Opus Dei nebo Opus judei?
Jako se kdysi setkal Mojžíš s Hospodinem, aby vyslechl Jeho vůli, uslyšel prý 2. října 1928 Escrivá Boží přání a založil „Opus Dei“. Jeho základní koncepce, organizace, vnitřní život i cíle, to všechno – podle něho samého – odpovídá až do nejmenší podrobnosti Boží vůli. Nejedná se tedy o čistě lidskou záležitost nebo (pouze) rozumový záměr, nýbrž o něco jedinečného a nadpřirozeného. Mojžíš uslyšel Boží hlas, který mu sdělil jasně vyznačená přikázání. Escrivovi se dostalo čehosi ještě většího, totiž jistého druhu generální plné moci. Odtud pak všechno, co mu při provádění zadaného úkolu prochází hlavou, se těší Boží garanci, je neomylně zamýšleno samotným Pánem. Vzhledem k takové „pojistce“ je následně jakýkoli nepřátelský počin jaksi samočinně protivením se Bohu. V celých dlouhých a bohatých dějinách církve nikdo takový nárok nevznesl, ať to byl papež nebo světec, ba ani heretik ne.
Dr. Alfonso Alvarez Villar, profesor madridské univerzity a vedoucí oddělení na Institutu veřejného mínění, odborník v psychiatrii a psychologii, má pro fenomén Opusu následující vysvětlení: „V podvědomé rovině se nám alespoň jednou v životě vynoří touha ‚vklouznout do úkrytu’ nějaké mocné organizace, která nám pak ulehčí věci, povzbudí, kulturně i odborně povznese, a konec konců i ochrání před závistí, která dělá ze světa arénu boje všech proti všem. Potom se ovšem dostaví pochybnosti a především se ptáme, zda bychom se za takovou ochranu nemuseli vzdát části své svobody. Již její pouhý název ukazuje na tajnou sektu, protože Opus Dei je po našem dílo Boží. To znamená, že členové této organizace se považují za zástupce Boží na Zemi. Opus Dei v sobě koncentruje všechny síly trvalé lidské dimenze, kterou jsem označil pojmem ‚iluminismus’. Jenže zde se iluminismus stal odnoží jedné ze dvou možných forem – šíří se v podzemí. Musím se zde rovněž dotknout následující zvláštnosti. Jak se může čistě náboženské sdružení změnit ve skupinu s mohutným vlivem v politické, společenské, hospodářské atd. rovině?
Žádná sekta sebe samu za sektu nepovažuje. Přesto jsme schopni ohledně Opusu Dei jasně a kategoricky konstatovat, že je jednou z nejmocnějších a nejtajemnějších sekt v dějinách 20. století.
Jako současníci své doby žijeme v hlubokém sociálním krizovém procesu, který spolu přinesl doslova záplavu lehkověrnosti. Sekty se množí, šíří, pronikají a pevně usazují, zasahují do našich životů a uskutečňují své hanebné plány tím, že jako neviditelná pára infiltrují do všech společenských vrstev a pro své účely je někdy více, jindy méně vedou ke zkáze.
Jistá zpráva se tehdy dostala do španělských novinových titulků a byla zcela jednoznačná. Tiskový orgán, který ji přinesl, má celostátní až nadstátní dosah. Říkalo se tam: „Členové Opus Dei byli ošetřováni na barcelonské klinice pomocí odprogramovací techniky.“ Obsah této překvapující zprávy v podstatě znamenal, že se neuvedený počet mladých čekatelů i aktivních členů Opus Dei podrobil v posledních měsících zásahu duševního odprogramování. Ke zmíněnému zásahu došlo na přání jejich rodin, kteří v něm viděli cestu k odstranění poruchy mysli svých blízkých.
Ve své dokumentární knize s názvem „Svatá mafie“, který vyšla r. 1985 v Mexiku, její autor Yvon Le Vaillant vypráví, jak jedna proslulá a v mezinárodních psychoanalytických kruzích uznávaná italská lékařka prozradila jistému muži, jehož syn vstoupil do Opus Dei, že mezi svými pacienty má osoby, jimž se podařilo Opus Dei opustit a jež jsou stále ještě silně neurotické. „To je stručně řečeno zločin,“ a dodala „doslova je očarovali.“
Le Vaillantova kniha nám tyto osoby líčí následovně: „Již při pouhém pohledu do jejich obličeje a očí nutně zaráží zřejmý fakt, že tito lidé nejsou sami sebou, že žijí v jiném světě, zkrátka že byli připraveni o vlastní osobnost. Působí to dojmem, jako by byli duševně i tělesně vysáti a rukama i nohama připoutáni k upírské organizaci ‚Opus’.“ Jde o typický obraz lidí, kteří upadli do pavoučí sítě této sekty.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu 1990, Camilo José Cela, prohlásil: „Nejsem v Opusu Dei, protože se mi tajné společnosti nezamlouvají.“ Tajnůstkářství uvnitř Opusu Dei je posedlost, noční můra, choroba. Jeho příslušníci praktikují tajuplnou odloučenost a uzavřenost. Santiago Aroca napsal: „Dalším mýtem Díla je tajemství. Opus Dei oficiálně popírá, že je tajnou organizací.“ Přesto článek 193 stanov určuje: „Tato ústava, dosud vydané instrukce i další, které případně budou v budoucnu přijaty, stejně jako všechny ostatní materiály, nesmějí být známy. A to ještě není zdaleka všechno.
Jedním z mužů, kteří důvěrněji poznali nitro Opus Dei, je Alberto Moncada, jenž náležel ke skupině po mnoho let a vykonával tam důležité funkce i poslání. Napsal řádku knih, v nichž shodně konstatuje, že „tajnůstkářství a šeptanda jsou v Dílu skutečnou mánií, zcela nepřijatelnou v moderní společnosti“. Označuje Opus za „spletené klubko“ a cituje slova jistého R. S., podle nichž je „nutné s Opusem Dei udělat rázný konec, aby jej bylo vůbec možno kdy prohlédnout“. Podle podmínek, které vůdci Opus Dei uložili těm, kdo organizaci opustili, „nesmějí o svých zkušenostech z Díla s nikým mluvit“. „Taková moc a takové představy však odporují základním požadavkům křesťanské upřímnosti.“
Sklon Díla k tajemnosti a izolaci vedl k zavedení tajných hesel a poznávacích znamení podle obrazu a vzoru zednářstva. Mnohým pozorovatelům proto připadalo jen charakteristické, že členové Opus Dei užívají početných symbolů, tajných signálů i znamení, a proto si sekta již dříve vysloužila označení „bílé zednářstvo“. Tak např. když je do nějakého shromáždění uvedena nová osoba a do svého představovacího proslovu zamíchá slůvko „pax“, nesmí se z toho soudit, že příchozí je snad tak trochu pomatený, nýbrž spíše to znamená, že je členem Díla a že právě vyslovil jeho „heslo“. Pokud se ve shromáždění nachází jiný člen Opusu, dá mu o své příslušnosti vědět slovy „in aeternum“. To už je opravdu tajný esoterický rituál podle všech pravidel. Takovéto praktiky jistě připadají členům jako cosi daného a nezbytného k dosažení pozoruhodných výsledků stejně tak, jako je tomu u zednářů. Opus převzal jejich taktiku mlčenlivosti a tajnůstkářství jakožto osvědčený prostředek k infiltraci i kontrole – navíc s tou nesmírnou výhodou, že má oficiální podporu kněžstva.
