly, ale na pomoc Ducha svátého“ (§ 1817). Tato ctnost upevňuje naši důvěru. Nepochybujeme, protože Pán Ježíš nám řekl: „Já jsem přemohl svět.“ On je vítěz.
Křesťané mají pokoj a důvěru, protože vědí, že Kristus už zvítězil. Jistotu nám nedávají naše síly ani naše moc. Církev musí zůstávat po¬kojná a klidná přes všechny mocnosti, které se spojují, aby ji zesměšňo¬valy. Naše naděje je založena na nekonečné dobrotě Boží. Křesťanská naděje je uklidňující i náročná: „Svatý Jan Zlatoústý v jedné ze svých homilií komentuje: ,Dokud budeme jako ovce, budeme vítězit, a kdy¬bychom byli obklíčeni početnými vlky, dovedeme je přemoci. Avšak staneme-li se vlky, budeme poraženi, protože přijdeme o pomoc pas¬týře*. Křesťané nesmějí nikdy podlehnout pokušení stát se vlky mezi
vlky. Kristovo království pokoje se nešíří mocí, silou a násilím, nýbrž sebedarováním, láskou vedenou ke krajnosti i ve vztahu k nepřátelům,“ prohlásil Benedikt XVI. v říjnu 2011. Naděje nám umožňuje dokonale střízlivou diagnózu.
Chtěl bych zdůraznit, že ctnost naděje je dynamická. Vede nás k tomu, abychom toužili po věčném životě jako po svém nejvyšším štěstí. V něm - v nebi, v ráji, v samotném srdci Nejsvětější Trojice - je naše naděje zakotvena. Netoužíme po pozemském království. Dobře víme, že tento svět pomine a že na zemi království nebeské nikdy nena¬stane. Z tohoto pohledu se mi zdá, že my kněží a biskupové dost nekᬞeme o předmětu naší naděje: o nebi.
Kdysi se o posledních věcech hovořívalo. Žádná duchovní obnova se bez rozjímání na toto téma neobešla. Někdy to vyvolává dojem, že se křesťanská naděje sekularizovala. Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio říká, že „pokušení dneška spočívá v tom, zredukovat křesťan¬ství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně sekularizovaném světě nastoupila ,postupná sekula¬rizace spásy1, za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je sám rozpolcen a omezen na horizontální dimenzi. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné hori¬zonty Božího synovství“ (č. 11). Doufáme už jen v lepší, solidárnější, ekologičtější, otevřenější, spravedlivější svět. To jako potrava pro božskou ctnost naděje nestačí. Předmětem naší touhy je Bůh sám! Pro tento omezený svět je naše srdce příliš veliké. Musíme si osvojit zvolání svátého Augustina: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“ (Vyznání 1,1). Ano, tento stvořený svět je nám těsný. Jen Bůh dokáže uhasit naši žízeň po štěstí! Jestliže naši současníci mizí z kostelů, je to velmi často proto, že přicházejí s touhou po Bohu a my se snažíme je nasytit pěknými pocity lidskými, až příliš lidskými. Nežijme pod svou úroveň! Jsme Božími dětmi, a tedy dědi¬ci, dědici Božími a spoludědici Kristovými. Musíme s ním ovšem trpět, abychom mohli spolu s ním dojít slávy a mít podíl na jeho věčném štěs¬tí (srov. Řím 8,17). Jak praví východní Otcové, jsme povoláni k tomu, abychom došli k plnosti Boží slávy. A to je právě nebe!
Možná jsme tak zbabělí při hlásání našeho Božího povolání ke sva¬tosti, protože máme strach hovořit o pekle. Duchem svátým se může¬me dát posvětit jen tak, že to svobodně přijmeme. Člověk, který tento dar odmítne, se definitivně odděluje od Boha. Realitou tohoto oddělení je peklo. Chtěli jsme vymazat tragický stín, který s sebou nese velikost a radikálnost naší svobody, a tak jsme člověka odtrhli od jeho povolání k věčnosti s Bohem, k Boží blaženosti a k Bohu samotnému. Křesťan¬ská naděje naši touhu po Bohu naopak živí. Rozšiřuje srdce a chrání nás před vyčerpáním ze sklíčenosti.
Jsem pevně přesvědčen, že naděje svůj nejhlubší zdroj nachází v Eu-charistii. Pokaždé, když přistupujeme ke svátému přijímání, se již pře¬chodně uskutečňuje to, co bude definitivní a úplné v nebi. Ve svátém přijímání okouším Boha a on mě přetváří ke své svobodě. Proto je ka¬ždá liturgie zdrojem radosti a mladosti. Alcuinovi, mnichovi, který do¬provázel Karla Velikého, se připisuje tento nádherný výrok: „Liturgie je radost z Boha.“ Ano, při liturgii se noříme do života samotného Boha. To je předzvěst nebe. Kolikrát jsem byl zasažen pohledem na tváře mni¬chů sloužících mši, zalité světlem nové mladosti, vyzařující svatost a ja¬koby obklopené svatozáří nebeského světla! Skrze rysy starého člověka pak prosvítala tvář dítěte. Totéž bych řekl o vzhledu emeritního papeže Benedikta XVI., když u oltáře celebroval mši svátou. Jaká milost, jaká jemnost a jaká vnitřní radost! Člověk měl dojem, že vidí tvář starce s bí¬lými vlasy, ale v jeho rysech byla nevinnost, upřímnost a svěžest dítěte.
Romano Guardini napsal v knize O duchu liturgie: „Liturgie zaručuje duši svobodu duchovního pohybu a tím také poskytuje nejdokonalejší protiklad barbarství.“ Liturgie je léčba nadějí. Oživuje naši touhu po Bohu a současně ji již sytí. Chápu, proč Benedikt XVI. tvrdil, že sku¬tečná obnova liturgie je základní podmínkou obnovy Církve. Liturgií se měří radikálnost, prudkost naší touhy po Bohu a po nebi. Bez této touhy motor křesťanského života slábne a zhasíná.
Dalším místem, kde se obnovuje naše naděje, je kontakt se svátými. Měljsem příležitost setkat se se světci, starými i mladými, nemocnými i zdravými, známými i neznámými. Znovu vidím Casa deU’Allegria Misionářek lásky Matky Terezy z Kalkaty a tvář sestry Mary Frederick, která právě oslavila sté druhé narozeniny, vyzařující čistotu, Boží nád¬heru a radost. Nebo tvář bratra Vincenta od Vzkříšení, mladého kanov¬níka opatství v Lagrasse, který umíral stravován chorobou. Vidím tvá¬ře mnoha otců a matek i nenápadných kněží, kteří se zničili při plnění svého úkolu. V jejich pohledu bylo vždy toto světlo naděje, mladost touhy po Bohu jako předzvěst nebe. Georges Bernanos napsal v knize Jeanne relapse et sainte (Jana odpadlá a svátá): „Naše Církev je církvi světců. Který biskup by nedal svůj prsten, svou mitru i pektorál, který kardinál svůj purpur, který papež své bílé roucho za to, aby byl svátý? Kdo by nechtěl mít sílu podniknout toto podivuhodné dobrodružství? Neboť svatost je dobrodružství, dokonce to jediné dobrodružství. Kdo to jednou pochopil, dostal se k jádru katolické víry, ve svém smrtelném těle se zachvěl jinou hrůzou, než je strach ze smrti, nadlidskou nadějí.“ Naděje je ctnost, která nás má nutit usmívat se jako děti, i když jsme sami proti všem.
