Reakce na slova kardinála Duky, schvalující odsouzení 3 zpěvaček 

Jako katolík  -  kněz,  i  když  bez úřadu, protože jsem se kdysi před léty oženil, bych  měl  mít  někde sympatie  s  tím, co  řekl  kardinál  Duka  o zpěvačkách skupiny Pussy Riot a někde bych taky musel souhlasit s těmi věřícími, kteří vězeňskému trestu rozumí.

Ty sympatie však nemám. Vím, že Kristus nebyl ani revolucionář, ani jen obyčejný buřič. Šlo mu o člověka. Vše to, co konal a říkal, bylo však počátkem nového paradigmatu. Vše, co do té doby platilo, obrátil naruby. Svému  spolutrpiteli na kříži, odsouzenému podobně jako on ke smrti, který se nikdy o Boha nezajímal a prý si svou smrt zaslouží, jak o tom mluvili kolemstojící, řekl: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." Víte, jak silná ta slova jsou? Vždyť ten člověk nikdy nechodil s Ježíšem, nikdy se kvůli lásce k Bohu nezříkal věcí, nekonal oběti, žil zřejmě jen tak, jak mu diktoval pud. Kristus udělal něco, co většina lidí - i ti, kteří ho následovali - tehdy nedokázala komentovat jinak než: „Vždyť se rouhá, jak může slibovat tomu člověku něco, na co nemá právo“? Kristus byl však tak svobodný, tak jiný, tak nad věcí, tak čistý, tak upřímný, že mu bylo jedno, co si kdo o něm myslí.

Všechno to "nej", co v sobě měl, investoval do toho, aby člověk, zmítán těžkostmi života - životem samým -  žil navzdory všemu „naplno“ – smysluplně,  v pravdě a lásce. Jak nadčasové poselství přinesl, které platí i dnes!  Vždyť i dnes se   mnozí  jen narodí a už musí sdílet bídu, hlad, drsné počasí, nelásku matky, brutalitu otce, pocit nechtěnosti, pocit zbytečnosti, pocit nemohoucnosti. mohl bych pokračovat dál - ale nechci, protože jsme všichni, každý na svém místě, denně konfrontováni s tím, v jak neutěšených a tragických situacích lidé žijí nejenom kdesi ve vzdálené Africe či Jižní Americe, ale i docela blízko kolem nás, tam kde jsme. Pomyslete jen, jak těžko by se těmto lidem dnes dalo kázat či mluvit o Bohu, jak nesmyslné by bylo tahat je do kostelů a  říkat jim tam, jak mají bohabojně žít. Koho by to zajímalo? Kdo z těchto ubitých lidí by tam šel rád, ochotně, dobrovolně? Že takoví někde jsou - díky za ně - ale co s tou drtivou většinou, která to prostě neumí přijmout, protože život si s nimi až příliš krutě zahrál od samého počátku jejich bytí. 

Jaké chrámy existovaly v době, kdy Kristus žil? Co víme o tom, že Kristus do těch chrámů chodil, modlil se, meditoval, slavil bohoslužby? Je o něm známo, že se utíkal na horu, do přírody, do tichosti, ale pak zase chodil mezi lidi, na různá místa, nikde neměl domov.  Když procházel pod stromem, na který se uchýlil Zachej – hříšník, tak se zastavil a řekl:  "Pojď dolů, dnes tě chci navštívit v tvém příbytku". Kristus lidi vyhledával, záleželo mu na nich. My bychom si přáli, aby začal chodit i k nám, do našich chrámů, ať protestantských nebo katolických. Naučili jsme se ty naše chrámy nádherně vyšperkovávat, překrásně odůvodňovat to či ono, a když už nevíme kudy  kam, tak to odůvodníme tradicí, že to tak bylo po staletí, a že to tak musí být i nadále. Nic nemám proti chrámům jako umělecky hodnotným muzeím, ale kolik z nich jsou dnes ještě domovy, místa odpočinku, místa radosti, místa naděje, místa sdílení, místa pomoci jeden druhému,  místa  živé  křesťanské  společnosti?   Nejsou  to  spíše  jen  rituální místnosti, kde se patří konat to či ono?

Já nevím, co by udělal Kristus, kdyby se narodil místo Palestiny v Rusku nebo v Sovětském Svazu. Nynější politickou gardu v Rusku považuji totiž nadále za odvar bolševicko-KGB systému. Možná by Ježíš chodil po bytech paneláků a po pracovištích, tak jak jsme to sami  - já  tedy určitě - ještě nedávno zažili za dob komunismu v ČSSR, kdy existovala skrytá církev. Možná by byl vystaven neustálému napětí ukrývat se, být nenápadným, aby se dožil alespoň těch 33 let. Kristus kdysi řekl: ”Dávejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží” - ovšem nedovedu si představit, že by mu bylo lhostejné, v jak zkorumpované zemi žije, kde právo je výhradou mocných a svoboda definována jen za takový pojem, který schválí car Putin a jemu servilní posluhovači. A mezi tyto servilní posluhovače patří i patriarcha Kiril a celá ta jeho klika popů, pro které je důležitější  dobré  bydlo,  ceremoniální  oděv  a  magické rituály v impozantních chrámech, než člověk sám.

Klidně si o mně řekněte, že moje představa o Kristu se vám nelíbí. Ale pro mne osobně je tento Kristus, který byl vždy na straně pravdy a na straně člověka, tisíckrát milejší, než jakýkoliv jiný. On věci pojmenovával jménem, vhod nebo nevhod. Když mi bylo v životě těžko, tak jsem nacházel útěchu právě u tohoto Krista. Přesto, že taky někdy ctím tradice či chrámy. Ale ke Kristu jsem se utíkal vždy, i když jsem možnost jít do chrámu neměl...

Pussy Riot udělaly v mých očích nesmírně prorocký čin. Poukázaly radikálně a zásadním způsobem  na zločinnost Putinova-Kirilovského paktu. Jedno i druhé v Rusku selhává: mocenský stát a mocenská pravoslavná církev.

O takovou moc nikdy Kristovi nešlo. Ty tři ženy svým činem vydaly - z mého pohledu - jedno z nejkrásnějších svědectví o Bohu, jaké je jen možné. A za to si jich nesmírně vážím a jsem jim vděčný!

                                                                          Peter Žaloudek, Vídeň, 30.8.2012