Mexický spisovatel Manuel Magaña nám v knize „Odhalení svaté mafie“ ukázal na existenci „tajných schůzek“ členů Opus Dei, k nimž ostatně dochází mnohem častěji než uvádí oficiální zdroje. Účelem takových setkání bývá většinou projednání postupů k dosažení kontroly nad tiskem, filmem, rozhlasem i televizí, což je nezbytné k prosazení vlastní politicko-náboženské infiltrace v mezinárodním měřítku. Napomáhá tomu samozřejmě také skutečnost, že obraz instituce na veřejnosti pomáhá skrývat její skutečné záměry.
Označování Opus Dei za tajnou společnost zde bylo prakticky vždy. Ve své dokumentaristické knize „Opus Dei ve Španělsku“, vydané 1971 ve Francii, píše Daniel Artigues již na první straně, že se jedná o prakticky tajnou společnost, která usiluje především o získání elity, přičemž současně sleduje neznámé a spíše politické než náboženské cíle. Poukazuje na všeobecně známou pověst, jaké Opus požívá, stejně jako na jeho zálibu v tajuplnosti a zatajování, a končí konstatováním, že „toto puzení k diskrétnosti (jak to nazývají členové Díla) resp. kult tajemství (jak tomu říkají jeho protivníci) je v každém případě jedním ze základních rysů Opusu Dei“.
Nejspíš se nikdy nedozvíme, co přesně spadá do oficiální činnosti Díla, ani v jakých temných oblastech a pod jakými mistrnými záminkami uskutečňuje své infiltrační manévry. Podle Yvona Le Vaillant je např. prakticky nemožné zjistit přesný počet jeho poboček a studentských kolejí. Ani samotný název „Opus Dei“ není uveden v žádném telefonním seznamu. Opus zásadně nevystupuje veřejně, neprovádí žádný nábor či propagandu pod svým jménem – a přesto má rozsáhlé pravomoci, takže lze spolehlivě vyslovit dvojí závěr:
1) Přestože to na první pohled není zřejmé, Opus si vyhrazuje možnost „prosívat“ svoji klientelu, stoupence i lidi, které oslovuje.
2) Ponechává si vždy možnost nechávat příslušné pobočky a organizace fungovat jako „pasti“.
Příslušníci sekty jsou obvykle „otroky mesiáše“, řečeno slovy Pepe Rodrígueze, který jich dokonce použil za titul jedné ze svých knih o sektách. Podle autora existují v sektách dva vzájemně těsně spjaté, přesto však jasně odlišitelné předměty učení. Jedním z nich je mýtus osobnosti, druhým příslušná doktrína zjevení. Učení o mýtu osobnosti spočívá na zveličování lidských kvalit vůdce a vede pak k uctívání jeho hodnoty a schopností, které jsou vlastní pouze Bohu. V sektách, jak dále uvidíme, odpovídá hierarchický stupeň duchovní vyspělosti, což je logické vzhledem k tomu, že základnu pyramidy tvoří nově vstoupivší adepti a nejvyšší post je vyhrazen vůdci. Proto má také každé důvěrnější sdělení o Mistrovi tím větší hodnotu a závažnost, čím výše jeho příjemce v dané hierarchii sídlí. Zmíněný mechanismus pak vyvolává další princip – pouze vůdce (tj. vrchol pyramidy) má právo na „učení mýtu osobnosti a na uctívání jeho prostřednictvím“. V učení mýtu osobnosti se nezbožňuje jen vůdcova biografie, nýbrž je mu přibájena i odpovídající minulost a intelektuální erudice. Smyslem je pozdvihnout vůdce do tak vysokého postavení (ohledně jeho fyzických, morálních a duševních vlastností), aby žádný z adeptů nemohl ani ve snu doufat, že by jej kdy sám dosáhl. Jakmile je vůdcovo postavení akceptováno jako „naprosté“, plyne pak z něj automaticky i konec jakékoli kritiky a totální podvolení adeptů vůli „naprostého Mistra“. Toto stručné shrnutí teorie charismatického vůdce, jak nám jej podal spisovatel Pepe Rodríguez, představuje v podstatě vzor, který se s nepatrnými obměnami stereotypně opakuje u všech sekt.
Kult, prokazovaný zakladateli, dosáhl v Díle Božím neslýchaných rozměrů. Jak uvádí Alberto Moncada ve svých „Vyprávěných dějinách Opusu Dei“, považují stoupenci Díla sami sebe za rodinu, v níž je hlavní a rozhodující postavou otec. Historie těchto prvních padesáti let Opus Dei není v podstatě ničím jiným, než rozšířenou biografií monsignore Escrivy, jeho psychologického vývoje, vztahů k osobám blízkým i cizím, a především je příběhem bezpodmínečné poslušnosti jeho stoupenců a následovníků. Tato poslušnost, naprostá oddanost vůči Otci, je pro „syny“ smyslem jejich bytí, klíčem k náboženskému prožitku, a v důsledku pak vylučuje možnost jiného pojetí poslání v Opus Dei. Kult osobnosti Otce, v němž pozorovatelé spatřují největší překážku změny orientace Díla, má svou příčinu v samotném duchu tohoto muže, jehož víra ve vlastní poslání jej přivedla k následujícímu výroku: „Poznal jsem šest papežů, stovky kardinálů a tisíce biskupů – ale zakladatel Opusu Dei je pouze jediný!“ „Otec“ se nepřetržitě obklopuje kruhem nejbližších důvěrníků a jeho vystoupení před členskou masou se konají vždy v kolektivním rámci; pokud možno dětí a oddaných stoupenců.
Nejvyšší vzepětí kultu uctívání zakladatele sekty nám ukázal Luis Carandell, který píše, že členové Díla před Otcem poklekají (křesťané tak činí obecně jen před svátostí). V jeho římské rezidenci vstupuje každé ráno do prezidentova apartmá pokojská a zatímco monsignore snídá, klade vkleče na jeho stůl ranní korespondenci na stříbrném podnosu. Všichni jeho „synové poklekají“, když mu líbají ruku. Nebo další doklad Escrivova nápadného charakterového rysu: Monsignore „trpí“ takový výraz uctívání, který mu synové projevují, ale chtěl by tento obyčej institucionalizovat, aby nikoho nenapadlo, že v jeho strpění je třeba jen stín ješitnosti, hrdosti nebo vypínavosti. Jistý bývalý člen Opusu, který v něm svého času zastával značně odpovědné postavení, líčil Carandellovi na generálním shromáždění instituce, jehož se těsně před svým opuštěním Díla ještě účastnil, že jediným bodem jednání, kolem něhož se rozvinula náležitá diskuse, byla povinnost členů poklekat před generálním prezidentem, a to bez ohledu na to, kdo jím právě je. Stalo se prý tak proto, aby se „budoucí nástupce otce Escrivy necítil ponížen při pomyšlení, že členové před zakladatelem Díla poklekali“. Charismatický vůdce, otec Escrivá, tak ve své společnosti vystoupil na nedotknutelný piedestal a stal se již za svého života mýtem.