Obracím se k vám všem, kteří ztrácíte naději, k vám nemocným, opuštěným v nemocnicích, sirotkům, které válka vyrvala z mateřské náruče, k vám zapomenutým moderního světa, k vám, kteří už na sklonku noci nevidíte jitřenku. Odvažuji se vyzvat vás, abyste svou na¬ději vložili v Boha. Spes non confundit. Naděje nezklame!
Obzvlášť apeluji na vás, spolubratři kněží, kteří ztrácíte naději, pro¬tože klesáte pod tíží úkolu, aniž byste viděli výsledky svého úsilí. Opa¬kuji vám krásná slova, která Georges Bernanos pronesl při jedné před¬nášce v roce 1945: „Kdo neviděl cestu mezi dvěma řadami stromů za svítání, dokonale svěží, dokonale živou, ten neví, co je naděje. Naděje je hrdinská odhodlanost duše a její nevyšší formou je překonaná be¬znaděj. Lidé se domnívají, že doufat je snadné. Doufají však jen ti, kdo měli odvahu přestat důvěřovat iluzím a lžím, v nichž nacházeli jistotu mylně pokládanou za naději. Naděje je riziko, které je třeba podstou¬pit, dokonce je to riziko všech rizik. Naděje je největší a nejobtížnější vítězství, kteřé člověk své duši může dobýt. [...] K naději se dochá¬zí jen skrze pravdu a za cenu velikého úsilí. Aby člověk našel naději, musí překonat beznaděj. Když se dostane až na sám konec noci, najde tam jitřenku. Démon našeho srdce se jmenuje ,K čemu to je?‘ Peklo znamená už nemilovat.“
Když vás poslouchám, napadá mě citát z G. K. Chestertona: „Ne¬mohu se vzdát víry, aniž bych upadl do něčeho mělčího, než je víra. Nemohu přestat být katolíkem, leda bych se stal něčím omezenějším a užším než katolíkem. [...] Vyšli jsme z mělčin a vyschlých míst k jed¬né hluboké studni, a na jejím dně je Pravda.“*
Víra zesiluje náš pohled, umožňuje nám všechno pozorovat pohledem samotného Boha, Božíma očima. Uvádí nás do tajemství. V rozporu s hloupou představou rozšiřuje inteligenci. Nevede k uzavřenosti, nezakazuje nám přemýšlet; naše porozumění světu a lidem naopak prohlubuje. Pomáhá nám pronikat do hloubky věcí, do jejich tajemné reality, do tajemství jejich niterného bytí. Umožňuje nám spatřit to, co nám je obvykle skryté. Bez víry je nám zapovězena celá jedna součást skutečnosti. Víra nám otevírá dveře k hloubce toho, co je skutečné. Díky víře se nám celý vesmír jeví v celé své šíři jako „kosmický chrám, jehož lodí je smyslový svět a presbytářem svět duchovní“, vypůjčíme-li si slova svátého Maxima Vyznavače.
Skutečnost víry přesahuje rozumové přesvědčení. Úkon víry je reál¬nou účastí na tom, jak poznává sám Bůh, na jeho pohledu na všech¬ny věci. Vzpomínám si na velmi krásnou pasáž z knihy De la vingt- cinquiěme heure á 1’heure éternelle (Od pětadvacáté hodiny k hodině věčné) rumunského romanopisce Virgila Gheorghiu, kde popisuje prožitek dítěte, jež náhle pohlédne na svět a na lidi očima víry: „Bylo to tedy jednou v neděli, a to po svaté liturgii. Díval jsem se na vesniča¬ny vycházející z kostela. [...] Byla tam celá vesnice. Vždyť v neděli na svaté liturgii nikdy nikdo nemůže scházet. [...] Celý svět se zdál být proměněný, zbavený všech pozemských starostí, posvěcený. A ještě víc než posvěcený: zbožštěný. [...] Věděl jsem, proč jsou všechny tváře krásné a všechny pohledy plné světla. I ošklivé ženy byly krásné. Oba dřevorubci měli ve tvářích a na čele světlo podobné svatozářím světců.
X
4 Gilbert Keith CHESTERTON, Studna a mělčiny. Překlad citován podle https://gkch.word- press.com/…lows-studna-a-melciny-1935/my-six-conversions-ses- tero-mych-obraceni/, překladatel neuveden.
Děti se podobaly andělům. Když odcházeli z božské liturgie, všich¬ni muži a všechny ženy z naší vesnice se stali theoforoi, to znamená .nositelé Boha*. [...] Nikdy jsem neviděl krásnější pleť ani tělo než ve tvářích theoforoi, lidí, kteří v sobě nosí oslepující světlo Boha. Jejich tělo bylo zduchovnělé, bez hmotnosti a objemu, proměněné světlem Božího ducha.“
Víra nás vpravdě vede k prožitku proměnění. Samozřejmě k této zku¬šenosti dochází každý den často v podobě vyprahlé temnoty. Již v před¬stihu však okoušíme to, co na věčnosti uvidíme Božím pohledem.
Musíme žít tak, jak to odpovídá vznešenosti našeho křesťanského povolání. Stále si máme připomínat slova svátého papeže Lva: „Po¬znej, křesťane, svou důstojnost!“ Já bych dodal: Nepřipravuj se o po¬klad víry. Kristus přišel, aby nám otevřel plnost rozumu, a my bychom se chtěli vracet do temnot? Zdá se, že někteří křesťané se tohoto světla zbavují. Nutí se vidět svět sekularizovaným pohledem. Proč? Z touhy být světem přijímáni? Z touhy být jako všichni? Sám sebe se tážu, zda tento postoj v hloubi duše nezastírá jednoduše strach, který nás nutí odmítat to, co nám řekl sám Pán Ježíš: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa.“ Jaká odpovědnost! Jaké poslání! Odmítnout být solí země zna¬mená odsoudit svět k tomu, že zůstane fádní a bez chuti. Odmítnout být světlem světa znamená odsuzovat ho k temnotě. K tomu se nesmí¬me rozhodnout. Dochází k tomu, že i pastýři chtějí jít „světu napro¬ti“ a úmyslně se zříkají pohledu víry, aby přijali pohled profánní. To je úpadek! Když si osvojujeme kategorie vzniklé v ateistickém kontextu, volíme tím slepotu a omezenost. Osvoboďme se od tohoto komplexu! Obracejme se k světu, ale proto, abychom mu přinášeli jediné světlo, které neklame: „I když se Církev obrací ke světu, nemůže to znamenat, že zruší pohoršení kříže, ale jen to, že ho učiní opět přístupným ve vší jeho nahotě. [...] Kdyby pro Církev obrátit se k světu znamenalo odvrá¬tit se od kříže, vedlo by ji to nikoli k obnově, nýbrž k jejímu konci,“ řekl důrazně Benedikt XVI. 28. června 2010.