Tak například vstup do Díla znamená samočinně naprostou podřízenost, a právo „Otce“ je všezahrnující a bezvýjimečné. Escrivovy „synové“ jsou zde stavěni na roveň osla u žernovu: jeden okruh, druhý, další a další... ale osel zůstává pevně připoután k trámu, otáčejícím žernovem. Takto jsou „synové“ připoutání k „Otci“ – nemohou nic konat ani uvažovat mimo jeho magnetický silokruh. Ba dokonce lze bez nadsázky říci, že jsou prakticky pod vlivem drogy. Escrivá de Balaguer je zkrátka neodolatelnou (a nepostradatelnou) drogou pro ty, kdož se nechali polapit do pevných ok jeho sítě. Otrava drogou u nich došla té míry, že jejich myšlení, projevy i konání už nevede Kristus, nýbrž „Otec“! Opravdu není myslitelné výstižnější přirovnání než zmíněný osel u žernovu, který chodí stále dokola, aniž by se kdy vydal jiným směrem. Otec Escrivá požaduje od svých „synů“, aby byli v duchovním ohledu právě takovými tahouny v kole. A mezi členy Díla je dokonce „módou“ mít doma keramickou, dřevěnou nebo slaměnou figurku nešťastného soumara. Přítomnost sošky oslíka v hale domu nebo přijímací místnosti kanceláře bývá proto jednou z nepřímých indicií, z nichž může expert na otázku Opusu Dei usuzovat na příslušnost majitele k Dílu.
Příslušníci Opus Dei představují syntézu Božích obchodníků a chrámových kupčíků. Pere Pique řekl, že klan, který dokáže ročně vydělávat tolik milionů a masově podnikat v podezřelých podnicích, zatímco Kristus kázal a praktikoval chudobu a prostotu, je k zamyšlení a musí dát vznik nejrůznějším pověstem. Nadto byl Opus Dei založen člověkem, který se stal později markýzem a jeho institut byl sporným polským papežem povýšen na prelaturu.
Pokyny, které příslušník Opusu dostává, se týkají především způsobů, jakými má použít svůj čas i peníze ve prospěch instituce. Jestliže někdo v Opusu odevzdával po celý život veškeré své příjmy organizaci a může prokázat, že spotřeboval méně nežli vložil, může si nárokovat vyplacení rozdílu nebo dokonce odškodnění? Vůdci Díla odpovídají jednoznačně: „Ne!“
Podle ekonomického řádu, jemuž členové a přidružené osoby (zvláště numerarierové) Opusu podléhají, žijí ve společenstvích obvykle osmi až deseti osob, nazývaných „rodinami“. Na konci každého měsíce pak předají své platy či jiné příjmy tajemníkovi a když si pak některý člen „rodiny“ chce pořídit např. nové boty nebo oblečení, vyhledá příslušného vůdce a požádá o zmocnění k takovému mimořádnému vydání. Přestože vůdce vlastně nemá žádné jmenovité oprávnění určovat, jakým způsobem se má nákup provést, není pochyb o tom, že má jeho „rada“ závažnost příkazu. Podle výpovědi některých bývalých příslušníků bylo dokonce období, kdy pro každé město byla určena osoba, které příslušelo členům „poradit“, kdy potřebují nové oblečení a pak je poslat za nákupem do určitého obchodu, který byl tak či onak propojen s Dílem.
Tuto verzi zastává s nepatrnou obměnou také Alberto Moncada, který potvrzuje skutečnost odevzdávání všech příjmů členů do společné pokladny i okolnost, že členové později musejí o povolení výdajů na své životní potřeby žádat, lépe řečeno musejí si je vyprosit, a to vždy ve velice skromných mezích, které jsou jim vrchností stanoveny. Členové Opusu nesmějí mít svoje bankovní konta a žádný soukromý majetek. Na konci každého měsíce resp. týdne mají v rámci „důvěrného pohovoru“ s vůdcem povinnost referovat o svých výdajích.
Jak nás informuje členka A. L. M. N. s registračním číslem D.N.I. 1.489.253, vedla si od svého vstupu do Díla podrobný přehled svých příjmů a vydání. Obvykle příjmy převyšují výdaje, takže je zde pravidelně přebytek. Když však z Opusu odcházíš, jsou předem zbytečné snahy dostat tyto peníze zpět. A pokud snad přece ano, budeš přesvědčován, že Dílo je záležitost duchovní. Veškerý tvůj majetek musí být přepsán na Dílo, protože se má žít v „chudobě“ a Bůh od nás vyžaduje všechno – tak znějí obvyklé argumenty. Tvůj majetek bude přepsán na jména spolehlivých numerarierů. Při skládání slibu věrnosti se vyžaduje současně sepsání závěti ve prospěch Díla. Pokud však z instituce odcházíš, pak raději zapomeň na testament i všechno ostatní, co jsi jí mezitím odvedl.
Sekty zásadně pracují podle nejpřísnějších kritérií hospodářské výnosnosti. Pokud adept onemocní a místo užitku přináší jen výdaje na léčení, poklepe se mu na rameno a je svěřen veřejné péči nebo poslán zpět ke své rodině, případně na ulici. A totéž platí bez výjimky pro všechny destruktivní sekty. Nikdo není jako ony tak horlivý v přesvědčování svých členů o nezbytnosti hromadit majetek pro „jejich“ Boha nebo ideu. Způsoby obcházení a zneužívání zákonů, jichž tyto organizace používají, jsou velice rozmanité. Nestydaté vykořisťování svých členů je vydáváno za „dobrovolné darování“. Charismatický vůdce nebo otec sekty žije pravidlem v přepychu, přebývá v palácích obklopen vším myslitelným luxusem a pohodlím, ale přesto před zákonem nevlastní paradoxně vůbec nic, protože veškeré bohatství, jehož užívá, patří formálně kvůli zdání určitému počtu právnických osob a komisařských správců, kteří mají jeho důvěru. Nicméně si vůdce pro sebe vyhrazuje znalost čísel a hesel bankovních kont. Tímto poměrně jednoduchým způsobem se „otec“ resp. charismatický vůdce sekty zbavuje jakékoli odpovědnosti. Poměr mezi vůdci a přívrženci je v zásadě vztahem božstva a otroka. A v takto vhodně připraveném prostředí se zmocňují nejen ducha svých oddaných stoupenců podrobením si jejich duše, nýbrž i (což je důležitější) jejich práce a pracovních výsledků, jejich bankovních kont a veškerého majetku.
Jak známo, sekta nevyhledává lidi z vyšších kruhů proto, aby z nich udělala kazatele, kněze nebo misionáře, nýbrž bankovní ředitele, šéfy nakladatelství a ministry, posedlá ideou výhradního oprávnění použít jich v případě potřeby jako mocenské páky.
Ve Španělsku vydaná kniha s názvem „Moc sekt“ se o Dílu mj. říká: „Není žádným tajemstvím, že Opus Dei čerpá sílu ze svých skrytých věřících, na jejichž soukromý i veřejný život má obrovský vliv. Zvláště v současné době je skrytá politická činnost Opusu v současnosti stejně vlivná nebo ještě vlivnější než dříve. Jeho věřící kontrolují značnou část španělského finančnictví, stovky jich sedí na klíčových místech státní správy, mají své spřízněné politiky – na něž se musí pohlížet jako na oddané Dílu Božímu – ve všech stranách a zvláště pak v seskupeních jako Lidová strana (Partido Popular) a Demokratická unie Katalánska (Unió Democratica de Catalunya). Dílo kontroluje dalekosáhle aparát Vatikánu a Španělské biskupské konference, což je jen další a neméně významná forma jeho zasahování do politického dění, atd. V ostatních zemích, jmenovitě v Latinské Americe, je jeho vliv poněkud slabší než ve Španělsku.
V Opusu Dei je kontrola psychiky svých stoupenců schována pod záminku péče o duši. Necháme-li stranou poetický balast, v praxi to znamená převzetí kontroly nad jejich současným pozemským konáním ve prospěch hypotetického onoho světa budoucnosti.“
Nábor a získávání členů je v každé sektě prvořadou povinností. K dosažení tohoto hlavního cíle používají tyto organizace doslova všech prostředků. Patří mezi ně přirozeně i podvod a lež, protože stále trvá propast mezi navenek cílenou propagandou a realitou vnitřního života sekty.
Nikdo by se neměl považovat za přirozeně imunního vůči nebezpečí získání těmito destruktivními sektami, nikdo by si neměl být jistý před takovými pokusy, protože nezbytnost víry v to či ono nadpřirozeno patří neodlučně k lidskému bytí, a lidská pospolitost obsahuje jisté psychologické komponenty, takže bychom se i my mohli v jistém okamžiku – zvláště v depresivní nebo jinak kritické situaci – rovněž stát snadnou kořistí tohoto druhu organizací. Každý člověk má své chvíle krize, útlumu či zlomu, a přesně to jsou pro sekty nejpříznivější momenty k oslovení případného adepta. U mladistvých se pečlivě sleduje (a využívá) např. stresový čas školních zkoušek, který může vyvolat jisté narušení rovnováhy nezralé osobnosti, nebo chvíle, kdy se někdo z nejrůznějších důvodů stáhne z dosavadního okolí a je blízko možnému osamění.
Vždy začíná triviálním, zajímavým a příjemným rozhovorem, který pak pravidelně pokračuje pozváním na bezplatnou přednášku na to nebo ono téma, tedy v podstatě na shromáždění, kde poznáme skupinu přátel, abychom s nimi občas mohli zajít na oběd nebo večeři a s nimiž ještě můžeme uvolněně promluvit a případně strávit příjemný víkend v „lákavém venkovském domě“, duchovně se zahloubat nebo podniknout něco jiného a vždy potěšujícího. Přijmeme-li takové velkorysé (a naléhavé) pozvání, pak to vždy znamená vstup do preparovaného, umělého, iluzorního a fantastického prostředí, kde vidíme pouze usměvavé a šťastné lidi v uvolněné a velice přátelské atmosféře, protože jejich úkolem je připravit novému „příteli“ milé přijetí a projevovat mu srdečnost a zájem.
Následující svědectví katalánského kněze nás poučí o jeho zkušenostech. „Říkali nám: ‚Pojďte s námi, přijďte do našeho domu, do našeho hostince. Povídáme si tam a modlíme se s dalšími mladými lidmi, kteří mají stejné problémy jako vy. Najdete tam prostředí, v němž se i vy budete cítit dobře a pokročíte ve svém duchovním životě.’ Obklopilo – lépe řečeno obklíčilo – mne několik přátel, ale to jsem ještě netušil, že jsou členy Opus Dei. Pak jsem si to znenáhla uvědomil. Bylo obtížné uniknout jejich neústupnému tlaku. Rozumíte mi...
Přesto všechno jsem do Opusu vstoupil tak jako ostatní. Až do té doby jsem nechápal, že to byla léčka, past. Aby si to člověk plně uvědomil, je asi nezbytné do ní upadnout. Šel jsem tedy cestou, kterou jsem musel jít, to znamená s nimi. Účastnil jsem se jejich zábav, rozprav atd. Ihned mi byl přikázán duchovní vůdce, laik, který mi vypracoval ‚životní režim’, tj. co musím od rána do večera dělat a co naopak vypustit. Každý týden jsem musel pravidelně skládat účty ze svého konání našim představeným. Jinak jsem se nepotřeboval o nic starat. Pokud měl někdo jakýkoli vnitřní problém, byl povinen svěřit se s ním duchovnímu vůdci, který pak stanovil způsob jeho řešení. To bylo jistě docela pohodlné. Obešlo se tím vlastní svědomí, které na sebe ‚převzal’ vůdce. Když jsem si konečně uvědomil, že se tu vlastně jedná o jistý druh pokračujícího věznění, šel jsem od toho pryč.“
Covadonga Carcedo vypráví o zkušenostech s trýzněním, jemuž byl jako člen Opusu Dei vystaven: „Vstával jsem v šest hodin, políbil zem a zvolal při tom ‚serviam’. Pak následovala sprcha studenou vodou. Po práci jsem si každý den připnul na dvě hodiny kajícnický pás a odevzdal jsem výdělek Dílu. V Opusu, stejně jako ve všech sektách, jsou obdařeni úžasnou schopností vymýt ti mozek, a není pochyb o tom, že jsou houfem zákoníků a farizejů. Tvrdí, že se u nich nenajde žádný luxus, nicméně bohatí numerarierové musí být při svých duchovních rozjímáních obsluhováni pokojskými. V současnosti přichází hodně lidí, především mladistvých, kteří ovšem nevědí, že jak jednou vstoupí, stanou se skutečnými otroky.“
Každodenní povinností člena, žijícího v některém domě Opusu, jsou velice rozsáhlé. Jistý člověk, po více než deset let člen-numeriarier Díla, mne ujistil, že prvních sedm let žil v trvalém napětí a nebyl ve stavu plnit všechny uložené povinnosti. Ba nabyl dokonce přesvědčení, že toho nebyl schopen nikdo, s kým tam společně žil. Dalším důležitým zjištěním je fakt, že všechny tyto soubory povinností jsou integrální součástí „ducha Díla“. Při probouzení líbají členové zemi a obětují všechny záležitosti dne Bohu, avšak hmatatelné ovoce jejich obětí sklízejí vůdcové sekty. Pak se členové osprchují studenou vodou a po celý den jsou tak pilně zaměstnáni, že vyčerpáním ani nemluví, natož aby byli schopni se zamyslet nad mizérií, v níž se proměnil jejich život. Dynamika donucování a nátlaku je podstatným znakem struktury každé sekty, a není proto divu, že se s ní setkáváme i u tak zdánlivě počestné organizace jako je Opus Dei.