Mnoho křesťanů má odpor k vydávání svědectví o víře či k přinášení světla světu. Naše víra zvlažněla, jako vzpomínka, která se postupně rozplývá. Začala se podobat mléčné mlze. Už se neodvažujeme dosvěd¬čovat, že je jediným světlem světa. Je však třeba trvat na tom, co tvr¬dí kardinál Ratzinger v knize Foi, vérité et tolérance (Víra, pravda a to¬lerance): „Křesťanská víra není produktem našich vnitřních prožitků, nýbrž událostí, která přichází zvnějšku, aby se s námi setkala. Víra spo¬čívá ve vpádu něčeho - nebo někoho -, čeho by naše zkušenost sama nemohla dosáhnout. Samozřejmě to, co se nás dotýká, v nás vyvolává prožitek, avšak prožitek je plodem události, a nikoli sestupu k tomu, co je nám vlastní. To je význam pojmu Zjevení - něco, co není moje, co ne¬existuje ve mně, co ke mně přichází a co mě odtrhává ode mě samého, vede mě k něčemu, co mě přesahuje, vytváří něco nového.“
Jak můžeme přinášet světu přísně osobní zkušenost, nesdělitelné osvícení? Nemáme svědčit o sobě, ale o Bohu, který se s námi přišel setkat a který se zjevuje. Bůh se nám ukázal, v Ježíši ukázal svou tvář. Zemřel, aby nás spasil od hříchu a nabídl nám svou blaženost: „Zje¬vení je vpád živého a pravého Boha do našeho světa, které nás vysvo¬bozuje ze žaláře našich teorií,“ řekl kardinál Ratzinger v Guadalajaře v roce 1996.
Víra je intimní, osobní, vnitřní úkon a současně přilnutí k objek¬tivnímu obsahu, který si sami nevybíráme. Ve víře osobně činíme osobně rozhodnutí se v naprosté svobodě zcela podřídit Bohu. Jsem přesvědčen, že při tomto úkonu se srdce, opravdová svatyně člověka, pod vlivem milosti otevírá objektivnímu obsahu, který Bůh zjevuje a k němuž dáváme svůj souhlas. Pak se víra rozvíjí ve vyznání, to znamená ve veřejné svědectví. Naše víra nikdy nemůže zůstat čistě soukromá. Protože je úkonem svobody, vyžaduje především převzetí odpovědnosti, která je s ní spojena. Lze ji proto vyznávat jen v Církvi, s Církví, která nám předává integrální poznání tajemství, obsahu víry, který máme poznávat a jemuž máme věřit.
Jestliže se z víry učiní čistě osobní cit, stane se nesdělitelnou, odtrže¬nou od Církve a především zbavenou veškerého obsahu. Proto je na¬léhavě nutné trvat na výuce katechismu jak pro dospělé, tak pro děti. Máme k tomu podivuhodný nástroj - Katechismus katolické církve a jeho Kompendium. Vyučování katechismu se neomezuje na rozumové
poznání jeho obsahu. Podporuje opravdové setkání s Ježíšem, který nám tyto pravdy zjevil. Pokud jsme se s Pánem Ježíšem fyzicky nese¬tkali, nejsme doopravdy křesťany.
Jsem přesvědčen, že biskupové musejí znovu nalézt smysl pro ka- techezi. Musíme se naučit znovu se stát katechety, věrnými učiteli božských pravd. To je koneckonců jedno z našich prvotních poslání. Pohleďte na biskupy prvotní Církve - Ambrože, Augustina, Jana Zlato¬ústého, Basila, Řehoře: podstatnou část svého času věnovali vyučování, katechezím prováděným jednoduše, pokorně a přímo. Nepořádali teo¬logické kursy, nekomentovali aktuální dění. Troufli si učit Boží lid, pro¬tože věděli, že skrze jejich slova se věřící setkají s Ježíšem. Dnes staví¬me proti sobě výuku a zkušenost. Avšak zkušenost s Bohem můžeme učinit jen skrze vyučování: „Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele?“ (Řím 10,14).
Slabá katecheze způsobuje u věřících jakousi nejistotu ve víře. Ně¬kteří se rozhodnou určitému článku vyznání víry věřit a jiný odmítat. Dokonce se provádějí průzkumy, v nichž se zjišťuje souhlas katolíků s křesťanskou vírou... Víra není Stánek na trhu, kde si vybíráme ovoce a zeleninu, jak nám to vyhovuje. Jejím přijímáním přijímáme celého Boha. „Člověk žije svou víru příliš zvykově a příliš pasivně. Dogmata pro nás už patrně nejsou Tajemstvím, jímž žijeme, Tajemstvím, kte¬ré se má uskutečnit v nás,“ napsal otec Henri de Lubac v Paradoxech. Slavnostně vyzývám křesťany, aby milovali dogmata, články víry, a mi¬lovali je vroucně. Milujme katechismus. Budeme-li ho přijímat nejen rty, ale i srdcem, pak skrze věroučné definice opravdu vstoupíme do společenství s Bohem.
Je načase vytrhnout křesťany z okolního relativismu, který umrtvu¬je srdce a uspává lásku. Henri de Lubac dodává: „Jestliže nám dnes heretik nenahání hrůzu, tak jako ji naháněl našim předkům, jsme si jisti, že to je tím, že máme v srdci více lásky? Neboje to až příliš často proto, že nás předmět sporu, to jest sama podstata naší víry, už neza¬jímá, třebaže si netroufáme říct to nahlas? [...] V důsledku nás proto hereze už nešokuje nebo nás přinejmenším už nevzrušuje jako něco, co chce vyrvat duši z naší duše. [...] Bohužel to není vždy tím, že láska vzrostla neboje osvícenější; často jde o to, že se zmenšila víra, zalíbení ve věčných skutečnostech.“
Je načase, aby se víra pro křesťany stala nejvnitřnějším a nejvzác¬nějším pokladem. Pomysleme na všechny mučedníky, kteří zemřeli za čistotu víry v době ariánské krize, za to, že vyznávali, že Syn se Otci pouze nepodobá, nýbrž je s ním stejné podstaty. Kolik biskupů, kněží, mnichů i prostých věřících za to vytrpělo mučení a smrt! V sázce je náš vztah k Bohu, nikoli jen nějaké teologické rozmíšky. Naše apatie vůči věroučným úchylkám je měřítkem vlažnosti, která se mezi námi uhníz¬dila. Nezřídka vidíme, že se vážné omyly vyučují na katolických univer¬zitách či v oficiálně katolických publikacích. A nikdo na to nereaguje! My biskupové se spokojujeme s opatrným a ustrašeným uváděním na pravou míru. Mějme se na pozoru: jednoho dne od nás věřící budou žádat, abychom se z toho zodpovídali. Před Bohem nás obviní z toho, že jsme je vydali vlkům a dezertovali z místa pastýřů bránících své stá¬do. Tím nevyzývám k obnovení inkvizice. Můj výkřik je voláním lásky. Naše víra podmiňuje naši lásku k Bohu. Bránit víru znamená bránit ty nej slabší a nejprostší a umožnit jim milovat Boha v pravdě.
Drazí spolubratři biskupové, kněží a všichni pokřtění, musíme hořet láskou k naší víře. Nesmírněji zakalovat, ředit kompromisy se světem. Nesmírněji falšovat a kazit. Jde tu o spásu duší - té naší i duší našich bratří. „V den, kdy už nebudete hořet láskou, budou jiní umírat zimou,“ napsal Francois Mauriac. V den, kdy už nebudeme hořet láskou k naší víře, zahyne svět zimou, zbaven svého nejvzácnějšího dobra. Je na nás, abychom víru bránili a zvěstovali!