K nátlaku se také užívá různých dokumentů, které se dávají adeptům podepsat, a obava z následných represí jim pak brání zaujmout kritické stanovisko. Členky musejí v domech Opusu spát zásadně bez matrací. Postele jsou ovšem rafinovaně výškově upraveny tak, že po přikrytí dekou vyhlížejí normálně – je to opatření pro případ, že by do místnosti vstoupila osoba, která nepatří k Dílu. Otec říká, že žena musí své tělo držet v přísné kázni a nesmí mu dovolovat žádné pohodlí, protože je zdrojem pokušení. „Kajícnický pás“ musejí numerarierky nosit dvě hodiny denně s výjimkou nedělí a přikázaných svátků. Bičování je dalším nástrojem v arzenálu „výchovy těla“; konkrétně jde o provázkové biče s roztřepenými konci. V koupelně se musejí svléknout a kleče si bičují záda po dobu odříkání Zdrávas Maria. Rovněž se musejí pravidelně zpovídat i tehdy, kdy nezhřešily ani se nedopustily závažnější chyby.
Pokud jde o mužské členy, vysvětluje Alberto Moncada, je i u nich zavedeno jednou až dvakrát týdně bičování a rovněž „pás kajícníků“, omotaný kolem stehen po dvě hodiny, vyhrazené studiu. Jednou týdně musejí spát na zemi, a to při pověstné „hlídce“, do níž jsou postupně určováni kvůli dohledu na řádová pravidla. „Kajícnický pás“ – jak se adeptům Opusu vysvětluje – je naprosto nezbytným prostředkem umrtvování, přestože se podle shodného názoru bývalých členů Díla jedná o „cosi překonaného, působícího jen zbytečnou bolest“. Užívání „pásu kajícnosti“ (tj. opasku s ostny) je v sektě předepsáno. V jednom potvrzeném případě si mladistvá členka způsobila tržná zranění na noze, a když se jí matka vyptávala na původ rány, zalhala jí jinou příčinu. Matka patnáctileté dívky až později zjistila, že šlo o „kajícnický pás“. A takové obelhávání rodičů se roztomile nazývá „tajemstvím Díla“.
Abychom si vůbec mohli vysvětlit dobrovolné trpění takového i jiného týrání ze strany sekty, musíme si blíže ukázat proces odosobnění, jímž členové prošli, i následný komplex viny. Vštěpuje se jim, že je třeba vážit si tělesné bolesti, působené sebepoškozováním, protože je cestou duchovního rozvoje a usmířením i odpuštěním hříchů. Toto velebení špatného nakládání a pohrdání, jemuž jsou členové Díla vystaveni, je projevem iracionálního nadšení a horlivosti. Čím úžeji je ostnatý pás kolem těla přitažen, čím větší rány a bolest působí, tím lepším adeptem se dotyčný cítí být. A krvavé stopy na stěnách umývárny po každotýdenním (sebe)mrskačství jsou zásluhou a samozřejmě se tím také demonstruje, že dotyčný má již nesmazatelné charakterové rysy správného člena sekty.
Jestliže existují odprogramovací střediska od členství v Opusu, pak jen proto, že předtím proběhlo naprogramování. To je jasné a evidentní. Vymývání mozků nezbytně vyžaduje odpovídající klinické ošetření, které osobě pod diktátem organizace může případně vrátit svobodnou vůli a důsledné myšlení. Pseudonáboženskou manipulací lze dosáhnout průlomu do psychiky jednotlivce, změny přirozených pocitů i přesvědčení, a strhnout jej do propasti iracionality a fanatismu. Jde o efekt, který je podle Amerického sdružení pro psychiatrii znám pod jménem „dissociativní atypické pomatení“. Dr. Clark nazývá tentýž jev „syndromem obrácení ke kultu“.
Je bezesporu zahanbující a nemorální, přivádět lidi pomocí perfektně vypracovaných technik za využití strachu a donucování do náboženské i duševní povahy podřízenosti a otroctví, aniž by si toho dotyční byli vědomi. K formám a metodám ničení vůle a dosažení předem stanovených cílů patří také přidělování nepostačující potravy. Oslabené organismy jsou choulostivější a méně schopné odporu. Je zcela běžné, že sekty nařizují speciální diety, které po delší době vedou k cílené podvýživě, případně z „náboženských“ důvodů zakazují řadu potravin, které bývají pro zdravou výživu nezbytné.
Další „zásada“ – odpočinek musí být nepostačující. Je například žádoucí, aby adept spal málo a špatně, tj. aby se nemohl náležitě zregenerovat. Je mu doporučováno noční bdění kvůli modlitbám a různým pohotovostem. Adept bývá dokonce mnohdy předčasně buzen s „odůvodněním“, že je čas k různým úkonům a modlitbám, které podle vůdců prospívají duši. Ve skutečnosti však nedostatek spánku podlamuje schopnost dotyčného k odporu. Lůžko musí být zásadně tvrdé a nepohodlné. Říkají, že je nezbytné přinášet i tuto oběť Bohu, který nás za bdění resp. bezohledné předčasné buzení odmění.
Jedinci se musí ukládat přemrštěná, vyčerpávající a zcela jej pohlcující činnost. Musí být stále „udržován v poklusu“ zaměstnáváním zhola neužitečnou prací až po úkoly všeho druhu, a to hned od samotného začátku. Výkony povolání, náboženská cvičení, mrskání, studium, sebetrýznění, kroužky a setkání – adept se musí pohybovat v nepřetržitém zběsilém rytmu, při kterém mu nezůstává čas k zamyšlení.
Je třeba mu vštípit pocit neustálé úzkosti, protože uložené denní úkoly a povinnost není schopen splnit, aby se tak cítil provinile, neužitečně a nedosti svatě, neboť svatosti lze dosáhnout pouze překročením hranice nemožného. Při lopotné a vysilují činnosti, nedostatečném odpočinku a méně než postačující výživě je organismus oslaben a osobnost dotyčného ponížena.
Informace, kterých se mladému adeptu dostává, musejí vždy pocházet od samotné sekty. Komunikace adepta s vnějším světem je silně podvázána, veškerá jeho hnutí, činnost ve volném čase a dokonce i myšlenky a pocity jsou trvale kontrolovány, a to především tak, že je stále někým doprovázen. Jeho mysl je napadena a zasažena blokací pod záminkou, že se dopouští trvalého a soustavného hříchu.
Smysly adepta je třeba kárat a trestat jejím oslabováním, což má za následek psychomotorické výpadky a vyvolání velmi závažných organických změn.
K potlačování mysli slouží Damoklův meč cudnosti a tresty za neexistující, vymyšlené a iluzorní hříchy, které však přesto v dotyčném vyvolávají pocit méněcennosti a vnitřní hříšnosti. Strach ze života je pak důsledkem polarizace a rozštěpení osobnosti. Je to sekta, která předkládá směrnice pro rozlišování čistého a nečistého, chvalitebného a opovrženíhodného, spravedlivého a nespravedlivého, a vyvíjí rovněž tlak na to, aby přikázání byla dodržována.
Jakékoli odchylky jsou přísně trestány ponižováním, opovržením kolegů a následnou vnitřní izolací. Nervózní vyčerpání a teror – to jsou dva klíče k oslabování schopnosti myšlení a umocňování emocí až k neuvěřitelným extrémům.
To všechno pak při správném dávkování zákonitě vede ke „skupinové drogové závislosti“, k bezvýhradné příchylnosti k sektě a (což je ještě horší) rovněž k naprosté (duchovní) zkáze adeptů, kteří jsou takto zredukováni na pouhé nástroje cílů, jež jim určuje „Otec“. Poslušný a slepě důvěřující adept ctí jeho všechny vrtochy a nálady jako nezpochybnitelné pravdy, jakožto dogma, a tím ukolébává sám sebe v přesvědčení, že je v sektě jen a jen z vlastního rozhodnutí, a že fanatiky jsou ti ostatní, tj. zbytek lidstva. Vnitřní soudržnost sekty je ještě posilována semknutostí kolem „Otce“ a veškerá kritika zvenčí je považována za nehorázné pomlouvání. Adeptům je samozřejmě zakázána jakákoli kritika „otce resp. chování vůdců sekty“. Jsou moderními otroky na prahu XXI. století, tj. naprogramovanými a řízenými roboty.
Podle slov otce Díla spočine biblická kletba na těch, kteří přestanou být členy sekty. „Kdo se vyloučí z Díla, opouští bezpečnou loďku a vydává se do temnot.“ Odpadlíci jsou houževnatě pronásledováni, pomlouváni a všemožně izolováni, aby nemohli vyprávět o svých zážitcích a zkušenostech, a pokud by tak přesto učinili, aby jim nikdo nevěřil. Masová média, z největší části závislá na bankách nebo jimi přímo řízená, nevěnují takovým svědkům téměř žádnou pozornost.
Samo vystoupení z Opusu je zvláštní jev, protože dotyčný okamžitě pocítí, jak málo znamená pro ty, kteří byli po léta svědky jeho upřímného snažení. Stane se pouhou listinou pro archiv; je prostě odbytý. A čím méně dává o sobě vědět, tím lépe, protože představuje připomínku nezahojené rány selhání instituce.
Titíž lidé, kteří se ze samého zájmu o někoho předháněli, jej už později neznají a vyhýbají se mu z téhož důvodu – není v Díle. Kdo odešel z institutu, je na tom stejně, jako by byl mrtev. Pro mnohé v Opusu se odchod rovná dezerci, zradě, je podlehnutím ďáblově pokušení a uzavřením paktu s ním. Z toho se pak vyvozuje, že odcházející se vrhá do propasti definitivního zatracení. Všechno jeho další úsilí není k ničemu.
Vystoupení z Opusu Dei tedy postačuje ke ztrátě „svatosti“.
Aby jisté člence vyhnali z hlavy myšlenku na odchod, dávali jí následující poučení: „Kdo opustí Dílo, zrazuje a prodává Ježíše.“ – „Žádný z dezertérů už nikdy nemůže být šťastný“ a „Čeká tě jenom peklo“.
Výstup z Díla se lidem všemožně ztěžuje a opravdu není snadný.
V Opusu existují pouze tři kategorie členů: vládci, otroci a hlídací psi.“
Během celé doby pobytu v Dílu se členům vštěpuje obava z hříchu a nebezpečí z bouří vnějšího světa pro jejich duchovní přežití. To se děje za tím účelem, aby neupadli do pokušení překročit uzavřenou ohradu organizace, jasně vymezený okruh sekty. Proto se také existence členů všemožně uvádí do naprosté závislosti na dané skupině tím, že jsou udržování v chudobě až bídě, což většinou spolehlivě potlačuje případnou tužbu po návratu do normálního života.
Skrytý život Escrivy de Balaguera
- Není tajemstvím, že Escrivá byl na úsvitu svého životního dobrodružství fascinován zednáři. Opus Dei zavedl vojenskou a přísně hierarchickou, pyramidovou organizační strukturu. V protikladu k obecným tendencím náboženských řádů, které se stále více decentralizují, nacházíme zde koncentraci moci na všech úrovních, místních, regionálních atd., a všechno pak splývá zcela nahoře.
Kdo se zajímá o zednáře, odkrývá současně krok za krokem s překvapením perfektní podobnost zednářstva s Opusem Dei, jako by šlo o přesnou kopii. Všechno se opakuje – získávání členů obrácením na víru dané skupiny, zasvěcování, různé stupně příslušnosti, pomalý, ale zato soustavný postup náklonnosti k „tajemstvím“, specifický poměr členů mezi sebou i vůči znesvěcujícím osobám, technika pronikání do všech kruhů, především do intelektuálních a vyšších občanských, podřízená role žen, vytváření zdánlivě samostatných paralelních organizací atd., atd.
- Pro nikoho dále není tajemstvím, že Escrivá byl „antifeminista“. Kdysi dokonce napsal, že „v Opusu nebudou ženy ani náhodou“, ačkoli v jistém okamžiku mu připadlo rozumné změnit strategii.
Když však přesto 14. února 1930 zřídil ženskou větev, dopadlo to tak, že všechny ženy nově vzniklou organizaci opustily a „tato nevěra byla pro Escrivu tvrdou ranou, která jenom posílila jeho ženám nepřátelský charakter“.
V Cestě vykládá své myšlenky o ceně a roli ženy, zapuzené do druhořadé, výpomocné, oddělené a diskriminované roviny. Je mimo pochybnost, že se ženám dostalo ze strany zakladatele Opus Dei nespravedlivého zacházení, a že jeho zamilovaná kniha je plná narážek a okrajových poznámek, které nepřipouštějí žádný omyl ohledně Escrivových představ o ženě. V Cestě můžeme mj. číst: „Není nutné, aby byly rozumné; stačí, když jsou diskrétní“ (č. 946), „čímž dává najevo, že diskrétnost je pro ně velice těžko dostupná ctnost“.