Pro mě, dítě Afriky, bylo velikou milostí, že do mé vesnice přijeli francouzští misionáři, jejichž víra hořela natolik, že opustili svou vlast i rodinu a přijeli zemřít k nám. Mnozí z nich zemřeli velice mladí jako oběť nabídnutá k Boží slávě a spáse duší. Otec Firmin Montels, za¬kladatel naší farnosti svaté Růženy v Ourousu, se odebral na věčnost šest měsíců po příjezdu do naší vesnice se zpěvem O Salutaris hostia na rtech. Kdo se dnes zvedne, aby západním městům hlásal víru, na kterou čekají? Kdo se zvedne, aby hlásal pravou víru muslimům? Hle¬dají ji a ani o tom nevědí. Kde jsou misionáři, které svět potřebuje? Kde jsou misionáři, již budou učit víře v její integritě katolíky, kteří ani nevědí, čemu věří?
Nestavme nadále světlo víry pod nádobu, neskrývejme poklad, který jsme dostali zdarma! Mějme odvahu hlásat, svědčit, vyučovat!
Nemůžeme se už prohlašovat za věřící, a přitom v praxi žít jako ateisté. Víra osvěcuje celý náš život, nejen ten duchovní.
Dovoláváním se tolerance či laicismu se vnucuje jistá schizofrenie mezi soukromým a veřejným životem. Víra má své místo i ve veřejné diskusi. Musíme mluvit o Bohu ne proto, abychom ho vnucovali, ale nabízeli. Bůh je pro člověka nepostradatelným světlem. Kongregace pro nauku víry v roce 2007 musela všem připomenout legitimnost evangelizace a hlásání víry. Každý pokus o přesvědčování tam, kde jde o náboženské otázky, by mohl být v zásadě vnímán jako bráně¬ní svobodě. Tvrdí se, že stačí pomáhat lidem, aby byli lepšími lidmi, a ostatní ponechat na jejich svědomí. Jenomže svědomí potřebuje poučení. Žijeme ze vzájemného svědectví. Druhý vatikánský kon¬cil nám připomněl, že „pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé“ (DH 1). Pravdu je třeba svobodně hledat a objevovat. Konstituce Gaudium et spes však také stanovuje, že úcta k této svobo¬dě nás „nesmí učinit lhostejnými k pravdě a k dobru. Právě naopak, láska pobízí Kristovy učedníky k tomu, aby všem lidem zvěstovali pravdu o spáse“ (GS 28).
Věroučná nota o některých aspektech evangelizace vydaná Kon¬gregací pro nauku víry v tomto ohledu připomíná: „Pravda, která zachraňuje život, zapaluje v srdci toho, kdo ji přijme, lásku k bliž¬nímu a hýbe jeho svobodou rozdávat to, co sám zadarmo přijal. Ačkoli se nekřesťané mohou spasit prostřednictvím milosti, již Bůh dává ,cestami, které zná jen On‘, Církev nemůže nebrat zřetel na sku¬tečnost, že jim v tomto světě chybí obrovské dobro: poznání pravé tvá¬ře Boha a přátelství s Ježíšem Kristem, Boha s námi. Není totiž ,nic krásnějšího než poznat Jeho a sdílet s druhými přátelství k Němu*. Pro každého člověka je velkým dobrem zjevení základních pravd o Bohu, o sobě samém a o světě, zatímco život v temnotách, bez pravdy o po¬sledních věcech je zlem, které je často u kořenů někdy dramatického utrpení a zotročení. Proto sv. Pavel neváhá popsat obrácení na křes¬ťanskou víru jako osvobození ,z království temnoty1, a vstup do králov¬ství milovaného Syna, v něm[ž] máme vykoupení a odpuštění hříchů1 (Kol 1,13-14). Proto plné přilnutí ke Kristu, kterýje Pravda, a vstup do jeho Církve neumenšují, ale povyšují lidskou svobodu a vztahují ji k je¬jímu naplnění v nezištné lásce, plné pozornosti pro dobro všech lidí. Je
to nedocenitelný dar žít v univerzálním objetí přátel Božích, které pra¬mení ze společenství s oživujícím tělem Jeho Syna; obdržet od Něho jistotu o odpuštění hříchů a žít v lásce, která se rodí z víry. Tato dobra chce Církev sdílet se všemi, aby tak měli plnost pravdy a prostředků spásy a ,dosáhli svobody ve slávě Božích dětí1 (Řím 8,21)“ (č. 7).
„Dnes je však ,misionářské hlásání církve ohrožováno teoriemi rela¬tivistického typu, které mají v úmyslu ospravedlnit náboženský plura¬lismus, a to nejen defacto nýbrž i de iure (čili zásadně)1. Již dlouhou dobu vzniká situace, v níž mnoha věřícím není jasný samotný důvod evangelizace. Dokonce se říká, že tvrzení o přijetí daru plnosti Božího Zjevení v sobě skrývá postoj intolerance a hrozbu pro mír. Kdo takto uvažuje, nebere v úvahu plnost daru pravdy, kterou dává Bůh, když se zjevuje člověku, přičemž respektuje onu svobodu, kterou On sám stvořil jako nesmazatelný rys lidské přirozenosti: svobodu, která není indiferencí, ale tíhnutím k dobru. Tento respekt je požadavkem samot¬né katolické víry a lásky Kristovy; konstitutivním prvkem evangeliza¬ce a tudíž dobrem, které je třeba prosazovat neoddělitelně od závazku napomáhat poznání a svobodnému přijetí plnosti spásy, kterou Bůh nabízí člověku v Církvi. [...] Jeto láska, která žije v srdci Církve a odtud se jako oheň šíří až na konec země, do srdce každého člověka. Celé srdce člověka totiž čeká na setkání s Ježíšem Kristem. Potom je chá¬pána naléhavost Kristovy výzvy k evangelizaci a také to, jak se misijní poslání, které Pán svěřil apoštolům, týká všech pokřtěných. Ježíšova slova , Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jmé¬nu Otce i Syna i Ducha svátého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal1 (Mt 28,19-20), se v Církvi týkají všech, každého podle jeho vlastního povolání“ (č. 10).
Svatý Augustin napsal: „V tomto životě spočívá ctnost v tom, že mi¬lujeme to, co je třeba milovat. Dokázat se pro ni rozhodnout je pro¬zíravost; nedat se od ní odvrátit žádnými obtížemi je statečnost; ne¬nechat se rozptylovat pokušením je umírněnost; nedovolit, aby nás od ní odvedla pýcha, je spravedlnost“ (list 155). Není to tak, že nás v podstatě všechny ctnosti vracejí k lásce vůbec a k lásce k bližnímu?
Láska je ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno a bratry z lás¬ky k Bohu. Je to dokonalá forma všech ostatních křesťanských ctností. Pro křesťana platí, co říká svátý Augustin v díle De moribus ecclesice: „Umírněnost je láska, která se dává celá, statečnost je láska, která všechno vydrží kvůli tomu, jehož miluje, spravedlnost je láska, která poctivě slouží tomu, jehož miluje, prozíravost je láska, která moudře rozlišuje, co lásce slouží a co jí škodí.“
Láska shrnuje a usměrňuje celý život ctnosti. Mnozí naši současníci se bohužel domnívají, že to je jen hezký cit. Tak tomu ale zdaleka není. Láskaje božská ctnost, jejímž prostřednictvím se setkáváme s Bohem. Od Boha pochází. Chápat lásku znamená především hledět na Boha samotného, neboť Bůh je láska.
Benedikt XVI. napsal v encyklice Deus caritas est: „Když Ježíš ve svém podobenství hovoří o pastýři, který se vypravil za ztracenou ovcí, o ženě, která hledá ztracený peníz, o otci, jenž vychází v ústrety marno¬tratnému synovi a objímá ho, pak to nejsou pouze slova, protože to vše představuje výklad jeho vlastního bytí a konání. V jeho smrti na kříži se naplňuje ono obrácení se Boha proti sobě samému, v němž se On sám daruje, aby znovu pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nej¬radikálnější podobě. Pohled upřený na Kristův probodený bok, o němž hovoří Jan (srov. Jan 19,37), v sobě zahrnuje to, co se stalo výchozím bodem tohoto okružního listu: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). Právě tam je možno uvedenou pravdu nazírat. Na tomto základě je tudíž třeba definovat, co je to vlastně láska“ (č. 12).
Nemůžeme hovořit o lásce, pokud nevycházíme z Ježíšova srdce. Láska není emoce. Je to účast na lásce, jíž nás miluje Bůh, na lásce, která se projevuje v oběti mše svaté. Když křesťané slyší slova „láska k bližnímu“, myslí na to, že je třeba dát nějaké peníze chudým či ně¬které charitativní organizaci. Jde ale o mnohem víc než to. Láska je krví, která proudí Ježíšovým srdcem. Je to krev, která má proudit i naší duší. Láska k bližnímu je láska, která se dává až k smrti. Nutí nás obe¬jmout samotného Boha, vstoupit do společenství Nejsvětější Trojice, kde láska je vším. V lásce se projevuje Boží přítomnost v duši. Svatý
Augustin to vyjádřil jasně: „Vidíš Trojici, jestliže vidíš lásku, protože Bůh je láska.“ Láskaje Boží dar i Bůh sám. Vede nás dál ve sjednocení s Bohem. Není nikdy hotová ani úplná. Bez ustání roste, aby se stala společenstvím vůle s Bohem. Skrze lásku Boží vůle postupně přestá¬vá být vnějším požadavkem, nýbrž, jak poznamenává Benedikt XVI. v Deus caritas est, „stává se mou vlastní vůlí, a to na základě zkušenos¬ti, že Bůh je mi niternější nežli já sobě. Pak narůstá odevzdanost Bohu a Bůh se stává naší radostí“ (č. 17).
Středem našeho náboženství je toto objevení lásky, které světcům dává tak překvapující tvář. Světec je člověk, jenž se - fascinován Boží krásou - vzdává všeho, i sám sebe, a vstupuje do velkého hnutí návratu k Otci, které započal Kristus. K tomu jsme povoláni všichni. Chci to zopakovat všem křesťanům: jsme povoláni k tomu, abychom se z lásky k Bohu vzdali všeho, i sebe sama. Cestu k tomu nám ukazují řeholníci. Mniši a mnišky opouštějí všechno a vzdávají se sami sebe. Využívají k tomu všechny prostředky. Nemysleme si, že jejich povolání se nás netýká. Tento radikální sebezápor máme žít všichni, každý ve svém ži¬votním stavu. Všichni máme zakusit, že Boží láska stačí.
Není ale láska i láskou k bližnímu?
Samozřejmě, milujeme stejnou láskou Boha i ty, které miluje on: své bratry. Společenství s Bohem mě táhne mimo mne, k němu a k mým bratřím. „Sjednocení s Kristem je současně sjednocením se všemi těmi, kteří se stali a stanou jeho učedníky. Krista nelze mít výhradně pro sebe, mohu mu náležet jedině ve spojení s těmi, kdo mu patří nebo mu patřit budou,“ napsal Benedikt XVI. vDeus caritas est (č. 14).
Tento bod chci zdůraznit. Křesťanská láska mě nutí milovat bratry pro Boha a v Bohu. Když Matka Tereza držela za ruku umírajícího, mi¬lovala v něm umírajícího Krista. Spolu s řeholním společenstvím, které jde vjejích stopách, nám daly příklad. Jako první podmínku pro zřízení svých domů si vždy kladla přítomnost svatostánku. Bez přítomnosti Boží lásky, která se dává, by nebylo možné tento apoštolát uskutečnit, nebylo by možné žít v tomto zřeknutí se sebe; jedině díky začlenění do této odevzdanosti Bohu, do tohoto Božího dobrodružství, do této Boží pokory mohla spolu se svými sestrami uskutečnit velký úkon lásky, ote¬vření se všem.
Chtěl bych dát výzvu všem křesťanům. Má naše láska k bližnímu skutečně svůj zdroj ve svatostánku? Hodiny strávené adorací Nejsvě- tější svátosti mě mají vést k těm nejchudším, k těm, kteří nejméně zna¬jí Boha, k těm, kdo nejvíce trpí. Pokud to tak není, jsou neplodné. Je velmi naléhavé, životně naléhavé ptát se sami sebe, kolik času trávíme před Pánem Ježíšem přítomným v Eucharistii ve svatostánku. Farnost, kde neexistuje adorace Nejsvětější svátosti, je mrtvá nebo nemocná. Pokorná, tichá Ježíšova přítomnost uprostřed nás od nás žádá naši ti¬chou a pokornou přítomnost. I osoby v klauzuře vede adorace k proží¬vání duchovního soucitu s dušemi ve světě. Avšak lidé aktivní, všichni ti, kdo se věnují misijní činnosti, boji proti bídě či zmírňování utrpení, si musejí položit otázku: vychází jejich angažovanost ze zalíbení v akti¬vitě? V takovém případě bude jejich práce neplodná a škodlivá. Mají-li v sobě adoraci, je-li v nich přítomno láskyplné poznání Ježíšova Srdce, pak budou pro svět jakoby Ježíšovou rukou přicházející tišit trápení.
Rád bych se obrátil na své spolubratry kněze. Před nedávném nám papež František připomněl, že láska k bližnímu je středem života Círk¬ve, je jejím opravdovým srdcem. Můžeme si přisvojit tato slova svého nejvyššího pastýře? Žijeme stejnou láskou, jíž nás miloval Kristus? On opustil nebeskou slávu a přišel, aby nás vzal na ramena, nás, ztracené lidstvo. Nezapomínejme na nádherná slova Benedikta XVI. ke všem kněžím shromážděným na Svatopetrském náměstí: ,,[P]astýř všech lidí, živý Bůh, se sám stal beránkem, postavil se na stranu beránků, těch, kteří jsou pošlapáváni a zabíjeni. [...] Nevykupuje moc, nýbrž láska! Toto je Boží znamení: on sám je láska. [...] Bůh, který se stal Beránkem, nám říká, že svět byl spasen Ukřižovaným a ne těmi, kteří ho na kříž přibíjeli. Svět byl vykoupen trpělivostí Boha a zničen netr¬pělivostí lidí. [...] Pást znamená milovat, a milovat, to znamená také být ochotní trpět.“ Drazí spolubratři kněží, nemilujeme touto láskou, která ukřižovává?