V nové konstituci Díla není pamatováno na možnost, že by ženy mohly dosáhnout zodpovědnějších postavení. Musejí přebírat úkoly jako je práce v knihkupectví a knihovnách, přidržování ostatních žen k mravnosti, vychovatelství na čistě dívčích školách a zaučování služebných v domácích pracích – to poslední je ta hlavní a přední povinností a činností žen v Opusu, které se rovněž starají o úklid a obstarávání kostelů i kaplí, a jsou v apoštolských misiích rovněž používány jako návnada k získávání levných pracovních sil, z nichž jsou pak rekrutovány služky a uklízečky. Dá-li se věřit chvalozpěvu, pak touto činností lze „dosáhnout svatosti“.
Escrivá se ani nezačervenal, když řekl, že muži nemusí spát na holých prknech, protože si po těžké práci zaslouží odpočinek. Podle všeho zdání tedy na rozdíl od žen „nemusí přidržovat svoje těla v kázni“. Ženská větev Opusu Dei bylo založena rovněž, jak také jinak na Boží pokyn, vzdor počátečnímu zarputilému odporu vůči přijímání žen do Díla Božího.
- Podle oficiální verze zemřel monsignore Escrivá de Balaguer v pravé poledne 26. června 1975 v Římě. O málo později již jeho tělesné ostatky spočívaly na podlaze kaple Santa Maria v hlavním sídle Opusu Dei. Tehdejší generální tajemník Díla, Don Alvaro del Portillo, položil k nohám zakladatele několik červených růží a citoval svatého Pavla: „Jak milý je příchod těch, kteří zvěstují pokoj, kteří zvěstují věci dobré!“
Šest let po Escrivově smrti, 12. května 1981, byl v Římě zahájen proces jeho blahořečení.
Opus je rozhodnut pozdvihnout svého zakladatele k oficiální oltářní úctě. Musí se jevit jako osoba, vyvolená Bohem k nejvyššímu poslání založit Opus. Má být uznáván nejen jako heroický světec, vynikající všemi ctnostmi, nýbrž i jako mudrc a učenec.
Opus mocně naléhal na uskutečnění svého snu. Je rozhodnut svůj cíl prosadit.
Nechybí prostředky a penězi se přímo plýtvá. Finanční a hospodářská rentabilita, tedy nadhodnota získaná zakladatelovým blahořečením, jistě tuto obrovskou investici bohatě vynahradí. Jediné, co k poslednímu kroku ještě chybí, je páterem Escrivou způsobený zázrak, uznaný církevní autoritou.
Až do Jana Pavla II. byly k blahořečení potřebné dva a k svatořečení další dva zázraky. Ale papež Wojtyla, který pozdvihl na oltář v poměru vůbec nejvíce svatých, dal přednost „snížení kvóty“. A co horšího, zázraky nyní mohou být mnohem snáze uznány, protože byl zaveden tzv. psychologický moment.
Zajistit pozdvižení kandidáta k oltářní úctě stojí mnoho peněz, a proto si něco takového mohou dovolit jen „bohatí“, tzn. řádové kongregace nebo velké diecéze. Tím je zčásti vysvětleno, proč je většina oficiálních světců církve členy řádů nebo kněží a nikoli laiků, protože pouhá rodina, byť i zámožná, by nemohla nést náklady, které s procesem byly spojeny.
Peníze Opusu nakonec zlomily veškerý myslitelný odpor a tak na samém konci dvacátého století rozkvetl jedovatý květ simonie – legendy o světci. Vatikán si takto hleděl naplnit pokladnu a mohl diskrétně skrýt svůj finanční skandál, samozřejmě na účet ceremoniálu oficiálního blahořečení v sloupořadí Svatopetrského náměstí v Římě. Zmíněná fraška byla sehrána 17. května 1992.
- Nyní se dostáváme k tajemství všech tajemství, nejutajovanějšímu a nejzamlčovanějšímu klíči, k nikdy neříkané a současně absolutní pravdě, která musí být odkryta a vysvětlena. Tím tajemstvím jsou mojžíšské kořeny zakladatele Opusu Dei a skutečnost, že jeho Dílo je ve službách Izraele a jeho financí, ted že monsignore Escrivá de Balaguer je Žid .
Oficiální označení Opusu Dei zní „Kněžské společenství od Svatého Kříže a Dílo Boží“ (Sociedad Sacerdotal de la Santa Cruz y el Opus Dei), a již v samotném názvu leží klíč k tajemství, které nám prozradil židovský historik Cecil Roth, jenž ve svém známém a rozšířeném díle Dějiny marranů napsal následující: „... Když v Barceloně marran řekne ‚Pojďme dnes do kostela Svatého Kříže [Iglesia de la Santa Cruz]’, pak je tím myšlena tajná synagoga, která je takto běžně označována.“
Musíme si být ovšem vědomi skutečnosti, že je už dávno tabu mluvit o židovském tématu, zvláště neříká-li se k němu nic pochvalného. Současně je však třeba začít s nazváním věcí pravými jmény, tedy skutečností, že Escrivovou hlavou hýbal židovský duch, že Escriba – jak znělo jeho pravé jméno při křtu – byl Kryptohebrej, a konečně že Dílo nelze chápat ani interpretovat bez seznámení se základním fenoménem jeho vnitřního i vnějšího judaismu.
V biografiích o Escrivovi de Balaguer postrádáme dva podstatné prvky jeho neblahé osobnosti.
Jsou zatajovány dvě skutečnosti, tak důležité pro porozumění tomuto muži i jeho Dílu: že byl Žid a vytvořil Opus Dei ke službě cílům skryté a temné judaistické mocnosti, ale rozhodně ne k větší cti Boha a jeho církve. Escrivá si posloužil církví a nikdy ne naopak. Již od samého začátku nám musí být nápadné, jak často Escrivá během života měnil své jméno – ostatně mezi Židy je to běžná praxe. Jeho nezpochybnitelně doložené a pravé příjmení zní „Escribá“ a je takto i zapsáno v civilním registru. Podle etymologického významu se odvozuje od latinského slova „scriba“ a podle prvního a jediného významu ve „Slovníku španělského jazyka“ znamená „učitele a vykladače zákona mezi Hebreji“.
Escrivá de Balaguer byl Židem podle těla i ducha. Jeho Dílo, nám už známá sekta, jíž byl charismatickým vůdcem, byla vytvořena podle vzoru malých a neproniknutelných židovských obcí, tzv. kahalů. Opus prostě nemohl nebýt ghettem. Jeho neznámé a utajované zákony a stanovy, nedostatek upřímnosti vůči svým ostatním bratrům křesťanům, jimž byla upírána příslušnost ke klanu, jeho vzájemné poskytování pomoci (ale jen vlastním členům), touha po penězích a zisku, členům vštípené finanční instinkty, vzývání zlatého telete, hesla a tajná znamení, hotovení testamentů k němuž byli členové zavázáni.