Mons. Raymond-MarieTchidimbo, můj předchůdce na biskupském stolci v Konakry, byl za vlády marxistické diktatury Sékou Tourého 24. prosince 1970 zatčen, uvězněn a mučen. Po svém propuštění na¬psal tato slova: „Ve vězení jsem lépe pochopil, proč Boží lid v životě kněze tak rád objevuje utrpení Krista, jak to popsal apoštol Pavel ve svém vášnivém listě Galatským. Také jsem lépe pochopil, proč tentýž Boží lid toužil a stále touží spatřit kněze; chce v něm vidět všechny vlastnosti tak oceňované v lidských vztazích nikoliv jako „doplněk“, ale jako něco, co sjednocuje jeho kněžské bytí s absolutní láskou zcela obsaženou na kříži.“ Náš život má mít „podobu oběti“. Má jít až k lás¬ce, která se vyjadřuje obětí. Proto se musí živit z oběti oltáře a ze mše svaté.
Terezie z Lisieux pochopila, že srdcem Církve je láska. Pochopila, že apoštolově by byli nehlásali evangelium a mučedníci nedokázali pro¬lít krev, kdyby jejich srdce nehořela. Pochopila, že ona sama, malá řeholnice v klauzuře Karmelu v jednom francouzském provinčním městečku, může být přítomna všude, poněvadž miluje-li s Kristem, je v srdci Církve. Tímto středem, který Terezie nazývá prostě srdcem a láskou, je Eucharistie. Ta není to jen trvalou přítomností božské a lid¬ské lásky Ježíše Krista, z níž Církev stále vyvěrá a bez níž by ji zajisté obklopily a pohltily brány smrti. Jakožto přítomnost božské a lidské lásky Kristovy je ustavičným předáváním člověka Ježíše lidem, kteří jsou jeho údy, kteří se sami stávají Eucharistií, a tedy i srdcem a láskou Církve. Srdce musí zůstat srdcem, aby ostatní orgány díky němu mohly řádně fungovat.
Vykreslil jste portrét křesťana naší doby, v němž každá ctnost před¬stavuje jeden rys. Chcete k tomuto portrétu ještě něco přidat?
Rád bych zdůraznil ctnost zbožnosti, neboť na tu se dnes obzvlášť za-pomíná. Zbožnost nás vede k tomu, abychom se klaněli Bohu, modlili se, adorovali. Vrcholí obětí chvály, kterou mu přinášíme ve mši svaté a jež pokračuje zpěvem posvátného oficia.
Často zapomínáme, že tato bohoslužba je naší povinností vůči Bohu. Není to velkorysé darování našeho času. Vzdávat Bohu čest vnitřně svou oddaností a navenek gesty adorace je věc spravedlnosti. Ctnost zbožnosti je založena jednak na transcendenci Božího majestátu a jed¬nak na závislosti našeho nepatrného stvořeného já na Bohu. Dnes vi¬díme kněze i věřící křesťany zacházet s Božími věcmi s neúctou a ležér- ností, které pobuřují srdce. Existuje zde skutečná ztráta smyslu pro posvátno a pro nekonečnou Boží transcendenci. Není moderní člověk do té míry pyšný, že má ke klanění se Bohu odpor?
Tato příliš zapomínaná ctnost dává barvu třem božským ctnostem, jimž připravuje terén a jimiž se na oplátku živí. Každý úkon víry a lásky k Bohu se opírá o adoraci. Kardinál Journet hezky řekl, že „lás¬ka k bližnímu vychází z bohoslužby jako vůně z květiny“. I v každé lidské lásce je jistý druh úcty před důstojností, kterou druhému člověku, stvořenému k Božímu obrazu, dal Bůh. Ani opravdová lidská láska nemůže znamenat, že druhého člověka ovládáme a vlastníme. Její součástí je to, že s úctou uznáváme velikost a jedinečnost jeho osobnosti, kterou si nikdy nemůžeme přivlastnit. Zahrnuje to, že se před druhým skláníme a tak se s ním stáváme jedním. Kardinál Ratzin¬ger napsal v knize Dieu nous est proche (Bůh je nám blízko): „Ve spole¬čenství s Ježíšem Kristem toto dosahuje nového vrcholu, neboť lidské partnerství je zde nutně překonáno. Hovořit o Pánu jako o našem part¬nerovi1 bezpochyby mnohé vysvětluje, avšak ještě více zakrývá. Nemů¬žeme klást sami sebe na stejnou úroveň s ním. On je tím zcela Jiným, v něm se k nám přibližuje Boží majestát. Spojit se s ním znamená se sklonit a tak objevit jeho velikost. Svatý Augustin řekl v jedné homilii ke komunikantům, že nikdo nemůže přistoupit ke svátému přijímání, aniž by nejprve adoroval. To, co se vypráví o mniších z Čluny kolem roku tisíc, je obzvlášť působivé. Když přicházeli ke svátému přijímání, zouvali si boty. Věděli, že je tam přítomen hořící keř, tajemství, před nímž Mojžíš padl na kolena. Formy se mění, ale to, co musí zůstat, je duch adorace.“10
Připadá mi, že občas chceme být vůči Pánu Bohu nemístně a uměle familiární. Naproti tomu jsem ohromen tím, jak staří kartuziánští ot¬cové, kteří celý svůj život prožili v důvěrném vztahu k Bohu, padají na zem v prostraci před jeho přítomností v Eucharistii na znamení adora¬ce a lásky. Ve Velké Kartouze na mě osobně velmi zapůsobila půlhodi¬nová prostrace a adorace mnichů před svatostánkem při přípravě na sloužení mše svaté. Čím je člověk duchovnější, tím větší má smysl pro uctivost před Božím majestátem. Gesta adorace nejsou vyhrazena pro¬
to Joseph RATZINGER, Dieu nous est proche: 1’Eucharistie au coeur de 1’Église. Les Plans- sur-Bex: Parole et silence, 2016.
sťáčkům a začátečníkům. Je důležité nepohrdat smyslem pro posvátno, radostnou, prostou bázní před vším, co se týká Boha. Ano, máme před ním padat na kolena. Ano, kdykoli vstupujeme do presbytáře nebo se blížíme k oltáři, máme se chvět - slovy svátého Augustina - onou „cudnou bázní, jež je dokonale utvářena láskou“. Ano, naučme se opět v tichosti klečet a adorovat božský majestát, naučme se znovu objevit radost ze své nepatrnosti před Bohem.
Někteří křesťané staví na odiv, nikoli bez jistého snobismu, jakou¬si ležérnost ve vztahu k posvátnu, které jako by pro ně bylo čímsi po¬hanským či typickým pro primitivní mentalitu. „[Kristus] nezrušil po¬svátnost, ale naplnil, zavedl nový bohoslužebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem stále používá znamení a obřady. [...] Díky Kristu je posvátnost opravdovější, intenzivnější a - stejně jako u přikázání - také náročnější!“ prohlásil Benedikt XVI. v homi- lii na svátek Božího Těla v červnu 2012. Bylo by arogantní snažit se přistupovat k Bohu, a přitom se nezbavit profánního postoje.
Jestliže jsou křesťané zbavováni krásné ctnosti zbožnosti, která nám dává smysl pro adoraci a bohoslužbu, jsou tím připravováni o plné společenství s Bohem. Takové pohrdání bohoslužbou prozrazuje pý¬chu. Celý náš životní postoj má být zbožný, to znamená proniknutý úctou k Bohu. Všechna naše gesta, naše vnitřní hnutí by měla být tako¬vá, aby mu mohla být nabídnuta jako bohoslužba. Velice rád se dívám na mnichy, jak se hluboce uklánějí pokaždé, když jejich rty pronesou na závěr žalmu slova Gloria Patři et Filio et Spiritui Sancto. Za den je těchto úklon několik desítek. Jaká lekce radikální pokory! Jaký výraz pokorné synovské lásky! Pokora mnichů odhaluje Boží velikost. Jsem přesvědčen, že znovuobjevení ctnosti zbožnosti by prospělo nám všem. Je znamením obzvlášť náročné, rafinované a citlivé formy křesťanství. Troufám si tvrdit, že to je jeden z rysů vlastních křesťanské civilizaci. Jde o zdvořilost, uctivost tvora vůči Stvořiteli. Chcete-li znovuobjevit ctnost zbožnosti, máte k dispozici školu: kláštery. Neváhejte ji navště¬vovat. I z vás se pak stanou theodidaktoi: žáci Boha, kteří se mu klanějí v duchu a v pravdě (Jan 4,24-25).
Nejen mniši, ale všichni řeholníci a řeholnice mají v Církvi velmi dů¬ležitou úlohu. Svým životem mají být neustálou připomínkou toho, co znamená obětovat se, zasvětit se Boží slávě. Život řeholníků je jako veliké ofertorium. Učí křesťany zásadní věci: každý pokřtěný má žít ve stavu sebedarování a oběti. Podle slov svátého Petra (1 Pt 2,5) se má náš život stát velkou liturgií, duchovní obětí.
Jaké poslední poselství byste nám chtěl sdělit na závěr této knihy?
Chci vám dodat důvěry. Myslím, že naše doba prožívá pokušení ateismu. Nikoli ateismu tvrdého a militantního, který se pomocí mar¬xistických či nacistických pseudoliturgií opičil po křesťanství. Tento dnešní ateismus - forma náboženství naruby - se stal nenápadnějším. Hovořil bych spíše o subtilním a nebezpečném stavu ducha: tekutém ateismu. Je to zákeřná, nebezpečná choroba, třebaže první příznaky vypadají neškodně.
Otec Jeroným, cisterciácký mnich z opatství v Sept-Fons, to ve své knize Notre cceur contre 1’athéisme (Naše srdce proti ateismu) popsal takto: „Tekutý ateismus se jako takový nikdy neoznačuje. Nehlučně se mísí s jinými filosofiemi, s našimi osobními problémy a naším nábo¬ženstvím. Může prostoupit náš křesťanský úsudek, aniž bychom si to uvědomili. U každého z nás může tekutý ateismus proniknout do všech zákoutí, která nejsou obsazena božskou vírou a milostí. [...] Domnívá¬me se, že jím nejsme zasaženi, a přitom hloupě tleskáme hypotézám, postulátům, sloganům, stanoviskům všeho druhu, které podkopávají naši víru. Šíříme myšlenky, aniž bychom rozlišovali jejich zdroj. Co je nejhorší, v naší duši mohou přebývat materialistické myšlenky, aniž by na sebe prudce narážely s myšlenkami křesťanskými, které by se tam rovněž měly nalézat. To vyvolává podezření, že naše křesťanské pře¬svědčení není dost odolné. Hle, počátek porážky: tekutý materialismus v naší duši sousedí s křesťanstvím, patrně rovněž tekutým.“
Musíme si uvědomit, že tento tekutý ateismus koluje i v našich žilách. Nikdy nepřizná své jméno, ale proniká všude. Svatý Pavel nám nicmé¬ně důrazně doporučuje: „Nespřahejte se už s nevěřícími! Jaká účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla s tmou? Jaká sho¬da Krista s Beliálem? Nebo jaký podíl věřícímu s nevěřícím? Jaké spo¬jení chrámu Božího s modlami?“ (2 Kor 6,14-16). Přes upozornění svátého Pavla však bratrsky a pokojně spolužijeme, tolerantně sympa¬tizujeme s tekutým ateismem. Jeho prvním účinkem je jakási letargie ve víře. Umrtvuje naši schopnost reagovat, rozpoznat omyl. Rozšířil se i v Církvi. Papež František pronesl v homilii z 29. listopadu 2018 straš¬livá slova. Komentoval zničení Babylónu, velikého města, „symbolu mondénnosti, blahobytu, soběstačnosti a moci tohoto světa, doupěte démonů, hnízda všech nečistých duchů“. Zpustošení začíná zevnitř, vysvětlil papež, a skončí, až Pán poví „dost“. Přijde den, kdy Pán řek¬ne: „Dost bylo přetvářky tohoto světa“. Toto je krize civilizace, která se považuje za hrdou a soběstačnou, aleje diktátorská a skončí takto. Papež kritizoval, že „život - v našem případě ten křesťanský - se stává pohanským. Žijeme jako křesťané? Zdá se, že ano, ale ve skutečnosti je náš život pohanský, když se dějí tyto věci a podléhá se svodům Baby¬lónu. A Jeruzalém žije jako Babylón. Chce uskutečnit syntézu, kterou uskutečnit nelze. A zanikne obojí. Jsi křesťan? Jsi křesťanka? Žij jako křesťan. Nelze smísit vodu s olejem. Zůstanou vždycky odděleny. To je konec civilizace, která je sama v sobě rozporuplná, nazývá se křesťan¬skou a žije jako pohanská. Tím se učíme podstupovat zkoušky tohoto světa nikoli v úmluvě s mondénnosti či pohanstvím, které nás vede ke zkáze, nýbrž v naději, odpoutáním se od těchto světských a pohan¬ských svodů, pohledem k horizontu, doufáním v Krista Pána. Naděje je naše síla: jděme vpřed.“ Pomysleme na Babylóny naší doby, vyzval papež na závěr. „A tak skončí také dnešní veliká města, tak skončí náš život, pokud půjdeme cestou pohanství... S nadějí proto otevřme svá srdce a odvraťme se od pohanského života.“
Co máme dělat? Možná mi řeknete, že tak to na světě chodí. Snad řek¬nete, že Církev se musí přizpůsobit, nebo zahynout. Třeba mi řeknete, že je-li zachráněno to podstatné, je třeba být pružný v detailech. Možná řeknete, že pravda je teorie a konkrétní případy se jí vymykají. Tolik názorů, které závažným způsobem potvrzují chorobu! Rád bych vás vyzval k jinému uvažování. V Solženicynově autobiografickém romá¬nu V kruhu prvním hrdina váhá, zda si má ponechat výhody, které mu poskytuje totalitní režim, aby si tak koupil jeho mlčení. K rozhodnutí ho přiměje jeden nález. Objeví zápisník své zemřelé staré matky a čte v něm tato slova: „Co je nejcennější na celém světě? Vědět, že se nepo¬dílíš na nespravedlnostech. Jsou silnější než ty, vždycky byly a budou, ale ať se nedějí tvým prostřednictvím.“
Také my, křesťané, se musíme dát pohnout těmito slovy. Se lží se nevyjednává! Smiřování se se lží je typické pro tekutý ateismus. Je to prvořadé pokušení naší doby.
Nedejte se mýlit, s tímto nepřítelem se nedá bojovat. On vždycky vy¬hraje. Proti tvrdému ateismu je možné vést frontální útok, zasazovat mu rány, kritizovat ho a vyvracet. Tekutý ateismus je však nepostižitel- ný a lepkavý. Když na něj zaútočíte, když se s ním pustíte do fýzického zápasu muže proti muži, polapí vás do svých rafinovaných kompro¬misů. Je jako pavučina: čím víc s ním diskutujete, tím víc se kolem vás stahuje. Tekutý ateismus je vrcholnou pastí Pokušitele. Vtahuje vás na vlastní hřiště. Když ho tam následujete, přiměje vás použít jeho zbraně: lež a kompromis. Šíří kolem sebe rozdělení, zášť, zatrpklost a stranic¬kého ducha. Podívejte se na stav Církve! Všude jen neshody, nepřátel¬ství a podezíravost.