Opus Dei má vášeň pro bankovnictví a finančnictví. Požitek vlastnictví majetku, úsilí po hromadění peněz všemi prostředky, bez skrupulí a morálního zamyšlení - jediná etika spočívá v tom, že účel světí prostředky. Chtějí se stát bankéři světa, aby si z vlád i soukromých osob udělali své věčné dlužníky. S bohatstvím světa ve svých rukou mohou podle libosti vyvolávat konjunktury i deprese. Vyvolávají krize a napětí nebo vytvářejí vyhlídky na stabilitu podle vlastních zájmů. Mohou způsobit paniku i konec krize tak snadno, jako když hráč na harmoniku stahuje a roztahuje měch svého nástroje.
Moc se vyjadřuje čísly bohatství a zlata.
Ve světě financí tvoří jeho členové neproniknutelnou síť nejen uvnitř jednotlivých národních ekonomik, ale i v mezinárodním hospodářství, a Dílu se díky svému pokrytectví dokonce podařilo získat kontrolu nad financemi samotného Vatikánu, které do té doby byly Židům jen stěží přístupné. Opus Dei je mocností v církvi, která ji z největší části drží pevně v ruce, ovšem mocností, které neusiluje o uskutečnění lásky k Bohu a bližnímu prostřednictvím pomoci chudým a potřebným, nýbrž o hromadění moci a bohatství.
Pro Opus Dei je křesťan pouze objektem vykořisťování, hospodářského vyrabování, cosi dobrého jen k využití a odhození.
Vzhledem k praktikované hře na schovávanou je téměř nemožné s jistotou povědět, kdo a co jsou členové Opus a jeho spolupracovníci. Právě poslední jsou těmi, kteří se – ne vždy od samého počátku – „stali spolupachateli mocností temnot“.
Podle některých autorů hraje Opus Dei v církvi roli, jaká připadla zednářstvu mezi liberály. Duch Díla má velice svéráznou morálku. Ve svém fanatismu necouvá ani před odstraněním těch, kteří mu stojí v cestě resp. narušují a překážejí realizaci jeho plánů. Jakmile někdo uvnitř i vně Díla začne být nepohodlný, protože už příliš ví, může zemřít přirozenou smrtí nebo podlehnout následkům nejasné nehody, což vyjde nastejno – triumfuje pouze Opus. Eliminoval se nepřítel nebo člen, u něhož to bylo „záhodno“.
Ruiz Mateos, šéf holdingu Rumasa a supernumerarier Opusu, který velmi dobře znal skrytá spojení institutu, dokonce řekl: „Vláda a Opus jsou ve stavu mne zabít“, ba dokonce budu i oficiálně prohlášen za mrtvého.
Oprávněnost k odstraňování překážejících lidí je „zaručena“ samotným Talmudem, který nařizuje „svrhnout zrádce do studny a nedovolit, aby jej někdo vytáhl“. Ohledně Opusu kolují zvěsti, že bylo již množství záhadných úmrtí „jako na zavolanou“, k nimž došlo za nejasných okolností a jimž všem byl společný odpor dotyčných obětí vůči Dílu resp. vnitřní či vnější konflikty s ním. Různí členové, kteří vzhledem ke své činnosti a postavení v Opusu věděli příliš mnoho, přišli o život při „nehodách, které mohly být docela dobře zločinem“
Albareda, López Bravo, Ruiz de Alada (vrchní účetní holdingu Rumasa), abychom si jmenovali alespoň některé...
Světová vláda, nový světový řád a Opus Dei
„Všichni členové Opusu jsou přesvědčeni, že svět bude dobyt pomocí nových zbraní – tzv. šedé zóny a peněz –, zajišťujících kontrolu veřejného mínění.“
Mýtus, legenda, existence tajných vlád, velmocí a mohutných sil, jednajících vskrytu – to není nic nového. Obecně tyto komponenty souvisejí se světovou mocností, především s hospodářskou oblastí, tj. se Židy jako strůjci světových dějin. Podle Serge Hutina závisí osud národů často na mužích, kteří nezastávají žádné oficiální úřady. Jde o tajné společnosti, regulérní skryté vlády, které bez našeho vědomí určují náš osud. Pojmem „tajná společnost“ se obvykle myslí skupina většího či menšího počtu osob, charakteristická pořádáním tajných shromáždění svých členů a užíváním ceremoniálů a ritů, jimiž se vyjadřuje symbolika a předávají instrukce při dodržování kardinální zásady naprosté mlčenlivosti. Cíle těchto tajných společností mohou být velice rozličné: politické, NÁBOŽENSKÉ, DUCHOVNÍ, filosofické ba dokonce kriminální.
Opus Dei lze přiřadit k tomuto druhu společností. Není nejmenších pochyb o jeho významné politické, hospodářské i náboženské roli, zahrnující také pletivo vlivných vztahů a kontrolu masových médií v různých zemích a institucích. Nelze samozřejmě vyloučit ani možnost tajných kontaktů mezi těmito společnostmi a společnostmi, usilujícími a bojujícími o světovládu – naopak je velmi pravděpodobná. Spisovatel Vásquz Montalván říká: „Escrivá de Balaguer, López de Bravo, Calvo Serer, López Rodó... byli jen špičkou ledovce, ale za svou pozemskou moc děkuje Opus především své neviditelné části,“ a vysvětluje: „Zákon se ve skutečnosti etabloval v podzemí měst, dějiny píší v největším utajení pracovníci tajných služeb, a duchovní moc mají nejtajnější sekty. ...
Nepřítomnost stavitelů pyramid neznamená automaticky i nepřítomnost stavitelů tajných chodeb.
Celý svět je dnes obrovským ementálským sýrem, proděravěným neviditelnou činností Opus Dei, a jeden z nejširších a nejpečlivěji zbudovaných tunelů vede do srdce Vatikánu.
Opus Dei má dokonalý smysl pro utajování a nikdo dnes nemůže plně odpovědět na otázky: Kde je? Co je?
Proto je nejpoctivějším a nejúčinnějším prostředkem boje s takovým nepřítelem odhalovat a dávat ve známost jeho učení a cíle, které přes všechny snahy o potlačení pravdy nakonec vždy vyjdou najevo. Jak říká svatý Jan, „pravda vás osvobodí“ (J 8,32).
Opusu Dei je v instalování nového světového řádu přidělena role sabotéra v náboženských a duchovních centrech, tedy v baštách, které nejsou pánům světa jinými prostředky dostupné.
Opus dei operuje samozřejmě i v Čechách a to např. v Praze:
- Univerzitní centrum Na Baště, Na Baště sv. jiří 13, Praha 6, 160 00, web: univerzitni-centrum.cz
- Prelatura Svatého Kříže a Opus Dei v České republice, U Písecké brány 266/24, Praha 6 Hradčany, web: www.opusdei.cz.
- Kulturní a studijní centrum Pětidomí, Pětidomí 4, 160 00 Praha 6, web: www.petidomi.cz/kontakt/
na Slovensku:opusdei.sk/sk-sk/
zdroj: Celá pravda o OPUS DEI - Alfonso Carlos de Borbón