Z celého svého pastýřského srdce chci dnes křesťany vyzvat, aby jednali. Nemáme v Církvi vytvářet strany. Nemáme se prohlašovat za zachránce té či oné instituce. To všechno by jen nahrávalo nepříteli. Každý z nás by naproti tomu měl dospět k tomuto rozhodnutí: Lež atei¬smu už přese mě neprojde. Už nechci odmítat světlo víry, nechci, aby ve mně z pohodlnosti, lenosti či konformismu přebývalo světlo spolu s temnotou. Je to velmi prosté rozhodnutí, vnitřní a zároveň konkrétní. Náš život změní do nejmenších detailů. Nejde o to vyrazit na válečnou stezku. Nejde o to obviňovat nepřátele. Nejde o útočení či kritiku. Jde
o to zůstat neochvějně věrný Ježíši Kristu. Jestliže nemůžeme změnit svět, můžeme změnit sami sebe. Kdyby se k tomu pokorně rozhodli všichni, systém lži by se sám od sebe zhroutil, neboť jeho jediná sílaje v tom, jaké místo mu ve svém nitru uděláme. Tekutý ateismus se živí pouze mými kompromisy s jeho lží.
Nahání vám to strach? Není vaše přesvědčení tak silné? Je-li tomu tak, vzpomeňte si spolu s otcem Jeronýmem, že „jistota věřícího ne¬pochází z toho, co ví a vidí, ale z toho, co cítí a vidí ten, jemuž se svě¬řuje. Spoléhám se na Boha kvůli jasnosti, která je v něm, nikoli kvůli jasnosti, kterou mám já. K věcem spásy mohu být slepý. V tom moje víra nespočívá - opírá se o absolutní poznání Boha. [...] To proto věřící zakouší jistotu, útěchu srdce a intelektuální odvahu. Je si jist, že má pravdu, protože ví, že podává ruku Někomu, kdo je pravda sama.“
Milí křesťané, když nám Bůh nabízí víru, podává nám ruku, abychom do ní vložili tu svou a dali se jím vést. Čeho bychom se měli bát? Základ je pevně se držet jeho ruky. V tomto hlubokém vztahu se samotným Bohem spočívá naše víra. „Vím, komu jsem uvěřil,“ říká svátý Pavel (2 Tím 1,12). V Něj jsme vložili svou víru.
Závěr otce Jeronýma je úžasný: „V křesťanství nejde o nic jiného než o víru. Tváří v tvář tvrdému či tekutému ateismu však víra nabývá zá¬sadní důležitosti. Je to poklad, který chceme bránit, a zároveň síla, kte¬rá nám to umožňuje.“
Zachovat si ducha víry znamená vzdát se každého kompromisu, od¬mítnout vidět věci jinak než skrze víru. Znamená to držet se Boha za ruku. Jsem hluboce přesvědčen, že to je jediný možný zdroj pokoje a mírnosti. Naše ruka v ruce Boží je zárukou opravdové laskavosti bez spoluviny na zlu, opravdové mírnosti bez zbabělosti, opravdové stateč¬nosti bez násilí. Víra je dnes aktuálnější ctností než kdyjindy.
Chci také zdůraznit, že víra je zdrojem radosti. Jak bychom se nera¬dovali, když se obracíme k tomu, který je zdrojem radosti! Postoj víry je náročný, ale není rigidní ani napjatý. Buďme šťastní, poněvadž mu podáváme ruku. Víra plodí sílu a radost zároveň: „Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?“ (Ž 26,1). Církev umírá, když ji zamořuje zatrpklost a stranický duch. Jedině duch víry může být zá-kladem autentické bratrské laskavosti. Svět umírá, když ho pohlcuje lež a nepřátelství. Jedině duch víry mu může přinést pokoj.
Milí přátelé, rád bych zopakoval silná prorocká slova otce de Lubaka, která napsal uprostřed války, v roce 1942, v eseji Le Drame de l’huma- nisme athée (Drama ateistického humanismu): „Za současného stavu světa musí mužné, silné křesťanství dospět až ke křesťanství heroic¬kému. [...] Bude spočívat především v odvážném kladení odporu mó¬dám a svodům falešného ideálu - proti světu a možná i sobě samému - v zájmu hrdého zachovávání ohrožených a zesměšňovaných křesťan¬ských hodnot v jejich paradoxní nekompromisnosti. Křesťan, který chce zůstat věřícím, nemá jinou možnost než s pokornou hrdostí kate¬gorickým ,ne‘ odmítnout novopohanství, které se vytváří proti Kristu. Mírnost a dobrota, něha k maličkým, slitování - ano, slitování - s těmi, kdo trpí, odmítnutí zvrácených prostředků, obrana utlačovaných, ne¬pochopitelné sebeobětování, odpor proti lži, odvaha nazvat zlo pravým jménem, láska ke spravedlnosti, duch pokoje a svornosti, otevřenost srdce, myšlenka na nebe [...], to všechno bude zachráněno křesťan¬ským hrdinstvím. Křesťanům nebylo přislíbeno, že jich bude stále víc. Spíš jim byl řečen pravý opak. Ani že budou vypadat stále silnější a že je nikdy neporazí ideál odlišný od toho jejich. V každém případě však křesťanství bude opravdu účinné, bude doopravdy existovat a dobude si skutečná vítězství pouze silou ducha, silou lásky.“
Ano, více než kdy jindy jsme povoláni k tomu, abychom byli silní, odvážní a neochvějní ve víře. Jsme na tom stejně jako učedníci. Po ukřižování už ničemu nerozumějí, jejich víra je podemletá. Zmocňuje se jich smutek. Myslí si, že je všechno ztraceno. Také my vidíme svět vydaný napospas nenasytnosti mocných. Zdá se, že do Církve vtrhnul duch ateismu. Vidíme dokonce pastýře opouštějící své ovce. Ovčinec je zdevastován. Stejně jako učedníci, i my utíkáme z města, zklamaní a v beznaději, a ubíráme se do Emauz, do nicoty. Otevírá se před námi cesta, která zdánlivě nikam nevede. Jdeme po ní nechápavě a nevíme kam. Naši hořkost rozhání jen vítr.
Tu však spatříme, že někdo kráčí spolu s námi. „O čem to cestou spo¬lu rozmlouváte?“ ptá se nás. Vypovíme mu svůj smutek, svou úzkost, své zklamání. Potom se on ujme slova a vytkne nám nedostatek víry: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy? Nemá snad trpět Církev a zůstat tak věrná svému Mistru?“ Vysvětluje nám Písmo. Jeho slova nás upokojí. Povzbudí naši víru. Naše osamělost je náhle rozdrcena silou jeho jisto¬ty a laskavostí jeho pohledu.
A zatímco se zdá, že v dálce za horami zapadá slunce, stíny na cestě se prodlužují a do těla se dává chlad, obnovuje se naše odvaha a my ho prosíme: „Srdce nám hoří, když k nám mluvíš. Zůstaň s námi, Pane, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“